Tess Gerritsenová

Tess Gerritsenová

MEFISTO

Kapitola 1

Vypadají jako dokonalá rodina. Přesně tohle si chlapec pomyslel, zatímco u čerstvě vykopaného hrobu svého otce poslouchal, jak objednaný kněz předčítá úryvky z bible.

Toho vlahého červnového dne se spoustou poletujícího hmyzu se shromáždila jen malá skupinka, aby truchlila nad odchodem Montaguea Saula, něco kolem desítky lidí, a s mnohými z nich se hoch dosud nesetkal. Uplynulých šest měsíců prožil v internátní škole, a snad proto některé přítomné viděl dnes vůbec poprvé. Ostatně většinou ho ani nezajímali.

Ale strýčkova rodina ho zajímala. Velmi. Její členové rozhodně stáli za pozorování.

Doktor Peter Saul se hodně podobal svému zesnulému bratrovi Montagueovi, byl štíhlý, brýle s mohutnými obroučkami mu dodávaly dojem důstojnosti, prořídlé hnědé vlasy hrozily brzkou pleší. Jeho manželka Amy s přívětivým kulatým obličejem nepřestávala vrhat starostlivé pohledy na patnáctiletého synovce. Skoro jako by ho toužila pevně obejmout a utěšit. Jejich syn Teddy se ve svých deseti letech zdál samá ruka, samá noha. Malý klon Petera Saula, včetně těch silných sovích brýlí.

A konečně tu byla šestnáctiletá dcera. Lily.

Z vlasů svázaných do ohonu se jí uvolnilo pár pramínků a teď se jí v horku lepily na obličej. V černých šatech se zřejmě cítila nesvá, pořád nervózně přešlapovala, připomínala člověka chystajícího se utéct. Určitě by před hřbitovem, kde navíc musela odhánět dotěrný bzučící hmyz, dala přednost čemukoliv jinému.

Jsou tak obyčejní, tak průměrní, říkal si v duchu chlapec.

Tolik se ode mě liší… Pak se jeho pohled setkal s pohledem Lily. Hoch sebou překvapeně škubl. Došlo ke vzájemnému poznání. V tom okamžiku jako by její oči pronikly do nejtemnějších zákoutí chlapcova mozku a začaly propátrávat tajná místa, která dosud nikdo nespatřil. Která dosud nikomu nedovolil spatřit.

Znepokojeně se odvrátil a raději věnoval pozornost dalším lidem kolem hrobu. Stála tu otcova hospodyně. Stál tu otcův advokát. Stáli tu sousedé, kteří přišli spíš ze slušnosti než z přátelství. Montaguea Saula znali jen jako tichého badatele, který nedávno navštívil Kypr a celé dny trávil uprostřed knih, map a drobných úlomků keramiky. Ve skutečnosti o něm nic nevěděli. Stejně tak nevěděli nic o jeho synovi.

Posléze obřad skončil. Přítomní amébovitě obklopili chlapce, připravení pohltit ho výlevy soustrasti, ujistit ho, jak hluboce je jim líto, že ztratil otce, ke všemu tak záhy po příjezdu do Spojených států.

„Naštěstí máš příbuzné, kteří ti pomůžou,“ pronesl kněz.

Příbuzné?, pomyslel si chlapec. Ano, předpokládám, že tihle lidé jsou moji příbuzní. To už se k němu nesměle blížil malý Teddy, postrčený matkou dopředu.

„Ode dneška budeš můj bratr,“ řekl Teddy.

„Opravdu?“

„Mamka ti přichystala pokoj. Hned vedle mojeho pokoje.“

„Ale já zůstanu tady. V otcově domě.“

Teddy zrozpačitěl a překvapeně pohlédl na matku.

„Copak s námi nepojede?“

„Přece tu nemůžeš bydlet sám,“ vychrlila ze sebe Amy Saulová. „Je ti teprve patnáct. Třeba se ti v Purity zalíbí a budeš u nás chtít zůstat natrvalo.“

„Školu mám v Connecticutu.“

„Ano, jenže právě je konec školního roku. Pokud se v září budeš chtít vrátit do internátu, samozřejmě můžeš. Ale přes léto ti rádi nabídneme pohostinství.“

„Nebudu tady sám. Přijede si pro mě matka.“

Zavládlo delší tíživé ticho. Amy s Peterem se na sebe podívali a chlapec snadno uhodl, co jim víří hlavou. Matka ho dávno opustila.

„Určitě si pro mě přijede,“ trval na svém.

„O tom si promluvíme později, synku,“ vlídně poznamenal strýček Peter.

Pozdě večer ležel chlapec v posteli v otcově domě a naslouchal hlasům tety a strýce, které se nezřetelně ozývaly zdola z pracovny. Ze stejné pracovny, kde Montague Saul během posledních měsíců usilovně překládal texty zapsané na malých křehkých útržcích papyru. Z

pracovny, kde před pěti dny podlehl mrtvici a zhroutil se za svým psacím stolem. Ti lidé tam, mezi, otcovými milovanými věcmi, neměli co dělat. Byli to vetřelci v jeho domě.

„Petere, je to ještě dítě. Potřebuje rodinu.“

„Jestli s námi nechce jet, nemůžeme ho do Purity odvléct násilím.“

„Když je ti teprve patnáct, v zásadních otázkách nemáš právo výběru. Rozhodovat musí dospělí.“

Chlapec vstal a vyklouzl z pokoje. Tiše sestoupil asi do poloviny schodiště, aby lépe slyšel, o čem se dole hovoří.

„A kolik dospělých vůbec poznal? Tvůj bratr se za dospělého nedal pokládat. Pořád se přehraboval v proužcích pohřebního pláma z těch svých mumií, nejspíš si ani nevšiml, že se mu pod nohama batolí dítě.“

„To není spravedlivé, Amy. Můj bratr byl hodný člověk.“

„Hodný, ale nepraktický. Neumím si představit ženu, která by s ním zatoužila zplodit dítě. Navíc si potom klidně odejde a nechá výchovu chlapce na Montym. Nechápu, jak tohle vůbec může matka udělat.“

„Monty si při jeho výchově zase tak špatně nevedl. Hoch ve škole dostává nejlepší známky.“

„Tímhle poměřuješ otcovské schopnosti? Vynikajícím školním prospěchem?“

„Ten mladý muž má i skvělé vystupování. Jen si vzpomeň, jak důstojně se choval při pohřbu.“

„Připadá mi citově otupělý, Petere. Našel jsi snad dneska v jeho tváři sebemenší náznak pohnutí?“

„Monty byl stejný.“

„Chceš říct bezcitný?“

„Ne, intelektuálně založený. Přísně se držel logiky.“

„Ale pod tím povrchem hoch přece musí cítit bolest. Je mi do pláče, když vidím, jak zoufale právě teď potřebuje matku. Jak sám sebe přesvědčuje, že si pro něho přijede.

Přitom dobře víme, že se nic takového nestane.“

„S jistotou to nevíme.“

„V životě jsme se s tou ženskou nesetkali! Monty nám prostě jednoho dne napsal z Káhiry, že má novorozeného syna. Co my víme? Třeba ho vylovili někde v rákosí jako malého Mojžíše.“

Náhle chlapec zaslechl, jak zapraskala podlaha, a ohlédl se. Zaskočilo ho, když spatřil svou sestřenici Lily. Stála u zábradlí nad schody a upřeně na něho zírala. Pozorovala ho, přímo ho studovala, jako by byl nějaký exotický tvor, jehož ještě nikdy neviděla. Jako by se snažila odhadnout, jestli není nebezpečný.

„Ale!“ zvolala teta Amy. „Ty nespíš!“

Teta se strýcem právě vyšli z pracovny a teď se zastavili u paty schodiště. Hleděli nahoru na chlapce a zdáli se poněkud rozpačití. Patrně je rozladila možnost, že vyslechl celý jejich rozhovor.

„Je ti dobře, zlatíčko?“ zeptala se Amy.

„Ano, teti.“

„Už je dost pozdě. Neměl by ses vrátit do postele?“

Chlapec se ani nepohnul. Chvíli jen mlčky postával na schodech a uvažoval, jaké by to asi bylo, kdyby u těch lidí po nějakou dobu bydlel. Co by se od nich mohl naučit. Než si pro něho matka přijede, třeba by prožil zajímavé léto.

Konečně řekl: „Teto Amy, už jsem si všechno promyslel.“

„Co sis promyslel?“

„Kde bych rád strávil letní prázdniny.“

Hlavou jí okamžitě bleskla nejhorší varianta. „Prosím, neukvapuj se! Máme opravdu moc hezký dům, hned u jezera, a dostal bys vlastní pokoj. Než se definitivně rozhodneš, alespoň k nám zajeď na návštěvu.“

„Ale já už se rozhodl. Budu u vás.“

Ohromená teta málem zalapala po dechu, potom se jí obličej rozzářil. Chvatně vyšla do schodů, aby chlapce objala. Voněla mýdlem Dove a šamponem Breck. Tak průměrná, tak obyčejná. Usmívající se strýc Peter hochovi bodře stiskl rameno. Tak přivítal nového syna. Štěstí těch lidí připomínalo lepkavou síť z cukrových vláken. Síť, která ho vtahovala do jejich světa plného lásky, světla a smíchu.

„Děcka se zblázní radostí, že odjedeš s námi!“ jásala Amy.

Znovu letmo pohlédl nad schody, ale Lily už tam nebyla.

Nepozorovaně se vytratila. Budu si na ni muset dávat pozor, pomyslel si. Protože Lily si od začátku dává pozor na mě.

„Teď patříš do naší rodiny,“ pokračovala Amy.

A zatímco spolu zvolna kráčeli nahoru, vykládala mu své plány na léto. Mluvila o všech místech, kam ho vezmou, o všech specialitách, které mu uvaří, až se s ním vrátí domů.

Zdála se naprosto spokojená, téměř rozjařená. Jako matka těšící se z dalšího novorozeněte.

Amy Saulová netušila, koho si to domů přivezou.

Kapitola 2

O dvanáct let později.

Možná to byla chyba.

Doktorka Maura Islesová se nerozhodně zastavila přede dveřmi kostela Panny Marie Božího světla. Nebyla si jistá, zda má vstoupit. Farníci se už dávno shromáždili uvnitř, jen ona tady stála sama ve tmě a na odkrytou hlavu jí s tichým šelestěním padal sníh. Přes zavřené kostelní dveře slyšela, jak varhanice začíná hrát Adeste Fideles, což znamenalo, že teď už jsou všichni usazení v lavicích. Pokud by se k nim chtěla Maura připojit, měla nejvyšší čas.

Ještě váhala. Ve skutečnosti totiž mezi věřící tam uvnitř nepatřila. Ale hudba ji zvala dál. A zval ji i příslib tepla a útěchy spojené s rodinnými tradicemi. Tady na setmělé ulici stála Maura úplně sama. Sama o Štědrém večeru.

Vystoupila po schodech a vešla do kostela.

I v téhle pozdní hodině byly kostelní lavice zaplněné rodinami s rozespalými dětmi, které matky kvůli půlnoční mši vytáhly z postelí. Mauřin opožděný příchod přilákal pohledy několika lidí. Zatímco utichaly tóny Adeste Fideles, chvatně hned vzadu vklouzla na nejbližší volné místo.

Téměř vzápětí musela společně s ostatními opět vstát, neboť

zazněla vstupní píseň. Otec Daniel Brophy před oltářem zvedl ruku a udělal znamení kříže.

„Buď s vámi požehnání a milost Boha Otce a našeho Pána Ježíše Krista,“ pronesl.

„A také s tebou,“ zamumlala Maura stejně jako všichni přítomní. Ještě po tolika letech, kdy se vzdálila církevnímu dění, jí odpovědi automaticky plynuly ze rtů, hluboce zakořeněné během nedělních bohoslužeb jejího dětství.

„Pane, smiluj se nad námi. Kriste, smiluj se nad námi. Pane, smiluj se nad námi.“

Ačkoliv Daniel o ní nevěděl, Maura se soustředila výhradně na něho. Na jeho tmavé vlasy, ladná gesta, melodický baryton.

Dnes ho mohla sledovat, aniž pociťovala ostych a rozpaky. Dnes ho mohla bez obav hltat očima.

„Dej nám, Pane, věčnou radost v království nebeském, kde přebývá a vládne nejsvětější svatá Trojice, Bůh Otec, Bůh Syn a Duch svatý, na věky věků.“

Všichni se v lavicích znovu posadili. Maura zaslechla tlumený kašel a pofňukávání ospalých dětí. Oltář ozařovaly svíce na oslavu naděje představované touhle zimní nocí.

Daniel začal předčítat. „Tehdy řekl jim anděl: Nebojtei se; nebo aj, zvěstuji vám radost velikou, kteráž bude všemu lidu.“

Maura ten citát poznala. Svatý Lukáš, pomyslela si.

Lukáš lékař.

„A toto vám bude za znamení: Naleznete nemluvňátko plénkami obvinuté…“ Otec Brophy se odmlčel, jeho pohled najednou utkvěl na Mauře. Je to takové překvapení, že mě tu dneska vidíš, Danieli? pomyslela si.

Odkašlal si, sklonil oči ke svým poznámkám a pokračoval dál ve čtení. „Naleznete nemluvňátko plénkami obvinuté, ležící v jeslech.“

Teď sice věděl, že Maura sedí v jeho stádečku, ale znovu na ni už nepohlédl. Nepohlédl na ni během zpěvu Cantate Domino a Dies Sanctificatus, nepohlédl na ni během obětování ani během nejposvátnější části mše, proměňování.

Když se lidé kolem zvedli a zamířili dopředu k svatému přijímání, zůstala Maura v lavici. Pokud člověk opravdu nevěří, bylo by pokrytecké polykat hostii.

Co tu tedy pohledávám? ptala se v duchu.

Přesto se zdržela až do samotného závěru, požehnání a rozloučení.

„Jděte ve jménu Krista.“

„Dobrořečme Bohu,“ odpověděli farníci.

Mše skončila, lidé se pomalu trousili z chrámu, cestou k východu si zapínali kabáty a navlékali rukavice. Zvedla se i Maura. Právě vstoupila do uličky, když si všimla, že Daniel se snaží zachytit její pohled a nenápadně jí naznačuje, aby neodcházela. Znovu se tedy posadila.

Vnímala jistý údiv lidí, kteří ji míjeli, a uvědomovala si, koho v ní viděli, co si patrně představovali; museli ji považovat za osamělou ženu, dychtící o štědrovečerní noci po knězových slovech útěchy.

Nebo snad viděli mnohem víc?

Neopětovala jejich pohledy. Zatímco poslední věřící zvolna mizeli v kostelních dveřích, dál stoicky zírala přímo před sebe, směrem k oltáři. Je pozdě, vířilo jí hlavou, měla bych se vrátit domů. Proč tady vlastně zůstávám? Co dobrého z toho může vzejít?

„Zdravím vás, Mauro.“

Vzhlédla, jejich oči se setkaly. Kostel ještě nebyl úplně prázdný. Varhanice si balila noty, několik sboristů si oblékalo kabáty. Přesto Daniel soustředil veškerou pozornost na Mauru, v téhle chvíli pro něho nikdo jiný neexistoval.

„Už dost dávno jste kostel nenavštívila,“ řekl.

„Nemýlíte se.“

„Naposledy jste tu byla někdy v srpnu, ne?“

Takže to taky vedeš v patrnosti.

Vklouzl k ní do lavice. „Překvapilo mě, že vás to vidím.“

„Je přece Štědrý den.“

„Ale vy nejste věřící.“

„Líbí se mi obřad. A písně.“

„Z jiného důvodu jste nepřišla? Jenom abyste si zazpívala pár církevních písní? Abyste párkrát pronesla Amen a Sláva Bohu na výsostech!“

„Zatoužila jsem slyšet hudbu. Být mezi lidmi.“

„Chcete mi tvrdit, že jste právě dneska sama?“

Maura pokrčila rameny a krátce se zasmála. „Znáte mě, Danieli. Nepatřím zrovna k ozdobám večírků.“

„Jenom mě napadlo… totiž předpokládal bych…“

„Co?“

„Že s někým budete. Zvlášť dnes, na Štědrý večer.“

Vždyť s někým jsem. S tebou.

Oba se odmlčeli. Uličkou se blížila varhanice, v ruce igelitovou tašku s notami. „Dobrou noc, otče Brophy.“

„Dobrou noc, paní Eastonová. A díky, hrála jste nádherně.“

„Bylo mi potěšením.“ Varhanice ještě vrhla mírně zvědavý pohled na Mauru a pak zamířila k východu. Slyšeli zaklapnout kostelní dveře. Konečně byli sami.

„Proč to tedy trvalo tak dlouho?“ zeptal se Daniel.

„Když se člověk zabývá mrtvými, nikdy nemá volno.

Navíc jeden z našich patologů musel před několika týdny do nemocnice kvůli operaci páteře a my ostatní za něho teď zaskakujeme. Prostě mám pořád práce až nad hlavu, to je všechno.“

„Vždycky přece můžete zvednout telefon a zavolat.“

„Ano, já vím.“ Zvednout telefon a zavolat by samozřejmě mohl i on, ale nikdy nic takového neudělal.

Daniel Brophy by ani o krůček nepřestoupil hranici, a možná to bylo dobře. Mauře ovšem nezbývalo než bojovat s pokušením za sebe i za Daniela.

„A jak se vede vám?“ prohodila.

„Asi víte, že otce Roye minulý měsíc ranila mrtvice.

Nahradil jsem ho ve funkci policejního kaplana.“

„Říkala mi o tom detektiv Rizzoliová.“

„Byl jsem před pár týdny na místě činu v Dorchesteru.

Zastřelený policista. Viděl jsem vás tam.“

„Já vás neviděla. Mohl jste mě alespoň pozdravit, ne?“

„Měla jste práci. A jako obvykle jste do ní byla zcela zabraná.“ Daniel se usmál. „Dokážete se tvářit nesmírně zarputile, Mauro. Uvědomujete si to?“

„Třeba právě tohle je můj problém,“ zasmála se.

„Problém?“

„Odrazuju muže. Naháním jim strach.“

„Mně strach nenaháníte.“

Jak bych mohla? pomyslela si Maura. Ty si svoje srdce chráníš, nikdo ti je nezlomí… Podívala se na hodinky a vstala. „Je opravdu pozdě a už jsem vás okradla o spoustu času.“

„Momentálně mě nečeká žádný neodkladný úkol,“

poznamenal, zatímco pomalu kráčeli k východu.

„Máte tady stovky duší, o které se musíte starat. A je Štědrý večer.“

„Snad jste pochopila, že ani já se dneska nikam nechystám.“

Zastavila se a otočila se k němu. Stáli vedle sebe v prázdném kostele, vdechovali vůně voskových svící a kadidla, známé vůně, které Mauře připomínaly dětství, jiné Vánoce, jiné mše, jiné dny, kdy v ní návštěvy kostela nevyvolávaly neklid, jaký pociťovala teď. „Dobrou noc, Danieli,“ řekla a zamířila ke dveřím.

„Potrvá další čtyři měsíce, než vás znovu uvidím?“

zavolal za ní otec Brophy.

„Nevím.“

„Stýskalo se mi po našich rozhovorech, Mauro.“

Opět zaváhala, ruku zdviženou, připravenou otevřít dveře. „Mně se po nich taky stýskalo. Možná právě proto bychom v nich neměli pokračovat.“

„Neprovedli jsme nic, za co bychom se měli stydět.“

„Dosud ne,“ hlesla téměř neslyšně. Neotočila se k němu, dál upřeně zírala na masivní vyřezávané dveře, které ji dělily od možnosti uniknout.

„Mauro, takhle se přece nerozloučíme. Nevidím jediný důvod, proč spolu neudržovat jistý druh…“ Daniel nedokončil větu. Mauře zazvonil mobilní telefon.

Vylovila jej z kabelky. Telefon zvonící uprostřed noci rozhodně neznamenal nic dobrého. Když se ohlašovala, cítila na sobě Danielův pohled a současně cítila, jak ji ten pohled rozechvívá.

„Doktorka Islesová.“ Její hlas zněl až nepřirozeně klidně.

„Šťastné a veselé,“ řekla detektiv Jane Rizzoliová.

„Trochu mě překvapuje, že právě teď někde poletuješ.

Nejdřív jsem ti zkoušela volat domů.“

„Zašla jsem si na půlnoční mši.“

„Páni, je hodina po půlnoci. Copak mše ještě neskončila?“

„Jistě, Jane, skončila, zrovna odcházím,“ odpověděla Maura tónem, který nepřipouštěl žádné další vyzvídání. „Co pro mě máš?“ dodala, neboť jí bylo jasné, že Rizzoliová jí nevolá z pouhé zdvořilosti, ale spíš si žádá jejích služeb.

„Adresa je Prescott Street 210, East Boston. Soukromý dům. S Frostem jsme sem dorazili asi před půlhodinou.“

„Podrobnosti?“

„Jedna oběť, mladá žena.“

„Vražda?“

„No ovšem.“

„Jak se zdá, vůbec o tom nepochybuješ.“

„Uvidíš sama, až přijedeš.“

Maura ukončila hovor a zjistila, že Daniel ji stále ještě pozoruje. Ale okamžik, kdy mohli zariskovat a vyslovit něco, čeho by třeba litovali, už minul. Zasáhla smrt.

„Čekají vás povinnosti?“

„Dneska pracuju přes noc.“ Maura uložila telefon zpátky do kabelky. „Nemám ve městě žádné příbuzné, a tak jsem si dobrovolně vzala službu.“

„Právě na dnešní noc?“

„Skutečnost, že jsou Vánoce, pro mě nepředstavuje žádný zvláštní rozdíl.“

Maura si zapnula límec kabátu a vyšla z kostela do noční tmy. Daniel ji následoval ven. Zatímco se čerstvě napadaným sněhem brodila ke svému auta, pozoroval ji ze schodů, jeho bílý ornát povlával ve větru. Ohlédla se a spatřila, jak Daniel zvedá ruku, aby zamával na rozloučenou.

Mával ještě chvíli poté, co Maura odjela.

Kapitola 3

Blikající majáčky tří hlídkových vozů rozjasňovaly jemné síťoví padajících vloček a oznamovaly celému světu: Něco se tady stalo. Něco hrozného. Maura přimáčkla svůj lexus těsně k valu odhrabaného sněhu, aby kolem mohla projíždět další vozidla. Přední nárazník zaskřípal o zledovatělý povrch. Věděla, že uprostřed štědrovečerní noci se v téhle úzké ulici pravděpodobně objeví jedině auta lidí, kteří také patří do družiny Smrti. Dopřála si pár vteřin klidu, obrňovala se před příštími vyčerpávajícími hodinami.

Unavené oči nespouštěla z těch hypnoticky blikajících světel.

Ruce a nohy skoro necítila, její krevní oběh jako by zvolna zamrzal. Vzbuď se! vyzývala sama sebe. Je čas pustit se do práce.

Vystoupila z auta a v náhlém poryvu chladného vzduchu se probrala. Kráčela čerstvě napadaným sněhovým popraškem, který jí pod podrážkami lehce šustil jako bílé pápeří. Přestože bylo půl druhé po půlnoci, v několika nevelkých domech po obou stranách ulice se svítilo. Za jedním oknem vyzdobeným obrázkem uhánějícího soba a cukrovými hady zahlédla siluetu zvědavého souseda, vyhlížejícího z útulného domova do noci, která bohužel nezůstala tichá ani svatá.

„Zdravím vás, paní doktorko!“ zvolal postarší hlídkující policista. Připadal jí mlhavě povědomý. Zato on ji zřejmě znal dobře. Všichni ji tu dobře znali. „Čím jste si zrovna dneska vysloužila takový štěstí?“

„Na totéž bych se mohla zeptat já vás.“

„Nejspíš jsme si oba vytáhli kratší sirku.“ Policista se zasmál. „Takže zatraceně veselý Vánoce.“

„Detektiv Rizzoliová je uvnitř?“

„Jo, pořizujou s Frostem videozáznam.“ Muž ukázal ke krabicovitému domku natěsnanému mezi oprýskané starší domy. V domku zářila všechna světla. „Teď už na vás určitě budou připravený.“

Náhle se ozvaly zvuky prudkého dávení. Maura se ohlédla na ulici, kde jakási předkloněná světlovlasá žena zvracela do odhrabaného sněhu a přidržovala si svůj dlouhý kabát, aby si nepotřísnila jeho spodní okraje.

Policista si odfrkl. „Fakt ukázkovej expert na vraždy,“

svěřil Mauře tlumeným hlasem. „Přihnala se sem přímo ze seriálu Cagneyová a Laceyová. Všechny nás tu postavila do latě. Jo, tvrdá ženská. Načež vejde do baráku, stačí jí jeden pohled, a než se nadějete, už je venku a blinká do sněhu.“

Muž se znovu zasmál.

„Ještě ji neznám. Je z oddělení vražd?“

„Jak jsem slyšel, právě ji přeložili z drogovýho. Komisař je posedlej představou, že víc děvčat znamená kvalitnější výkony.“ Policista zakroutil hlavou. „Ta u vražd dlouho nevydrží. Dejte na mý slovo.“

Blondýnka si otřela ústa, celá roztřesená přešla k verandě a posadila se na schůdky.

„Hej, detektive!“ křikl muž. „Co kdybyste vyklidila místo činu? Jestli budete znovu zvracet, radši si vyberte místo, kde se nezajišťujou důkazní stopy.“

Mladý policista stojící nedaleko se pobaveně ušklíbl.

Plavovláska se opět zvedla, jasná světla blikajících majáčků zvýraznila zmučené rysy jejího obličeje. „Půjdu si na chvíli sednout do auta,“ zamumlala.

„Jo, to bude nejmoudřejší, madam.“

Maura sledovala, jak se žena uchyluje do bezpečí svého vozidla. Jaké hrůzy mě asi uvnitř domu čekají? pomyslela si.

„Doktorko!“ zavolal detektiv Barry Frost, který právě vyšel ven. Stál na verandě a choulil se ve větrovce, chomáče světlých vlasů mu trčely do všech stran, jako by před chvílí vstal z postele. Sice měl odjakživa bledou pleť, ale ve žlutavém světle ozařujícím verandu vypadal ještě nezdravěji než obvykle.

„Pochopila jsem, že je to tam dost zlé,“ řekla Maura.

„Rozhodně to není nic, co by člověk toužil vidět o Vánocích. Už jsem se potřeboval nadechnout čerstvého vzduchu.“

Maura se zastavila pod schůdky. Na zasněžené verandě si všimla hotové sbírky otisků podrážek. „Můžu tudy projít?“

„Jo. Tohle všechno jsou šlápoty bostonských policistů.“

„A co otisky bot pachatele?“

„Tady venku jsme prakticky žádné nenašli.“

„Copak dovnitř vletěl oknem?“

„Jak se zdá, důkladně za sebou zametl. Pořád je tu ještě vidět pár stop po košťátku.“

Maura nakrčila čelo. „Pachatel se smyslem pro detail.“

„Počkejte, až se rozhlédnete uvnitř.“

Maura vystoupila po schůdcích, natáhla si rukavice a návleky na boty. Zblízka Frost vypadal ještě hůř, tváře měl propadlé a úplně zsinalé. Přesto se nadechl a statečně Mauře nabídl: „Doprovodím vás.“

„Jen tady ještě chvíli zůstaňte. Rizzoliová mi jistě všechno předvede.“

Frost kývl, ale nepodíval se na ni. Zíral kamsi do ulice, zřejmě pevně odhodlaný udržet v žaludku dnešní večeři.

Maura ho zanechala jeho boji a sáhla po klice, dokonale připravená na nejhorší. Když sem před několika minutami dorazila, jen s námahou ze sebe setřásala skleslost a vyčerpání; teď naopak pociťovala napětí, popraskávající v jejích nervech jako statická elektřina.

Vstoupila do domu a zastavila se. Se zrychleným tepem pozorovala zcela obyčejný interiér. Za prošlapanou dubovou podlahou v předsíni viděla otevřené dveře do obývacího pokoje zařízeného velmi nesourodými a levnými kusy nábytku. Odřená pohovka, strakatě potažené křeslo, knihovnička sestavená z prken a betonových tvárnic. Ani zdaleka tu nic nekřičelo: Pozor, místo činu! Hrůzy teprve měly následovat; Maura věděla, že na ni někde v tomhle domě čekají, jejich odlesk zahlédla už v očích Barryho Frosta i v popelavé tváři té blondýnky z oddělení vražd.

Obývacím pokojem prošla do jídelny, kde spatřila čtyři židle rozestavené kolem stolu z borového dřeva. Ale její pozornost především upoutalo, že stůl byl prostřený. Jako ke sváteční rodinné večeři. Jako k večeři pro čtyřčlennou rodinu.

Na jednom z talířů cosi zakrýval zakrvácený plátěný ubrousek.

Maura opatrně nazdvihla jeden růžek a nakoukla pod něj.

Vzápětí ubrousek pustila, zalapala po dechu a o krok couvla.

„Jak vidím, objevila jsi levou ruku,“ ozvalo se za ní.

Maura se prudce otočila. „Sakra, k smrti jsi mě vyděsila.“

„Jestli chceš opravdu vyděsit k smrti, pojď za mnou,“

prohodila detektiv Jane Rizzoliová, obrátila se a vedla Mauru chodbou. Podobně jako Frost i Jane připomínala člověka, který právě vyskočil z postele. Kalhoty měla pomačkané, kudrnaté tmavé vlasy rozcuchané. Ale na rozdíl od Frosta se pohybovala rázně a bez obav, papírové návleky na jejích botách hlasitě šustily po podlaze. Ze všech detektivů, kteří se pravidelně zúčastňovali pitev, se Jane jako jediná obvykle rovnou protlačila k pitevnímu stolu a sklonila se k mrtvému tělu, aby je viděla hodně zblízka. Ani teď, zatímco kráčela chodbou, nezaváhala. To spíš Maura za ní poněkud zaostávala, protože sledovala kapky krve roztroušené po podlaze.

„Drž se na téhle straně,“ vyzvala ji Jane. „Máme ta nějaké nevýrazné šlápoty mířící oběma směry. Zřejmě sportovní obuv. Teď už jsou skoro zaschlé, ale nerada bych je rozmazala.“

„Kdo případ ohlásil?“

„Bylo to volání na číslo 911. Těsně po půlnoci.“

„Odkud?“

„Z tohohle domu.“

Maura opět nakrčila čelo. „Že by oběť? Snažila se snad přivolat pomoc?“

„Nikdo se neozval. Kdosi prostě vyťukal nouzovou linku a nechal vyvěšený telefon. První hlídkový vůz sem dorazil deset minut poté. Policista našel domovní dveře odemknuté, prošel až do ložnice a okamžitě zase vypadl.“ Jane se zastavila na prahu a přes rameno k Mauře vyslala varovný pohled. „Tady už to bude opravdu husté.“

Ta odříznutá ruka skoro stačila, pomyslela si Maura.

Jane ustoupila stranou, aby Maura měla výhled do ložnice. Oběť neviděla, jenom samou krev. Průměrné lidské tělo obsahuje kolem pěti litrů krve. Stejné množství červené barvy vyšplíchnuté v nevelké místnosti dokáže pokrýt téměř veškerý povrch. Co Maura svýma ohromenýma očima ode dveří zaznamenala, byly právě takové výstřední stříkance podobající se jasně červeným stuhám, hýřivě rozhozeným po bílých stěnách, nábytku i povlečení postele.

„Arteriální krvácení,“ konstatovala Rizzoliová.

Maura jen mlčky přikývla a dál pozorovala oblouky výstřiků, četla ten děsivý příběh, rudě vepsaný do bílých stěn. Když jako studentka čtvrtého ročníku lékařské fakulty praktikovala občas na pohotovosti, jednou zažila, jak postřelený člověk vykrvácel přímo na operačním stole.

Krevní tlak oběti prudce klesal a zoufalý chirurg se s nadějí, že zastaví vnitřní krvácení, rozhodl pro okamžitou laparotomii. Rozřízl břicho a uvolnil tak gejzír arteriální krve, která tryskala z protržené srdečnice a postříkala lékařům pláště i obličeje. Během závěrečných horečných vteřin, kdy všichni vkládali dovnitř sterilní roušky a odsávali, se Maura dokázala soustředit pouze na tu krev. Na její zářivě lesklou barvu, na pach po syrovém mase. Sáhla do otevřeného břicha, aby přidržela refraktor. Vlhké teplo, které se vsáklo do rukávů jejího pláště, jí připadalo jako nějaká hojivá lázeň. Toho dne na operačním sále Maura poprvé viděla, jak hrozivou spoušf může způsobit i slabý tepenný tlak.

Zatímco teď hleděla na stěny pokoje, znovu její pozornost přitahovala rozstříknutá krev. Krev vyprávějící příběh posledních vteřin života oběti. Poté, co došlo k prvnímu říznutí, srdce oběti ještě tlouklo, stále udržovalo krevní tlak. Úvodní výstřik nad postelí připomínal kulometnou salvu a vytvářel na zdi vysoký oblouk. Po několika prudkých tepech se oblouky začaly snižovat. Tělo se snažilo kompenzovat klesající tlak, tepny se zužovaly, tep zrychloval. Ale s každým dalším úderem srdce se tělo odkrvovalo a urychlovalo tak svůj vlastní konec. Když posléze tlak vymizel a srdce přestalo pracovat, už se neobjevily žádné výstřiky a zbylá krev vytékala jenom tenkým pramínkem. To byla smrt, kterou tady Maura viděla zaznamenanou na stěnách a na posteli.

Náhle zpozorněla. Její oči se zastavily u čehosi, co mezi všemi těmi rudými skvrnami málem přehlédla. Zamrazilo ji.

Na jednu stěnu někdo krví nakreslil tři převrácené kříže.

A pod ně řádku záhadných znaků:

„Co to znamená?“ zeptala se Maura polohlasně.

„Zatím netušíme. Marně jsme se nápis pokoušeli rozluštit.“

Maura stále nemohla od podivné kresby odtrhnout oči.

Ztěžka polkla. „O jaké pomatenosti tu sakra jde?“

„Počkej, až uvidíš, co následuje.“ Jane obešla postel a ukázala na podlahu. „Oběť leží přímo tady. Totiž z větší části.“

Maura se přesunula na druhou stranu postele a teprve potom spatřila tu ženu. Mrtvola byla nahá a ležela na zádech. Vlivem úplné ztráty krve získala pleť barvu alabastru a Mauře se náhle vybavila návštěva Britského muzea, kde v jednom ze sálů vystavovali desítky fragmentů antických soch. Dlouhá staletí poničila mramor, rozdrtila hlavy, odlámala ruce, až se postavy proměnily v anonymní torza. A tohle teď Maura viděla, když upřeně zírala dolů na mrtvolu. Viděla rozbitou Venuši. Venuši bez hlavy.

„Vypadá to, že ji zabil tady na posteli,“ poznamenala Jane. „Tím by se vysvětlovaly stříkance na téhle zdi a zakrvácená matrace. Pak oběť stáhl na podlahu, pro závěrečné řezání nejspíš potřeboval pevný podklad.“ Jane se nadechla a odvrátila se, jako by náhle dosáhla svých hranic a další pohled na mrtvolu už nesnesla.

„Říkala jsi, že první hlídkový vůz dorazil deset minut po tísňovém volání,“ ozvala se Maura.

„Přesně tak.“

„Ovšem oddělení hlavy a ty amputace rukou musely zabrat víc než deset minut.“

„Uvědomujeme si to. Nemyslím, že na linku 911 volala oběť.“

Dřevěná podlaha zapraskala pod čímisi kroky. Obě ženy se otočily a spatřily Barryho Frosta. Stál ve dveřích a nezdálo se, že by měl chuť vstoupit do ložnice.

„Přijeli hoši z jednotky pro zajišťování stop na místě činu,“ vysoukal ze sebe.

„Řekni jim, ať jdou dál.“ Jane se krátce odmlčela.

„Nevypadáš zrovna nejlíp.“

„No, vzhledem k okolnostem to ještě docela zvládám.“

„Jak je Kassovitzové? Už přestala zvracet? Hodilo by se, kdyby nám tu trochu pomohla.“

Frost zavrtěl hlavou. „Pořád sedí v autě. Její žaludek asi na další šok není připravený. Skočím pro ty mládence.“

„Vyřiď jí, ať se kouká dát dohromady!“ křikla za ním Jane.

„Sakra, nesnáším, když mě zklame ženská. Staví nás to všechny do špatného světla.“

Maura znovu sklouzla pohledem k torzu na podlaze. „Už jste objevili…“

„Ostatní části těla?“ opáčila Jane.

„Jo. Levou ruku už jsi viděla. Pravá paže leží ve vaně.

A teď je načase, abych ti ukázala kuchyň.“

„Co je tam?“

„Další překvapení.“ Jane se obrátila a zamířila přes pokoj k chodbě.

Maura ji následovala. Mimoděk přitom zachytila svou podobu ve velkém zrcadle. Unavené oči, zplihlé a zvlhlé tmavé vlasy, na nichž roztál sníh. Náhle ztuhla. Ale ne kvůli odrazu svého obličeje. „Jane,“ hlesla. „Podívej se sem.“

„Kam?“

„Do zrcadla. Na tu kresbu.“ Maura se otočila ke stěně se záhadným vzkazem.

„Vidíš?

Nejsou

to

žádné

nesrozumitelné symboly, ale obráceně napsaná písmena. V

zrcadle se dají přečíst.“

Jane pohlédla na zeď a pak do zrcadla. „Je to nějaké slovo?“

„Ano. Slovo Peccavi.“

Jane zakroutila hlavou. „Ani teď mi nedává smysl.“

„Je to latinský výraz, Jane.“

„A znamená?“

„ Zhřešil jsem.“

Chvíli na sebe jen mlčky zíraly. Pojednou se Jane zasmála. „Pěkně praštěná zpověď, nemyslíš? Jako by pár zdrávasů mohlo tenhle hřích vymazat.“

„Třeba se to slovo nevztahuje k vrahovi, ale k oběti.

Rozumíš? Zhřešila jsem.“

„Takže trest,“ řekla Jane. „Pomsta.“

„Je to možný motiv. Provedla něco, čím vraha rozhněvala. Provinila se proti němu. A tohle je odplata.“

Rizzoliová se zhluboka nadechla. „Jdeme do kuchyně.“

Obě prošly chodbou. Ve dveřích kuchyně se Jane zastavila a pohlédla na Mauru, která strnula na prahu, příliš zasažená tím, co uviděla, než aby ze sebe dokázala vypravit jediné rozumné slovo.

Na dlaždicové podlaze byl velký kruh, patrně nakreslený červenou křídou. Po jeho obvodu se rozteklo a později ztuhlo pět loužiček černého vosku. Svíce, pomyslela si Maura. Do středu kruhu vrah umístil ženinu uříznutou hlavu.

Mrtvé oči zíraly ke dveřím, tedy vstříc každému, kdo přicházel.

Kruh, pět černých svící, uvažovala Maura. Rituální oběť…

„A teď se mám vrátit domů ke své holčičce,“ řekla Jane.

„Ráno budeme všichni sedět u vánočního stromku, rozbalovat dárky a tvářit se, jako by na zemi vládl pokoj a mír. Jenže já před sebou v duchu znovu uvidím tuhle hlavu… tyhle skelné oči. Šťastné a veselé hororové Vánoce.“

Maura polkla naprázdno. „Známe totožnost oběti?“

„No, nepřivlekla jsem její přátele a sousedy, aby ji identifikovali. Poslyšte, víte, komu patří ta hlava na podlaze v kuchyni? Podle fotografie v řidičském průkazu by mělo jít o Lori-Ann Tuckerovou. Věk dvacet osm. Hnědé vlasy, hnědé oči.“ Z ničeho nic se Jane rozesmála. „Složte části těla dohromady a uvidíte, jak vypadá celá.“

„Co o ní víš?“

„V její kabelce jsme našli útržek mzdového šeku.

Pracovala v Muzeu vědy. Nevíme, jaké místo tam zastávala, ale samotný dům ani jeho zařízení“, Jane kývla směrem k jídelně, „žádným závratným výdělkům nenasvědčují.“

Hlasy a zvuky kroků prozradily, že do domu vcházejí členové jednotky určené k zajišťování stop na místě činu.

Jane se okamžitě napřímila, aby je uvítala alespoň se zdáním obvyklé sebejistoty. Detektiv Rizzoliová, která nikdy nezaváhá. Takovou ji každý znal.

„Zdravím, mládenci,“ řekla, jakmile Frost se dvěma kriminalisty ostražitě překročili práh kuchyně. „Tady máme žertík číslo jedna.“

„Kristepane,“ zamumlal jeden z mužů. „Kde je zbytek oběti?“

„V několika místnostech. Asi budete chtít začít…“ Jane náhle zmlkla, ve tváři napětí.

Telefon na kuchyňské lince zazvonil.

Frost k němu stál nejblíž. „Co myslíš?“ zeptal se Rizzoliová.

„Vezmi to.“

Frost rukou v rukavici opatrně zvedl sluchátko. „Haló?

Haló?“ Po chvíli sluchátko opět položil. „Zavěsili.“

„Odkud se volalo?“

Frost stiskl tlačítko umožňující zjistit předchozí hovory.

„Je to nějaké bostonské číslo.“

Jane se podívala na displej a vytáhla svůj mobil.

„Zkusím tam zavolat.“ Vyťukala číslo a pak poslouchala, jak telefon kdesi vyzvání. „Nikdo to nebere.“

„Mrknu se, jestli sem z toho čísla někdo volal už dřív,“

řekl Frost. Opět stiskl tlačítko a tentokrát hledal všechny poslední hovory, které se na domácí lince uskutečnily.

„Takže tu máme to volání na 911. Deset minut po půlnoci.“

„Náš pachatel oznamoval dokončení svého díla.“

„Je tu ještě další hovor, těsně před tímhle. Na číslo v Cambridgi.“ Frost vzhlédl. „Pět minut po půlnoci.“

„Cože? Pachatel odtud volal dvakrát?“

„Pokud to byl náš pachatel.“

Jane upřeně pozorovala telefon. „Představte si tu situaci.

Vrah stojí tady v kuchyni. Právě oběť zabil a rozřezal.

Amputoval jí levou ruku a pravou paži. Do kruhu na podlaze naaranžoval hlavu. Proč by někomu volal? Chtěl se snad vychloubat? A před kým?“

„Zjisti to,“ vybídla ji Maura.

Jane znovu sáhla po svém mobilu. Vyťukala ono cambridgeské číslo. „Zvoní to tam. Fajn, dostávám se na záznamník.“ Odmlčela se a náhle sklouzla pohledem k Mauře. „Nebudeš věřit, komu to číslo patří.“

„Komu?“

Jane ukončila hovor, opět vyťukala totéž číslo a podala mobilní telefon Mauře.

Maura vyslechla čtveré zazvonění. Pak se zapojil záznamník s předtočeným sdělením. Hlas jí byl okamžitě až mrazivě povědomý.

Dovolali jste se k doktorce Joyce P. O’Donnellové. Ráda si s vámi promluvím. Zanechte prosím vzkaz a já se vám ozvu.

Maura přerušila spojení a opětovala více než ohromený pohled Jane. „Proč by vrah volal Joyce O’Donnellové?“

„Žertujete?“ podivil se Frost. „Vážně je to její číslo?“

„O koho jde?“ zeptal se jeden z kriminalistických techniků.

Jane se k němu otočila. „Joyce O’Donnellová,“

odpověděla, „je upír.“

Kapitola 4

Právě tady Jane na Boží hod rozhodně být netoužila.

Seděli s Frostem v jejím subaru na Brattle Street a upřeně pozorovali rozlehlou bílou vilu v koloniálním slohu.

Když Jane naposledy tenhle dům navštívila, bylo léto a přední zahrada na ni zapůsobila svou dokonalou úpravou.

Ale ani teď v zimě nezůstal opomenutý žádný detail, od vkusně sladěných břidlicově šedých odstínů omítky až k půvabnému vánočnímu věnci na domovních dveřích.

Litinovou branku krášlily borové větve a červená stuha, za předním oknem se třpytil ozdobený stromek. Pro Mauru to znamenalo jisté překvapení. Jak je vidět, říkala si, Vánoce slaví i upíři živící se lidskou krví.

„Jestli se ti tam nechce,“ prohodil Frost, „můžu s ní promluvit sám.“

„Bojíš se, že to nezvládnu?“

„No, určitě to pro tebe nebude snadné.“

„Nesnadné pro mě bude akorát udržet se, abych jí neskočila po krku.“

„Vidíš? Přesně o tohle mi jde. Tvůj postoj k ní tady škodí. Vy dvě spolu máte otevřené účty, což tě samozřejmě ovlivňuje. Nedokážeš být nestranná.“

„Nikdo nedokáže být nestranný, když ví, co je ta ženská zač. Čím se zabývá.“

„Rizzoliová, uvědom si, že dělá jen to, za co je placená.“

„Stejně jako prostitutky.“ Ovšem prostitutky nikomu neubližují, dodala v duchu Jane, zatímco pozorovala dům Joyce O’Donnellové. Dům zaplacený krví obětí. Ne, prostitutky nevplouvají v luxusních značkových kostýmcích do soudních síní a jako svědkyně obhajoby nemluví ve prospěch řezníků.

„Neříkám nic jiného, než aby ses snažila zachovat klid.

Nemusíme ji mít rádi. Ale nesmíme ji zbytečně popudit.“

„Myslíš, že tohle mám v plánu?“

„Jen se na sebe podívej. Už teď vystrkuješ drápy.“

„Pouze v sebeobraně.“ Jane otevřela dveře auta. „Vůbec nepochybuju, že ta mrcha do mě zkusí zatnout svoje drápy.“

Jane vystoupila, po kotníky se zabořila do sněhu, ale chlad pronikající ponožkami téměř necítila; mrazilo ji jinak, nikoliv tělesně. Soustředila se na ten honosný dům, na další nepříjemné setkání s ženou, která až příliš dobře znala její skrývaný strach. Která také věděla, jak toho strachu využít.

Frost otevřel branku a oba se po pečlivě umetené cestičce vydali k domu. Dlažební kameny pokrývala tenká vrstva ledu. Jane se tak zoufale snažila neuklouznout, až u schůdků ztratila rovnováhu a málem sebou těsně před verandou praštila na zem. To by nebyl nejlepší způsob, jak nastoupit proti Joyce O’Donnellové. Příliš povzbudivý se nezdál ani okamžik, kdy se otevřely domovní dveře.

Doktorka O’Donnellová se v nich objevila ukázkově elegantní, ostatně jako vždy. Blond vlasy měla úpravně zastřižené, její pružné štíhlé postavě dokonale padly na míru šité plátěné kalhoty barvy khaki a propínací růžová blůzka.

Jane se ve svém obnošeném černém kalhotovém kostýmu, navíc se záložkami nohavic promáčenými od tajícího sněhu, cítila jako žebračká u dveří panského sídla. Přesně tohle si přeje, pomyslela si. Abych se takhle cítila.

O’Donnellová chladně kývla na pozdrav. „Detektivové.“

Neustoupila hned stranou, drobné prodlení mělo demonstrovat, komu tohle území patří, kdo tady velí.

„Můžeme dál?“ konečně se zeptala Jane. Samozřejmě věděla, že nebudou odmítnuti. Prostě začala hra.

O’Donnellová je pokynem pozvala dovnitř. „Obvykle trávím Boží hod trochu jinak,“ prohodila.

„My si taky umíme představit lepší oslavu Vánoc,“

opáčila Jane. „A jsem si jistá, že tohle si nepřála ani oběť.“

„Jak už jsem vám říkala, záznam je vymazaný,“

upozornila O’Donnellová, zatímco je vedla do obývacího pokoje. „Můžete se sami přesvědčit, nic neuslyšíte.“

Od doby, kdy Jane naposledy dům navštívila, se tu téměř nic nezměnilo. Viděla tytéž abstraktní obrazy na stěnách, tytéž drahé orientální koberce. Novinku představoval jen vánoční stromek. Stromky, jaké si Jane pamatovala z dětství, bývaly ozdobené bez jakéhokoli estetického záměru, na větvích visela nesourodá směs kousků natolik odolných, že u Rizzoliových přežily předchozí Vánoce. A všechno doplňovaly laciné lesklé a barevné řetězy, spousty a spousty pozlátka. Stromečky Las Vegas, říkala jim Jane.

Na tomhle vánočním stromku se neleskl jediný barevný proužek. V tomhle domě se žádné Las Vegas nepěstovalo.

Z větví tu visely křišťálové hranoly a stříbřité koule ve tvaru slzy, od nichž se na stěny odrážely paprsky zimního slunce jako tančící světelné střípky. I ten její zatracený stromek mě odsouvá do role chudačky, pomyslela si Jane.

O’Donnellová přešla k telefonnímu záznamníku a stiskla tlačítko PLAY. Elektronický hlas oznámil: „Nemáte žádné nové vzkazy.“ Pohlédla na detektivy. „Nic jiného tam není.

Záznam, který vás zajímá, bohužel už neexistuje. Jakmile jsem se v noci vrátila domů, přehrála jsem si vzkazy a rovnou je vymazávala. Když jsem se dostala k vašemu vzkazu, abych pro vás ten záznam uchovala, bylo už pozdě.“

„Kolik vzkazů jste tam měla?“ zeptala se Jane.

„Čtyři. Váš byl poslední.“

„Telefonát, o který nám jde, se uskutečnil zbruba pět minut po půlnoci.“

„Ano. Číslo je stále v elektronickém deníku.“

O’Donnellová stiskla tlačítko a přetočila údaje zpátky k volání v 0.05. „Ale ať už mi volal kdokoliv, vůbec nic neřekl.“ Podívala se na Jane. „Žádný vzkaz nenechal.“

„Co jste slyšela?“

„Jak povídám, vůbec nic.“

„A co třeba nějaké vedlejší zvuky? Puštěnou televizi, hluk silničního provozu?“

„Ani hlasité oddechování. Prostě jen pár vteřin ticha. Pak se ozvalo cvaknutí, jak volající zavěsil. Už proto jsem to hned vymazala. Nebylo co poslouchat.“

„Není vám číslo volajícího povědomé?“ zeptal se Frost.

„A mělo by?“

„Právě proto se vás ptáme,“ podotkla Jane. Útočný tón v jejím hlasu se nedal přeslechnout.

O’Donnellová na ni letmo pohlédla, Jane však v jejích očích stačila zahlédnout záblesk opovržení. Jako bych jí nestála za po zornost, pomyslela si. „Ne, to telefonní číslo mi není povědomé,“ zavrtěla hlavou O’Donnellová.

„Říká vám něco jméno Lori-Ann Tuckerová?“

„Ne. Kdo je to?“

„Dneska v noci ji zavraždili. V jejím domě. A někdo vám odtud telefonoval.“

O’Donnellová chvíli mlčela. Pak nadhodila: „Třeba šlo prostě o omyl.“

„To si nemyslím, doktorko O’Donnellová. Jsem přesvědčená, že ten telefonát byl určený vám.“

„Proč by mi volala, a vůbec nic neřekla?

Pravděpodobnější je něco jiného. Když uslyšela hlas z mého záznamníku, uvědomila si, že si spletla číslo, a jednoduše zavěsila.“

„Nedomnívám se, že vám volala oběť.“

Tentokrát mlčení O’Donnellové trvalo déle. „Už chápu,“

řekla posléze. Přešla ke křeslu a posadila se. Ale nezdála se otřesená, právě naopak. Seděla ve svém křesle klidně a majestátně jako císařovna během audience. „Myslíte si, že mi volal vrah.“

„Zřejmě

vás

taková

možnost

nijak

zvlášť

nezneklidňuje.“

„Zatím ke znepokojení nevidím důvod. O případu nic nevím. Co kdybyste mi prozradili víc?“ O’Donnellová oběma gestem nabídla místo na pohovce. Byl to první náznak pohostinnosti, který projevila.

Je nesmírně zvědavá na to, co víme, pomyslela si Jane.

Ano, O’Donnellová zachytila pach krve. Pach, po kterém prahne.

Pohovka byla přímo zářivě bělostná a Frost si sedal jaksi ostýchavě, zřejmě se obával, aby ji nezašpinil. Zato Jane vůbec nezaváhala a klidně se ve svých kalhotách promáčených od sněhu uvelebila na luxusním potahu.

Přitom nespouštěla oči z O’Donnellové.

„Obětí je osmadvacetiletá žena,“ řekla Jane. „K vraždě došlo někdy kolem půlnoci.“

„Podezřelí?“

„Nikoho jsme nezadrželi.“

„Takže netušíte, kdo vraždil.“

„Říkám jen, že jsme ještě nikoho nezadrželi.

Momentálně sledujeme stopy.“

„A jednou z těch stop jsem já.“

„Někdo vám volal z domu oběti. Mohl to být pachatel.“

„Proč by se mnou pachatel, pokud tedy šlo o muže –, měl chtít mluvit?“

Jane se předklonila. „Obě víme proč, paní doktorko.

Tohle vás přece živí, ne? Nejspíš máte mezi všemi těmi zabijáky pořádný klub fanoušků, co ve vás vidí svou přítelkyni. Víte, v kruzích úchylných vrahů jste slavná.

Populární. Psychiatrička, která si ráda povídá se zrůdami.“

„Snažím se jim porozumět, to je všechno. Studuju je.“

„Hlavně je obhajujete.“

„Můj obor je neuropsychiatrie. Pro svědecké výpovědi jsem mnohem kvalifikovanější než většina soudních znalců.

Zdaleka ne každý vrah patří do vězení. Někteří z nich jsou lidé trpící vážným postižením.“

„Jo, znám vaši teorii. Kluk se praští do hlavy, poškodí si čelní mozkové laloky, a od té chvíle absolutně neodpovídá za nic, co kdy provede. Může zavraždit ženskou a rozporcovat ji na kusy, ale vy ho u soudu budete hájit.“

„Tohle se stalo té oběti?“ Obličej O’Donnellové zpozorněl, oči jí zasvítily jako šelmě. „Pachatel mrtvolu rozsekal?“

„Proč se ptáte?“

„Prostě bych to ráda věděla.“

„Z profesionální zvědavosti?“

O’Donnellová se v křesle pohodlně opřela. „Detektive Rizzoliová, vedla jsem rozhovory se spoustou vrahů. Během let se mi podařilo shromáždit velké množství údajů týkajících se motivů, metod a způsobů provedení vraždy.

Takže ano, jde o profesionální zvědavost.“ Krátce se odmlčela. „Oddělování částí těla zase není tak neobvyklé.

Zvlášť pokud hraje roli snaha zbavit se mrtvoly.“

„V našem případu pachatel takový důvod neměl.“

„Jste si jistá?“

„Jo, je to úplně jasné.“

„Záměrně části těla vystavil? Naaranžoval je?“

„Proč? Znáte se snad s nějakými magory, co si právě v tomhle libují? Nedala byste nám pár tipů? Píšou vám, ne?

Jste pro ně pojem. Doktorka, která si s chutí poslechne šťavnaté podrobnosti.“

„Pokud mi píšou, tak obvykle anonymně. Neprozrazují svá jména.“

„Ale dostáváte od nich dopisy,“ poznamenal Frost.

„Občas se mi ozvou různí lidé.“

„Vrahové.“

„Nebo jedinci žijící svými představami. Odhadnout, zda mluví pravdu, nebo ne, dost dobře nedokážu.“

„Podle vás se někteří chtějí jenom podělit o své chorobné fantazie?“

„Ano. A patrně je nikdy neuskuteční. Pouze hledají způsob, jak vyjádřit společensky nepřijatelná nutkání.

Taková známe všichni. I ten nejmírumilovnější muž občas sní o věcech, které by rád prováděl ženám. O věcech příliš zvrácených, než aby se s nimi odvážil někomu svěřit.

Vsadila bych se, že i vás, detektive Froste, tu a tam napadají podivné myšlenky.“ Její upřený pohled ho měl přivést do rozpaků. Ovšem Frost zachoval kamennou tvář, ani se nezačervenal.

„Psal vám někdo, že si představuje, jak rozkouskovává mrtvolu?“ zeptal se.

„V poslední době ne.“

„Ale někdy vám o tom někdo psal?“

„Už jsem říkala, že oddělování částí těla není vzácné.“

„Jako fantazírování, nebo jako dokonaný čin?“

„Jako obojí.“

„Kdopak vám píše o svých úchylných představách, doktorko O’Donnellová?“ opět si vzala slovo Jane.

Psychiatrička nevzrušeně opětovala její pohled. „Jde o důvěrnou korespondenci. Pisatelé musí mít pocit bezpečí, když mi prozrazují svá tajemství, své touhy a denní sny.“

„Volají vám ti lidé někdy?“

„Ojediněle.“

„A vy s nimi hovoříte?“

„Neodmítám je.“

„Máte seznam těch telefonátů?“

„Těžko mluvit o seznamu. Nevzpomínám si, kdy mi někdo takový volal naposledy.“

„Stalo se to dneska v noci.“

„Nebyla jsem doma, takže jsem hovor nemohla přijmout.“

„Doma jste nebyla ani ve dvě hodiny po půlnoci,“

podotkl Frost. „Volali jsme vám, ale ozval se jenom záznamník.“

„Kde jste v noci byla?“ zeptala se Jane. O’Donnellová pokrčila rameny. „Pryč.“

„Ve dvě ráno po Štědrém večeru?“

„Byla jsem s přáteli.“

„V kolik hodin jste se vrátila domů?“

„Někdy kolem půl třetí.“

„To musejí být velmi dobří přátelé. Nemohla byste nám prozradit jejich jména?“

„Ne, nemohla.“

„Proč?“

„Proč si nepřeju, abyste narušovali moje soukomí?

Vážně musím na tuhle otázku odpovídat?“

„Vyšetřujeme násilné úmrtí. V noci někdo brutálně zavraždil mladou ženu. Bylo to jedno z nejhrůznějších míst činu, na jaké jsem kdy vkročila.“

„A já mám prokázat alibi.“

„Spíš mě zajímá, z jakých důvodů před námi tajíte, koho jste navštívila.“

„Jsem snad podezřelá? Nebo se mi jen snažíte ukázat, kdo tady rozkazuje?“

„Nejste podezřelá. Zatím.“

„Pak se s vámi vůbec nemusím bavit.“ O’Donnellová se náhle zvedla z křesla a zamířila ke dveřím. „Laskavě opusťte můj dům, doprovodím vás.“

Frost také začal vstávat, ale když si všiml, že Jane se ani nepohnula, opět se posadil.

„Sakra, osud oběti je vám úplně lhostejný?“ řekla Jane.

„Kdybyste viděla, co pachatel Lori-Ann Tuckerové provedl…“

O’Donnellová se otočila. „Proč mi to tedy nepovíte? Co přesně té ženě udělal?“

„Chcete slyšet detaily, viďte?“

„Je to oblast mého výzkumu. Potřebuju znát podrobnosti.“ O’Donnellová přešla zpátky k Jane.

„Pomáhají mi pochopit.“

Nebo tě vzrušují. Proto jsi najednou plná zájmu. Přímo dychtíš po krvi.

„Zmínili jste se, že vrah oběť rozsekal na kusy,“

pokračovala O’Donnellová. „Oddělil jí hlavu od těla?“

„Rizzoliová,“ varovně se ozval Frost.

Ale Jane nemusela nic prozrazovat. O’Donnellová už dospívala k vlastním závěrům. „Hlava je nesmírně mocný symbol. Velmi osobní. Velmi individuální.“ Psychiatrička přistoupila ještě blíž, její chůze se teď podobala krokům šelmy. „Odnesl si ji jako trofej? Jako připomínku vraždy?“

„Povězte nám, kde jste byla v noci.“

„Nebo ji snad nechal na místě činu? Umístil ji někam, kde by vyvolala co největší šok? Někam, kde by se nedala přehlédnout? Třeba na kuchyňskou linku? Nebo hodně nápadně na podlahu?“

„U koho jste byla?“

„Když vrah takhle vystaví uříznutou hlavu, lidský obličej, posílá závažný vzkaz. Oznamuje, že má všechno pod kontrolou. Předvádí vám, detektivové, jak jste bezmocní. A jak je on sám silný.“

„ U koho jste byla?“ zvýšila Jane hlas. Vzápětí si uvědomila, že se dopustila chyby. Nechala se O’Donnellovou vyprovokovat, přestala se ovládat. Projevila slabost.

„S kým se stýkám, to je moje věc,“ opáčila O’Donnellová. Pak s lehkým úsměvem dodala: „Kromě jednoho případu, který dobře znáte. Mluvím o našem společném známém. Pokaždé se na vás ptá, zajímá ho, co právě řešíte.“ Jméno vyslovit nemusela. Obě věděly, že řeč je o Warrenu Hoytovi.

Nijak nereaguj! přikazovala si v duchu Jane. Nedovol, aby si vychutnávala, že do tebe pořádně hluboko zaťala ty svoje drápy! Přesto cítila, jak jí tuhne tvář, a všimla si Frostova starostlivého pohledu. Jizvy, které jí na dlaních zůstaly po Hoytově skalpelu, byly pouze ty nejviditelnější.

Ale existovaly mnohem trvalejší rány. I teď, po dvou letech, sebou při zmínce o Hoytovi škubla.

„Je

vaším

fanouškem,

detektive

Rizzoliová,“

nepřestávala psychiatrička útočit. „Sice vaší vinou už nikdy nebude chodit, ale absolutně k vám nechová zášť.“

„Je mi úplně jedno, co si myslí.“

„Minulý týden jsem ho byla navštívit. Ukazoval mi svou sbírku novinových výstřižků. Složku Janie, jak jí říká. Když jste se v létě při tom obléhání nemocnice ocitla v nesnázích, měl celou noc puštěnou televizi.“ O’Donnellová se odmlčela. „Taky povídal, že se vám narodila holčička.“

Jane strnula. Nedovol jí, aby ti tohle prováděla. Nedovol jí, aby do tebe ty svoje drápy zatínala ještě hlouběji.

„Vaše dcerka se jmenuje Regina, že?“

Jane se zvedla. Ačkoliv byla menší než O’Donnellová, cosi v Janeiných očích náhle psychiatričku donutilo o krok ustoupit.

„Jistě se nevidíme naposledy,“ řekla Jane.

„Můžete přijít, kolikrát chcete,“ pousmála se O’Donnellová. „Ovšem žádné další informace pro vás nemám.“

„Lže,“ prohlásila Jane.

Prudce otevřela dveře auta a vklouzla za volant. Chvíli pouze seděla a pozorovala okolí, půvabné jako z vánoční pohlednice. Rampouchy třpytící se v paprscích slunce, zasněžené domy s dveřmi vkusně ozdobenými vánočními věnci a cesmínou. V téhle ulici nebyli k vidění žádní kýčovití Santa Clausové se soby, střechy se nechlubily žádnými výstřednostmi jako v Revere, kde Jane vyrůstala.

Vybavil se jí dům Johnnyho Silvy stojící nedaleko domu jejích rodičů. Nespočetní zvědavci se tam v celých kolonách sjížděli z bůhvíjaké dálky, jen aby se mohli pokochat fantastickou podívanou, přichystanou každý prosinec na předzahrádce Silvových. Našli byste tam Santa Clause, tři mudrce přinášející dary, jesličky s Marií a Ježíškem a tolik různých zvířat, že by stačila poslat ke dnu i Noemovu archu.

Všechno bylo hýřivě karnevalově osvětlené. Elektřina, kterou Silvovi vždycky o Vánocích prosvítili, by stačila krýt spotřebu nějaké menší africké země.

Tady v Brattle Street jste na podobné křiklavé spektákly nenarazili, tady vládla neokázalá elegance. Nebydleli tu žádní Silvové. Ovšem kdyby si Jane měla vybrat sousedy, rozhodně by před dámou bydlící v téhle luxusní vile dala přednost výstředníkovi Johnnymu.

„Ví o případu víc, než nám řekla.“

„Jak jsi k tomu závěru dospěla?“ zeptal se Frost.

„Instinkt.“

„Myslel jsem, že na instinkt nevěříš. Alespoň mi pořád opakuješ, že policejní instinkt není nic jiného než tip, který občas vyjde.“

„Jenže já tu ženskou znám. Dobře vím, co ji vzrušuje.“

Jane pohlédla na Frosta, jehož zimní bledost se ve slabých paprscích slunce zdála ještě výraznější. „Ten vrah jí v noci určitě nevolal, jenom aby beze slova zavěsil.“

„To je nepodložený dohad.“

„Proč by jinak hovor vymazala?“

„A proč ne? Když volající nezanechal žádný vzkaz?“

„Což je její verze.“

„Ach jo, dostala tě.“ Frost potřásl hlavou. „Věděl jsem, že to tak dopadne.“

„Ne, nepustila jsem si ji k tělu.“

„Vážně? Copak ses po ní skoro nevrhla, když začala mluvit o Regině? O’Donnellová je cvokařka. Dokáže lidi zmanipulovat. Vůbec by ses s ní neměla bavit.“

„A kdo tedy? Ty? Nebo ta chudinka Kassovitzová?“

„Člověk, který s ní v minulosti nepřišel do styku. Někdo, koho nemůže zranit.“ Frost se na Jane zahleděl tak zkoumavě, až se málem odvrátila. Pracovali spolu dva roky.

A přestože se nijak zvlášť nesblížili, jeden druhému rozuměli tak, jak se to jen zřídka podaří i důvěrným přátelům či milencům, neboť zažívali stejné hrůzy a vybojovávali stejné bitvy. Frost lépe než kdokoliv jiný, a dokonce lépe než její manžel Gabriel, věděl o tom, jaké konflikty se mezi ní a Joyce O’Donnellovou v minulosti odehrály.

Lépe také znal příběh Jane a vraha známého jako Chirurg.

„Ta ženská tě pořád dokáže vyděsit, viď?“ zeptal se Frost tiše.

„Spíš naštvat.“

„Dobře ví, kým tě vždycky zaručeně vyděsí. A neustále ti ho připomíná, nikdy se o něm nezapomene zmínit.“

„Mám se snad bát chlapa, co ani nepohne palci u nohou?

Co se nevymočí, dokud mu nějaká ošetřovatelka nestrčí trubičku do ptáka? Jo, tenhle Warren Hoyt mi určitě nahání strach.“

„Dál tě trápí úzkostné sny?“

Tou otázkou ji Frost zaskočil. Kdyby Jane zkusila zalhat, poznal by to. Raději tedy mlčela a dívala se přímo před sebe, na vzornou ulici se vzornými domy.

„Stát se něco takového mně,“ pokračoval Frost, „úzkostné sny by mě jistě trápily.“

Jenže tobě se nic takového nestalo, namítla v duchu Jane.

To já jsem na hrdle cítila Hoytovo ostří, to mně na dlaních zůstaly jizvy po jeho skalpelu. To o mně stále přemýšlí a sní. I když mi už nikdy nemůže ublížit, samotné vědomí, že jsem dál objektem jeho chorobných představ, úplně stačí, aby mi naskočila husí kůže.

„Proč se o něm vůbec bavíme?“ řekla Jane. „Zajímá nás jen O’Donnellová.“

„Ti dva patří k sobě.“

„Poslyš, už by to snad stačilo. Vrátíme se k věci, jo?

Proč se vrah rozhodl zavolat právě Joyce P. O’Donnellové.“

„Nevíme s jistotou, jestli jí volal pachatel.“

„Rozhovor s O’Donnellovou musí pro všechny úchyly znamenat ztělesnění snu o báječném sexu po telefonu.

Můžou jí popisovat svoje nejzvrácenější představy, ona lačně hltá každé slovo, žádá další a další podrobnosti, zároveň si dělá poznámky. Proto jí volal. Chtěl se pochlubit svým úspěchem. Potřeboval vnímavé ucho, a takové se mu u doktorky Vraždové ochotně nabízelo.“ Jane zlostně otočila klíčkem v zapalování a nastartovala. Z větráků zavanul studený vzduch. „Ano, proto jí volal. Aby se naparoval. Aby si vychutnával její pozornost.“

„Proč by nám o tom lhala?“

„A ptoč nám odmítla prozradit, kde v noci byla? Člověka nutně napadá otázka, s kým naše psychiatryně tu kritickou dobu trávila. Jestli onen telefonát neobsahoval pozvání.“

Frost nakrčil čelo. „Vážně chceš říct to, co si myslím, že chceš říct?“

„Někdy před půlnocí pachatel dokončí svoje umělecké porcování Lori-Ann Tuckerové. Pak zavolá vážené paní doktorce. O’Donnellová sice tvrdí, že nebyla doma a hovor se přepnul na záznamník, ale co když kolem půlnoci byla doma? Co když s vrahem mluvila?“

„Volali jsme k ní ve dvě po půlnoci. Ozval se záznamník.“

„Protože to už skutečně doma nebyla. Údajně si vyrazila s přáteli.“ Jane pohlédla Frostovi do očí. „Ale nešlo třeba jenom o jednoho přítele? O jednoho zbrusu nového přítele?“

„Neblázni, vážně si myslíš, že by kryla tohohle pachatele?“

„U ní bych se nedivila vůbec ničemu.“ Jane odbrzdila a vyjela od chodníku. „Vůbec ničemu.“

Kapitola 5

„Takhle bych si Hod boží rozhodně nepředstavovala.“

Angela Rizzoliová od sporáku vzhlédla k dceři. Na plotýnkách stály čtyři hrnce, pokličky drnčely, obláčky unikající páry se kroutily kolem Angeliných vlasů zvlhlých potem. Zvedla jednu pokličku a do bublající vody vsypala plný talíř doma připravených gnocchi. Vklouzly tam s tichým šplouchnutím, které oznamovalo, že už brzy se bude večeřet. Jane se rozhlédla po nesčetných mísách s jídlem čekajících v kuchyni. Angela Rizzoliová se ze všeho nejvíc bála, že někdy někdo odejde z jejího domu hladový.

Dnes jistě nic podobného nehrozilo.

Na kuchyňské Unce Jane viděla pečenou jehněčí kýtu vonící dobromyslem a česnekem, velkou pánev se smaženými bramborami, okořeněnými rozmarýnem, chléb ciabatta, salát z nakrájených rajčat a mozzarelly. Janein a Gabrielův příspěvek k hostině představoval salát z fazolkových lusků. Pokrmy klokotající v hrncích nabízely další vůně, jemné gnocchi se ve vřící vodě lehce pohupovaly a otáčely.

„Mami, s čím můžu pomoct?“ zeptala se Jane.

„S ničím. Dneska už ses napracovala dost. Posad se.“

„Nechceš, abych nastrouhala sýr?“

„Ne, ne. Musíš být utahaná. Gabriel říká, že jsi byla celou noc na nohou.“ Angela vzala vařečku a krátce promíchala gnocchi. „Nechápu, proč musíš dřít i dneska.

Nepřeháníš to?“

„Prostě mám takovou práci.“

„Ale jsou Vánoce.“

„Vykládej to zločincům.“ Jane vytáhla ze zásuvky struhadlo a začala strouhat kus parmezánu. Nedokázala v téhle kuchyni jen tak nečinně sedět. „Jak to, že ti vůbec nepomáhají Mike a Frankie? Určitě vaříš už od rána.“

„Přece znáš své bratry.“

„Jo,“ odfrkla si Jane. Bohužel, dodala v duchu.

Z pokoje vedle bylo jako obvykle slyšet naplno puštěnou televizi přenášející fotbalový zápas. Mužské výkřiky se mísily s burácením tribun, všichni povzbuzovali jakéhosi chlapíka s pevným zadkem a míčem z vepřové kůže.

Mezitím Angela stačila rychle překontrolovat fazolkový salát. „Vypadá moc dobře. Z čeho je zálivka?“

„Nevím. Salát připravoval Gabriel.“

„Máš velké štěstí, Janie. Našla sis muže, který vaří.“

„Nech tátu pár dní bez jídla, a taky se naučí vařit.“

„Kdepak, ten ne. Prostě by seděl u stolu a čekal, že večeře se objeví sama od sebe.“ Angela zvedla hrnec a vyklopila uvařené gnocchi do cedníku. Když se rozplynula pára, spatřila Jane matčin zpocený obličej lemovaný pramínky vlasů. Venku se vítr proháněl po zledovatělých ulicích, ale v kuchyni horko barvilo tváře do červena a zamlžovalo okna.

„Tady je maminka.“ Gabriel vešel dovnitř se zcela čilou Reginou v náručí. „Koukněte, kdo se nám to probudil.“

„Moc dlouho nespala,“ poznamenala Jane.

„Jak by taky při fotbalu mohla spát?“ zasmál se Gabriel.

„Naše dcera rozhodně fandí Patriotům. Měly jste slyšet její kvílení, kdykoliv Delfíni skórovali.“

„Dej mi ji.“ Jane rozepjala paže a přivinula si vzpírající se Reginu k hrudi. Jsou ti teprve čtyři měsíce, a už se mi snažíš vykroutit? Když nesmírně pohyblivá Regina přišla na svět, divoce šermovala zaťatými pěstičkami, tváře měla zrudlé křikem. Nemůžeš se dočkat, až budeš velká? Copak nechceš zůstat alespoň chvíli maličká, abych tě mohla chovat a těšit se z tebe, než tě ubíhající roky odvedou z našeho domu?

Regina popadla Jane za vlasy a prudce škubla. Jane mimoděk sykla bolestí, uvolnila ty pevně sevřené prstíky a zahleděla se na dceřinu drobnou dlaň. A náhle si připomenula jinou ruku, chladnou, bez života. Něčí dcera teď leží rozkouskovaná v márnici, blesklo Jane hlavou. Jsou Vánoce. Alespoň dneska bych nemusela myslet na zavražděné ženy… Ale ani poté, co políbila Reginu na hedvábně jemné vlasy a vdechla vůni mýdla a dětského šamponu, nedokázala zaplašit obraz jiné kuchyně a mrtvých očí, zírajících z dlaždicové podlahy.

„Hej, mami, je poločas. Kdy budeme jíst?“

Jane vzhlédla. Přikradl se její starší bratr Frankie.

Naposledy ho viděla loni, když přiletěl z Kalifornie, aby doma strávil Vánoce. Od té doby mu ještě víc zmohutněla ramena. Každým rokem se zdál hřmotnější, paže už měl tak svalnaté, že nevisely rovně, ale byly obloukovitě prohnuté jako u lidoopů. Stovky hodin v posilovně, a k čemu ti to je?

Vypracoval sis postavu, ale určitě nejsi o nic moudřejší.

Jane vrhla obdivný pohled na Gabriela, který právě otvíral láhev Chianti. Byl vyšší a štíhlejší než Frankie, připomínal závodního koně, nikoliv tahouna. Chytrý člověk nepotřebuje herkulovské svaly, pomyslela si.

„Jíst se bude za deset minut,“ oznámila Angela.

„Jenže mezitím začne třetí čtvrtina,“ namítl Frankie.

„Co kdybyste, pánové, tu televizi vypnuli?“ nadhodila Jane. „Je vánoční večeře.“

„Jo, ale kdyby ses objevila včas, mohli jsme se navečeřet mnohem dřív.“

„Frankie!“ okřikla Angela syna. „Tvoje sestra celou noc pracovala. A vidíš, ještě mi tu pomáhá. Tak do ní nerýpej!“

V kuchyni zavládlo ticho. Oba sourozenci překvapeně zírali na Angelu. Opravdu se mamka taky jednou postavila na mou stranu? ptala se v duchu Jane.

„Díky, tohle jsou fakt ohromné Vánoce,“ zabručel Frankie a opustil kuchyň.

Angela vyklopila scezené gnocchi do hluboké mísy a přelila je horkou telecí omáčkou. „Ženskou práci nikdo neuzná,“ dodala polohlasně.

Jane se rozesmála. „Toho sis všimla teprve teď?“

„Copak si nezasloužíme trochu úcty?“ Angela sáhla po kuchařském noži a pustila se do svazku zelené petrželky.

Kulometnou rychlostí ji sekala nadrobno. „Za všechno si můžu sama. Měla jsem ho líp vychovat. Ačkoliv ve skutečnosti to zavinil tvůj otec. Nikdy pro mě neměl špetku uznání. A chlapci si z něho vzali příklad.“

Jane se podívala na Gabriela, který se právě rozhodl nenápadně se vytratit. „Počkej, mami, provedl ti táta něco?“

Angela se ohlédla přes rameno, ostří nože zvednuté nad posekanou petrželkou. „Raději se neptej.“

„Ale já se ptám.“

„Ne, existují jisté hranice a ty já nepřekročím. Jsem přesvědčená, že každý otec si zasluhuje úctu dítěte, ať už udělal cokoliv.“

„Takže ti něco provedl.“

„Už jsem řekla, že jisté hranice nepřekročím.“ Angela rukou nabrala nasekanou petrželku a vhodila ji do mísy s gnocchi. Pak rázně přešla ke dveřím a pokusila se přehlušit mohutný řev televizoru. „Večeře! Ke stolu!“

Navzdory Angelinu příkazu trvalo ještě pár minut, než se Frank Rizzoli a jeho dva synové dokázali od televize odtrhnout. Začínala poločasová show a po jevišti si sebevědomě vykračovaly oflitrované nohaté krásky. Všichni tři mužští zástupci rodiny Rizzoliových dál seděli a očima lačně hltali obrazovku. Jediný Gabriel se zvedl, aby Jane a Angele pomohl odnést mísy s jídlem do jídelny. Neřekl ani slovo, ale jeho pohled byl pro Jane dostatečně výmluvný.

Odkdy se vánoční večeře změnila v bojiště?

Angela s bouchnutím položila na stůl mísu opečených brambor, vešla do obývacího pokoje, sáhla po dálkovém ovladači a vypnula televizi.

Frankie zaskučel. „Mami! Co nevidět se má objevit Jessica Simpsonová…“ Pak si všiml Angelina výrazu a okamžitě zmlkl.

Jako první vyskočil z pohovky Mike a bez odmlouvání poslušně zamířil do jídelny. Poněkud neochotněji se k němu připojili jeho bratr Frankie a Frank senior.

Stůl působil velkolepým dojmem. V křišťálových svícnech plály svíčky. Angela prostřela svůj modrozlatý porcelán, lněné ubrousky a také nové sklenky na víno, které nedávno koupila v prodejně Dansk. Ale když se Angela posadila a přelétla pohledem slavnostně upravený stůl, její oči nezářily pýchou. Skrývalo se v nich trpké rozčarování.

„Vypadá to nádherně, paní Rizzoliová,“ řekl Gabriel.

„Upřímně vám děkuju. Vím, že vy dokážete ocenit, kolik práce příprava takové hostiny vyžaduje. Vy totiž umíte vařit.“

„Vlastně mi nic jiného nezbývalo, když jsem žil tolik let sám.“ Gabriel pod stolem stiskl Jane ruku. „Naštěstí jsem našel děvče, které vaří skvěle.“ Pokud se k tomu dostane, dodala by Jane.

„Naučila jsem Janie všemu, co umím.“

„Mami, podala bys mi jehněčí?“ zavolal Frankie.

„Promiň, nerozuměla jsem.“

„Chci jehněčí.“

„A kam se ztratilo prosím! Nic ti nepodám, dokud to slovo neuslyším.“

Janein otec si povzdechl. „Propána, Angie. Jsou Vánoce.

Copak chlapce nemůžeme bez zbytečných řečí nakrmit?“

„Krmím ho šestatřicet let. Určitě tu neomdlí hlady jen proto, že po něm žádám trochu zdvořilosti.“

„Mami?“ zkusil to Mike. „Mohla bys mi, ehm, prosím podat brambory?“ Pokorně ještě zopakoval: „Prosím?“

„Jistě, Mikey,“ posunula k němu Angela mísu s bramborami.

Chvíli nikdo nepromluvil. Bylo slyšet jen žvýkající čelisti, cinkot stříbrných příborů a porcelánu. Jane sklouzla očima k otci usazenému na jednom konci stolu a potom k matce, která seděla na opačném konci. Rodiče si spolu nevyměnili jediný pohled. Byli si vzdálenější, než kdyby každý jedl v jiné místnosti. Jane se příliš často nezabývala zkoumáním svých rodičů a jejich vzájemného vztahu, ale dnes večer se tomu nedokázala ubránit. A to, co viděla, ji skličovalo. Kdy oba tak zestárli? Kdy matce povadla víčka?

Kdy otci prořídly vlasy, až mu na hlavě zůstalo jenom pár tenkých pramínků?

Kdy začali jeden druhého nesnášet?

„Tak Janie, pověz nám, kvůli jakému případu ses v noci nedostala do postele,“ prolomil otec ticho. Oči měl upřené na dceru, usilovně se snažil nepohlédnout ani letmo směrem k manželce.

„Tati, takové věci nikdo netouží poslouchat.“

„Já ano,“ ozval se Frankie.

„Jsou Vánoce. Někdy jindy vám třeba…“

„Koho oddělali?“

Jane se přes stůl podívala na staršího bratra. „Mladou ženu. Nebylo to nic hezkého.“

„Jen mluv, mně drsné detaily nevadí.“ Frankie si strčil do pusy kus růžového jehněčího. Starší seržant Frankie, který ji přede všemi vyzýval, aby se mu pokusila zkazit chuť k jídlu.

„Tyhle detaily by ti vadily. Alespoň mě dost vyděsily.“

„Byla krásná?“

„Co s tím má společného její vzhled?“

„Jen jsem ti položil otázku.“

„Hodně hloupou.“

„Proč? Pokud je oběť přitažlivá, může to ledacos napovídat o motivech pachatele.“

„Krása jako důvod k vraždě? Kristepane, Frankie.“

„Jane,“ napomenul dceru otec. „Jsou Vánoce.“

„Náhodou Janie má pravdu,“ rázně zasáhla Angela.

Frank s údivem pohlédl na manželku. „Tvoje dcera u svátečního stolu bere jméno Boží nadarmo, a ty útočíš na mě!“

„Myslíš si, že jenom krásné ženy stojí za vraždu?“

„Mami, nic takového jsem neříkal,“ namítl Frankie.

„Neříkal to,“ potvrdil jeho otec.

„Ale myslíš si to. Oba si to myslíte. Podle vás jen půvabné ženy stojí za pozornost. Ať už jde o lásku nebo o zabití, zajímá vás jediné: jestli jsou hezké.“

„No tak, Angie.“

„Jaké no tak, Franku? Dobře víš, že je to pravda. Podívej se na sebe!“

Jane i její bratři se překvapeně otočili k otci.

„Proč by se měl podívat na sebe, mami?“ zeptal se Mike.

„Angelo,“ řekl Frank, „jsou Vánoce.“

„Já vím, že jsou Vánoce!“ Angela vstala ze židle a vzlykla. „Já to vím.“ Vzápětí odešla do kuchyně.

Jane pohlédla na otce. „Co se děje?“

Frank pokrčil rameny. „Problém žen v tomhle věku.

Přechod.“

„Tady určitě nejde jen o přechod. Zkusím zjistit, co ji trápí.“ Jane se zvedla a zamířila do kuchyně za matkou.

„Mami?“

Angela ji patrně neslyšela. Stála k ní zády a v míse z nerezavějící oceli připravovala šlehačku. Šlehač rachotil, bílé kapky se rozstřikovaly po kuchyňské lince.

„Mami, je ti něco?“

„Musím připravit dezert. Zapomněla jsem ušlehat smetanu.“

„O co tu jde?“

„Měla jsem všechno nachystat, ještě než jsme se posadili ke stolu. Přece víš, jak je tvůj bratr Frankie netrpělivý, když musí chvíli čekat na další chod. Jestli ho tam necháme jen tak sedět déle než pět minut, ani se nenadáš, a znovu si pustí televizi.“ Angela sáhla pro cukr a přidala ho do mísy plnou lžíci. Elektrický šlehač zatím dál zpracovával smetanu.

„Aspoň Mikey se ze všech sil snaží chovat slušně, přestože kolem sebe vidí jen špatné příklady. Kam se podívá, samý špatný příklad.“

„Poslyš, mami, já vím, že tady něco skřípe.“

Angela vypnula šlehač a se svěšenými rameny se zahleděla na šlehačku, která už byla tuhá skoro jako máslo.

„Nejde o tvůj problém, Janie.“

„Tvoje problémy se týkají i mě.“

Matka se k ní otočila. „Manželství je mnohem složitější, než si myslíš.“

„Co táta provedl?“

Angela si sundala zástěru a odhodila ji na kuchyňskou linku. „Mohla bys naservírovat moučník místo mě?

Rozbolela mě hlava. Půjdu si nahoru lehnout.“

„Mami, nepromluvíme si?“

„Už ti o tom neřeknu ani slovo. Nejsem z těch matek, co děti nutí, aby si zvolily jednu, nebo druhou stranu.“ Angela vyšla z kuchyně a po schodech se vydala nahoru ke své ložnici.

Jane se celá zrozpačitělá vrátila do jídelny Frankie si právě znovu přidal jehněčí a teď se věnoval krájení, ani nevzhlédl od talíře. Mike se tvářil dost vylekaně. Frankie byl možná nedovtipný jako pařez, zato Mike si určitě uvědomoval, že dneska se stal svědkem opravdu vážného konfliktu. Jane pohlédla na otce, který si do sklenice doléval zbytek Chianti.

„Tati? Nechtěl bys mi říct, o co tu jde?“

Otec si lokl vína. „Ne.“

„Matka je hodně rozrušená.“

„Je to jen mezi ní a mnou, rozumíš?“ Otec se zvedl a plácl Frankieho přes rameno. „Jdeme. Myslím, že ještě stihneme třetí čtvrtinu.“

„Nejpokaženější Vánoce, jaké jsem kdy zažila,“

prohodila Jane, zatímco odjížděli domů. Regina ve své autosedačce usnula a Jane s Gabrielem si poprvé za celý večer mohli nerušeně promluvit. „Obvykle sváteční večeře takhle neprobíhá. Jistě, pokaždé se hašteříme, ale nakonec nás máma všechny zkrotí.“ Jane se otočila k manželovi, jehož tvář se v šeru uvnitř auta zdála neproniknutelná.

„Omlouvám se.“

„Za co?“

„Aniž bys něco tušil, přiženil ses do blázince. A teď se nejspíš v duchu ptáš, kde ses to octnul.“

„Jo. Řekl bych, že je nejvyšší čas vrátit manželku a pořídit si novou.“

„Počkej, tak trochu si to myslíš, nemám pravdu?“

„Jane, nebuď směšná.“

„Sakra, jsou chvíle, kdy mám sama sto chutí utéct před svou rodinou někam na druhý konec světa.“

„Jenže já rozhodně nechci utéct od tebe.“ Gabriel se opět soustředil na silnici, kde v záři reflektorů vířily sněhové vločky. Několik vteřin oba mlčeli. „Víš, v dětství a během dospívání jsem doma nikdy neslyšel rodičovskou hádku.

Ani jednou za celá ta léta.“

„Pokračuj, klidně mi to můžeš znovu a znovu předhazovat. Dobře vím, že moji příbuzní jsou banda křiklounů.“

„Ty jsi z rodiny, ve které nikdo neskrývá své pocity, to je všechno. Práskají dveřmi, ječí na sebe, smějí se jako hyeny.“

„Líčíš je čím dál líp.“

„Přál bych si vyrůstat v takové rodině.“

„Výborně,“ rozesmála se Jane.

„Moji rodiče na sebe nekřičeli. Nepráskali dveřmi. Ani se moc nesmáli. Kdepak, rodina plukovníka Deana byla příliš ukázněná, aby se snížila k něčemu tak obyčejnému, jako jsou city. Nevzpomínám si, že by otec někdy řekl mně nebo matce: Mám tě rád. Musel jsem se učit tu větu vyslovovat. A pořád se to učím.“ Krátce na Jane pohlédl.

„Od tebe.“

Zlehka se dotkla jeho stehna. Můj báječný chlap s neproniknutelnou tváří, pomyslela si. Ale stále ještě zbývá pár věcí, které je ho třeba naučit.

„Takže se za ně nikdy neomlouvej,“ dodal. „To oni tě vytvořili takovou, jaká jsi.“

„Občas o tom uvažuju. Kouknu se na Frankieho a napadne mě: Panebože, kéž mě kdysi jako nemluvně našli na svém prahu.“

Gabriel se zasmál. „Dneska večer se tam napětí málem dalo krájet. O co vlastně šlo?“

„Já nevím.“ Jane se na sedadle zaklonila. „Ale dříve nebo později se to určitě všechno dozvíme.“

Kapitola 6

Jane si vzala papírové návleky na boty, oblékla si chirurgický plášť, šňůrky si vzadu uvázala na kličku a širokým skleněným oknem nahlédla do pitevny. Vůbec se mi tam nechce, pomyslela si. Ale Frost už byl uvnitř. Měl na sobě plášť a ochrannou roušku, nicméně i přes ni se v jeho tváři dala rozpoznat znechucená grimasa. Mauřin asistent Yoshima vytáhl z obálky rentgenové snímky a umístil je na světelný panel. Maura zády bránila Jane ve výhledu na pitevní stůl a mimoděk tak zakrývala to, co si Jane nepřála vidět. Ještě před hodinou seděla doma v kuchyni a chovala Reginu na klíně, zatímco Gabriel chystal snídani. Teď se jí v žaludku bouřila míchaná vajíčka. Jane by ze sebe nejraději strhla plášť a vyběhla před budovu, kde padal očistně bílý sníh.

Místo toho prošla dveřmi do pitevny.

Maura se ohlédla přes rameno. Její výraz neprozrazoval sebemenší neklid týkající se toho, co bude následovat.

Prostě profesionálka připravená odvést svou práci. Obě se neustále setkávaly se smrtí, ovšem Maura přece jen znala smrt důvěrněji a dokázala se mnohem vyrovnaněji dívat smrti přímo do tváře.

„Už jsme chtěli začít,“ poznamenala Maura.

„Zdržela jsem se cestou. Dneska ráno je to na silnicích hotová hrůza.“ Jane si nasadila ochrannou roušku a přešla k dolnímu konci pitevního stolu. Ostatků si příliš nevšímala a soustředila se na panel s rentgenovými snímky.

Yoshima stiskl vypínač a za řadou snímků se rozsvítilo světlo. Byly to rentgenové snímky lebky, ale žádné podobné Jane dosud neviděla. Místo krční páteře spatřila jen pár obratlů a pak… nic. Jenom rozeklaný stín měkkých tkání označoval místo, kde vrah odřízl hlavu od krku. Jane si zkusila představit, jak asi Yoshima pořizoval snímky.

Kutálela se hlava jako plážový míč, když ji asistent stavěl do různých úhlů, když seřizoval kolimátor? Jane se od panelu odvrátila.

A zjistila, že před sebou má pitevní stůl s pozůstatky rozmístěnými v anatomicky odpovídajících polohách. Trup spočíval na zádech, oddělené části těla ležely přibližně v místech, kam patřily. Skládanka z masa a kostí, dílky čekající, až je někdo znovu spojí do původní podoby. Jane už se tomu pohledu nemohla vyhnout: hlava se mírně skláněla k levému uchu, jako by se oběť chtěla podívat kamsi stranou.

„Potřebuju prozkoumat řez,“ ozvala se Maura. „Pomůžeš mi podržet ta hlavu ve správné poloze?“ Žádná odpověď.

„Jane?“

Jane sebou vylekaně škubla. „Cože?“

„Yoshima bude fotografovat a já si ránu musím prohlédnout pod lupou.“ Maura rukama v rukavicích zvedla odříznutou hlavu a chvíli jí otáčela, snažila se, aby k sobě okraje rány co nejpřesněji přiléhaly. „To je ono, takhle ji podrž. Ale nejdřív si vezmi nějaké rukavice.“

Jane pohlédla na Frosta. Ty sek tomu jistě hodíš líp, přečetla si v jeho očích. Přesunula se k horní části pitevního stolu. Navlékla si rukavice a vzala do dlaní hlavu oběti.

Pozorovala mrtvé oči s voskově matnými rohovkami. Za půldruhého dne v lednici tělo vychladlo, a když se Jane dotkla obličeje, vybavila si řeznické oddělení místního supermarketu, kde byly naskládané spousty mražených kuřat v plastových obalech. Nakonec jsme všichni pouhé maso, pomyslela si.

Maura se sklonila a začala ránu studovat pod lupou.

„Zdá se, že ta jde o jediný řez, vedený zepředu. Velmi ostrou čepelí. Další drobný zářez vidím až hodně vzadu, pod ušima. Jako když trochu přitlačíte nožem na chleba.“

„Nůž na chleba nebývá zrovna nejostřejší,“ poznamenal Frost hlasem, který zněl jako z velké dálky. Jane vzhlédla a uviděla, že její kolega ustoupil od pitevního stolu a nyní stojí poblíž dřezu, ruku na obličejové masce.

„Nemluvím konkrétně o noži na chleba, ale o způsobu krájení,“ řekla Maura. „Zesílíte tlak a ostří potom téměř stejným směrem pronikne hlouběji. Tady vidíme mimořádně hluboký počáteční řez, který přeťal štítnou chrupavku a pokračoval až k páteři. Pak následovalo rychlé vykloubení, mezi druhým a třetím krčním obratlem. Pachatel dokázal hlavu úplně oddělit za necelou minutu.“

Vzápětí už Yoshima digitálním fotoaparátem pořizoval snímky zkoumané rány. Pohled zepředu, ze stran. Horor ze všech úhlů; „Stačí, Jane,“ řekla Maura. „Teď se podíváme blíž na samotný řez.“ Uchopila hlavu a otočila ji temenem dolů.

„Podrž ji takhle.“

Jakmile Jane spatřila přetnutou průdušnici a proříznuté tkáně, odvrátila pohled. Dál držela hlavu, aniž se na ni dívala.

Maura začala za pomoci lupy prozkoumávat povrch rány. „Na štítné chrupavce vidím drobné rýhy. Myslím, že čepel nože byla vroubkovaná. Uděláme si pár snímků.“

Opět cvakala spoušť, Yoshima pořizoval další fotografie.

Na těch snímcích budou moje ruce, napadlo Jane. Tenhle okamžik zůstane uchovaný ve složce s důkazními materiály.

Hlava oběti, moje ruce.

„Zmínila jste se… zmínila jste se, že na stěně byly tepenné výstřiky,“ ozval se Frost. Maura přikývla. „V

ložnici.“

„Oběť ještě žila.“

„Ano.“

„A ta… dekapitace… trvala několik vteřin?“

„S ostrým nožem a zkušenou rukou to vrah mohl zvládnout opravdu bleskově. Jen páteř ho snad chviličku zdržela.“

„Ta žena si tedy všechno uvědomovala, ne? Musela to cítit.“

„Dost pochybuju.“

„Když vám uříznou hlavu, vaše vědomí nejméně pár vteřin přetrvává. Tak jsem to slyšel v rozhlasovém pořadu Arta Bella. Nějaký doktor tam vykládal o popravách gilotinou. Tvrdil, že odsouzenec je nejspíš při vědomí, zatímco jeho hlava padá do koše. Přímo ten pád prožívá.“

„Třeba je to pravda, ovšem…“

„Ten doktor říkal, že skotská královna Marie se pokoušela promluvit ještě poté, co jí usekli hlavu. Rty se dál hýbaly.“

„Proboha, Froste,“ zaúpěla Jahe. „Zrovna teď nepotřebuju, abys mě ještě víc děsil.“

„Ale je možné, že tahle oběť vnímala, jak jí vrah odřezává hlavu, ne?“

„Je to silně nepravděpodobné,“ odpověděla Maura. „A neříkám to, jen abych vás ukhdnila.“ Otočila na pitevním stole hlavu ke straně. „Sáhněte si na lebku. Tady.“

Frost vytřeštil oči. „Ne, vážně ne. To není nutné.“

„Ale no tak. Natáhněte si rukavici a přejeďte prsty po spánkové kosti. Je tu zjevné poranění lebky. Všimla jsem si ho, teprve když jsme smyli krev. Prohmatejte lebku a povězte mi, co cítíte.“

Ačkoliv něco podobného bylo to poslední, po čem by Frost toužil, navlékl si rukavici a zdráhavě přiložil prsty k hlavě oběti. „No jo… v kosti je nějaká prohloubenina.“

„Vmáčknutá fraktura lebky. Dobře je vidět na rentgenovém snímku.“ Maura se postavila před prosvětlený panel a ukázala k řadě lebek. „Na laterálním snímku vidíte praskliny, které se vějířovitě rozbíhají od místa úderu. Šíří se po spánkové kosti jako pavučina. Ostatně právě tak tomuhle typu zlomeniny říkáme. Mozaikový nebo pavučinový vzor. Fraktura je na zvlášť kritickém místě, přesně pod ním totiž probíhá prostřední meningeální tepna.

Když ji poškodíte, pacient krvácí do lebeční dutiny. Až lebku otevřeme, zjistíme, jestli k tomu došlo.“ Maura pohlédla na Frosta. „Zlomenina svědčí o pořádné ráně do hlavy. Myslím, že ve chvíli, kdy vrah začal odřezávat hlavu, byla oběť v bezvědomí.“

„Ale stále žila.“

„Ano. Určitě ještě žila.“

„Nevíte, jestli byla v bezvědomí.“

„Na končetinách nejsou viditelná zranění způsobená při obraně. Neexistuje žádný fyzický důkaz, že by se oběť útočníkovi vzpírala. A nikdo si přece jen tak bez boje nenechá podříznout hrdlo. Myslím, že ji ten úder omráčil.

Čepel nože pronikající do krku patrně ta žena nevnímala.“

Maura se odmlčela a pak tiše dodala: „Alespoň doufám.“

Přistoupila k mrtvole z pravé strany, uchopila amputovanou paži a zvedla ji odříznutým koncem k lupě. „Tady máme další stopy po nástroji,“ poznamenala. „Na povrchu chrupavky, kde pachatel vymkl loketní kloub. Jak se zdá, šlo o tutéž čepel. Velmi ostrou a s vroubkovanou hranou.“

Maura přiložila odříznutou paži k loketnímu pahýlu, jako by skládala figurínu a kontrolovala, jestli do sebe díly správně zapadají. Ve tváři měla jen výraz soustředění, žádný děs.

Připomínala člověka prozkoumávajícího kuličková ložiska nebo třeba plastové tubusy používané pro přepravu zásilek potrubní poštou, nikoliv rozřezané tělo. Nikoliv končetinu ženy, která ještě nedávno tu paži zvedala, aby si odhrnula vlasy, aby někomu zamávala, aby ji pn tanci položila partnerovi na rameno. Jak to Maura dokáže? uvažovala Jane.

Jak může každé ráno vcházet do téhle budovy, když ví, co ji tady čeká? Jak může den za dnem brát skalpel a rozpitvávat tragédie předčasně ukončených životů? Jistě, taky se s těmi tragédiemi setkávám. Ale nemusím pilkou otvírat lebky a nořit ruce do hrudníků.

Maura obešla pitevní stůl na levou stranu mrtvoly a bez nejmenšího zaváhání zvedla uříznutou ruku. Zchlazená a odkrvená část lidského těla nevypadala jako z masa, ale jako z vosku. Spíš než skutečné ruce se podobala filmové rekvizitě. Maura si přitáhla blíž lupu a začala prozkoumávat nepravidelný povrch řezu. Chvíli mlčela, ale na čele se jí objevily vrásky.

Vrátila uříznutou ruku na pitevní stůl a pozvedla levou paži mrtvého těla, aby si prohlédla pahýl zápěstí. Ustarané vrásky na jejím čele se prohloubily. Znovu uchopila tu studenou bledou ruku a přiložila ji odříznutým koncem k pahýlu. Snažila se rány co nejpřesněji spojit, ruku se zápěstím, voskovitou kůži s voskovitou kůží.

Náhle obě části těla odložila a pohlédla na Yoshimu.

„Mohl bys dát na panel rentgenové snímky ruky a zápěstí?“

„Snímky lebky už nebudeš potřebovat?“

„Ještě se k nim vrátím. Teď se chci podívat na levou ruku a levé zápěstí.“

Yoshima sundal první soubor rentgenových snímků a nahradil je další sadou. Díky prosvícení zezadu se na panelu rozzářily kosti dlaně a prstů, sloupky jejich článků se podobaly útlým bambusovým výhonkům. Maura si stáhla rukavice a přistoupila k panelu, oči upřené na snímky. Nic neříkala. A právě její mlčení Jane napovědělo, že se zřejmě objevil vážný problém.

Konečně se k ní Maura otočila. „Prohledali jste důkladně celý dům oběti?“

„Ano, samozřejmě.“

„Úplně celý? Každou skříň, každou zásuvku?“

„Moc nábytku tam nebylo. Ta mladá žena se do domu nastěhovala teprve před pár měsíci.“

„A co lednička? Mrazák?“

„Technici nic nevynechali. Proč se ptáš?“

„Pojď se podívat na tyhle snímky.“

Jane odložila rukavice, přešla k panelu a zahleděla se na rentgenové snímky. Ale nenacházela nic, čím by se dal vysvětlit naléhavý tón Mauřiných otázek, nic, co by neodpovídalo částem těla ležícím na pitevním stole. „Čeho bych si měla všimnout?“

„Vidíš tenhle snímek ruky? Tady těm drobným kůstkám říkáme karpální, tedy zápěstní. Tvoří základ dlaně, před rozvětvením prstních kostí.“ Maura vzala Janeinu ruku a otočila ji dlaní vzhůru, aby svůj výklad doprovodila názornou ukázkou. Mimoděk tak odhalila jizvu, která bude Jane do konce života připomínat jiného vraha, jiného úchylného násilníka, Warrena Hoyta. Ale o jizvě se Maura nezmínila. Místo toho ukázala na masitou část dlaně poblíž zápěstí.

„Karpální kostí jsou tady. Na rentgenovém snímku vypadají jako osm kamínků. Jsou to jen drobné kůstky, vzájemně spojené šlachami, svalovou tkání a vazivem. Díky nim jsou naše ruce ohebné a můžou provádět udivující spoustu činností, od sochaření až po hru na klavír.“

„Rozumím. A dál?“

„Téhle kosti v nejbližší řadě,“ ukázala Maura na rentgenový snímek, konkrétně na kůstku nedaleko zápěstí, „se odborně říká scaphoid. Všimni si, že pod ní je kloubní prostor, a pak na snímku jasně vidíš i úlomek další kosti. Je to kousek styloidního výběžku. Když vrah ruku odřezával, zachytil taky část předloktí.“

„Pořád ještě netuším, k čemu směřuješ.“

„Teď se podívej na rentgenový snímek toho pahýlu paže,“ ukázala Maura k dalšímu ze snímků. „Vidíš distální konec předloktí. Ta tenčí kost je ulna, kost loketní čili brňavka. A ta tlustší, na palcové straně, je rádius, kost vřetenní. Tady máme onen styloidní výběžek, o kterém jsem mluvila. Už chápeš, o co mi jde?“

Jane se zamyslela. „Je neporušený. Kost na tomhle snímku je celá.“

„Správně. Styloidní výběžek je nejen neporušený, ale navíc tu vidíme i kousek navazující kosti, úlomek scaphoidu.“

Jane náhle cítila, jak jí v chladné pitevně tuhne obličej.

„A sakra. Tohle nevypadá dobře.“

„Rozhodně ne.“

Jane se otočila a přešla zpátky k pitevnímu stolu. Chvíli jenom upřeně pozorovala uříznutou ruku položenou vedle toho, co předtím považovala, co všichni považovali, za pahýl paže, s níž byla ruka původně spojená.

„Povrchy

řezu

neodpovídají

jeden

druhému,“

konstatovala Maura. „Ani na rentgenových snímcích.“

„Chcete říct, že ta ruka nepatří oběti?“ ozval se Frost.

„Potvrdit nám to musí analýza DNA. Ale podle mého názoru jasný důkaz vidíme přímo tady na světelném panelu.“ Maura se otočila k Jane. „Prostě existuje další oběť, kterou jste dosud neobjevili. A máme její levou ruku.“

Kapitola 7

Středa 15. července. Fáze Měsíce: nov.

Takhle vypadají rituály rodiny Saulových.

V jednu hodinu se strýc Peter vrací domů po dopoledni stráveném na klinice. Převlékne se do džínů a trička a zamíří na svou zeleninovou zahradu, džungli plnou opěrných mřížek obtížených okurkami a rajskými jablíčky.

Ve dvě hodiny přichází od jezera malý Teddy a nese rybářský prut. Ale žádný úlovek. Ještě jsem neviděl, že by domů přinesl jedinou rybu.

Ve 14.15 jdou k jezeru dvě Lilyiny kamarádky v plavkách a s plážovými osuškami. Vyšší z dívek, myslím, že se jmenuje Sarah, nese také rádio. Jinak tiché odpoledne teď narušuje podivná dunivá hudba. Osušky rozprostřou na trávu a pak už se všechny tři dívky vyhřívají na slunci jako ospalé kočky. Jejich kůže se leskne opalovacím krémem. Lily si sedá a sahá po láhvi s vodou. Zvedá ji ke rtům a náhle se zarazí, pohled upřený na mé okno. Vidí, že ji pozoruju.

Není to poprvé.

Lily pomalu odkládá láhev a cosi říká svým kamarádkám. Obě si sedají a dívají se mým směrem. Chvíli na sebe vzájemně zíráme. Sarah vypíná rádio. Všechny vstávají, protřepávají osušky, míří zpátky k domu.

O chviličku později Lily klepe na mé dveře. Nečeká, až ji pozvu dál, a bez dovolení vchází dovnitř.

„Proč nás sleduješ?“

„Jenom jsem se díval z okna.“

„Pořád po nás koukáš.“

„Protože tam náhodou jste.“

Pohled jí padne na můj psací stůl. Leží tam rozevřená kniha, kterou mi matka dala k desátým narozeninám. Je to soubor starodávných pohřebních textů, obecně známý jako egyptská Kniha mrtvých. Obsahuje nejrůznější kouzla a zaříkání potřebná ke zdárnému přesunu do posmrtného života. Lily přistoupí blíž ale váhá, neodvažuje se dotknout stránek, jako by si o ně mohla popálit prsty.

„Zajímají tě rituály spojené se smrtí?“ zeptám se.

„Jsou to jen pověry.“

„Jak to víš, když jsi je nevyzkoušela?“

„Vážně umíš číst ty hieroglyfy?“

„Matka mě to naučila. Ale tohle jsou jenom slabší kouzla. Ne ta opravdu mocná.“

„A co dokáže mocné kouzlo?“ Lily se na mě dívá, její pohled je tak přímý a pronikavý, že si říkám, jestli v ní není víc, než se zdá. Jestli jsem ji nepodcenil.

„Ta nejmocnější kouzla dovedou vrátit mrtvým život.“

„Třeba jako v Mumii?“ rozesměje se Lily.

Za zády zaslechnu další hihňání, otočím se a ve dveřích spatřím obě její kamarádky. Tajně nás poslouchaly a teď se na mě dívají s opovržením. Určitě jsem pro ně ten nejpodivnější kluk, s jakým se kdy setkaly. Nemají tušení, jak se ve skutečnosti odlišuju od ostatních lidí.

Lily zavře Knihu mrtvých. „Děvčata, jdeme si zaplavat,“

řekne a vyjde z mého pokoje. Zůstává po ní nasládlá vůně opalovacího krému.

Oknem dívky pozoruju. Kráčejí dolů k jezeru, v domě je opět klid.

Jdu do Lilyina pokoje. Z jejího kartáče vytahuju pramínek dlouhých hnědých vlasů a ukládám jej do kapsy.

Sundávám víčka z kelímků a flakonů na jejím toaletním stolku, čichám k voňavkám a krémům. Každá z vůní představuje záblesk vzpomínky. Lily u snídaně. Lily sedící vedle mě v autě. Otvírám zásuvky prádelníku a skříň, dotýkám se oblečení. Oblečení, jaké by mohlo patřit kterékoliv mladé Američance. Koneckonců je to jen holka, nic víc. Ale rozhodně ji musím dál sledovat.

V tom se vyznám nejlíp.

Kapitola 8

Siena, Itálie. Srpen.

Lily Saulovou cosi náhle vytrhlo z hlubokého spánku.

Ležela uprostřed pomačkaných přikrývek a lapala po dechu.

Štěrbinou mezi přivřenými dřevěnými okenicemi dovnitř proudilo jantarové světlo pozdního odpoledne. V šeru nad postelí bzučela moucha, dychtivě kroužila kolem Lilyiny zvlhlé pokožky. Kolem pokožky zvlhlé strachem. Lily se na tenké matraci posadila, rozcuchané vlasy shrnula dozadu a začala si masírovat čelo. Zběsile bušící srdce se postupně zkhdňovalo. Pramínky potu stékající z podpaží se vsakovaly do trička. Sice se jí podařilo prospat nejhorší odpolední žár, ale v pokoji stále ještě bylo vedro, vzduch se zdál dostatečně hustý, aby ji zadusil. Takhle nemůžu dál žít, pomyslela si, nebo se zblázním. Možná už jsem se zbláznila.

Vstala z postele a přešla k oknu. Dokonce i z keramických dlaždic pod jejíma nohama sálalo teplo.

Rozevřela okenice a vyhlédla na drobné náměstíčko s budovami vyhřátými sluncem jako kamenné pece. Kupole a střechy měly temně zlatavý odstín. Rozumní obyvatelé Sieny se v letním horku drželi doma. Venku teď budou jen turisté. S očima dokořán bloudí úzkými uličkami, celí propocení funivě stoupají k nějaké bazilice, nechávají se fotografovat na Piazza del Campo. Změklé podrážky bot se jim smekají po rozpálených cihlových chodnících. Stejně jako obyčejní turisté se po příjezdu do Sieny chovala i Lily.

Dokud se nepřizpůsobila životnímu rytmu domorodců.

Dokud tohle středověké město nesevřel do kleští srpnový žár.

Na náměstíčku pod oknem nikoho neviděla. Ale zatímco se otáčela, zahlédla náznak pohybu ve stínu jedněch dveří.

Okamžitě strnula, oči upřené na to místo. Nevidím ho, blesklo jí hlavou. Vidí on mě? Pak se tvor schovávající se v domovním vchodu vynořil ze svého úkrytu, přeběhl piazzettu a zmizel.

Jenom pes.

Se smíchem odešla od okna. Ne, ve všech stínech nečíhala příšera. Ale v některých ano. Některé stíny tě pronásledují, hrozí ti, ať jsi kdekoliv.

V maličké koupelně si zteplalou vodou opláchla obličej, tmavé vlasy svázala do ohonu. S mejkapem neztrácela čas, během uplynulého roku se zbavila všech návyků, které ji zdržovaly. Naučila se žít s kufříkem a batohem, měla pouze dva páry bot, sandály a tenisky. Džíny, trička a svetry jí vystačily od letních veder až do zimního sněhu. Když se to tak vezme, uvažovala, přežití je hlavně věc správného hodnotového žebříčku, ať už jde o oblečení, nebo o emoční zábrany. Odhodte zbytečnosti, zpřetrhejte citová pouta.

Budete v bezpečí.

Popadla batoh a vyšla z místnosti do ztemnělé chodby.

Tam se jako vždycky zastavila, a než zamkla dveře, dole mezi ně vsunula papírovou zápalku. Stařičký zámek by samozřejmě nemohl nikomu zabránit ve vstupu. Stejně jako celá budova za sebou patrně měl pěkných pár století.

Lily se v duchu připravila na nápor vedra a vykročila.

Venku nejprve očima přelétla liduprázdný prostor piazzetty.

Pro většinu místních obyvatel bylo dosud brzy. Ale zhruba za hodinu ukončí siestu po vydatném jídle a začnou se vracet do svých obchodů a kanceláří. Lily zatím měla trochu času jenom pro sebe, Giorgio ji ještě v práci neočekával.

Nabízela se jí příležitost projít se a zahnat chmury, navštívit oblíbená zákoutí v oblíbeném městě. Strávila tady teprve tři měsíce, a už teď cítila, jak jí Siena uniká. Lily ji brzy bude muset opustit, jako musela opustit všechna místa, která si zamilovala.

I tak jsem tu zůstala příliš dlouho.

Přešla piazzettu a úzkou uličkou pokračovala na Via di Fontebranda. Cesta ji vedla kolem budov, kde ve středověku bývaly řemeslnické dílny a později jatky, ke starodávné kašně s přírodním pramenem. Fontebrandu, sienskou pamětihodnost, kdysi opěvoval Dante; její voda zůstala čistá, i po staletích působila lákavě. Lily tudy jednou kráčela za úplňku. Podle legendy se sem právě v tu dobu chodívali koupat vlkodlaci těsně předtím, než na sebe opět vzali lidskou podobu. Oné noci Lily žádné vlkodlaky nepotkala.

Jenom opilé turisty. Ale třeba už se stihli proměnit.

Teď stoupala do kopce a pevné sandály jí podkluzovaly na rozpálených dlažebních kamenech. Minula Svatyni a Dům svaté Kateřiny, sienské patronky, které po dlouhá údobí jako jediný pokrm stačily hostie. Svatá Kateřina mívala živé vidiny pekla, očistce i ráje a nesmírně toužila po utrpení a mučednické slávě. Ke svému zklamání se dočkala jen dlouhé nepříjemné nemoci a přirozené smrti. Taky jsem měla vidiny pekla, říkala si v duchu Lily, zatímco se pachtila do kopce. Ale po žádném mučednictví neprahnu. Chci žít.

Udělám cokoliv, abych přežila.

Než se s námahou dostala k chrámu Basilica di San Domenico, celé tričko jí nasáklo potem. Chvíli pak stála, vydýchávala se a z vrcholu kopce pozorovala prejzové střechy, nad nimiž jako by se v letním horku vznášel chvějivý opar. Lily se svíralo srdce. Věděla, že to půvabné město bude muset opustit. Už tak se tu zdržela nebezpečně dlouho. Zlo ji dohánělo, přímo cítila jeho odporný mdlý zápach, zamořující vzduch. Všude kolem ní se nahoru škrábali tělnatí turisté, ale ona tu stála v tichém osamění, duch mezi živými. Vlastně jsem už mrtvá, pomyslela si. Pro mě je tohle jenom zapůjčený čas.

„Promiňte, slečno. Mluvíte anglicky?“

Lily se polekaně otočila. Spatřila muže a ženu středního věku, oba ve stejných tričkách a bachratých šortkách. Muž držel složitě vypadající fotoaparát.

„Chcete, abych vás vyfotografovala?“ zeptala se Lily.

„To by bylo skvělé! Díky.“

Lily si od muže vzala fotoaparát. „Není to složité?“

„Kdepak, stačí stisknout spoušť.“

Manželé se do sebe zavěsili a postavili se tak, že se za nimi jako středověká tapiserie rozprostíralo panoráma Sieny.

Jejich památka na vyčerpávající výstup v parném dni.

„Jste Američanka, že?“ prohodila žena, když Lily vracela fotoaparát. „A odkud?“ Byly to běžné přátelské otázky, jaké si nesčetní turisté vzájemně kladou, aby si daleko od domova vyměnili dojmy s jinými cestovateli.

Přesto Lily okamžitě zostražitěla. Jejich zvědavost je skoro určitě nevinná, pomyslela si. Jenže já ty lidi neznám.

Nemůžu mít jistotu.

„Z Oregonu,“ zalhala.

„Vážně? Tam žije náš syn! A ze kterého jste města?“

„Z Portlandu.“

„Jak je ten svět malý! Syn bydlí na Northwest Irving Street. Není to někde poblíž vás?“

„Ne.“ Lily už couvala, musela se těch dotěrných lidí zbavit. Vzápětí by ji nejspíš pozvali na kávu, kladli by další otázky, pídili by se po podrobnostech, které jim nehodlala prozrazovat. „Přeju vám hezký pobyt!“

„Počkejte, nechtěla byste…“

„Někdo na mě čeká.“ Lily zamávala a odběhla. Dveře baziliky byly dokořán, nabízely útočiště. Vstoupila dovnitř, v tichu a chladu vydechla úlevou. Chrám byl téměř liduprázdný, rozlehlým prostorem bloumalo jenom pár turistů hovořících uctivě tlumeně. Lily zamířila ke gotickému oblouku, kde okny s barevnými mozaikami pronikaly zářivé střípky slunečního světla, minula hrobky sienských šlechticů, které lemovaly obě protilehlé zdi.

Odbočila do postranní kaple a zastavila se před zlaceným mramorovým oltářem

s tabernákulem

obsahujícím

zachovalou hlavu svaté Kateřiny ze Sieny. Její mrtvolu kdysi rozdělili na relikvie, tělo poslali do Říma, chodidlo do Benátek. Tušila světice, že ji čeká takový osud? Že jí od rozkládajícího se trupu odtrhnou hlavu, že mumifikovanou tvář budou jednou okukovat davy zpocených turistů a rozpustile štěbetajících školáků?

Za sklem svatostánku zíraly kožnaté oční důlky světice.

Takhle vypadá smrt. Ale ty ji přece už znáš, viď, Lily Saulová?

Lily se zachvěla a opustila postranní kapli. Chrámem, v němž její kroky rozeznívala ozvěna, chvátala k východu.

Venku téměř s povděkem uvítala letní žár. Ale nikoliv turisty. Tolik cizích lidí s fotoaparáty! Kdokoliv z nich by mohl nenápadně pořídit její snímek.

Od baziliky se vydala dolů, pokračovala přes Piazza Salimbeni a kolem Palazzo Tolomei. Spleť úzkých uliček snadno dokázala zmást turisty, ovšem Lily se v tom bludišti vyznala a rychle a odhodlaně mířila ke svému cíli. Teď už měla menší zpoždění, nahoře na kopci se příliš zdržela.

Giorgio se určitě bude zlobit. Ale ta vyhlídka ji nijak neděsila, protože Giorgiovy výčitky vždy končily bez následků.

Když tedy dorazila do práce o patnáct minut později, nepociťovala nejmenší obavy. Zvonek na dveřích cinkl a ohlásil její příchod. Vstoupila dovnitř, vdechla důvěrně známou směs pachů: zaprášené knihy, kafr, cigaretový kouř.

Giorgio a jeho syn Paolo se skláněli nad psacím stolem v zadní části obchodu. Oba měli na čele nasazená zvětšovací skla. Paolo vzhlédl, lupa na Lily zírala jako obrovské kyklopské oko.

„Tohle musíš vidět!“ zvolal italsky. „Právě to poslal jeden sběratel z Izraele.“

Otec i syn byli tak rozrušení, že její zpoždění vůbec nezaznamenali. Odložila batoh na podlahu za svým stolem, protáhla se kolem starožitného stolku, dubové klášterní lavice a antického sarkofágu, který teď nedůstojně sloužil jako dočasný sklad obchodních písemností. Překročila otevřenou bednu, z níž se hrnuly hoblovačky tvořící obalovou výplň, a pozorně se zahleděla na Giorgiův psací stůl. Spatřila tam umělecky opracovaný mramorový blok, patrně část nějaké stavby. Všimla si patiny pokrývající dvě sousední strany, matného lesku, jaký po sobě zanechává staleté působení větru, deště a slunce. Byl to rohový kámen.

Mladý Paolo si sundal lupu a jeho tmavé vlasy se vztyčily. Zazubil se na Lily. S těmi chomáči vlasů připomínajícími velké uši skoro vypadal jako jeden z oněch legendárních sienských vlkodlaků, ovšem zcela neškodný a dokonce okouzlující. Po otci zdědil přímo holubicí mírnost.

A kdyby si Lily neuvědomovala, že by ho později musela zranit svým nevyhnutelným odchodem, docela ráda by se s Paolem sblížila mnohem důvěrněji.

„Myslím, že tohle se ti bude líbit,“ řekl a nabídl jí lupu.

„Přesně takové věci tě vždycky zajímaly.“

Sklonila se k rohovému kameni a začala zkoumat vytesanou, patrně mužskou vzpřímenou postavu s krátkou sukénkou kolem pasu a ozdobnými náramky na rukou i na nohou. Ale hlava nebyla lidská. Lily k ní posunula lupu a sklonila se blíž. Náhle ji zamrazilo. Pod zvětšovacím sklem ožívaly detaily. Vystupující psí zuby, prsty zakončené špičatými drápy. A zvířecí rohy.

Lily se narovnala. V hrdle jí vyschlo, její hlas zněl podivně dutě. „Říkal jste, že ten sběratel je z Izraele?“

Giorgio přikývl a sundal si z hlavy pásek s lupou.

Objevila se starší a zaoblenější verze Paola. Tytéž tmavé oči, ale vroubené vráskami smíchu. „Ten člověk je pro nás nový. Takže si nejsme jistí pravostí. Nevíme, jestli mu můžeme důvěřovat.“

„Jak to, že tu věc poslal právě nám?“

Giorgio pokrčil rameny. „JJneska to prostě přišlo v té bedně. Nic víc nevím.“

„Chce, abyste zprostředkovali prodej?“

„Žádá jenom ohodnocení. Co si o tom myslíš?“

Lily přejela prstem po patině a ucítila, jak jí z mramoru proniká do těla mrazivý chlad. „Odkud podle něho ta věc pochází?“

Giorgio se natáhl pro svazek papírů. „Tvrdí, že ji získal před osmi lety v Teheránu. Tipoval bych to na pašované zboží.“ Giorgio znovu pokrčil rameny a potom spiklenecky přimhouřil oko. „Jenže co my víme?“

„Tedy z Persie,“ řekla tiše Lily. „Tohle je Ahriman.“

„Co je Ahriman?“ zeptal se Paolo.

„Nikoliv co, ale kdo. Ve staré Persii byl Ahriman démon.

Duch zkázy.“ Lily odložila lupu na psací stůl a zhluboka se nadechla. „Představoval ztělesnění zla.“

Giorgio se zasmál a radostně si zamnul ruce. „Vidíš, Paolo? Neříkal jsem ti, že to bude vědět? Ďáblové, démoni, Lily je zná všechny. Pokaždé najde odpověď.“

„Proč?“ podíval se na ni Paolo. „Nikdy jsem nepochopil, proč tě tolik zajímá svět zla.“

Jak mu měla odpovědět? Mohla mu snad říct, že kdysi pohlédla Zvířeti do oka a Zvíře její pohled opětovalo? Že ji vidělo? Od té chvíle mé nepřestalo pronásledovat.

„Takže ten rohový kámen je pravý?“ zeptal se Giorgio.

„Ano, jsem o tom přesvědčená.“

„Asi bych mu měl hned odepsat, ne? Našemu novému známému z Tel Avivu. Ujistit ho, že tu věc svěřil do správných rukou, že jsem obchodník, který ji dokáže ocenit.“ Giorgio opatrně uložil kámen zpátky do bedny. „Pro takovou vzácnost určitě snadno najdeme kupce.“

Kdo by chtěl mít tuhle zrůdnost doma? pomyslela si Lily. Kdo by toužil, aby na něj ďábel denně shlížel ze zdi?

„Málem bych zapomněl,“ prohodil Giorgio. „Víš vůbec, že máš obdivovatele?“

Lily se zatvářila udiveně. „Cože?“

„Objevil se v obchodě kolem poledne. Ptal se, jestli u mě pracuje nějaká Američanka.“

Lily se ani nepohnula. „Co jste mu řekl?“

„Zabránil jsem otci, aby cokoliv prozradil,“ ozval se Paolo.

„Nemáš povolení, a z toho by mohly být potíže.“

„Ale když o tom tak uvažuju,“ zamyslel se Giorgio, „zdá se mi, že ses tomu člověku prostě zalíbila. Proto se vyptával.“ Giorgio na ni zamrkal.

Lily polkla. „Představil se?“

Giorgio škádlivě plácl syna po rameni. „Vidíš? Jsi moc pomalý, chlapče. Přijde jiný a vyfoukne nám ji.“

„Jak se jmenoval?“ V Lilyině hlase zazněl ostřejší tón.

Ale otec a syn, zcela zabraní do vzájemného popichování, zřejmě změnu jejího chování vůbec nezaznamenali.

„Svoje jméno nám zamlčel,“ odpověděl Giorgio. „Třeba si hraje na záhadného neznámého. Chce, abys hádala.“

„Byl mladý? Jak vypadal?“

„Ale! Takže vzbudil tvůj zájem.“

„Nepůsobil poněkud… neobvykle?“

„V jaké smyslu neobvykle?“

Neobvykle ve smyslu nelidsky, ráda by odpověděla.

„Měl nápadně modré oči,“ zvesela prohodil Paolo.

„Zvláštní oči. Úžasně jasné, přímo andělské.“

Mýlíš se, byl to pravý opak anděla.

Lily se otočila, přešla k výkladní skříni a přes zaprášené sklo se zahleděla na kolemjdoucí. Je tady, pomyslela si.

Vystopoval mě až do Sieny.

„Jistě se vrátí, cara mia,“ řekl Giorgio. „Dočkáš se.“

Až znovu přijde, nesmí mě tu najít.

Popadla batoh. „Omlouvám se,“ vyhrkla. „Není mi dobře.“

„Co se stalo?“

„Asi jsem včera neměla jíst tu rybu. Žaludek stále ještě protestuje. Musím domů.“

„Paolo tě doprovodí.“

„Ne! Ne.“ Lily škubla dveřmi, až se zvonek divoce rozcinkal. „Budu v pořádku.“ Vyřítila se z obchodu a už se ani neohlédla. Obávala se, že Paolo vyběhne za ní a pokusí se jí vnutit gentlemanský doprovod. Žádné zdržení si nemohla dovolit. Všechno teď záviselo na rychlosti.

Do svého bytu se vracela obloukem, vyhýbala se náměstím plným turistů i hlavním ulicím. Chvátala křivolakými uličkami, stoupala po úzkých schodech mezi středověkými zdmi, cílevědomě se blížila ke čtvrti Fontebranda. Věci si sbalí za pět minut. Naučila se bleskově přemísťovat, dokázala se okamžitě odstěhovat při každém náznaku nebezpečí, stačilo naházet do kufříku oblečení a toaletní potřeby a vyzvednout ze skrýše za prádelníkem štůsek eur. Během těch posledních tří měsíců jí Giorgio platil bez papírování, v hotovosti. Dobře věděl, že Lily nemá pracovní povolení. Shromáždila si slušnou sumičku, s těmi penězi snadno překlene dobu, než se usadí v jiném městě a najde si práci. Takže popadne eura a kufřík a poběží.

Rovnou na autobusové nádraží.

Ne, přesně tohle by ode mě čekal, uvědomila si náhle.

Lepší bude taxík. Jistě, je dražší, ale můžu se nechat jen odvézt z města, třeba do San Gimignana, a pak pokračovat vlakem do Florencie. Tam už se lehce ztratím v davu.

K domu nezamířila přes piazzettu, za moudřejší pokládala proplížit se stinnou postranní uličkou, kolem popelnic a zamčených bicyklů. Nahoru vyšla po zadním schodišti. V jedné místnosti duněla hudba, otevřenými dveřmi se valila do chodby. Samozřejmě ten věčně zamračený výrostek z vedlejšího bytu! Tito a jeho zatracené rádio. Lily ho letmo zahlédla, ležel na pohovce, zhroucený jako zombie. Spěšně minula jeho pokoj. U svých dveří právě sahala pro klíče, když si všimla papírové zápalky a celá ztuhla.

Zápalka už nebyla vsunutá ve škvíře; spadla na zem.

Lily s bušícím srdcem začala couvat. Zatímco míjela Titovy dveře, chlapec vzhlédl z pohovky a zamával na pozdrav. Právě v tom nejméně vhodném okamžiku se rozhodl navazovat přátelství. Ne, abys mě oslovil!

zapřísahala ho v duchu. Neopovažuj se mi říct jediné slovo!

„Copak, dneska nejste v práci?“ zavolal italsky.

Otočila se a rychle seběhla ze schodů. V šeré uličce málem zakopla o bicykly. Mám zatraceně velké zpoždění, vířilo jí hlavou, když pádila za roh a pak nahoru po krátkém schodišti. Ukryla se do zpustlé zahrady. Krčila se za rozpadající se zdí, nehýbala se, téměř ani nedýchala. Pět minut, deset minut. Nezaslechla žádné kroky, žádné zvuky svědčící, že by ji někdo pronásledoval.

Třeba ta zápalka vypadla sama od sebe. Třeba bych si přece jen mohla vzít svůj kufřík. Svoje peníze.

Opatrně nakoukla přes zeď, pozorovala uličku. Nikde nikdo. Risknu to? Odvážím se?

Znovu vklouzla do uličky, propletla se řadou dalších úzkých ulic a zastavila se poblíž okraje piazzetty. Ale nevyšla na otevřené prostranství, jenom se přimáčkla k rohu jedné z budov a odtud pár vteřin pozorovala okno svého bytu. Dřevěné okenice zůstaly otevřené, jak je předtím nechala. A potom v nastávajícím soumraku zahlédla drobný pohyb. Uvnitř jejího pokoje se mihla čísi silueta, zarámovaná okenicemi.

Lily uskočila zpátky za budovu. Sakra. Sakra.

Stáhla zip svého batohu a probrala obsah peněženky.

Čtyřicet osm eur. Za to by se dalo pořídit pár jídel a lístek na autobus. Snad i jízda taxíkem do San Gimignana. Nic víc.

Měla kreditní kartu, ale odvažovala se ji používat jenom ve velkých městech, kde by se mohla snadno ztratit v davu.

Naposledy ji použila ve Florencii, když byly ulice plné lidí.

Tady ne, rozhodla se. V Sieně ne.

Opustila piazzettu a zamířila hluboko do spleti postranních uliček Fontebrandy. Tuhle čtvrť znala nejlépe, v ní by unikla každému. Došla ke kavárničce, kterou objevila před několika týdny. Navštěvovali ji pouze místní obyvatelé.

Uvnitř bylo šero jako v jeskyni, všude se vznášela oblaka kouře z cigaret. Lily se usadila u rohového stolku, objednala si sendvič se sýrem a rajčetem a espreso. Večer zvolna ubíhal. Další espreso. A ještě jedno. Věděla, že dnes v noci nebude spát. Vyrazí pěšky do Florencie. Čekalo ji nějakých třicet, nanejvýš čtyřicet kilometrů. V polích spávala už dřív.

Kradla broskve, potmě trhala vinné hrozny. Může si to zopakovat.

Ze sendviče nenechala ani drobeček. Netušila, kdy se znovu nají. Konečně opustila kavárnu. Na Sienu se zatím snesla noc. Po temných ulicích se Lily mohla pohybovat téměř bez obav, že ji někdo pozná. Existovalo ještě další řešení. Sice riskantní, ale ušetřilo by jí únavnou čtyřicetikilometrovou cestu.

A Giorgio by to pro ni udělal. Odvezl by ji do Florencie.

Šla a šla, zdaleka se vyhnula rušnému Campu, držela se postranních ulic. Když dorazila k Giorgiovu domu, bolela ji lýtka, chodidla měla otlačená od hrbolatých kočičích hlav.

Zastavila se a ze tmy se zahleděla na okna. Giorgiova manželka už před lety zemřela, byt obývali jenom otec se synem. Uvnitř se svítilo, ale v přízemí Lily neviděla žádný pohyb.

Nebyla tak hloupá, aby zvolila přední vchod. Obešla dům, vzadu si otevřela branku malé zahrádky, protáhla se kolem voňavých záhonů tymiánu a levandule a zaklepala na dveře vedoucí do kuchyně.

Nikdo se neozval.

Napadlo ji, že třeba mají puštěnou televizi, a proto si ťukání nevšimli, ale žádné zvuky neslyšela, doléhal sem jen tlumený hukot aut z ulice.

Zkusila kliku. Dveře se otevřely.

Stačil jediný pohled. Jediný pohled na krev, na rozhozené paže, na rozbité obličeje. Na Giorgia a Paola, propletené v posledním objetí.

Lily couvla, ruku na ústech, pohled rozmazaný slzami.

Moje vina. Tohle všechno je moje vina. Jsou mrtví kvůli mně.

Pozpátku klopýtala levandulí, až se zády uhodila o dřevěnou branku. Teprve ten náraz jí vrátil schopnost logicky uvažovat.

Běž. Utíkej!

Vypotácela se ze zahrádky, branku za sebou nechala dokořán. A pak už jen prchala ulicí, sandály na dlažebních kamenech hlučně pleskaly.

Nezpomalila, dokud se nedostala daleko za předměstí Sieny.

Kapitola 9

„Jsme si zcela jistí, že existuje druhá oběť?“ zeptal se poručík Marquette. „Zatím nám to nepotvrdila analýza DNA.“

„Ale už jsme objevili dvě různé krevní skupiny,“ řekla Jane. „Amputovaná ruka patřila někomu se skupinou 0

pozitivní. Lori-Ann Tuckerová měla skupinu A pozitivní.

Závěry doktorky Islesové jsou tedy zcela správné.“

V konferenční místnosti zavládlo delší ticho.

„Začíná to být velmi zajímavé,“ tiše se ozval doktor Zucker.

Jane se otočila k protější straně stolu. Soudní psycholog doktor Zucker ji svým pronikavým pohledem vždycky přiváděl do rozpaků. I teď se tvářil, jako by veškerou svou zvědavost soustřeďoval výhradně na ni. Jane skoro cítila, jak se jí jeho oči zavrtávají do mozku. Před dvěma a půl lety spolupracovali během vyšetřování Chirurgova případu a Zucker dobře věděl, že na ni ještě dlouho potom všechno těžce doléhalo. Znal její noční můry, její záchvaty paniky.

Věděl o jejím zvyku třít si jizvy na dlaních v podvědomé snaze vymazat děsivé vzpomínky. Uplývající čas její tíseň zmírnil, úzkostné sny týkající se Warrena Hoyta už se příliš často nevracely. Ale kdykoliv se na ni Zucker takhle podíval, náhle si připadala obnažená a bezbranná, protože věděl, jak byla kdysi zranitelná. A kvůli tomu ho nesnášela.

Přerušila nepříjemný oční kontakt a raději zaměřila pozornost na dva další detektivy, Barryho Frosta a Eve Kassovitzovou. Přibrat do týmu Kassovitzovou byla chyba.

O tom, že ta nešťastnice blinkala do odhrabaného sněhu, už vědělo celé oddělení. A Jane si uměla představit kanadské žertíky, které budou následovat. Ostatně hned první den po Vánocích se na recepčním pultu záhadně objevil obrovský plastový kbelík označený jménem Kassovitzové. Eve se prostě měla zasmát. Nebo se měla naštvat. Místo toho připomínala omráčeného tuleně, seděla zhrouceně na své židli, příliš zničená, aby se dokázala bránit. Ne, v tomhle pánském klubu Kassovitzová rozhodně nemohla přežít, když se nenaučila vracet rány.

„Takže je tu vrah, který nejen rozkouskovává oběti,“

pokračoval Zucker, „ale navíc přemisťuje části těl na různá místa činu. Máte fotografii té ruky?“

„Máme celou řadu fotografií,“ odpověděla Jane a přesunula k Zuckerovi složku s pitevní zprávou. „Podle vzhledu jsme si skoro jistí, že ruka patřila ženě.“

Snímky byly dostatečně děsivé, aby se ledaskomu obrátil žaludek, ale Zucker je probíral bez sebemenšího náznaku ohromení či znechucení. Spíš jen zvědavě. Nebo snad Jane spatřila v jeho očích dychtivost? Vychutnával si pohled na surově zohavené tělo mladé ženy?

Doktor Zucker se zastavil u fotografie ruky. „Nehty nejsou nalakované, ale vypadají jako po manikúře. Ano, souhlasím, zřejmě je to ženská ruka.“ Pohlédl na Jane, jeho bledé oči ji upřeně pozorovaly přes okraj brýlí s drátěnými obroučkami. „Zjistili jste něco z otisků těchhle prstů?“

„Osoba, které ruka patřila, nemá záznam v trestním rejstříku. Nesloužila v armádě. Není v databázi Národní kriminalistické informační ústředny.“

„Ani v žádné jiné databázi?“

„Ne, alespoň pokud jde o otisky prstů.“

„A nepochází ta ruka ze zdravotnického odpadu? Třeba z amputace v některé nemocnici?“

„Prověřoval jsem všechna léčebná zařízení v oblasti Bostonu a okolí,“ vzal si slovo Frost. „Během uplynulých dvou týdnů se amputace ruky prováděla pouze dvakrát.

V Massachusettské všeobecné a v Pilgrim Hospital. Pokaždé se jednalo o následky úrazu. Nehoda s řetězovou pilou, napadení psem. V obou případech byly ruce natolik poškozené, že se nedaly zachránit. A ten první případ byl muž.“

„Tuhle ruku rozhodně nikdo nevyhrabal z nemocničního odpadu,“ řekla Jane. „A vůbec není zhmožděná. Pachatel ji odřízl nějakou velmi ostrou vroubkovanou čepelí.

A neprovedl to zrovna s chirurgickou obratností. Zasáhl i

špičku vřetenní kosti a zjevně se nijak nesnažil zabránit ztrátě krve. Nepodvázal cévy, neoddělil jednotlivé vrstvy kůže. Prostě řízl, a hotovo.“

„Máme tu pohřešované osoby, které by přicházely v úvahu?“

„V Massachusetts ne,“ odpověděl Frost. „Rozšiřujeme pátrání. Víme jen, že hledáme bělošku. Nemůže být pohřešovaná dlouho, protože ruka vypadá dost čerstvá.“

„Mohla být zmrazená,“ poznamenal Marquette.

„Kdepak,“ zavrtěla Jane hlavou. „Pod mikroskopem nejsou vidět žádná molekulární poškození. Teď volně cituju doktorku Islesovou. Když tkáň zmrazíte, rozpínající se voda potrhá buňky.

Nic

takového

doktorka

Islesová

nezaznamenala. Ta ruka mohla být uložená v chladničce nebo v ledové vodě, jak se to dělá při převozu orgánů určených k transplantaci. Ale zmrazená nebyla. Domníváme se, že osobu, které ruka patřila, někdo zavraždil teprve před několika dny.“

„Pokud ji zavraždil,“ řekl Zucker.

Všichni se k němu otočili, na okamžik oněmělí při představě možnosti naznačené jeho slovy.

„Myslíte, že ta žena je třeba ještě naživu? “ zeptal se Frost.

„Amputace samy o sobě nebývají smrtelné.“

„Kristepane,“ vydechl zděšeně Frost. „Nezabije ji, jenom jí uřízne ruku…“

Zucker se probíral dalšími snímky z pitvy, každý z nich si prohlížel s důkladností klenotníka zkoumajícího lupou drahokam. Posléze všechny odložil. „Existují dva důvody, proč se vrah rozhodne rozřezat tělo oběti. První je ryze praktický. Pachatel se potřebuje zbavit mrtvoly. Takový vrah jedná systematicky a cílevědomě. Řídí se nutností zničit důkazy, snaží se svůj zločit utajit.“

„Vrah, který nad sebou neztrácí kontrolu,“ podotkl Frost.

„Pokud po rozřezání těla následuje pohození či ukrytí jednotlivých částí, svědčí to o naplánované, předem promyšlené vraždě.“

„Tyhle části těla rozhodně nikdo neukrýval,“ řekla Jane.

„Byly vystavené po celém domě, na místech, kde se nedaly přehlédnout.“ Podala Zuckerovi další sérii fotografií.

„Snímky z místa činu.“

Doktor Zucker otevřel složku a dlouze se zahleděl na první fotografii. „Tak tohle je ještě zajímavější,“ zamumlal.

Vidí uříznutou ruku na porcelánovém talíři, a jiné slovo ho nenapadne?

„Kdo prostřel stůl?“ Zucker vzhlédl k Jane. „Kdo nachystal všechny ty mísy, stříbrné příbory, sklenky na víno?“

„Předpokládáme, že pachatel.“

„Proč?“

„Kdo to má sakra vědět?“

„Ptám se, proč se domníváte, že stůl prostřel právě on.“

„Protože pod jedním talířem zanechal krvavou šmouhu.“

„Získali jste nějaké otisky prstů?“

„Bohužel žádné. Měl rukavice.“

„Důkaz naplánování. Předvídavosti.“ Zucker znovu sklonil oči ke snímku. „Prostřeno je pro čtyři. Znamená to něco?“

„Nejsme z toho o nic moudřejší než vy. V příborníku bylo osm talířů, takže jich mohl prostřít víc. Ale rozhodl se jenom pro čtyři.“

„O co tu podle vašeho názoru jde, doktore Zuckere?“

zeptal se poručík Marquette.

Psycholog neodpověděl. Zvolna listoval fotografiemi, na chvíli se zastavil u snímku uříznuté paže ve vaně. Pak listoval dál, až se dostal k fotografii pořízené v kuchyni.

Všichni mlčeli, zatímco Zucker velmi dlouho upřeně pozoroval rozteklé svíčky, kruh nakreslený na podlaze a to, co tvořilo střed kruhu.

„Připadalo nám to jako scéna, kde se odehrál nějaký podivný obřad,“ ozval se Frost. „Křídový kruh, dohořelé svíčky.“

„Jistě, působí to dojmem rituálu.“ Zucker vzhlédl. Jane si všimla záblesku v jeho očích a lehce ji zamrazilo. „Ten kruh nakreslil pachatel?“

Jane váhala, otázka ji překvapila. „Chcete snad naznačit, že v úvahu přichází i oběť?“

„Vyhýbám se ukvapeným závěrům. A doufám, že vy také. Kde vlastně berete jistotu, že ten kruh nenakreslila oběť? Co když zpočátku byla aktivní účastnicí obřadu?“

Jane se málem rozesmála. Jo, taky bych si dobrovolně nechala uříznout hlavu. „Ten, kdo nakreslil kruh a zapálil svíčky, musel být vrah,“ konstatovala. „V domě jsme totiž nenašli ani kousek křídy. Prostě nakreslil na kuchyňskou podlahu ten kruh a pak si křídu odnesl.“

Zucker se na židli zaklonil. „Tenhle vrah tedy rozřeže tělo, ale jednotlivé části neukryje,“ přemýšlel nahlas.

„Nezohaví obličej. Zanechá po sobě minimum důkazních stop, snaží se vyhnout právnímu postihu. Přesto nám nabídne, abych tak řekl, dokonalé vodítko: část těla jiné obětí.“ Psycholog se odmlčel. „Našly se stopy spermata?“

„V těle obětí nebyly zjištěny.“

„A na místě činu?“

„Technici prosvítili všechny prostory v domě ultrafialovým světlem. CrimeScope objevil spousty vlasů a chloupků, ale žádné sperma.“

„Což je opět typické pro krajně promyšlené jednání.

Pachatel nezanechá žádný důkaz sexuální aktivity. Pokud jde skutečně o sexuálního vraha, dokáže se ovládat. Ukojí se, teprve když je to bezpečné.“

„A pokud nejde o sexuálního vraha?“ zeptal se Marquette.

„Potom si vůbec nejsem jistý, co to všechno znamená,“

odpověděl Zucker. „Ovšem celý ten výjev, rozřezaná oběť, vystavené části těla, křídový kruh, svíčky…“ Rozhlédl se kolem stolu. „Nepochybuju, že všichni myslíme na totéž. Na satanistické rituály.“

„Navíc se to stalo o Štědrém večeru,“ dodal Marquette.

„Během nejposvátnější noci.“

„A náš vrah tam nepřišel vzdát poctu Knížeti míru,“ řekl Zucker. „Naopak hodlal vzývat Knížete temnot.“

„Je tu ještě jeden pozoruhodný snímek,“ ukázala Jane k hromádce fotografií, které si Zucker dosud neprohlédl.

„Na zdi zůstal nějaký nápis. Vyvedený krví oběti.“

Psycholog vyhledal dotyčný snímek. „Tři převrácené kříže,“ konstatoval. „Ty by samozřejmě mohly mít satanistický význam. Ale co představují ty podivné symboly pod kříži?“

„Slovo.“

„Žádné nevidím.“

„Je napsané obráceně. Přečetl byste ho, kdybyste fotografii podržel před zrcadlem.“

Doktor Zucker zdvihl obočí. „Znáte smysl zrcadlově obráceného písma, že?“

„Ne. O co jde?“

„Když si od vás ďábel kupuje duši, smlouva je sepsaná a podepsaná zrcadlově obráceným písmem.“ Zucker se znovu zahleděl na fotografii. „Jak tedy to slovo zní?“

„Peccavi. Latinský výraz znamenající zhřešil jsem.“

„Kajícné doznání?“ nadhodil Marquette.

„Nebo snaha pochlubit se. Pachatel s pýchou oznamuje satanovi: Splnil jsem tvůj příkaz, můj pane.“ Zucker přelétl očima fotografie rozložené na stole. „Moc rád bych si s naším vrahem popovídal. Je tu tolik symboliky. Proč naaranžoval části těla právě tímhle způsobem? Co znamená ta ruka na talíři? A co znamená jídelní stůl prostřený pro čtyři?“

„Čtyři jezdce z Apokalypsy,“ tiše poznamenala detektiv Kassovitzová. Byl to jeden z mála okamžiků, kdy se během porady vůbec ozvala.

„Proč myslíte?“ zeptal se Zucker.

„Mluvíme o satanovi. O hříchu.“ Kassovitzová si odkašlala a napřímila se. I hlas jako by jí zesílil. „To všechno jsou biblická témata.“

„Stůl prostřený pro čtyři by taky mohl znamenat, že vrah má tři neviditelné druhy, které si na to půlnoční občerstvení pozval,“ podotkla Jane.

„Vy tedy s biblickou inspirací nesouhlasíte?“ otočil se k ní Zucker.

„Vím, vypadá to na satanismus,“ řekla Jane. „Jsou tu všechny patřičné rekvizity, křídový kruh, svíčky, zrcadlové písmo, převrácené kříže. Připadá mi, že se nás někdo velmi snaží přivést k mylnému závěru.“

„Podle vás šlo jen o kamufláž?“

„Třeba se pachatel snažil skrýt skutečné důvody, proč Lori-Ann Tuckerovou zavraždil.“

„Jaký motiv by tu mohl být? Měla oběť nějaké milostné problémy?“

„Byla rozvedená, ale její bývalý manžel žije až v Novém Mexiku. Zřejmě se rozešli zcela přátelsky. Do Bostonu se přistěhovala teprve před třemi měsíci. Nezdá se, že by měla vážnější známost.“

„A co zaměstnání?“

Opět si vzala slovo Eve Kassovitzová. „Mluvila jsem s jejím nadřízeným z Muzea vědy. Lori-Ann tam pracovala v prodejně suvenýrů. Na žádné konflikty ani jiné problémy si nikdo nevzpomínal.“

„Jsme si v tomhle směru absolutně jistí?“ Zucker svůj dotaz záměrně adresoval Jane, nikoliv Kassovitzové, která po takové urážce zrudla. Byla to další rána jejímu už dost otřesenému sebevědomí.

„Detektiv Kassovitzová vám právě přesně vyložila, co víme,“ podpořila Jane členku svého týmu.

„Dobrá,“ pokývl Zucker. „Ale proč se tedy ta žena stala obětí vraždy? A proč pachatel zinscenoval satanistickou akci, když měl, alespoň podle vás, odlišný motiv?“

„Aby svému činu dodal na zajímavosti. Aby vzbudil pozornost.“

Zucker se zasmál. „Jinak by snad naši pozornost nevzbudil?“

„Nešlo o naši pozornost, ale o pozornost někoho, kdo je pro pachatele mnohem důležitější.“

„Máte na mysli doktorku O’Donnellovou, viďte?“

„Jak víme, vrah jí telefonoval. O’Donnellová ovšem tvrdí, že nebyla doma.“

„Vy jí nevěříte?“

„Nemůžeme si její tvrzení ověřit, protože všechny vzkazy vymazala. Volající údajně nic neřekl a zavěsil.“

„Proč si myslíte, že to vysvětlení není pravdivé?“

„Přece ji znáte, ne?“

Psycholog se na Jane zkoumavě zahleděl. „Vím, že vy dvě jste spolu měly konflikty. Vadí vám její přátelský vztah k Warrenu Hoytovi.“

„Tady nejde o mě a O’Donnellovou.“

„Ale ano. O’Donnellová udržuje přátelské styky s člověkem, který vás málem zabil. S člověkem, který ve svých chorobných představách vroucně touží tu práci dokončit.“

Jane se předklonila, všechny svaly napjaté. „Nechte toho, doktore Zuckere,“ pronesla velmi tiše.

Pár vteřin na ni upřeně zíral, až ho cosi v jejích očích přinutilo k ústupu. „Považujete O’Donnellovou za podezřelou?“

„Nedůvěřuju jí. Slouží zločincům jako ochranný štít.

Když jí dobře zaplatíte, nakráčí k soudu a ve svědecké výpovědi bude hájit kteréhokoliv vraha. Bude tvrdit, že vzhledem k nějakému dávnému poškození mozku není zodpovědný za své činy. Že nepatří do vězení, ale do nemocnice.“

„U bezpečnostních složek není oblíbená, doktore Zuckere,“ poznamenal Marquette. „U žádné z nich.“

„Poslyšte, i kdybychom ji přímo milovali“ dodala Jane, „pořád tu ještě zůstávají nezodpovězené otázky. Proč jí vrah volal z místa činu? Proč nebyla doma? Proč nám nechce prozradit, kde byla?“

„Protože ví, jak nepřátelský postoj k ní zaujímáte.“

Ta ženská vůbec netuší, jak nepřátelská dokážu být.

„Detektive Rizzoliová, naznačujete, že doktorka O’Donnellová má s tím zločinem něco společného?“

„Ne. Ale určitě by se ho nezdráhala využít. Pochutnat si na něm. Ať už vědomě, nebo neúmyslně, tuhle vraždu inspirovala.“

„Jak?“

„Znáte ty situace, kdy domácí kočka přinese svému pánovi ulovenou myš? Je to svým způsobem obětina. Výraz oddanosti.“

„Podle vás se tedy náš vrah snaží udělat na O’Donnellovou dojem?“

„Proto jí telefonoval. Proto na místě činu všechno tak dokonale naaranžoval. Chtěl upoutat její pozornost. Aby měl jistotu, že jeho práce nezůstane bez povšimnutí, vyťukal číslo 911. A o pár hodin později, zatímco jsme stáli v té kuchyni, zavolal z telefonního automatu do domu oběti.

Prostě se jen potřeboval přesvědčit, jestli tam skutečně jsme.

Tenhle pachatel se pokouší s námi všemi manipulovat.

S bezpečnostním aparátem i s O’Donnellovou.“

„Uvědomuje si doktorka O’Donnellová, v jakém je nebezpečí, když se na ni vrah tak zaměřil?“ řekl poručík Marquette.

„Nezdá se, že by měla obavy.“

„Dokáže ji vůbec něco vyděsit?“

„Možná se trochu lekne, až jí pošle svůj drobný výraz oddanosti. Ekvivalent mrtvé myšky.“ Jane se odmlčela.

„Nesmíme zapomínat, že nám stále ještě chybí ruka Lori-Ann Tuckerové.“

Kapitola 10

Na tu chybějící ruku oběti musela Jane myslet i doma v kuchyni, zatímco krájela studené kuře k pozdní večeři.

Odnesla jídlo na stůl, u něhož její manžel, který vždycky úzkostlivě pečoval o svůj bezvadný vzhled, seděl s vyhrnutými rukávy a límcem plným dětských slin. Existuje něco přitažlivějšího než muž trpělivě čekající, až si jeho dcerka krkne? napadlo Jane. Regina si hlasitě odříhla a Gabriel se zasmál. Jak dokonalá a něžná chvíle! Všichni spolu, zdraví, v bezpečí.

Jane sklouzla očima k plátkům kuřete, a náhle si vybavila, co leželo na jiném talíři, na jídelním stole jiné ženy. Odstrčila talíř stranou.

Jsme jenom maso. Jako kuřecí. Jako hovězí. „Myslel jsem, že máš hlad,“ řekl Gabriel. „Asi mě přešel. Najednou jsem ztratila chuť.“

„Jde o ten případ, viď?“

„Kéž bych ho alespoň na okamžik dokázala pustit z hlavy!“

„Viděl jsem složky, co sis dneska přinesla domů.

Neodolal jsem a trochu je prolistoval. Takže se ti vůbec nedivím.“

Jane zakroutila hlavou. „Přece máš dovolenou. Musíš si ji kazit fotografiemi z pitvy?“

„Lržely přímo tady na kuchyňské lince.“ Gabriel usadil Reginu do dětské sedačky. „Chceš o tom mluvit? Klidně to na mě nalož. Třeba se ti uleví.“

Jane si všimla pozorného pohledu Reginy a náhle se zasmála. „Páni, až trochu povyroste a začne rozumět, tohle bude vážně skvělé téma pro rodinnou konverzaci. Zlato, kolikpak bezhlavých mrtvol jsi dneska viděla?“

„Zatím nerozumí. Povídej.“

Jane vstala, přešla k ledničce, vzala si láhev piva Adant‘s Ale a otvírákem odškubla korunkový uzávěr. „Jane?“

„Opravdu chceš slyšet podrobnosti?“

„Chci vědět, co tě tak znepokojuje.“

„Viděl jsi fotografie. Víš, co mě znepokojuje.“ Jane se opět posadila a lokla si piva. „Občas mě napadá, že mít děti je šílenství,“ spustila tiše s očima sklopenýma k orosené láhvi. „Člověk je miluje, vychovává. A potom sleduje, jak odcházejí do světa, který jim ublíží. Kde můžou potkat zrůdy jako…“ Jako Warren Hoyt, měla na mysli, ale nahlas jeho jméno nevyslovila. Téměř nikdy je nevystavovala.

Připadalo jí, že by tím přivolávala samotného ďábla.

Náhle se ozval bzučák. Jane se prudce napřímila a pohlédla na nástěnné hodiny. „Je půl jedenácté.“

„Kouknu se, kdo to je.“ Gabriel přešel do obývacího pokoje a stiskl tlačítko interkomu. „Ano?“

Uslyšel zcela nečekaný hlas. „To jsem já,“ ohlásila se Janeina matka.

„Pojďte dál, paní Rizzoliová,“ řekl Gabriel a bzučákem jí otevřel domovní dveře. Pak se překvapeně otočil k Jane.

„Je dost pozdě. Co tu dělá?“

„Skoro se bojím zeptat.“

Na schodech se ozvaly Angeliny kroky, pomalejší a zároveň

ztěžklejší

než

obvykle,

doprovázené

přerušovanými tlumenými údery, jako by za sebou cosi vlekla. Teprve když došla ke druhé podestě, poznali, co to je.

Kufr.

„Mami?“ hlesla Jane. Ale i když Angelu takhle oslovila, málem nemohla uvěřit, že ta osoba s rozcuchanými vlasy a divokým výrazem v očích je skutečně její matka. Angela měla rozepnutý kabát, límec obrácený dovnitř a kalhoty promáčené až ke kolenům, jako by se celou cestu prodírala sněhovými závějemi. Oběma rukama popadla svůj kufr a zdálo se, že se jej chystá po někom hodit. Po komkoliv.

Vypadala nebezpečně.

„Potřebuju u vás přespat,“ prohlásila.

„Cože?“

„Tak můžu dál, nebo ne?“

„Ale samozřejmě, mami.“

„Dovolte, vezmu vám to, paní Rizzoliová,“ řekl Gabriel a chopil se kufru.

„Vidíš?“ ukázala Angela na Gabriela. „Takhle se má chovat muž! Všimne si, že dáma potřebuje pomoc, a rovnou jí tu pomoc nabídne. Takhle se pozná pravý gentleman.“

„Mami, co se stalo?“

„Co se stalo? Co se stalo! Nevím, kde začít!“ Regina zakvílela, aby připomenula, že se jí už dlouho nikdo nevěnuje.

Angela se rozběhla do kuchyně a zvedla vnučku z dětské židličky. „Děťátko moje, chudinko malá! Nemáš tušení, co tě čeká, až vyrosteš.“ S dítětem v náručí se posadila ke stolu.

Kolébala je a tiskla tak pevně k sobě, až se Regina začala kroutit ve snaze uniknout tomu hysterickému sevření.

„Dobrá, mami,“ povzdechla si Jane. „Co táta provedl?“

„Ode mě se to nedozvíš.“

„A od koho tedy?“

„Nikdy nebudu své děti štvát proti jejich otci. Není správné, aby rodiče znevažovali jeden druhého.“

„Už nejsem malá. Chci vědět, co se děje.“

Ale Angela žádné vysvětlení nenabídla. Nepřestávala kolébat a pevně objímat dítě. Regina se čím dál zoufaleji pokoušela osvobodit.

„Poslyš, mami… jak dlouho myslíš, že u nás zůstaneš?“

„Ještě nevím.“

Jane vylekaně vzhlédla ke Gabrielovi, který byl natolik moudrý, že se zatím do rozhovoru nezapojil. I v jeho očích teď spatřila záchvěv paniky.

„Nejspíš si budu muset najít nějaké bydlení,“

pokračovala Angela. „Vlastní byt.“

„Počkej, mami, chceš snad říct, že už se domů nevrátíš?“

„Přesně tak. Chystám se začít nový život, Janie.“ Angela se podívala na dceru a vzdorně vysunula bradu. „Dělají to spousty žen. Opustí manžela a daří se jim skvěle.

Nepotřebujeme je. Vystačíme si bez nich.“

„Mami, vždyť nemáš práci.“

„A co jsem podle tebe dělala posledních sedmatřicet let?

Od rána do večera vařila a uklízela! Pro koho asi? A myslíš, že to ten člověk někdy ocenil? Ne. Prostě jenom přijde domů a zhltne, co před něj položím na stůl. Neuvědomuje si, s jakou péčí jsem všechno připravovala. Víš, kolik lidí mi říkalo, že bych si měla otevřít restauraci?“

Vlastně by to mohla být vynikající restaurace, pomyslela si Jane. Ale nahlas nehodlala vyslovit nic, čím by tohle bláznovství podpořila.

„Tak už mi nikdy nevykládej, že nemám práci. Starala jsem se o toho člověka, to bylo moje zaměstnání. Na plný úvazek, a bez odměny. Proč bych nemohla vykonávat tutéž práci za peníze?“ Angela k sobě znovu pevně přivinula Reginu. Dítě nesouhlasně zaúpělo. „Nezůstanu u vás dlouho.

Spát můžu v dětském pokoji, klidně si ustelu na podlaze.

A budu malou hlídat, když budete oba v práci. Žádný strach, nějak se tu srovnáme.“

„Dobře, mami.“ Jane s povzdechem zamířila k telefonu.

„Když mi nechceš říct, co se děje, snad mi to prozradí táta.“

„Co to děláš?“

„Volám mu. Vsadila bych se, že si nepřeje nic jiného než se ti omluvit.“ Spíš bych se vsadila, že má hlad a chce zpátky svou kuchařku, opravila se v duchu. Zvedla sluchátko a vyťukala číslo.

„Zbytečně se namáháš,“ zabručela Angela.

Telefon zazvonil. Jednou, podruhé.

„Povídám ti, že se tam nedovoláš. Ani není doma.“

„Ne?“ opáčila Jane. „A kde by asi byl?“

„Je u ní.“

Jane strnula. Telefon v bytě rodičů dál marně vyzváněl.

Pomalu zavěsila a otočila se k matce. „U koho?“

„U té děvky.“

„Panebože, mami.“

„Pánbůh s tím nemá nic společného.“ Angela se náhle prudce nadechla a z hrdla se jí vydral vzlyk. Předklonila se, Reginu pevně přitisknutou k hrudi.

„Táta se schází s nějakou ženou?“

Angela mlčky přikývla. Zvedla ruku a otřela si tvář.

„Kdo je to? S kým se táta schází?“ Jane se posadila, aby viděla matce do očí. „Mami, o koho jde?“

„V práci…,“ hlesla Angela.

„Ale táta přece dělá s partou starších chlapů.“

„Nastoupila tam nedávno. Víš, je…“ Angele se náhle zlomil hlas. „Je mladší.“

Zazvonil telefon.

Angela prudce zvedla hlavu. „Nechci s ním mluvit.

Rovnou mu to řekni.“

Číslo, které se objevilo na displeji, Jane neznala. Třeba volá táta, uvažovala. Třeba volá z jejího telefonu. Z telefonu té děvky. „Detektiv Rizzoliová,“ vyštěkla.

Chvíli bylo ticho, pak uslyšela: „Máš neklidný večer, co?“ A jistě bude ještě horší, pomyslela si, když poznala hlas detektiva Darrena Crowea. „Co se děje?“ zeptala se.

„Špatné zprávy. Jsme ve čtvrti Beacon Hill. Určitě budete chtít s Frostem přijet. Vážně mě mrzí, že tě musím informovat zrovna já, ale…“

„Nemáš snad dneska noční službu?“

„Tohle se týká nás všech, Rizzoliová.“ Crowe mluvil podivně chmurným tónem, bez špetky své obvyklé ironie.

„Jde o někoho z nás,“ dodal tiše.

O někoho z nás. Tedy o policistu.

„Kdo to je?“ vyhrkla Jane.

„Eve Kassovitzová.“

Jane oněměla. Prsty, v nichž svírala sluchátko, vůbec necítila. Viděla jsem ji sotva před pár hodinami.

„Rizzoliová?“

Jane si odkašlala. „Nadiktuj mi adresu.“

Zavěsila. Teprve teď zjistila, že Gabriel mezitím odnesl Reginu do vedlejší místnosti. Angela ta seděla celá shrbená a se smutně prázdnou náručí. „Promiň, mami,“ řekla Jane.

„Musím odejít.“

Angela odevzdaně pokrčila rameny. „Jistě. Jen běž.“

„Až se vrátím, všechno spolu probereme.“ Jane se sklonila, aby matku políbila na tvář, a přitom zblízka spatřila Angelinu povadlou kůži, váčky pod očima. Bože, kdy matka tak zestárla?

Jane si navlékla pouzdro se zbraní a vytáhla ze skříně kabát. Zatímco si zapínala knoflíky, slyšela, jak Gabriel říká: „No, nezavolali tě právě v nejvhodnější chvíli.“

Otočila se a pohlédla na něho. Co se stane, až zestárnu jako matka? Taky mě opustíš kvůli nějaké mladší? „Možná budu pryč dost dlouho,“ prohodila. „Nečekej na mě.“

Kapitola 11

Maura vystoupila ze svého lexusu. Boty jí křupaly na hladké vozovce, bořily se do tenké vrstvy ledu křehkého jako sklo. Sníh, který během teplejších denních hodin roztál, za soumraku zmrzl pod prudkými nápory chladného větru.

Teď se ve světle nesčetných blikajících majáčků všechno kolem nebezpečně lesklo. Nedaleko právě jeden z policistů klouzal po chodníku a rozpaženýma rukama se snažil udržet rovnováhu. Vzápětí Maura uviděla, jak brzdící auto techniků určených k zajišťování stop na místě činu dostalo smyk a málem naťuklo zadní nárazník zaparkovaného hlídkového vozu.

„Pozor, doktorko, raději jděte opatrně,“ křikl na ni z druhé strany ulice uniformovaný policista. „Jeden náš mládenec už tady sebou seknul. Vypadá to na zlomený zápěstí.“

„Měli by silnici posypat solí.“

„Jo.“ Policista si odfrkl. „ Měli by. Jenže pánové z radnice asi mají jiný starostí.“

„Kde je detektiv Crowe?“

Muž mávl rukou v rukavici kamsi k řadě hezkých vilek.

„Číslo čtyřicet jedna. Je to o pár domů dál. Můžu vás tam doprovodit.“

„Ne, díky, zvládnu to sama.“ Počkala, protože na rohu se objevil další hlídkový vůz a po chvíli s mírným skluzem zastavil u obrubníku. Napočítala nejméně osm hlídkových vozů, které tu už parkovaly a téměř ucpaly úzkou ulici.

„Budeme potřebovat místo, aby mohlo projet auto z márnice,“ poznamenala. „Opravdu tu musí být všechny ty hlídkové vozy?“

„Jo, musí,“ odpověděl policista tónem, který ji přiměl, aby na něho pohlédla. Jeho obličej vypadal v záblescích majáčků jako vytesaný z černých stínů. „Dneska tu musíme bejt všichni. Dlužíme jí to.“

Mauře se vybavilo jiné místo činu, jiná situace, kdy detektiv Eve Kassovitzová stála o Štědrém večeru hluboce předkloněná na ulici a zvracela do odhrabaného sněhu.

A vybavilo se jí také, jak se hlídkující policisté pošklebovali té „slečince“ se slabým žaludkem. Teď byla Eve po smrti a posměváčkové zmlkli,

jejich

zachmuřené

tváře

vyjadřovaly úctu, náležející každému zavražděnému kolegovi, každé zavražděné kolegyni.

„Je tady i její kluk,“ hněvivě ze sebe chrlil muž. „Taky k nám patří.“

„Policista?“

„Jo. Pomozte nám dostat pachatele, doktorko.“

Maura kývla. „Dostaneme ho.“ Opatrně vykročila po chodníku. Uvědomovala si, kolik očí sleduje její chůzi, kolik policistů si určitě všimlo jejího příjezdu. Všichni znali její auto, všichni věděli, kdo je. Zatímco procházela kolem hloučků, od nichž stoupaly obláčky dechu, jako by tam postávali kuřáci, kteří si tajně odskočili na cigaretu, zaznamenala mnoho letmých tichých pozdravů. Ti lidé věděli o chmurném důvodu její přítomnosti, a stejně tak věděli, že kdokoliv z nich se jednoho dne může stát nešťastným objektem Mauřina zájmu.

Náhle vítr zvířil mračno sněhu. Maura přivřela oči a sklonila před tím náporem hlavu. Když opět vzhlédla, s údivem zjistila, že vidí člověka, jehož tady rozhodně nečekala. Na protější straně ulice otec Daniel Brophy polohlasně rozmlouval s mladým policistou, který se zády opíral o hlídkové vozidlo bostonského policejního oddělení, jako by byl příliš zesláblý a jenom stěží se udržel na nohou.

Otec Brophy ho vzal kolem ramenou, vzlykající mladík se mu zhroutil do náruče a kněz ho konejšivě obejmul. Další policisté opodál zaraženě mlčeli, přešlapovali a klopili oči k zemi. Ten projev ryzí a neskrývané bolesti je nepochybně přiváděl do rozpaků. Brophyho tichá slova Maura neslyšela.

Ale mladý policista posléze přikývl a hlasem přiškrceným slzami cosi odpověděl.

Nikdy bych nemohla dělat Danielovu práci, pomyslela si. Je mnohem snazší rozřezávat mrtvá těla a oddělovat kosti než čelit bolesti živých… Náhle Daniel vzhlédl a všiml si jí.

Vteřinu či dvě mlčky pozorovali jeden druhého. Pak se Maura otočila a pokračovala v cestě k vile, kde na litinovém zábradlí verandy povlávala žlutá páska ohraničující místo činu. Oba měli své povinnosti. Byl nejvyšší čas plně se soustředit. Ale přestože nespouštěla oči ze zledovatělého chodníku před sebou, dál uvažovala o Danielovi. Uvidím ho ještě, až tady skončím? ptala se v duchu. A pokud ano, co bude následovat? Měla bych ho pozvat na šálek kávy?

Nezdála bych se příliš žhavá, příliš dychtivá? Nebylo by lepší prostě říct sbohem a jít si po svém jako vždycky? Co chci, aby se stalo?

Došla k domu. Zůstala stát a z chodníku se chvíli dívala na hezkou dvoupatrovou vilu. Uvnitř se všude svítilo.

Cihlové schody vedly k masivním předním dveřím s mosazným klepátkem, které se lesklo ve světle dekorativních plynových luceren. Navzdory sváteční době veranda postrádala jakoukoliv výzdobu. V celé ulici to byly jediné domovní dveře bez věnce. Za velkými obloukovitými okny viděla Maura zář ohně plápolajícího v krbu, ale nikde neblikala světýlka vánočního stromku.

„Doktorka Islesová?“

Zaslechla skřípot kovových pantů a otočila se k detektivovi, který právě otvíral branku z tepaného železa po straně domu. Roland Tripp patřil v oddělení vražd k nejstarším policistům, a dneska by svůj věk rozhodně nemohl zapřít. Muž stál pod plynovou lucernou, která dodávala jeho pleti žlutavý odstín, zvýrazňovala váčky pod očima a povislá víčka. Tripp měl na sobě tlustou péřovou bundu, ale přesto se zdál promrzlý a mluvil s téměř sevřenými rty, jako by se snažil potlačit drkotání zubů.

„Oběť je tady vzadu,“ řekl a zdvořile před Maurou podržel otevřenou branku.

Maura prošla dál a branka se za nimi s klapnutím zavřela. Mířili na úzký boční dvorek, cestu jim ozařoval poskakující kužel světla z policistovy baterky. Pěšina byla po poslední chumelenici proházená a cihly pokrýval jen lehký poprašek navátých vloček. Tripp se zastavil a posvítil baterkou na nízkou hromádku sněhu u okraje pěšiny. Na krvavou skvrnu.

„Tohle majordoma znepokojilo. Všiml si té krve.“

„Tady mají majordoma?“

„No ovšem. K takové rezidenci patří.“

„Čím se její majitel živí?“

„Říká, že je penzionovaný profesor historie. Učil na Boston College.“

„Netušila jsem, že profesoři historie tolik vydělávají.“

„Měla byste to vidět vevnitř. Kdepak, tohle není dům obyčejného profesora. Ten chlap musel mít i jiné příjmy.“

Tripp posvítil baterkou na postranní vchod. „Majordom vyšel těmihle dveřmi, nesl plastový pytel s odpadky. Zamířil k popelnicím, když si najednou všiml, že branka je otevřená.

V tu chvíli ho poprvé napadlo, že se tu možná něco stalo.

A tak se vrátí na postranní dvorek, rozhlédne se, uvidí krev a hned je mu jasné, že se opravdu něco stalo. Pak zpozoruje další krvavé skvrny, které se po cihlové pěšině táhnou někam k zadní části domu.“

Maura se zahleděla na zem. „Pachatel po pěšině vlekl oběť.“

„Ukážu vám kam.“ Detektiv Tripp pokračoval směrem k nevelké zahradě za vilou. Světlo baterky přelétalo po ojíněných dlažebních kostkách a květinových záhonech, na zimu zakrytých borovým chvojím. Uprostřed zahrady stál bílý altánek, v letních měsících určitě příjemné stinné místo, kde člověk mohl odpočívat, popíjet kávu, vdechovat svěží vůně.

Ale osoba, která tu byla, už nevdechovala vůbec nic.

Maura odložila vlněné rukavice a navlékla si latexové, které ji nijak nechránily před štiplavě mrazivým větrem.

Sklonila se a v podřepu odhrnula plastovou plachtu zakrývající mrtvolu.

Detektiv Eve Kassovitzová ležela na zádech, paže podél boků, blond vlasy slepené krví. Tmavé oblečení, vlněné kalhoty, tříčtvrteční sportovní kabát, doplňovaly vysoké černé boty. Částečně vyhrnutý svetr pod rozepnutým kabátem odhaloval pokožku a krvavé šmouhy. Eve měla podpažní pouzdro a v něm zbraň; zřejmě po ní nestačila sáhnout. Ale Maura zírala hlavně na obličej mrtvé. Vzápětí se na okamžik zděšeně odvrátila. Zavražděné ženě pachatel odřízl víčka, její oči zůstaly navždy široce otevřené. Zaschlé stružky krve na obou spáncích připomínaly rudé slzy.

„Seznámila jsem se s ní před šesti dny,“ řekla tiše Maura. „Na jiném místě činu.“ Vzhlédla k Trippovi. Jeho obličej skrývaly stíny, takže viděla jenom nejasný obrys tyčící se nad ní. „U té vraždy ve Východním Bostonu.“

Detektiv přikývl. „Eve byla v jednotce teprve pár týdnů.

Přešla k nám z oddělení narkotik a mravnostních zločinů.“

„Bydlela někde poblíž?“

„Ne, madam. Její byt je v Mattapanu.“

„Co ji přivedlo na Beacon Hill?“

„To neví ani její přítel. Ale máme několik teorií.“

Mauře se vybavil mladík, kterého viděla vzlykat v Danielově náručí. „Její přítel je ten policista, co hovořil s otcem Brophym?“

„Ben to nese hodně těžce. Navíc se o tom dozvěděl nejhorším možným způsobem. Právě byl ve službě a slyšel všechny ty řeči z rádia.“

„A vůbec netuší, co v téhle čtvrti dělala? Oblečená celá v černém a ozbrojená?“

Tripp váhal tak dlouho, že si toho Maura nemohla nevšimnout. „Detektive Trippe?“

Muž si povzdechl. „No, dost jsme jí dávali zabrat. Víte, po té příhodě o Štědrém večeru. Možná ty posměšky trochu překročily meze.“

„Kvůli tomu, že se jí na místě činu udělalo špatně?“

„Jo. Já vím, je to dětinské. Ale takhle to na jednotce chodí. Pořád vymýšlíme žertíky, vzájemně se shazujeme.

Jenže Eve, mám dojem, všechno brala příliš osobně.“

„Tím se ještě nevysvětluje, co dělala právě tady, ve čtvrti Beacon Hill.“

„Podle Bena kvůli těm našim vtípkům zoufale chtěla prokázat své kvality. Myslíme si, že tu pracovala na nějakém případu. Pokud ano, záměrně se o tom nezmínila nikomu z týmu.“

Maura se znovu sklonila k tváři Eve Kassovitzové. K

těm zírajícím mrtvým očím. Rukou v rukavici zvolna odhrnovala pramínky vlasů ztvrdlých zaschlou krví, až se dostala k poranění lebky. Ale nenahmatala žádné zlomeniny.

Úder, který odtrhl část kůže na hlavě, se nezdál dostatečně silný, aby způsobil smrt. Pak se Maura zaměřila na trup.

Opatrně nadzdvihla svetr, obnažila hrudní koš a zahleděla se na podprsenku nasáklou krví. Ostrý předmět, patrně nůž, pronikl kůží těsně pod hrudní kostí. Krev už zaschla a vytvořila zmrzlou krustu zakrývající okraje rány.

„V kolik ji našli?“

„Kolem desáté večer. Majordom poprvé vyšel ven s pytlem odpadků přibližně v šest, ale to ji ještě neviděl.“

„Dneska večer vynášel odpadky dvakrát?“

„V domě se konala slavnostní večeře pro pět lidí.

Spousty jídel, spousty odpadků.“

„K vraždě tedy muselo dojít někdy mezi šestou a desátou.“

„Správně.“

„A kdy naposledy viděl detektiva Kassovitzovou její přítel živou?“

„Asi tak ve tři odpoledne. Těsně předtím, než nastoupil do služby.“

„Takže má alibi.“

„Neprůstřelné. Parťák byl s Benem celý večer.“ Tripp se odmlčel. „Potřebujete zjistit tělesnou teplotu a tak? Protože venkovní teplotu už známe. Je něco přes jedenáct stupňů pod nulou.“

Maura přeléda pohledem teplé oblečení zavražděné ženy.

„Nechci ji ve tmě svlékat, rektální teplotu tedy zjišťovat nebudu. Váš svědek už zhruba vymezil dobu smrti.

Samozřejmě pokud se neplete v čase.“

Tripp si odfrkl. „Tenhle majordom Jeremy určitě všechno zaznamenává s přesností na setinu vteřiny. Měla byste ho vidět. Teď už vím, co to znamená mít paměť jak slon.“

Tmu prořízly paprsky světla. Maura vzhlédla. Spatřila siluetu, která se rychle blížila a svítila si baterkou.

„Ahoj, doktorko,“ pozdravila ji Jane. „Nevěděla jsem, že už tu jsi.“

„Právě jsem dorazila.“ Maura se zvedla. V šeru neviděla Janein obličej, jenom širokou svatozář jejích vlasů.

„Nečekala jsem tě tady. Zavolal mi Crowe.“

„Mně taky.“

„Kde vlastně je?“

„Uvnitř. Vyslýchá majitele domu.“

„No ovšem,“ zabručel Tripp. „Tam je teploučko. A mně tady může umrznout zadek.“

„Koukám, Trippe, že ti Crowe taky zrovna nepřirostl k srdci,“ poznamenala Jane.

„Jo, moc příjemný chlap. Ani se nedivím, že jeho bývalý parťák předčasně odešel do důchodu.“ Tripp hlučně vydechl, sražená pára vzápětí zmizela ve tmě. „Asi by bylo nejlepší, kdyby Crowe po oddělení pravidelně rotoval.

Všichni se při práci s tím sympatickým chlapcem vystřídáme a utrpení se alespoň trochu rozdělí.“

„Věř mi, sama jsem si s ním užila víc, než je zdrávo,“

prohodila Jane. Pak se vrátila k Eve Kassovitzové a hlas jí změkl.

„Choval se k ní příšerně. Ten kbelík na recepčním pultu byl jeho nápad, že?“

„Jo,“ přiznal Tripp. „Ale svým způsobem neseme odpovědnost všichni. Možná by tu teď neležela, kdyby…“

Povzdechl si. „Máš pravdu. Chovali jsme se k ní jako hovada.“

„Zmínil jste se, že ji sem snad zavedl nějaký případ,“

ozvala se Maura. „Existuje k takové domněnce důvod?“

„Joyce O’Donnellová,“ řekla Jane. „Zúčastnila se té slavnostní večeře.“

„Kassovitzová ji sledovala?“

„Krátce jsme probírali variantu sledování. Prostě jsme o něm uvažovali, nic víc. Nikdy by mě nenapadlo, že se Eve rozhodne pátrat na vlastní pěst.“

„Takže O’Donnellová byla tady, v tomhle domě?“

„Ještě tady je, právě ji vyslýchají.“ Jane opět sklouzla očima k mrtvole. „Řekla bych, že obdivovatel předvádí vážené neuropsychiatryčce další projev své oddanosti.“

„Podle tebe jde o téhož pachatele?“

„Vím to.“

„Vrah zohavil oči, ale tělo nerozřezal. Nezanechal žádné rituální symboly, jaké jsme viděli ve Východním Bostonu.“

Jane se otočila k Trippovi. „Ty jsi jí tu kresbu neukázal?“

„Právě jsem se k tomu chystal.“

„Jakou kresbu?“ zeptala se Maura.

Jane zdvihla baterku výš a posvítila na zadní vchod vily.

Mauře přeběhl mráz po zádech. Na dveřích spatřila tři převrácené kříže. A pod nimi zíralo jediné oko nakreslené červenou křídou.

„Patrně to tedy je práce našeho pachatele.“

„Třeba ho někdo napodobil. Ty symboly v ložnici Lori-Ann Tuckerové viděla spousta lidí. A poldové rádi mluví.“

„Jestli potřebuješ přesvědčivější důkaz…“ Jane namířila baterkou k dolní části dveří. Na žulovém schodu před prahem ležel jakýsi raneček. „Látku jsme trochu rozbalili, aby se dalo nakouknout dovnitř,“ pokračovala Jane. „A myslím, že jsme našli levou ruku Lori-Ann Tuckerové.“

Zahradou se přehnal poryv větru a zvedl mračno sněhových vloček, které zasáhly Mauru do očí a úplně ji zmrazily tváře. Patiem zavířilo suché listí, dřevěný altánek se skřípavě roztřásl.

„Zvažovala jsi také možnost, že ta dnešní vražda nemusí mít s O’Donnellovou nic společného?“ řekla tiše Maura.

„Samozřejmě s ní má hodně společného,“ opáčila Jane.

„Kassovitzová sem sleduje doktorku O’Donnellovou. Vrah Kassovitzovou zahlédne a vybere si ji jako svou další oběť.

Pořád se vracíme k O’Donnellové.“

„Ale co když viděl Kassovitzovou už o Štědrém večeru?

Na místě činu? Třeba pozoroval dům Lori-Ann Tuckerové.“

„Aby si užil celou naši akci?“ nadhodil Tripp.

„Ano. Mohl si vychutnávat, že všechen ten rozruch způsobil on, že ty desítky policistů jsou tam kvůli němu.

Kvůli tomu, co právě spáchal. Mohl se opájet pocitem vlastní moci.“

„Podle vás sem naopak pachatel sledoval Kassovitzovou, protože si jí tenkrát v noci všiml?“ Tripp se zamyslel. „Páni, to by ovšem měnilo situaci.“

Jane pohlédla na Mauru. „Znamenalo by to, že vrah může sledovat kohokoliv z nás. Dobře ví, jak všichni vypadáme.“

Maura se sklonila a znovu přetáhla plachtu přes mrtvé tělo. Prsty znecitlivělými až k neobratnosti odložila latexové rukavice a navlékla si své vlněné. „Hrozně mrznu, tady teď nejsem k ničemu. Takže ji můžeme nechat odvézt do márnice. A já si potřebuju rozmrazit ruce.“

„Volala jsi převozní službu?“

„Jsou na cestě. Jestli ti to nevadl, počkám na ně ve svém autě. Ten ledový vítr mě úplně ničí.“

„Jo, ten vítr se nelíbí nikomu z nás,“ podotkl Tripp.

Vrátili se postranním dvorkem a pak prošli železnou brankou do nažloutlého světla plynové lampy. Na protější straně ulice postával v záři blikajících majáčků hlouček policistů, mezi nimi i Daniel, vyšší než ostatní muži. Ruce měl zabořené do kapes zimníku.

„Můžeš s námi počkat uvnitř vily,“ řekla Jane.

„Ne,“ odpověděla Maura s pohledem upřeným na Daniela. „Raději se posadím do auta.“

Jane chvíli mlčela. Také si všimla Daniela a snadno si domyslela, proč chce Maura zůstat venku.

„Jestli se chceš zahřát, doktorko, tady se ti to asi nepodaří,“ prohodila Jane. „Ale jak myslíš.“ Klepla Trippa po rameni. „Tak pojď. Vrátíme se do domu. Uvidíme, jak si vede náš sympaťák Crowe.“ Oba po schodech zamířili do vily.

Maura zůstala stát na chodníku, dál nespouštěla oči z Daniela. Zřejmě si jí zatím nevšiml. Nebylo pro ni příjemné, že ho obklopuje tolik policistů. Ale proč bych se kvůli nim měla cítit nesvá? uvažovala. Koneckonců tu dělám svou práci stejně jako Daniel. Všude na světě je zcela přirozené, když se dva známí pozdraví.

Přešla ulici a pokračovala směrem k hloučku policistů.

Teprve teď ji Daniel uviděl. A uviděli ji i ostatní muži.

Zatímco se blížila, všichni zmlkli. Přestože s příslušníky policejního sboru jednala prakticky denně a znovu a znovu je potkávala na místě činu, nikdy se mezi nimi necítila zcela uvolněně, a totéž platilo o jejich vztahu k ní. Vzájemný odstup byl zřetelný obzvlášť v tomhle okamžiku, kdy ji upřeně pozorovali. Dokázala si představit, jaká jim připadá.

Chladná doktorka Islesová, co nemá smysl pro legraci.

A možná je odrazoval její doktorský titul, vyděloval ji z jejich společnosti, stavěl kolem Maury neprostupnou zeď.

Ale třeba je to jen ve mně. Prostě jim naháním strach.

„Auto z márnice dorazí každou minutu,“ rovnou naznačila pracovní ráz konverzace. „Můžete mu na ulici udělat místo?“

„Jistě, doktorko,“ odpověděl jeden z mužů a zakašlal.

Opět zavládlo tíživé ticho, policisté se koukali kamkoliv, jenom ne jejím směrem, rozpačitě přešlapovali na zledovatělém chodníku.

„Tak díky,“ pokývla. „Budu čekat ve svém autě.“

Nesklouzla očima k Danielovi, jednoduše se otočila a zamířila pryč. „Mauro?“

Jakmile uslyšela jeho hlas, ohlédla se. Policisté ji nepřestávali pozorovat. Vždycky máme publikum, pomyslela si. Nikdy nejsme s Danielem sami.

„Co jste zatím zjistila?“ zeptal se.

Zaváhala, cítila na sobě všechny ty pohledy. „V téhle chvíli nevím o mnoho víc než kdokoliv jiný.“

„Nepromluvíme si? Kdybych měl víc informací o tom, co se stalo, snáze bych mohl policistovi Lyallovi poskytnout duchovní útěchu.“

„Tohle je trochu problém. Nejsem si jistá, jestli…“

„Nemusíte mi říkat nic, co si nepřejete prozrazovat.“

Maura zaváhala. „Dobrá, sedneme si do mého auta.

Parkuju jen o kousek dál.“

Kráčeli vedle sebe, ruce v kapsách, hlavy skloněné před nápory ledového větru. Maura přemýšlela o Eve Kassovitzové, která teď ležela sama venku na zahradě, tělo už promrzlé, v žilách ztuhlou krev. Ne, za takové chladné a vichrné noci nikdo netoužil dělat společnost mrtvole. Došli k auta a chvatně vklouzli dovnitř. Maura nastartovala motor, aby mohla zapnout topení, ale vzduch proudící z ventilátorů zatím zůstával studený.

„Policista Lyall byl její přítel?“ zeptala se.

„Je úplně zničený. Obávám se, že jsem ho nedokázal příliš utěšit.“

„Nemohla bych dělat vaši práci, Danieli. Neumím si moc poradit s opravdovým žalem.“

„Vždyť se s ním neustále setkáváte. Nevyhnete se mu.“

„Jenže na jiné úrovni. Ode mě lidé nečekají útěchu, ale konečné odpovědi, vysvětlení. Zato vy čelíte bolesti ještě palčivé, čerstvě zjitřeným ranám.“ Pohlédla na něho. V šeru uvnitř auta viděla jenom nejasnou siluetu. „Minulý bostonský policejní kaplan vykonával svou funkci pouhé dva roky. Jsem přesvědčená, že k jeho mrtvici přispěla právě ta obrovská zátěž.“

„Otci Royovi bylo pětašedesát.“

„Ale když jsem ho viděla naposledy, vypadal na osmdesát.“

„No, člověk, který musí uprostřed noci vyskočit z postele a spěchat za svými povinnostmi, nemívá lehký život,“ připustil Daniel. Jeho dechem se zamžilo okno.

„Týká se to i policistů stejně jako lékařů nebo třeba hasičů.

Ovšem tak zlé to zase není,“ dodal a pousmál se. „Protože odjezd na místo činu pro mě znamená jedinou příležitost, jak se s vámi setkat.“

I když mu neviděla do očí, cítila na tváři jeho pohled a byla vděčná za to milosrdné šero.

„Dřív jste mě občas navštěvovala,“ řekl po chvíli. „Proč jste přestala?“

„Nepřišla jsem snad na půlnoční mši?“

Daniel se tiše zasmál. „Na půlnoční mši chodí všichni.

Dokonce i ti, co nevěří.“

„Ale byla jsem v kostele. Nevyhýbám se vám.“

„A předtím, Mauro? Záměrně jste se mi vyhýbala?“

Mlčela. Několik vteřin v šeru upřeně pozorovali jeden druhého. Z ventilátorů dál proudil skoro studený vzduch, Maura měla stále ještě ztuhlé prsty, ale přesto cítila, jak jí do tváří stoupá žár.

„Vím, co se s námi děje,“ řekl tiše Daniel.

„Nemáte tušení.“

„Jsem taky jenom člověk, Mauro.“ Náhle se zasmála.

Hořce. „Pěkně banální situace. Kněz a jeho farnice.“

„Takhle jednoduché to není.“

„Ale je. Jednoduché a banální. Něco takového se určitě stalo už nejméně tisíckrát. Kněží a znuděné ženy v domácnosti. Kněží a osamělé vdovy. Je to pro vás poprvé, Danieli? Protože pro mě je to zatraceně poprvé.“ Okamžitě se zastyděla a sklopila oči. Proč svůj hněv obracím proti Danielovi? blesklo jí hlavou. Co vlastně provedl? Jenom mi nabídl své přátelství, svou pozornost. Jsem strůjkyně vlastního neštěstí.

„Jestli vám to pomůže,“ řekl tiše, „nejste sama, kdo se cítí zoufale.“

Maura seděla bez hnutí. Z ventilátorů se sykotem proudil vzduch. Hleděla přímo před sebe, na čelní sklo orosené sraženou párou, ale všemi smysly se až bolestně upínala k Danielovi. I kdyby byla slepá a hluchá, věděla by, že sedí vedle ní, natolik silně ji jeho přítomnost celou ovládala. Jen a jen kvůli němu Mauře bušilo srdce, jen kvůli Danielovi měla všechny nervy napjaté a zjitřené. Jeho přiznám, že je taky nešťastný, v ní vzbuzovalo jakousi zvrácenou radost.

Alespoň nejsem jediná, kdo trpí, kdo v noci nemůže usnout, říkala si. V milostných záležitostech zoufalství touží po společnosti.

Náhle někdo hlučně zaklepal na postranní okno. Maura sebou vylekaně škubla. Spatřila tmavý obrys nahlížející dovnitř přes zamlžené sklo. Stáhla okno. Za ním se objevila tvář jednoho z bostonských policistů.

„Paní doktorko, právě dorazili z márnice.“

„Děkuju vám. Hned tam budu.“ Okno opět vyjelo nahoru, po skle teď stékaly pramínky vody. Maura vypnula motor a pohlédla na Daniela. „Musíme si vybrat,“ řekla.

„Můžeme se oba dál trápit. Nebo můžeme svůj život změnit.

Já volím změnu.“ Vystoupila z auta a zavřela dveře.

Nadechla se vzduchu tak ledového, až se zdálo, že jí spálí hrdlo. Ale zároveň vítr odvál z jejích úvah poslední zbytek nerozhodnosti. Maura teď měla jasno a plně se soustředila na své povinnosti. Odešla od auta, ani se neohlédla. Znovu kráčela po chodníku, procházela kruhy světla pod pouličními lampami. Daniel zůstal za ní; vepředu na ni čekala mrtvá žena. A také všichni ti policisté postávající kolem. Co si od Maury slibovali? Odpovědi, které jim nebyla schopná dát?

Přitáhla si kabát úžeji k tělu, jako by ji měl ochránit před jejich pohledy, a v myšlenkách se vrátila ke Štědrému večeru, k jinému místu činu. K Eve Kassovitzové, která se tehdy skláněla na ulici a zvracela do odhrabaného sněhu.

Mohla Kassovitzová tušit, že se stane příštím smutným objektem Mauřiny péče?

Policisté shromáždění poblíž vily mlčky sledovali, jak zřízenci vezou Eve Kassovitzovou postranním dvorem.

Když se pojízdná nosítka vynořila ze železné branky, muži smekli. Stáli tam v mrazivém větru s obnaženými hlavami, modrý špalír vzdávající čest zavražděné kolegyni. Žádný z nich neopustil své místo ani poté, co za nosítky zaklaply zadní dveře márniční dodávky. Její zadní světla zvolna zmizela ve tmě. Teprve potom si policisté nasadili čepice a začali se rozcházet ke svým hlídkovým vozům.

Maura se také chystala zamířit zpátky ke svému autu.

Vtom se otevřel hlavní vchod vily. Ve světle, které se rozlilo ven, Maura spatřila siluetu jakéhosi muže. Stál Ve dveřích a díval se na ni.

„Promiňte, jste paní doktorka Islesová?“ zeptal se.

„Přejete si?“

„Pan Sansone by vás rád pozval do svého domu. Je tam mnohem tepleji a já právě uvařil konvici čerstvé kávy.“

Maura dole pod schody váhavě vzhlížela k vlahému jasu, který rámoval postavu sluhy. Muž se zdál nepřirozeně vzpřímený a pozoroval ji s téměř přízračným klidem.

Vybavila se jí socha v životní velikosti, kterou kdysi viděla v obchodě se zábavnými předměty, stolník z papíroviny, držící podnos s napodobeninami nápojů. Letmo se ohlédla.

Její auto parkovalo na ulici, ale Daniel už byl pryč. Na co se mohla těšit? Na osamocený návrat a prázdnou domácnost.

„Díky,“ řekla a vykročila do schodů. „Šálek kávy mi docela přijde vhod.“

Kapitola 12

Maura vešla do vyhřátého přijímacího salonku. Obličej měla dosud znecitlivělý od náporů ledového větru. Teprve když si stoupla před krb, aby počkala, až ji majordom ohlásí panu Sansoneovi, začal se jí do tváří zvolna vracet život; vnímala příjemné mravenčení probouzejících se nervů, růžovějících tváří. Z vedlejší místnosti zaslechla šum rozhovoru, detektiv Crowe právě kladl otázku, následovala tichá, téměř neslyšná odpověď. Odpověď jakési ženy. V

krbu vzlétaly jiskry a stoupal kouř. Maura si uvědomila, že tam hoří skutečná polena, že tedy nejde o falešný krb vytápěný plynem, jak se původně domnívala. Středověká olejomalba visící nad krbem také mohla být pravá. Byl to portrét muže v honosných rouchách z vínově rudého sametu a se zlatým krucifixem kolem krku. Přestože už měl svá léta a tmavé vlasy mu mírně šedivěly, jeho oči plály mladistvým žárem. V mihotavém světle salonku se ty oči zdály znepokojivě živé.

Zachvěla se a chvatně se odvrátila stranou, podivně vylekaná upřeným pohledem toho nepochybně dávno mrtvého muže. Místnost nabízela další zajímavosti, další poklady, které stály za bližší prozkoumání. Maura si všimla křesel potažených proužkovaným hedvábím, čínské vázy s úctyhodnou matně lesklou patinou, servírovacího stolku z růžového dřeva, krabice doutníků a broušené karafy s brandy na jeho desce. Koberec měl uprostřed vyšlapaný pruh svědčící o starobylosti a nesčetných párech bot, které po něm prošly, ale poměrně nedotčené okraje odhalovaly nespornou kvalitu tlusté vlny i řemeslnou dovednost dávných tkalců. Maura sledovala složitý vzorek, kde úponky vinné révy propletené na burgundsky červeném podkladu rámovaly bílého jednorožce odpočívajícího ve stínu stromů.

Náhle se jí zmocnil provinilý pocit. Neměla bych svými podrážkami ničit takové mistrovské dílo, pomyslela si a přesunula se na dřevěnou podlahu, blíž ke krbu.

Opět se ocitla tváří v tvář portrétu nad krbovou římsou, opět se její pohled střetl s pronikavým pohledem očí, které jako by zíraly přímo na ni.

„Ten obraz je v naší rodině už dlouhou řadu generací. Je úžasný, viďte? A barvy nevybledly ani po čtyřech stoletích.“

Maura se otočila a spatřila muže, který právě vstoupil do salonku. Vešel nesmírně tiše, skoro se zdálo, jako by se za ní náhle zhmotnil, což ji tak zaskočilo, že se nezmohla na jediné slovo. Jeho tmavý rolák skvěle ladil s šedivými vlasy.

Ale podle obličeje by Maura muži hádala nejvýš padesát.

Kdyby ho míjela na ulici, určitě by se za ním ohlédla, tak přitažlivé a zároveň znepokojivě povědomé jí připadaly jeho rysy. Viděla vysoké čelo, zaujaly ji mužovy aristokratické způsoby. Jeho tmavé oči zachytávaly odlesk plápolajícího ohně a budily dojem, že záře vychází přímo z nich. O

portrétu muž mluvil jako o rodinném dědictví, a Maura si okamžitě všimla příbuzenské podoby mezi obrazem a tímhle živým člověkem. Zejména oči byly úplně stejné.

Podal jí ruku. „Zdravím vás, doktorko Islesová. Jsem Anthony Sansone.“ Hleděl na ni velmi pozorně a soustředěně, až ji napadlo, jestli se třeba už nesetkali.

Ne. Tak atraktivního muže bych si jistě zapamatovala.

„Jsem rád, že se s vámi konečně můžu seznámit,“ řekl a potřásl jí pravicí. „Po tom všem, co jsem o vás slyšel.“

„Od koho?“

„Od doktorky O’Donnellové.“

Maura pocítila závan chladu a vyprostila ruku ze Sansoneovy dlaně. „Neumím si představit, proč byste se o mně měli bavit.“

„Věřte mi, vždycky vás líčí jenom v nejlepších barvách.“

„Což mě dost překvapuje.“

„Proč?“

„Protože já ji v nejlepších barvách líčit nemůžu,“

odpověděla Maura.

Sansone chápavě kývl. „Dokáže odrazovat. Dokud nemáte příležitost lépe ji poznat. Ocenit její schopnost vcítit se do myšlení druhých lidí.“

Maura vůbec nezaslechla, jak se otvírají dveře. Teprve jemný cinkot porcelánu ji upozornil, že do místnosti vstoupil majordom přinášející podnos se dvěma šálky a konvicí kávy. Postavil tác na kraj stolu, tázavě pohlédl směrem k Sansoneovi a vzápětí odešel. Muži si spolu nevyměnili ani slabiku, jejich komunikace sestávala pouze z onoho pohledu, po němž jako odpověď následovalo lehké pokývnutí. S takovým „slovníkem“ si mohli vystačit jen lidé, kteří se navzájem znali natolik dokonale, že slova prostě nepotřebovali.

Sansone ji pokynem pozval ke stolu a Maura usedla do empírového křesla potaženého proužkovaným hedvábím.

„Omlouvám se, ale bohužel mám k dispozici jenom tenhle přijímací salon. Jak to vypadá, všechny ostatní místnosti zabralo bostonské policejní oddělení pro své výslechy.“ Sansone nalil kávu a podal Mauře šálek.

„Předpokládám, že jste prohlížela oběť.“

„Viděla jsem ji.“

„K jakému závěru jste dospěla?“

„Nemůžu poskytovat informace.“

Sansone se v modrozlatém brokátovém křesle pohodlně opřel, nezdál se ani trochu rozpačitý. „Nemluvím o mrtvole.

Dokonale chápu, že nemůžete prozrazovat lékařské nálezy.

Měl jsem na mysli samotné místo činu. Chtěl bych vědět, jak na vás zapůsobily všechny ty podivné okolnosti.“

„Podobné dotazy adresujte spíš hlavní vyšetřovatelce, detektivu Rizzoliové.“

„Víc mě zajímají vaše dojmy.“

„Jsem lékařka. Nikoliv detektiv.“

„Ale určitě máte na to, co se dnes večer stalo v mé zahradě, svůj vlastní osobitý názor.“ Sansone se předklonil, jeho uhlově černé oči se přímo zavrtávaly do Mauřiných očí.

„Viděla jste ty symboly na zadních dveřích domu?“

„Nemůžu vám vykládat…“

„Doktorko Islesová, nevyzradíte mi žádné tajemství.

Viděl jsem mrtvou. A stejně tak ji viděla doktorka O’Donnellová. Když Jeremy našel tu ženu, hned nám to přišel oznámit.“

„A vy jste s O’Donnellovou vyběhli ven, abyste zavražděnou okukovali jako nějací zvědaví turisté?“

„Ke zvědavým turistům máme opravdu hodně daleko.“

„Nenapadlo vás, že třeba poničíte otisky bot? Že znesnadníte zajišťování důkazních stop?“

„Přesně jsme věděli, co děláme. Museli jsme vidět místo činu.“

„Museli?“

„Tenhle dům není jen moje obydlí. Je to rovněž místo, kde se scházejí kolegové z celého světa. Skutečnost, že se násilí objevilo tak blízko, nás znepokojuje.“

„Mrtvola na zahradě by znepokojila každého. Ale většina lidí se společně s hosty slavnostní večeře nevyhrne ven, aby se na oběť podívali.“

„Potřebovali jsme se přesvědčit, jestli šlo pouze o náhodný zločin.“

„Na rozdíl od zločinu záměrného?“

„Na rozdíl od varování určeného právě nám.“ Sansone odložil šálek s kávou a zahleděl se na Mauru tak upřeně, že si připadala málem připíchnutá ke křeslu. „Snad jste viděla ty symboly nakreslené křídou na dveřích, ne? To oko. Ty tři převrácené kříže.“

„Ano, viděla.“

„Pokud vím, o Štědrém večeru také došlo k vraždě.

Obětí byla žena. A na zeď v její ložnici pachatel nakreslil tři převrácené kříže.“

Maura nemusela nic potvrzovat, odpověď Sansone určitě vyčetl z jejích očí. Měla pocit, že jí svým pohledem proniká stále hlouběji do mozku a vidí až příliš.

„Mohli bychom si promluvit i o tom,“ řekl. „Příslušné podrobnosti stejně už znám.“

„Odkud? Kdo vám je prozradil?“

„Lidé, kterým důvěřuju.“

Maura se pochybovačně zasmála. „Patří k nim také doktorka O’Donnellová?“

„Ať už ji máte ráda, nebo ne, ve svém oboru je uznávaná autorita. Vezměte si jen řadu jejích prací o sériových vrazích. Opravdu těm zrůdám rozumí.“

„Ledaskdo by řekl, že se s nimi ztotožňuje.“

„V jistém smyslu jí nic jiného nezbývá. Musí se jim vkrást do mozku. Prozkoumat každý závit.“

Asi tak, jak mě před chvílí prozkoumával Sansoneův pohled, pomyslela si Maura.

„Dokonale porozumět netvorovi dokáže zase jenom netvor,“ poznamenala.

„Skutečně tomu věříte?“

„V případě Joyce O’Donnellové ano. Jsem o tom pevně přesvědčená.“

Sansone se naklonil ještě blíž a ztišil hlas do důvěrného šepotu. „Nejsou za vaší nechutí k Joyce spíš osobní důvody?“

„Jaké osobní důvody?“

„Tolik toho o vás ví. O vaší rodině.“ Ta slova Mauře vyrazila dech. „Vylíčila nám osudy Amalthey,“ pokračoval Sansone.

„Na to neměla právo.“

„Záznamy o soudním procesu vaší matky jsou veřejně přístupné. Všichni víme, co Amalthea spáchala.“

„Ale tady jde o můj soukromý život…“

„Samozřejmě, a Amalthea je jedním z vašich osobních démonů. Chápu vás.“

„Sakra, proč vás tyhle věci vůbec zajímají?“

„Protože mě zajímáte vy. Pohlédla jste zlu přímo do očí.

Viděla jste zlo ve tváři své vlastní matky. Víte, že jste se zlem pokrevně spřízněná. Právě to mě fascinuje, doktorko Islesová. Pocházíte z tak násilnických rodičů, a přesto svou prací stojíte na straně andělů.“

„Svou prací stojím na straně vědy a rozumu, pane Sansone. Andělé s tím nemají nic společného.“

„Dobrá, v existenci andělů nevěříte. Ale věříte v existenci jejich protějšků?“

„Myslíte démonů?“ Maura se zasmála. „Ovšemže ne.“

Sansone ji chvíli pozoroval. Zdál se poněkud zklamaný.

„Když tedy za své náboženství prohlašujete vědu a rozum, jak mi vědecky vysvětlíte, co se dneska stalo v mé zahradě?

A co se stalo té ženě o Štědrém večeru?“

„Žádáte po mně vysvětlení zla.“

„Ano.“

„To nedokážu. Nedokáže to ani věda. Zlo prostě je.“

Sansone přikývl. „Přesná formulace. Zlo prostě je.

A vždycky s námi bylo. Představuje nepopiratelnou skutečnost, žije mezi námi, sleduje nás. Čeká na svou příležitost, a potom zaútočí. Většina lidí si to neuvědomuje, nerozpoznají zlo, ani když se mu ocitnou na dosah ruky, když ho míjejí na ulici.“ Muž opět ztlumil hlas do šepotu.

Maura teď slyšela praskot dřeva hořícího v krbu i nezřetelné hlasy z vedlejší místností. „Ale vy zlo rozpoznáte,“ dodal Sansone. „Vy jste zlo viděla na vlastní oči.“

„Vídám totéž, s čím se běžně setkává každý policista z oddělení vražd.“

„Nemluvím o všednodenních zločinech. Nezajímají mě vraždy mezi manželi, drogoví dealeři, kteří si pistolí vyřizují účty. Mám na mysli to, co jste zahlédla v očích své matky.

Ten záblesk. Tu jiskru, nikoliv božskou, ale ďábelskou.“

Komínem zadul vítr a rozfoukal popel na krbovou mřížku. Plameny se zachvěly a stáhly před neviditelným nepřítelem. V místnosti se náhle ochladilo, jako by odtud někdo vysál veškeré teplo i světlo.

„Dokonale chápu, proč o Amalthee nechcete mluvit,“

pokračoval Sansone. „Je to děsivé pokrevní pouto.“

„Ta žena nemá nic společného s tím, kdo jsem já,“

opáčila Maura. „Nevychovávala mě. O její existenci jsem se dozvěděla teprve před několika měsíci.“

„Nicméně jste na tohle téma citlivá.“

Maura opětovala jeho pohled. „Mýlíte se. Ve skutečnosti je mi lhostejné.“

„Připadá mi zvláštní, že by vám bylo lhostejné.“

„Nedědíme hříchy svých rodičů. Ani jejich ctnosti.“

„Některá dědictví jsou příliš tíživá, abychom je mohli ignorovat.“ Sansone ukázal k olejomalbě nad krbem. „Od toho muže mě dělí šestnáct generací. Přesto nikdy neuniknu jeho odkazu. Nikdy ze sebe nesmyju zločiny, které spáchal.“

Maura se zahleděla na portrét. Znovu ji zarazila podobnost mezi živým člověkem sedícím vedle ní a tváří na plátně. „Říkal jste, že obraz je součástí rodinného dědictví.“

„Ale nikoliv tou, která mě potěšila.“

„Kdo je ten muž?“

„Monsignore Antonino Sansone. Portrétovat se dal roku 1561 v Benátkách. Když byl na vrcholu své moci. A také bych měl dodat, že tehdy klesl až na dno mravní zkaženosti.“

„Antonino Sansone? Jmenoval se stejně jako vy?“

„Jsem jeho přímý potomek.“

Maura nakrčila čelo. „Ale…“

„Byl přece duchovní. To jste chtěla říct, že?“

„Ano.“

„Kdybych měl vyprávět celý jeho příběh, museli bychom tu sedět do rána. Snad někdy příště. Prozatím se spokojíme konstatováním, že Antonino rozhodně nebyl bohabojný člověk. Prováděl jiným lidským bytostem věci, které by vás přiměly zapochybovat o samotném smyslu…“ Sansone nedokončil větu. „Prostě to není předek, na kterého bych byl hrdý.“

„Přesto máte v domě jeho portrét.“

„Jako připomínku.“

„Připomínku čeho?“

„Jen se na něho podívejte, doktorko Islesová. Vypadá jako já, nemyslíte?“

„Ano, ta podoba působí až přízračně.“

„Klidně bychom mohli být bratři. Proto tady ten obraz visí. Aby mi připomínal, že i zlo má lidskou tvář, někdy dokonce příjemnou. Můžete kolem takového člověka projít, opětovat jeho úsměv, a netušíte, co si o vás ve skutečnosti myslí. Můžete sebedůkladněji pozorovat jeho obličej, ale stejně nezjistíte, co se pod tou maskou skrývá.“ Sansone se naklonil k Mauře, jeho vlasy zářící odleskem plamenů se podobaly stříbrné přílbě. „Víte, oni vypadají úplně jako my, doktorko Islesová,“ řekl tiše.

„Oni? Říkáte to, jako by šlo o zvláštní živočišný druh.“

„Možná jde o zvláštní druh. O druh s vlastnostmi, které přežily z pradávných dob. Každopádně tihle tvorové uvažují jinak než my. A rozpoznat je dokážeme, jedině když budeme pečlivě mapovat jejich aktivity. Sledujeme kaluže krve, nasloucháme výkřikům. Hledáme to, co většina policejních oddělení zavalených prací přehlédne: typické vzorce. Nahlížíme za rušivou clonu každodenních zločinů, běžného zabíjení. Snažíme se objevit horké stopy. Pátráme po šlápotách zrůd.“

„Za koho vlastně mluvíte?“

„Za lidi, kteří tady dneska byli.“

„Aha, máte na mysli hosty své slavnostní večeře.“

„Společně sdílíme názor, že zlo není pouhý abstraktní pojem. Je skutečné a má svou fyzickou podobu. Má tvář.“

Sansone se krátce odmlčel. „A každý z nás někdy v životě spatřil jeho ztělesnění.“

Maura zdvihla obočí. „Satana?“

„Jméno nehraje roli.“ Sansone pokrčil rameny. „Pokud začnete od starověku, najdete těch jmen spousty. Lucifer, Abigor, Samael, Mastema. Každá kultura uměla pojmenovat symbol zla, ďábla. Všichni moji přátelé stejně jako já sám jsme se s ním osobně setkali. Poznali jsme jeho sílu.

A přiznám se vám, doktorko Islesová, jsme vyděšení.“ Opět Mauře pohlédl do očí. „Dnes večer víc než jindy.“

„Domníváte se snad, že vražda ve vaší zahradě…“

„Ano. Souvisí s námi. S tím, na čem tady pracujeme.“

„A z čeho ta práce sestává?“

„Monitorujeme činy monster. Po celé zemi. Po celém světě.“

„Spolek detektivů v křeslech? Takhle mi to alespoň připadá.“ Maura sklouzla očima zpátky k obrazu, který sám o sobě musel představovat hotové jmění. I letmý pohled po salonku napovídal, že Sansone má hromadu peněz. A dost času na výstřední záliby.

„Proč tu ženu někdo zavraždil v mé zahradě, doktorko Islesová?“ zeptal se Sansone. „Proč si vybral můj dům?

A proč právě dnes večer?“

„Myslíte si, že tu jde o vás a o váš klub?“

„Viděla jste křídové kresby na mých dveřích. Viděla jste kresby na místě štědrovečerní vraždy.“

„A v obou případech nemám ponětí, co ty kresby znamenají.“

„Převrácené kříže jsou běžné satanistické symboly. Ale mě především zajímá křídový kruh v domě Lori-Ann Tuckerové. Ten, co byl nakreslený na kuchyňské podlaze.“

Nemělo smysl popírat fakta; tenhle muž stejně už znal podrobnosti. „Jaký je tedy jeho význam?“

„Mohl to být ochranný kruh. Další symbol převzatý ze satanistických rituálů. Třeba pro Lori-Ann představoval jakýsi štít. Měl jí zajistit bezpečí, aby dokázala ovládnout síly, které vyvolávala z temnot.“

„Počkat. Podle vás křídový kruh nakreslila oběť, aby se ubránila ďáblovi?“ Tón hlasu prozrazoval, že takovou domněnku Maura pokládá za vyložený nesmysl.

„Pokud kruh skutečně nakreslila, pak netušila, koho, nebo co, přivolává.“

Oheň v krbu náhle zaplápolal, plameny se vzepjaly vzhůru. Způsobily to prudce otevřené vnitřní dveře, v nichž se objevila doktorka Joyce O’Donnellová. Překvapeně se zarazila, když uviděla Mauru, ale vzápětí obrátila svou pozornost k Sansoneovi.

„Mám štěstí. Po dvouhodinovém výslechu se bostonští ostří hoši konečně rozhodli, že můžu odjet domů. Uspořádal jsi fantastický večírek, Anthony. Asi ho už nikdy nepřekonáš.“

„Doufejme, že ne,“ řekl Sansone. „Okamžik, přinesu ti kabát.“ Vstal a odsunul dřevěný panel, za nímž se skrývala šatna, a potom podržel O’Donnellové elegantní kabát lemovaný kožešinou. Neuropsychiatrička vklouzla do rukávů s kočičí grácií, světlými vlasy Sansoneovi přejela po rukou. V tom letmém doteku Maura vypozorovala důvěrnost. Ti dva předváděli dokonale sladěný taneček lidí, kteří se dobře znají.

Možná velmi dobře.

Zatímco si O’Donnellová zapínala knoflíky, sklouzla očima k Mauře. „Už dlouho jsme se neviděly, doktorko Islesová. Jak se daří vaší matce?“

Vždycky jde přímo po krční tepně. Nedovol jí, aby se dočkala krve.

„Nemám tušení,“ odpověděla Maura.

„Už jste ji znovu nenavštívila?“

„Ne. Ale to určitě víte.“

„No, já své rozhovory s Amaltheou ukončila více než před měsícem. Od té doby jsem se s ní nesetkala.“

O’Donnellová si zvolna natahovala rukavice na půvabné štíhlé prsty. „Když jsem u ní byla naposledy, vedla si výborně, pokud vás to zajímá.“

„Nezajímá.“

„Pracuje ve vězeňské knihovně a stal se z ní úplný knihomol. Čte všechny učebnice psychologie, které sežene.“

O’Donnellová se odmlčela, aby si uhladila rukavice.

„Kdyby měla v mládí příležitost studovat, mohla z ní být hvězda.“

Bohužel si vybrala odlišnou cestu. Cestu dravců. Cestu řezníků. Ať se Maura sebeusilovněji snažila vytěsnit a hluboko pohřbít veškeré myšlenky týkající se Amalthey, nedokázala se na sebe podívat, aniž by spatřila matčiny oči, matčin obličej. Ze zrcadla znovu a znovu vykukoval netvor.

„Rozbor jejího případu zabere celou jednu kapitolu mé příští knihy,“ pokračovala O’Donnellová. „Nechtěla byste se někdy sejít a popovídat si? Jistě by to bylo velmi přínosné.“

„Nemám absolutně nic, čím bych vaši práci obohatila.“

O’Donnellová se nevzrušeně usmála, odmítnutí zřejmě očekávala. „Za zeptání člověk nic nedá,“ řekla a otočila se k Sansoneovi. Její upřený pohled naznačoval, že by ráda něco dodala, ale v Mauřině přítomnosti nemůže mluvit.

„Dobrou noc, Anthony.“

„Neměl by jet Jeremy pro jistotu za tebou?“

„Rozhodně ne.“ O’Donnellová hostiteli věnovala neskrývaně koketní úsměv. „Umím se o sebe postarat.“

„Ale tohle jsou opravdu neobvyklé okolnosti, Joyce.“

„Bojíš se?“

„Jenom šílenec by se nebál.“

Psychiatrička si teatrálně přehodila kolem krku šátek.

Tím gestem asi chtěla zdůraznit, že se nenechá omezovat ničím tak banálním, jako je strach. „Zítra ti zavolám.“

Sansone jí otevřel dveře. Dovnitř zavanul ledový vítr, provázený sprškou sněhových vloček, které se třpytivě rozlétly po starožitném koberci. „Dávej na sebe pozor.“

Čekal na prahu a sledoval, jak O’Donnellová míří ke svému autu. Teprve když odjela, zavřel a opět pohlédl na Mauru.

„Vy a vaši přátelé si tedy myslíte, že stojíte na straně andělů,“ řekla.

„Jsme o tom přesvědčeni.“

„A na čí straně je ona?“

„ Připouštím, že mezi ní a bezpečnostními složkami nepanují zrovna přátelské vztahy. V rámci své práce se jako svědkyně obhajoby dostává do sporů s obžalobou. Ale znám Joyce tři roky. Dobře vím, na čí straně stojí.“

„Jste si tím stoprocentně jistý?“ Maura zvedla svůj kabát, který předtím přehodila přes opěradlo pohovky.

Sansone se jí do něj nepokusil pomoct; nejspíš pochopil, že na rozdíl od O’Donnellové Maura nijak netouží po projevech galantnosti. Zatímco si zapínala knoflíky, nedokázala se ubránit pocitu, že ji pozorují dva páry očí.

Ano, přes opar čtyř století ji sledoval i portrét Antonína Sansonea a Maura se prostě musela na obraz dívat, musela opětovat pohled muže, jehož ohavné činy, byť spáchané před mnoha generacemi, nepřestávaly děsit jeho jmenovce.

„Říkal jste, že už jste zlu hleděl do tváře,“ otočila se ke svému hostiteli.

„My oba jsme mu hleděli do tváře.“

„Pak byste měl vědět, že zlo se umí zatraceně dobře maskovat.“

Maura vyšla z domu a nadechla se vzduchu, téměř jiskřícího mrazem. Chodník se před ní táhl jako temná řeka; pouliční lampy kolem sebe vytvářely bledé ostrůvky světla.

Na protější straně ulice parkoval osamělý hlídkový vůz bostonského policejního oddělení. Motor běžel, všimla si i siluety policisty sedícího za volantem. Zvedla ruku a zamávala mu.

Muž její pozdrav opětoval.

Není důvod k obavám, uklidňovala se v duchu. Auto mám jenom o kousek dál, navíc tu hlídá policista. Ostatně střežil ji také Sansone. Ohlédla se a uviděla ho stát přede dveřmi. Přesto svírala v ruce klíčky od auta a palec držela připravený na tlačítku alarmu. Cestou po chodníku propátrávala všechny stíny, snažila se odhalit sebemenší náznak pohybu. Teprve poté, co nasedla do auta a zamkla se, povolilo napětí, které cítila až v ramenou.

Nejvyšší čas odjet domů. Nejvyšší čas dát si něco ostřejšího.

Doma našla na záznamníku dva nové vzkazy. Nejprve zašla do kuchyně a nalila si sklenku. Vrátila se do obývacího pokoje, lokla si brandy a stiskla tlačítko PLAY. Jakmile se ozval hlas prvního volajícího, znehybněla.

„Tady Daniel. Nezáleží na tom, jak bude pozdě, až můj vzkaz uslyšíte. Hlavně mi zavolejte. Prosím. Nesnesu pomyšlení, že vy a já…“ Následovala zámlka. „Musíme si promluvit, Mauro. Zavolejte mi.“

Maura stála jako socha, ztuhlými prsty obemykala sklenku. Ze záznamníku zněl druhý vzkaz.

„Doktorko Islesová, tady Anthony Sansone. Jenom bych se chtěl ujistit, že jste se v pořádku dostala domů. Dejte mi vědět, ano?“

Záznamník ztichl. Maura se nadechla, sáhla po telefonu a vyťukala číslo.

„Sansoneova rezidence. U aparátu Jeremy.“

„Tady doktorka Islesová. Mohl byste…“

„Zdravím vás, paní doktorko. Hned pro pana Sansonea dojdu.“

„Stačí, když mu vyřídíte, že už jsem doma.“

„Vím, že by s vámi velmi rád mluvil sám.“

„Nechci ho zbytečně obtěžovat. Dobrou noc.“

„Dobrou noc, paní doktorko.“

Maura zavěsila, ale zůstala skloněná nad telefonem.

Chystala se k dalšímu hovoru.

Náhle na verandě cosi ostře bouchlo. Maura se okamžitě narovnala, přešla k domovním dveřím a rozsvítila venkovní světlo. Před domem ve větru vířil sníh, jemný jako prach.

Na verandě ležel roztříštěný lesklý rampouch připomínající přelomenou dýku. Maura zhasla, ale ještě pak postála u okna a sledovala vůz městské úklidové služby, který právě projížděl kolem a sypal zledovatělou silnici pískem.

Konečně se Maura vrátila k pohovce. Pár vteřin zamyšleně zírala na telefon a dopíjela brandy.

Musíme si promluvit, Mauro. Zavolejte mi.

Odložila prázdnou sklenku, zhasla lampu a šla spát.

Kapitola 13

22. července. Fáze Měsíce: první čtvrť.

Teta Amy stojí u sporáku a míchá dušené maso se zeleninou; ve tváři má výraz spokojené stračeny. Obloha je zatažená, na západě se houfují šedočerné mraky, ale teta jako by vůbec nevnímala dunění hromu. V jejím světě je každý den plný slunce. Teta Amy nezná zlo, nemá z něj strach. Připomíná stádo spásající jetel na nedaleké farmě, dobytek, který netuší, že existují jatka. Tahle žena, oslepená září svého štěstí, nevidí propast u vlastních nohou.

Ani trochu se nepodobá mé matce.

Teta Amy se otočí od sporáku a oznámí: „Večeře už je skoro hotová.“

„Já prostřu,“ nabídnu se a teta mi věnuje vděčný úsměv.

K radosti jí stačí tak málo. Zatímco dávám na stůl talíře, ubrousky a příbory (vidličky kladu po francouzském způsobu špičkami dolů), cítím její milující pohled. Teta ve mně vidí jenom tichého a způsobného chlapce; nemá ponětí, kdo ve skutečnosti jsem.

Ví to jen moje matka. Matka dokáže vysledovat naši pokrevní spřízněnost až do dávné minulosti, k Hyksósům, kteří ze severu vládli Egyptu v dobách zasvěcených bohu války. „Ve tvých žilách koluje krev starověkých lovců,“

říkala matka. „Ale je lepší o tom nemluvit, protože lidé by tě nepochopili.“

Během večeře většinou mlčím. Členové rodiny neustále povídají, žádné ticho nehrozí. Vykládají si, co dneska Teddy dělal u jezera, co se Lily dozvěděla na návštěvě u Lori-Ann.

Jak pěknou úrodu rajčat budou v srpnu sklízet.

Hned po jídle strýček Peter řekne: „Kdo chce jet do města na zmrzlinu?“

Já jediný se rozhodnu zůstat doma.

Z domovních dveří sleduju, jak odjíždějí. Sotva auto zmizí za kopcem, vyjdu po schodech nahoru. Už dlouho jsem čekal na příležitost prozkoumat ložnici tety a strýce. Voní to tam citrónovou leštěnkou na nábytek. Postel je vzorně ustlaná, ale vidím i drobné známky nepořádku. Pár časopisů na nočním stolku a strýcovy džíny přehozené přes židli potvrzují, že pokoj opravdu patří živým lidem.

V jejich koupelně otevřu lékárničku. Kromě obvyklých pilulek a prášků užívaných při bolestech hlavy nebo nachlazení objevím i dva roky starý lék na předpis, vydaný doktorovi Peteru Saulovi: „Valium, 5 mg. Jednu tabletu třikrát denně, pokud zádové křeče přetrvávají.“

V lahvičce ještě zbývá nejméně tucet tablet.

Vracím se do ložnice. Otvírám zásuvky prádelníku a zjišťuju, že teta nosí podprsenky velikosti 36B a bavlněné spodní prádlo; strýčkovy trenýrky jsou středně dlouhé. Na dně spodní zásuvky také nacházím klíč. Do dveří by byl příliš malý. Tuším, od čeho je.

Sejdu do přízemí a ve strýcově pracovně klíčem odemknu skříňku. Uvnitř jedné z přihrádek leží pistole. Je stará, strýc ji zdědil po svém otci, což je jediný důvod, proč se jí nezbavil. Nikdy tu zbraň nevyndavá z úkrytu; myslím, že z ní má trochu strach.

Zamknu skříňku a vrátím klíč do prádelníku v ložnici.

O hodinu později slyším, jak jejich auto zatáčí na příjezdovou cestu, a opět seběhnu dolů, abych je přivítal, až vejdou do domu.

Teta Amy se na mě usměje. „Škoda, že jsi nejel s námi.

Nenudil ses tady moc?“

Kapitola 14

Kvílející vzduchové brzdy náklaďáku vytrhly Lily Saulovou ze spánku. Zvedla hlavu, s tichým stonem si protáhla krk a rozespalýma očima se zahleděla na krajinu ubíhající za oknem. Začínalo svítat, jitřní mlha vytvářela zlatavý opar nad svažujícími se vinicemi a orosenými ovocnými sady. Lily doufala, že chudáci Paolo a Giorgio se dostali rovnou na podobně krásné místo; jestli si někdo někdy zasloužil nebe, pak určitě oni dva.

Ale já se tam s nimi nesetkám. Tohle je moje jediná příležitost, jak poznat ráj. Tady a teď. Zažít okamžik klidu, nekonečně nádherného, neboť vím, že nebude dlouho trvat.

„Konečně jste se probudila,“ řekl italsky řidič. Jeho tmavé oči ji hodnotily. Když v noci zastavil u kraje silnice kousek za Florencií a nabídl Lily, že ji sveze, moc dobře na něho neviděla. Teprve v ranním světle pronikajícím do kabiny nákladního auta si všimla hrubých rysů, hustého obočí a jednodenního strniska na bradě. Ten řidičův pohled Lily znala velmi dobře. Jde se na věc, nebo ne, signorina?

Americké dívky přece nejsou upejpavé. Stačí je odvézt, nabídnout jim střechu nad hlavou, a klidně se s vámi vyspí.

Leda až zamrzne peklo, pomyslela si Lily. Jistě, v minulosti už několikrát s cizinci spala, když ji až příliš pohlcovalo zoufalství. Ovšem vždycky šlo o muže, kteří měli jisté kouzlo a mohli jí nabídnout to, co právě potřebovala ze všeho nejvíc: nikoliv přístřeší, ale útěchu pevného objetí, možnost podlehnout krátkému, nicméně příjemnému klamu, že by ji někdo dokázal ochránit.

„Jestli sháníte nocleh,“ pokračoval řidič, „mám ve městě vlastní byt.“

„Díky, nesháním nocleh.“

„Máte kam jít?“

„Mám tu… přátele. Nabídli mi, že u nich můžu bydlet.“

„Ve které části Říma to je? Zavezu vás tam.“

Poznal, že Lily lže. Zkoušel ji.

„Vážně,“ dodal. „Rád to pro vás udělám.“

„Vysaďte mě u nádraží. Moji přátelé bydlí nedaleko.“

Znovu se na ni zkoumavě zahleděl. Jeho oči se jí nelíbily. Spatřila v nich úskočnost, záblesk stočeného hada, připraveného kdykoliv zaútočit.

Náhle muž pokrčil rameny a zazubil se, jako by mu na tom vůbec nezáleželo.

„Už jste někdy byla v Římě?“

„Ano.“

„Mluvíte dobře italsky.“

Ale ne dost dobře, pomyslela si. Sotva otevřu pusu, každý pozná, že jsem cizinka.

„Jak dlouho se zdržíte ve městě?“

„Ještě nevím.“ Dokud to bude bezpečné. Dokud si nenaplánuju další přesun.

„Kdybyste potřebovala pomoc, zavolejte mi.“ Řidič jí podal vizitku, kterou vytáhl z kapsy košile. „Číslo na můj mobil.“

„Někdy se vám ozvu,“ řekla Lily a uložila vizitku do svého batohu. Jenom si sni, o čem chceš, dodala v duchu.

Alespoň se tě snáze zbavím.

U římského Stazione Termine slezla z náklaďáku a zamávala na rozloučenou. Zatímco přecházela ulici, cítila, že ji muž pozoruje. Neohlédla se, zamířila přímo do nádražní budovy. Uvnitř se otočila a prosklenou stěnou se podívala ven. Nákladní vozidlo tam dosud stálo. Řidič seděl za volantem a čekal. Tak už sakra jeď. Koukej zmizet!

Za nákladním autem začal troubit taxík. Teprve pak se náklaďák rozjel.

Lily opustila nádraží a vydala se na Piazza della Repubblica. Tam zvolnila krok, mírně omámená hlučícími davy lidí, horkem i výfukovými plyny. Těsně před odchodem z Florencie zariskovala zastávku u bankomatu a vybrala si 300 eur. S takovým obnosem si připadala docela bohatá. Když budu šetřit, říkala si, vydržím dobrých čtrnáct dní. Stačí mi chleba, sýr a káva, přespávat můžu v podřadných hotýlcích. Tahle čtvrť určitě nabízí dost možností levného ubytování. A mezi těmi zástupy turistů, neustále proudících směrem k nádraží a od nádraží, se snadno ztratím.

Ale musím být opatrná.

Zahleděla se do výkladní skříně obchodu se smíšeným zbožím. Jak bych mohla co nejrychleji pozměnit svůj vzhled? uvažovala. Odbarvit si vlasy? Ne. V zemi tmavovlasých krásek bude lepší, když zůstanu brunetkou. A co oblečení? Neměla bych vypadat tak americky. To znamená nenosit pořád jen džíny… Vešla do omšelého krámu a o půl hodiny později se vynořila v levných modrých bavlněných šatech.

V záchvatu rozhazovačnosti si vzápětí dopřála vrchovatý talíř boloňských špaget, první teplé jídlo po dvou dnech.

Omáčka byla sotva průměrná, těstoviny převařené a mazlavé, přesto zhltala úplně všechno a okoralým chlebem vytřela každý kousíček masa. S plným žaludkem a zmožená vedrem pak začala hledat vhodný hotel. Jeden objevila ve špinavé postranní ulici. Kolem vchodu zanechali své páchnoucí vizitky toulaví psi. V oknech povlávalo sušící se prádlo. Popelnice, nad nimiž létala mračna much, přetékaly odpadky a skleněnými střepy.

Dokonalé.

Pokoj, který dostala, měl výhled na stinný vnitřní dvorek. Zatímco si rozepínala šaty, sledovala, jak tam dole vyhublá kočka postrkuje packou cosi příliš malého, aby to Lily rozeznala. Kousek provázku? Myšku odsouzenou k záhubě?

Vysvlečená do spodního prádla klesla na hrbolaté lůžko a zaposlouchala se do zvuků, které k ní doléhaly. Rachot okenní klimatizace, houkající klaksony, hřmot autobusů brázdících Věčné město. Čtyřmilionový Řím mi na čas může poskytnout dobrý úkryt, pomyslela si. Tady mě hned tak nikdo nenajde.

Ani sám ďábel.

Kapitola 15

Dům Edwiny Felwayové byl na předměstí Newton. Stál na okraji zasněženého pozemku, kde sídlil Braeburn Country Club, a nedaleko východní větve potoka Cheesecake, teď proměněného v lesklou ledovou stužku.

V téhle ulici plné honosných rezidencí dům sice nepatřil k největším, ale okouzlujícími výstřednostmi se od svých důstojnějších sousedů výrazně odlišoval. Po jeho kamenných zdech se vinuly úponky vistárie a zachycovaly se tam jako revmatické prsty čekající, až jim jaro zahřeje sukovité klouby a vyláká z nich květy. Velký kruh mozaikového skla rámovaný lomeným štítem připomínal záhadné pestrobarevné oko. Rampouchy třpytící se pod okrajem sedlové břidlicové střechy se podobaly rozeklaným tesákům. Přední zahradu zaplňovaly sochy, každá s hlavou obalenou ledovou krustou, jako by se zvolna probouzely ze sněžné hibernace. Okřídlená víla, dosud zamrzlá uprostřed letu. Pohádkový drak, jehož ohnivý dech dočasně pohasl.

Křehká dívka, které ve vlasech místo původního květinového věnečku zářila korunka ze sněhových vloček.

„Kolik bys hádal?“ zeptala se Jane, zatímco si z okna auta prohlížela dům. „Dva miliony? Dva a půl?“

„V téhle čtvrti, přímo u golfového hřiště?“ opáčil Barry Frost. „Řekl bych víc než čtyři.“

„Za takový podivný starý barák?“

„Nemyslím, že by byl moc starý.“

„Pak se někdo hodně snažil, aby se dům starý zdál.“

„Má osobitou atmosféru. Tak bych to nazval.“

„Jistě. Domov sedmi trpaslíků.“ Jane odbočila na příjezdovou cestu a zaparkovala vedle jakési dodávky. Když oba vystoupili na dlažební kostky posypané pískem, všimla si Jane, že za předním sklem dodávky je zasunutý štítek označující tělesně postiženého uživatele. Nakoukla dovnitř zadním oknem a uviděla zvedák pro invalidní vozík.

„Haló, vy tam, jste ti detektivové?“ ozval se dunivý hlas.

Žena, která stála na verandě a mávala, zjevně žádný tělesný hendikep neměla.

„Paní Felwayová?“ řekla Jane.

„Ano. Vy musíte být detektiv Rizzoliová.“

„A tohle je můj kolega detektiv Frost.“

„Pozor, ať se nesmeknete na té dlažbě. Kvůli návštěvám sice příjezdovou cestu pořád sypu pískem, ovšem nejlepší obranou jsou praktické boty.“ Jak si Jane uvědomila, když vyšla po schodech, aby ženě potřásla rukou, slovo praktický nepochybně charakterizovalo i šatník Edwiny Felwayové.

Majitelka domu na sobě měla obnošený tvídový kabátek, vlněné kalhoty a gumové holínky, typické oblečení anglické venkovanky, jejíž představě, od přízvuku až po tu zelenou zahradnickou obuv, dokonale odpovídala. Ačkoliv Edwině mohlo být dobrých šedesát, stála tu vzpřímeně a pevně jako strom, pohlednou tvář zdravě zrůžovělou mrazem, ramena mužsky široká. Šedivé vlasy s pážecím sestřihem byly želvovinovými sponkami stažené dozadu a plně odhalovaly obličej s výraznými lícními kostmi a neúhybnýma modrýma očima. Mejkap nepotřebovala, přitažlivě působila i bez něj.

„Právě jsem dala vařit vodu,“ pokračovala a zároveň je uváděla dovnitř. „Pro případ, že byste měli chuť na čaj.“

Zavřela domovní dveře, zula si holínky a vklouzla do odřených pantofli. Shora se ozval rozčilený štěkot psů, podle jeho síly zřejmě dost velkých. „To nic, zamkla jsem je do ložnice. Před cizími lidmi se neumějí chovat. A ledaskomu nahánějí strach.“

„Máme se zout?“ zeptal se Frost.

„Ale kdepak. Psi věčně běhají ven a zase zpátky, všude roznášejí písek. Podlahu ani nemá smysl zametat. Dovolte, pověsím vám kabáty.“

Zatímco si Jane svlékala bundu, neodolala a zahleděla se na strop, který se nad nimi klenul. Nezakrytými nosnými trámy místnost připomínala středověkou hodovní síň. Velký kruh z mozaikového skla, jehož si všimla už zvenku, kolem sebe šířil cukrátkově zbarvené světlo. Ať se podívala kamkoliv, nabízely se jejím očím nějaké zvláštnosti.

Výklenek s dřevěnou madonou, vyzdobený zlatým listovím a pestrobarevnými sklíčky. Ruský pravoslavný triptych zářící drahokamy. Vyřezávané sošky zvířat, tibetské modlící šály, řada středověkých dubových kostelních lavic. U jedné zdi se až ke stropu prvního patra tyčil indiánský totem.

„Páni,“ podivil se Frost. „Tohle je opravdu neobyčejný dům, madam.“

„Manžel byl antropolog. A vášnivý sběratel, dokud jsme měli kam ukládat přírůstky.“ Edwina ukázala na orlí hlavu shlížející z vrcholu totemu. „Tahle věc patřila k jeho nejoblíbenějším. Spousty podobných exponátů jsem musela uskladnit. Nejspíš by se daly výhodně prodat, ale já mám ke každému z těch ohavných kousků vztah a nedokážu se přimět, abych se kteréhokoliv zbavila.“

„A váš manžel je…“

„Po smrti.“ Vyslovila to bez zaváhání. Prostě konstatovala skutečnost. „Byl o dost starší než já. Jsem už léta ovdovělá. Ale osud nám dopřál pěkných patnáct společných roků.“ Edwina pověsila kabáty. Jane přitom stačila v přeplněné skříni zahlédnout ebenovou vycházkovou hůlku s držadlem v podobě lidské lebky. Takovou zrůdnost bych já osobně vyhodila už dávno, pomyslela si.

Edwina zavřela skříň a otočila se k nim. „Nepochybuju, že vy detektivové máte s tímhle vyšetřováním plné ruce práce. A tak nás napadlo trochu vám to ulehčit.“

„Ulehčit?“ zeptala se Jane. „Jak?“

Kdesi začala hvízdat čajová konvice. „Posadíme se v kuchyni,“ řekla Edwina a rázně vykročila, až její pantofle pleskaly po prošlapané dubové podlaze chodby. „Víte, Anthony nás upozornil, že budete mít spousty otázek, a tak jsme v přesném časovém sledu sepsali všechno, co si ze včerejšího večera pamatujeme.“

„Pan Sansone to s vámi probíral?“

„V noci volal a vylíčil mi, co se po mém odchodu dělo.“

„To mě moc netěší. Bylo by lepší, kdybyste s ním o té věci nehovořila.“

Edwina se zastavila uprostřed chodby. „Proč? Abychom tápali jako slepí? Pokud chceme policii pomoct, musíme si být jistí fakty, která uvedeme.“

„Jsem raději, když svědkové vypovídají nezávisle jeden na druhém.“

„Věřte mi, členové naší skupiny jsou zcela nezávislí.

Každý z nás zastává vlastní názor. Anthony by si to ani jinak nepřál. Právě proto tak dobře spolupracujeme.“

Kvílení konvice náhle umlklo a Edwina pohlédla směrem ke kuchyni. „Aha, zřejmě ji odstavil.“

Kdo? blesklo Jane hlavou. Kdo další je v domě?

Edwina chvatně vešla do kuchyně. „Počkej, udělám to sama.“

„V pořádku, Winnie. Čaj už jsem tam nasypal. Chtěla jsi irský snídaňový, že?“

Muž seděl na invahdním vozíku, zády k návštěvníkům.

Jemu tedy patřila dodávka zaparkovaná na příjezdové cestě.

Otočil se s vozíkem, aby je pozdravil. Jane uviděla čupřinu

jemných hnědých vlasů a brýle s tlustými želvovinovými obroučkami. Šedé oči, které opětovaly její pohled, se zdály soustředěné a zvědavé. Muž vypadal velmi mladě, nejvýš na pětadvacet. Klidně by to mohl být Edwinin syn. Ale přízvuk měl americký, navíc mezi robustně zdravou Edwinou a tímhle bledým mladíkem nebyla žádná rodinná podoba.

„Dovolte, abych vás představila,“ řekla Edwina.

„Detektiv Rizzoliová, detektiv Frost. A tohle je Oliver Stark.“

Jane se zamračila. „Vy jste byl jeden z hostů na té slavnostní večeři. V Sansoneově domě.“

„Ano.“ Oliver se odmlčel, zkoumavě pozoroval její tvář.

„Je v tom nějaký problém?“

„Doufali jsme, že budeme mluvit s každým zvlášť.“

„Nemají radost, že jsme už případ mezi sebou probírali,“

prozradila mladíkovi Edwina.

„Nepředvídal jsem snad jejich stanovisko, Winnie?“

„Ale mnohem účinnější přece je, když společně upřesníme podrobnosti. Všem to ušetří čas.“ Edwina přešla ke stolu, zvedla z něj hromadu nejrůznějších novin, od Bangkok Post až po The Irish Times, a odnesla ji na kuchyňskou linku. Pak přisunula dvě židle. „Prosím, posaďte se. Skočím nahoru pro složku.“

„Pro složku?“ podivila se Jane.

„Samozřejmě jsme založili novou složku. Anthonyho napadlo, že asi budete chtít kopie.“ Edwina vyšla z kuchyně, vzápětí bylo slyšet, jak rázně a hlučně vystupuje po schodech.

„Je jako mohutná sekvoje, co?“ prohodil Oliver. „Netušil jsem, že v Anglii rostou tak statné ženy.“ Dojel na vozíku ke stolu a pokynul jim, aby se k němu připojili. „Já vím, tohle se příčí základním policejním pravidlům. Jste zvyklí na oddělené výslechy svědků a tak dále. Ale náš postup je skutečně účinnější. Navíc jsme ráno měli telefonickou poradu s Gottfriedem, takže získáte tři svědecké výpovědi najednou.“

„Mluvíte o Gottfriedu Baumovi?“ zeptala se Jane. „O

čtvrtém hostovi u večeře?“

„Ano. Potřeboval v noci stihnout zpáteční let do Bruselu, proto s Edwinou odešli z večeře dřív. Před pár hodinami jsme mu volali, abychom si porovnali záznamy. Všechny naše vzpomínky se dokonale shodují.“ Oliver věnoval Jane drobný úsměv. „Možná je to vůbec poprvé, co jsme se na něčem shodli.“

Jane si povzdechla. „Víte, pane Starku…“

„Takhle mě nikdo neoslovuje. Pro každého jsem Ollie.“

Jane si sedla ke stolu, aby se nad Qliverem netyčila.

Opětoval její pohled mírně pobaveně, což ji rozčilovalo.

Jeho oči jako by jí říkaly: Jsem chytrý a vím to. Určitě jsem chytřejší než nějaká policistka. Zároveň ji dráždilo, že je to patrně pravda; vypadal na typického mladého génia. Sedět vedle něho při hodině matematiky muselo být utrpení. Jistě odevzdával písemku z algebry, zatímco všichni ostatní se dosud potýkali s prvním příkladem.

„Nepokoušíme se způsobit zmatek ve vašich obvyklých postupech,“ pokračoval Oliver. „Jenom vám chceme pomoct. A to dokážeme, pokud budeme pracovat společně.“

Nahoře se rozštěkali psi. Tlapami nepokojně dusali po podlaze a Edwina je uklidňovala. Pak bouchly dveře.

„Pomůžete nám, když odpovíte na naše otázky,“ řekla Jane.

„Obávám se, že jste mě špatně pochopila.“

„Co jsem podle vás nepochopila?“

„Jak vám naše skupina může být prospěšná.“

„Ach ano, pan Sansone mi vykládal o vašem malém klubu, který se zajímá o boj proti zločinu.“

„Není to klub, ale společnost.“

„V čem je rozdíl?“ zeptal se Frost.

Oliver se k němu otočil. „V závažnosti úkolů, detektive.

Máme členy po celém světě. A nejsme amatéři.“

„Jste snad profesionál z bezpečnostních složek, Ollie?“

opět si vzala slovo Jane.

„Vlastně jsem matematik. Ale hlavním předmětem mého zájmu je symbologie.“

„Co prosím?“

„Objasňuju symboly. Jejich původ, zjevné i skryté významy.“

„Aha. A paní Felwayová?“

„Je antropoložka. Právě rozšířila naše řady. Přišla s nejlepším doporučením od naší londýnské pobočky.“

„A co pan Sansone? Ten určitě nepůsobí v bezpečnostních složkách.“

„Ovšem klidně by v nich působit mohl.“

„Řekl nám, že je penzionovaný vysokoškolský profesor.

Přednášel historii na Boston College. Takové povolání má k policii dost daleko, nemyslíte?“

Oliver se zasmál. „Anthony se umí tvářit skromně. To je celý on.“

Edwina se vrátila do kuchyně, v ruce složku. „O kom je řeč, Ollie?“

„O Anthonym. Policie ho považuje za obyčejného profesora na penzi.“

„Přesně tak si to Anthony přeje.“ Edwina se posadila ke stolu. „Lepší je zbytečně nebudit pozornost.“

„Co bychom o něm měli ještě vědět?“ zeptal se Frost.

„No, snad už víte, že je zámožný,“ řekla Edwina.

„Jistě, viděli jsme to na vlastní oči.“

„Myslím opravdu zámožný. Ta beaconhillská vila se vůbec nedá srovnávat s jeho sídlem ve Florencii.“

„Ani s jeho domem v Londýně,“ dodal Oliver.

„A jeho majetek na nás má udělat dojem?“ prohodila Jane.

Edwina Felwayová na ni odměřeně pohlédla. „Samotný majetek jen málokdy stačí, aby se z člověka stala osobnost.

Důležité je, za co své peníze utrácíte. Anthony je používá na tohle.“ Položila složku před Jane. „Pro vás, detektive Rizzoliová.“

Jane rozevřela složku. První stránka představovala úhledně sepsanou chronologii událostí včerejšího večera, jak si je vybavovali tři z hostů na slavnostní večeři, Edwina, Oliver a tajuplný Gottfried Baum.

(Všechny časové údaje jsou přibližné) 18.00: Přijíždějí Edwina a Gottfried 18.15: Přijíždí Oliver Stark 18.20: Přijíždí Joyce O’Donnellová 18.40: Jeremy servíruje první chod…

Bylo tu zaznamenané celé menu. Po consommé následovaly lososový aspik a srdíčka hlávkového salátu.

Hovězí tournedos s křehkými opékanými bramborami.

Sklenka portského k hoblinkám sýra Reblochon. Na závěr káva a dort sachr se šlehačkou.

Ve 21.30 Edwina a Gottfried odjeli na Loganovo letiště, kde Edwina Gottfrieda vysadila, aby stihl let do Bruselu.

Ve 21.45 opustil beaconhillskou vilu Oliver a jel svým autem přímo domů.

„Takhle si časový sled pamatujeme,“ konstatovala Edwina. „Snažili jsme se o co největší přesnost.“

Až po to consommé, pomyslela si Jane s očima upřenýma na časový přehled. Nepřipadal jí nijak zvlášť užitečný, opakovaly se tu informace, které už jí poskytli Sansone a jeho majordom, jediným doplňkem byly kulinární podrobnosti. Celkový obraz zůstával stejný. Zimní večer.

Čtyři hosté přijíždějí v rozmezí dvaceti minut do beaconhillského domu. Společně s hostitelem si pochutnávají na vybrané večeři, popíjejí víno a probírají nedávné zločiny. Přitom vůbec netuší, že venku v mrazu na zahradě za vilou právě někdo vraždí jakousi ženu.

Úžasný klub bojovníků proti zločinu. Spolek absolutně neužitečných amatérů.

Dál byl ve složce list dopisního papíru s vytištěným gotickým „M“ v záhlaví. Obsahoval stručný, ručně psaný vzkaz: „Olivere, tvoje analýza? A. S.“ Anthony Sansone?

Jane otočila stránku, spatřila fotografii a okamžitě poznala symboly, které viděla nakreslené na dveřích Sansoneova domu vedoucích do zahrady.

„To je snímek ze včerejšího místa činu,“ řekla Jane. „Jak jste se k němu dostali?“

„Ráno nám jej poslal Anthony. Jde o jednu z fotografií, které večer pořídil.“

„Takové snímky nejsou určené k veřejnému šíření,“

upozornila Jane. „Je to důkazní materiál.“

„Každopádně velmi zajímavý důkazní materiál,“

poznamenal Oliver. „Jistě znáte význam těch symbolů.“

„Jsou satanistické.“

„Typická automatická odpověď. Uvidíte na místě činu podivné symboly a hned usoudíte, že jde o dílo nějaké ohavné satanistické sekty. Všeobecně oblíbených zloduchů.“

„Myslíte, že tady jde o něco jiného?“ zeptal se Frost.

„Netvrdím, že za tím nemůže být kult. Satanisté používají převrácený kříž jako symbol Antikrista. A pak je tu ta vražda o štědrovečerní noci. Odříznutá hlava na podlaze. Kolem nakreslený kruh. Dohořelé svíčky. To jistě vede k úvahám o satanistických rituálech.“

„Odkud znáte tyhle podrobnosti?“

Oliver pohlédl na Edwinu. „Oni nás asi vážně podezírají, že vycházíme jenom z nepodložených dohadů.“

„Není důležité, jak jsme se dozvěděli detaily,“ řekla Edwina. „Každopádně o tom případu víme.“

„Co si tedy myslíte o tomhle symbolu?“ ukázal Frost na fotografii. „O tom, co vypadá jako oko. Je taky satanistický?“

„Podle okolností,“ odpověděl Oliver. „Ale nejdřív se na chvíli vrátíme do domu, kde došlo ke štědrovečerní vraždě.

Objevili jste tam kruh nakreslený červenou křídou. Do jeho středu pachatel umístil uříznutou hlavu oběti. A po obvodu bylo rozestaveno pět dohořelých svíček.“

„Což znamenalo?“

„No, kruhy samy o sobě jsou celkem primitivní a velmi univerzální symboly. Můžou mít nejrůznější význam.

Představují slunce, měsíc. Ochranu. Věčnost. Znovuzrození,

koloběh života. A ovšem, satanistické sekty je také používají k zobrazení ženských pohlavních orgánů. Ve skutečnosi nevíme, co kruhem vyjadřovala osoba, která ho tam té noci nakreslila.“

„Ale mohl mít satanistický význam,“ podotkl Frost.

„Samozřejmě. A pět svíček mohlo představovat pět vrcholů pentagramu. Teď se podívejme na kresbu ze včerejšího večera. Na tu z Anthonyho dveří vedoucích do zahrady.“ Oliver ukázal k fotografii. „Co vidíte?“

„Oko.“

„Zkuste to oko trochu blíž popsat.“

„Jako by z něj kanula slza. A dole vyčnívá řasa.“ Oliver vytáhl z kapsy košile pero a otočil list dopisního papíru na čistou stranu. „Nakreslím oko výrazněji, abyste přesně viděli, jaké různé prvky tenhle symbol obsahuje.“ Brzy se na papíru objevila kresba: „Pořád to vypadá jako oko,“ prohodil Frost.

„Jistě, ovšem tyhle prvky, řasa a slza, z něj dělají velmi zvláštní oko, konkrétně symbol nazývaný Udžat.

Znalci satanistických kultů by vám řekli, že jde o symbol luciferova vševidoucího oka. Ta slza prý vyjadřuje, jak se ďábel rmoutí kvůli duším, které zůstávají mimo jeho vliv.

Podle jistých konspiračních teorií je stejné oko vytištěné na amerických bankovkách.“

„Myslíte na vrcholu té pyramidy?“

„Ano. Údajně dokazuje, že světu velkých financí vládnou uctívači satana.“

„A jsme zpátky u satanistických symbolů,“ řekla Jane.

„Tohle je pouze jeden z výkladů.“

„Jaké jsou ty další?“

„Jde také o symbol dávno používaný bratrstvem svobodných zednářů. V jejich případě má tohle oko zcela nevinný význam. Představuje osvícení, vzdělanost.“

„Snahu získat vědomosti,“ dodala Edwina. „Dopracovat se k tajemství jejich stavitelského umění.“

„Chcete snad naznačit, že tuhle vraždu spáchali svobodní zednáři?“ zeptala se Jane.

„Proboha ne!“ zděsil se Oliver. „Nic podobného nenaznačuju. Chudáci svobodní zednáři už se stali terčem tolika zlovolných obvinění, že bych je ani nespočítal. Prostě vám tu nabízím stručný historický přehled. Pochopte, interpretace symbolů je můj obor. Snažím se vám vysvětlit, že tenhle symbol, Udžat, patří k nejstarobylejším. V různých dobách plnil zcela odlišné úkoly. Pro některé lidi je posvátný, pro jiné naopak představuje samotnou podstatu zla. Ale jeho původní význam ve starověkém Egyptě byl spíš mnohem méně děsivý, a dokonce praktický.“

„Co tehdy znamenal?“

„Oko Hóra, boha slunce. Tvůrci maleb a soch obvykle Hóra zpodobovali jako lidskou postavu se sokolí hlavou.

Jeho pozemským ztělesněním byl faraón.“

Jane si povzdechla. „Takže by to mohl být satanistický symbol, nebo naopak symbol osvícenosti. A taky oko jakéhosi egyptského boha s ptačí hlavou.“

„Je tu ještě další možnost.“

„Čekala jsem, že to řeknete.“

Oliver opět vzal do ruky pero a nakreslil novou variantu oka. „Tenhle symbol se v Egyptě začal používat kolem roku 1200 před Kristem. Objevuje se v posvátných textech.“

„Stále jde o Hórovo oko?“ zeptal se Frost.

„Ano, ale všimněte si, že teď sestává z oddělených částí.

Duhovku představuje tenhle kroužek mezi dvěma polovinami očního bělma. Potom tady máme slzu a vyčnívající řasu, jak jste je nazval. Dohromady všechno vypadá jako poněkud stylizovaná verze Udžata, ovšem ve skutečnosti se jedná o zcela praktické použití v roli matematického symbolu. Každá část oka totiž představuje číselný zlomek.“ Oliver svou kresbu doplnil čísly: „Tyhle zlomky vznikají postupným dělením čísel na polovinu. Oko představuje celé číslo jedna. Levá polovina bělma pak představuje jednu polovinu a tak dále. Oční řasa je tady jedna dvaatřicetina, slza jedna čtyřiašedesátina.“

„Blížíme se k nějakému výsledku?“ zeptala se Jane.

„Samozřejmě.“

„K jakému?“

„V tomhle nakresleném oku může být konkrétní vzkaz.

Na prvním místě činu jste našli uříznutou hlavu uprostřed kruhu, u druhého případu zase na dveřích kresbu Udžata. Co když spolu ty dva symboly souvisejí? Co když jeden ze symbolů má být klíčem k rozluštění druhého symbolu?“

„Myslíte matematický klíč?“

„Ano. A kruh z první vraždy představuje prvek Udžata.“

Jane se pozorně zahleděla na Oliverovu kresbu s čísly vepsanými do jednotlivých částí vševidoucího oka. „Podle vás tedy kruh z první vraždy je ve skutečnosti duhovka.“– „Ano. A má svou číselnou hodnotu.“

„Chcete říct, že představuje číslo? Zlomek?“ Jane vzhlédla. Oliver se k ní nakláněl, tváře zrůžovělé vzrušením.

„Přesně tak,“ pokývl.

„A který je to zlomek?“

„Jedna čtvrtina,“ odpověděla Jane.

„Správně.“ Oliver se usmál. „Správně.“

„Jedna čtvrtina čeho?“ zeptal se Frost.

„To zatím nevíme. Mohlo by jít o fázi Měsíce. Nebo o jedno ze čtyř ročních období.“

„Ale také to může znamenat, že pachatel splnil teprve čtvrtinu svého úkolu,“ podotkla Edwina.

„Jistě,“ souhlasil Oliver. „Třeba nám vzkazuje, že budou následovat další vraždy. Že plánuje celkem čtyři.“

Jane se otočila k Frostovi. „U toho jídelního stolu bylo prostřeno pro čtyři.“

Na pár vteřin zavládlo ticho. Když náhle zazvonil Janein mobilní telefon, všichni sebou vylekaně škubli. Jane poznala číslo kriminalistické laboratoře a okamžitě se ozvala.

„Rizzoliová.“

„Zdravím, detektive. Tady Erin z důkazních stop.

Vzpomínáš si na ten červený kruh nakreslený na kuchyňské podlaze?“

„Jo, právě se o něm bavíme.“

„Porovnala jsem složení pigmentu se symboly z beaconhillské vraždy. S těmi kresbami na dveřích.

Pigmenty se shodují.“

„Takže náš pachatel použil na obou místech činu tutéž červenou křídu.“

„Tohle je důvod, proč volám. Nejde totiž o červenou křídu.“

„Co to tedy je?“

„Něco mnohem zajímavějšího.“

Kapitola 16

Kriminalistická laboratoř sídlila v jižním křídle hlavní budovy bostonské policie na Schroeder Plaza; z oddělení vražd stačilo přejít po chodbě o kus dál. Jane a Frost kráčeli kolem oken s výhledem na značně zchátralou čtvrt Roxbury.

Dneska se pod sněhovou pokrývkou všechno zdálo čisťounké a bílé. Dokonce i obloha se vyjasnila a vzduch přímo jiskřil. Té úchvatné podívané ovšem Jane věnovala jenom letmý pohled. Pozornost upírala k místností S269, laboratoři důkazních stop.

Kriminalistka Erin Volchková už je očekávala. Sotva Jane a Frost vešli dovnitř, otočila se s křeslem od mikroskopu, nad kterým se předtím skláněla, a plavným pohybem sebrala z pultu jakousi složku. „Vy dva mi dlužíte panáka,“ prohodila. „Málem jsem se kvůli vám udřela.“

„Tohle říkáš pokaždé,“ namítl Frost.

„Tentokrát mluvím vážně. Myslela jsem si, že ze všech důkazních stop zajištěných v prvním případu budu mít s touhle nejméně práce. Místo toho jsem musela prošmejdit kdeco, abych vůbec zjistila, čím byl ten kruh nakreslený.“

„A nejde o žádnou běžnou křídu,“ konstatovala Jane.

„Rozhodně ne.“ Erin jí podala složku. „Jen se podívej.“

Jane složku rozevřela. Navrchu ležel list fotografického papíru obsahující sérii snímků. Samé červené skrvny na rozmazaném podkladu.

„Začala jsem se světelným mikroskopem při šestisetnásobném až tisícinásobném zvětšení,“ referovala Erin. „Ty hrudky, které vidíš, jsou částice pigmentu získaného z červeného kruhu nakresleného na podlaze.“

„No a co jsi zjistila?“

„Pár věcí. Všimni si, že se tu střídají různé stupně barvy.

Ty částice nejsou stejné. Liší se taky index lomu, od 2,5 do 3,01, a mnohé z částic jsou dvojlomé.“

„Což znamená?“

„Jsou to částice bezvodého oxidu železa. Celkem běžná látka vyskytující se po celém světě. Dodává hlíně odlišné odstíny. Užívá se při výrobě malířských barev, konkrétně červené, žluté a hnědé.“

„Podle mého názoru prostě nejde o nic zvláštního.“

„To jsem si taky myslela, dokud jsem ty pigmenty nezkusila zkoumat trochu důkladněji. Předpokládala jsem, že pocházejí z kousku křídy nebo pastelového uhlu, a tak jsem provedla srovnání se vzorky, které jsme si obstarali ze dvou zdejších obchodů s potřebami pro výtvarníky.“

„A výsledek?“

„Složení nesouhlasí. Rozdíly jsou pod mikroskopem okamžitě patrné. Červené pigmentové granule v pastelových uhlech prokazovaly mnohem menší variabilitu barev stejně jako indexu lomu. Důvod je prostý: bezvodý oxid železa používaný v současnosti do pigmentu je většinou syntetický, tedy vyrobený, nikoliv vydolovaný ze země. Obvykle se používá směs s názvem Mars Red, směs oxidů železa a hliníku.“

„Takže pigmentová zrnka na těchhle fotografiích nejsou syntetická?“

„Nejsou. Jde o bezvodý oxid železa, jaký se vyskytuje v přírodě. Taky se mu říká hematit, podle řeckého výrazu pro krev. Někdy je totiž červený.“

„Dá se takový přírodní materiál koupit v prodejnách s výtvarnickými potřebami?“

„Ano, našli jsme pár druhů speciálních kříd a pastelových uhlů, u kterých se barvivo skládá z přírodního hematitu. Ovšem křídy obsahují uhličitan vápenatý. A při výrobě pastelových uhlů se jako pojivo pigmentů používají přírodní klihy. Různé druhy škrobu, například metylcelulóza nebo gumový tragant. Vzniklá pastovitá hmota se pak protlačuje formou do tvaru uhlů. Ve vzorcích odebraných z místa činu jsme nenašli žádné stopy gumového tragantu ani pojivových škrobů. Stejně tak jsme neobjevili dostatečné množství uhličitanu vápenatého, který by naznačoval, že se jedná o barevnou křídu.“

„Prostě tu nemáme nic, co by se dalo koupit v obchodě s potřebami pro výtvarníky.“

„Rozhodně ne v žádném zdejším obchodě.“

„Odkud tedy náš červený materiál pochází?“

„Nejdřív si o tom červeném materiálu popovídáme.

Vysvětlíme si, co to přesně je.“

„Zmínila ses, že se mu říká hematit.“

„Správně. Bezvodý oxid železa. Ale když se nachází v zabarvené hlíně, má jiný název: okr.“

„Něčím takovým si, mám dojem, malovali obličeje američtí Indiáni,“ poznamenal Frost.

„Okr lidstvo používá nejméně tři sta tisíc let. Našel se i v neandertálských hrobech. Při pohřebních obřadech byl všeobecně ceněný zejména červený okr, nejspíš pro svou podobnost s krví. Najdeme jej v jeskynních malbách z doby kamenné a na zdech Pompejí. Červeným okrem si pomalovávali těla pradávní válečníci. A odjakživa patřil k magickým rituálům.“

„Včetně satanistických?“

„Je to barva krve. Bez ohledu na to, jaké člověk vyznává náboženství, červená barva má symbolickou moc.“ Erin se krátce odmlčela. „Každopádně tenhle vrah volí neobvyklé prostředky.“

„Myslím, že to už víme,“ podotkla Jane.

„Chci říct, že má vztah k historii. K rituálním kresbám nepoužije obyčejnou křídu, ale totéž primitivní barvivo, jaké lidé znali v paleolitu. A nevykopal si ho doma na dvorku.“

„Nepovídala jsi, že červený okr se dá získat z obyčejné hlíny?“ ozval se Frost. „Mohl si ho tedy vykopat na dvorku.“

„Asi sotva, pokud má dvorek někde tady v okolí.“ Erin kývla hlavou ke složce, kterou držela Jane. „Prohlédněte si chemickou analýzu. Výsledky plynové chromatografie a Ramanovy spektroskopie.“

Jane nalistovala další stránku a spatřila graf se spoustou špiček, vytištěný počítačovou tiskárnou. „Vysvětlíš nám to?“

„Jistě. Začneme Ramanovou spektroskopií.“

„V životě jsem o ní neslyšela.“

„Tahle technika slouží archeologům při analýze historických artefaktů. Dokáže určit vlastnosti látky na základě jejího světelného spektra. Obrovskou výhodou pro archeology je, že se přitom neničí samotný artefakt. Můžete analyzovat barviva použitá na čemkoliv, od pásků obalujících mumii až po slavné Turínské plámo, aniž předmět sebeméně poškodíte. Požádala jsem doktora Iana MacAvoye z katedry archeologie na Harvardově univerzitě, aby přehlédl výsledky Ramanovy spektroskopie. Potvrdil mi, že vzorek obsahuje oxid železa, hlínu a křemen.“

„A to je červený okr?“

„Ano. Červený okr.“

„Ale to už jsi snad věděla, ne?“

„Vždycky je dobré, když někdo potvrdí vaše závěry.

A doktor MacAvoy se navíc nabídl, že mi pomůže vypátrat zdroj barviva. Z které části světa tenhle konkrétní červený okr pochází.“

„To opravdu dokážete?“

„Ta technika je dosud ve výzkumném stadiu a její výsledky by patrně jako důkaz u soudu neobstály. Ale doktor MacAvoy byl sám natolik zvědavý, že provedl porovnání se souborem různých typů okrů, které shromáždil z celého světa. Určuje ve vzorcích koncentraci dalších jedenácti prvků, například magnézia, titanu a thoria. Ověřuje teorii, podle níž by materiál z geograficky rozdílných zdrojů měl mít odlišný profil stopových prvků. Je to podobné, jako když třeba při zkoumání vzorků hlíny odebraných z pneumatiky nějakého auta zjistíme, že obsah olova a zinku odpovídá půdě v missourské těžební oblasti. V případě našeho okru sledujeme jedenáct různých ukazatelů.“

„Což jsou ty další stopové prvky.“

„Správně. A archeologové sestavili soubor zdrojů okru.“

„Důvod?“

„Soubor jim pomáhá určit původ artefaktů. Třeba odkud jsou pigmenty na Turínském plámě? Z Francie, nebo z Izraele? Odpověď může odhalit původ plátna. Nebo si vezměte pravěké jeskynní malby. Kde tehdejší umělci získávali okr? Jestli pocházel z místa vzdáleného tisíce kilometrů, říká nám to, že buď tvůrci maleb sami zdolali takovou vzdálenost, nebo existovala nějaká forma prehistorického obchodu. Proto je soubor zdrojů okru důležitý. Umožňuje nám nahlédnout do života dávných předků.“

„Co víme o našem vzorku barviva?“ zeptal se Frost.

„No,“ usmála se Erin, „především obsahuje značný díl dioxidu manganičitého, patnáct procent, což mu dodává sytější, bohatší odstín. Stejný podíl dioxidu manganičitého mají červené okry používané ve středověké Itálii.“

„Jde tedy o italský okr?“

„Ne. Benátčané jej dováželi z různých koutů světa. Když doktor MacAvoy porovnal celkový základní profil barviva, zjistil, že odpovídá pouze jistému místu, kde se červený okr dodnes těží. To místo je na ostrově Kypr.“

„Potřebuju mapu světa,“ řekla Jane.

Erin ukázala ke složce. „Náhodou jsem jednu stáhla z internetu.“

Jane nalistovala stránku s mapou. „Aha, tady je. Ve Středozemním moři, jižně od Turecka.“

„Připadá mi, že použít červenou křídu by bylo mnohem jednodušší,“ poznamenal Frost.

„A taky nesrovnatelně levnější. Váš vrah si zvolil velmi neobvyklé barvivo z podivného zdroje. Možná má na Kypr nějaké osobní vazby.“

„Nebo si s námi prostě pohrává,“ řekl Frost. „Kreslí záhadné symboly. Používá netypické barvivo. Jako by nás chtěl co nejvíc zmást.“

Jane se stále ještě skláněla nad mapou. Přemýšlela o symbolu nakresleném na dveřích vedoucích do zahrady Anthonyho Sansonea. Udžat, vševidoucí oko… Náhle se otočila k Frostovi. „Egypt je přímo na jih od Kypru.“

„Myslíš na Hórovo oko?“

„Co to má být?“ zeptala se Erin.

„Symbol, který jsme našli na místě činu v případu té beaconhillské vraždy,“ vysvětlila Jane. „Hórus byl ve starém Egyptě bůh slunce.“

„Jedná se o satanistický symbol?“

„Nevíme, co představuje pro našeho pachatele,“

odpověděl Frost. „Každý má svou teorii. Vrah je satanista.

Milovník historie. Anebo taky jen obyčejný šílenec.“

Erin pokývla. „Jako Samův syn. Pamatuju si, že policie vyplýtvala spoustu času dohady, kdo by ten tajuplný Sam mohl být. A jak se ukázalo, šlo jen o vrahovu sluchovou halucinaci. Ten člověk byl přesvědčený, že mu příkazy dává jeho pes.“

Jane zavřela složku. „Víš, tak trochu doufám, že i náš pachatel je blázen.“

„Proč?“ podivila se Erin.

„Protože mnohem víc mě děsí druhá možnost. Že je dokonale při smyslech.“

Jane s Frostem seděli v autě a čekali, až se zahřeje motor a rozmrazovač rozpustí jinovatku na předním skle. Kéž by se stejně snadno dala rozptýlit mlha zahalující vraha, říkala si Jane. Ani v náznaku si nedokázala představit jeho podobu, vůbec netušila, koho by mohl připomínat. Mystika?

Umělce? Historika? Jenom jedno vím s jistotou: je to řezník.

Frost zařadil rychlost, auto vklouzlo do proudu vozidel, která se na zledovatělé silnici pohybovala ještě pomaleji než obvykle. Obloha byla bez mraků a teplota klesala. Dnešní večer patrně bude nejchladnější za celou letošní zimu, pomyslela si Jane. Takový večer je dobré trávit doma, pochutnávat si na dušeném masu se zeleninou a doufat, že zlo vyklidí ulice.

Frost jel východním směrem po Columbus Avenue, pak zamířil ke čtvrti Beacon Hill, kde chtěli znovu obhlédnout místo činu. Topení konečně začalo hřát. Jane se děsila okamžiku, kdy bude muset vystoupit a ve studeném větru vkročit na Sansoneovu zahradu, dosud poskvrněnou kalužemi zmrzlé krve.

Všimla si, že právě přijíždějí k Massachusetts Avenue, a náhle požádala: „Odbočil bys doprava?“

„Copak nejedeme do Sansoneova domu?“

„Jenom odboč.“

„Když si to přeješ.“ Frost zahnul vpravo. „Teď rovně.

K Albany Street.“

„Navštívíme úřad soudního lékaře?“

„Ne.“

„Kam tedy jedeme?“

„Už je to jen kousek. Pár bloků.“ Jane sledovala domy, které míjeli, a po chvíli řekla: „Zastav. Jsme tady.“ Potom se upřeně zahleděla na protější stranu ulice.

Frost zaparkoval u obrubníku a překvapeně se otočil k Jane. „Kinko’s?“

„Pracuje tam můj táta.“ Jane se podívala na hodinky. „A za chvíli bude poledne.“

„Co tady děláme?“

„Čekáme.“

„Kristepane, Rizzoliová. Nejde o tvou máti, viď, že ne?“

„Právě teď mi její trápení převrací život vzhůru nohama.“

„Tvoji rodiče se nepohodli. To se stává.“

„Počkej, až se k vám nastěhuje tvoje matka. Uvidíme, jak se bude Alice tvářit.“

„Jsem si jistý, že ta bouřka se přežene a tvoje máti se zase vrátí domů.“

„Těžko, jestli je do věci zapletená nějaká ženská.“ Jane se napřímila. „Tamhle jde táta.“

Frank Rizzoli se vynořil z předního vchodu Kinko’s a zapnul si zip u bundy. Vzhlédl k obloze a viditelně se zachvěl zimou. Od úst mu stoupal bělavý obláček.

„Jak se zdá, má polední přestávku a chce si někde dát sendvič a kafe,“ prohodil Frost. „V čem je problém?“

„V tomhle,“ řekla tiše Jane. „V tomhle je problém.“

Ze dveří budovy právě vyšla jakási žena, načesaná blondýna v černé kožené bundě a co nejtěsněji přiléhavých džínách. Frank se zazubil, objal ji v pase a žena jeho gesto opětovala. Tak se s pažemi vzájemně ovinutými kolem svých těl začali vzdalovat od JaneaFrosta.

„Sakra,“ zavrčela Jane. „Je to pravda.“

„Poslyš, myslím, že nejlepší bude prostě odjet.“

„Jen se na ně podívej. Podívej se na ně!“

Frost nastartoval. „Rád bych se naobědval. Co třeba zajít do…“

Jane rázně otevřela dveře auta a vystoupila.

„Neblázni, Rizzoliová! Vrať se!“

Jane přeběhla ulici a pustila se po chodníku přímo za otcem. „Hej,“ křikla. „Hej!“

Frank se zastavil, jeho paže rychle sklouzla z ženina pasu. Otočil se a s pokleslou čelistí zíral na blížící se dceru.

Blondýna se ho ovšem nepustila, dál se k němu tiskla a Frank se z jejího objetí marně snažil vyprostit. Na dálku žena působila jako krasavice, ale zblízka Jane nemohla přehlédnout vějířky vrásek, které se blondýně šířily od očí a byly natolik hluboké, že je nemohla zakrýt ani silná vrstva mejkapu. Navíc Jane ucítila závan cigaretového kouře.

S touhle nádherou se tedy Frank zapletl? pomyslela si Jane.

S touhle načesanou štětkou? S tímhle lidským ekvivalentem zlatého retrívra?

„Janie,“ řekl Frank. „Teď není vhodná chvíle na…“

„A kdypak bude?“

„Zavolám ti, jo? Večer si o tom promluvíme.“

„Frankie, zlato, co se děje?“ zeptala se blondýna.

Neopovažuj se říkat mu Frankie! Jane vrhla na ženu přísný pohled a vyštěkla: „Jak se jmenujete?“ Žena vysunula bradu.

„Kdo se ptá?“

„Koukejte okamžitě odpovědět!“

„A jak mě chcete donutit?“ Blondýna pohlédla na Franka. „Kdo to sakra je?“

Frank zvedl ruku k hlavě a zasténal, jako by pociťoval bolest. „Panebože!“

„Bostonské policejní oddělení,“ řekla Jane, sáhla pro odznak a zamávala jím ženě před obličejem. „A teď chci slyšet vaše jméno.“

Blondýna odznaku nevěnovala pozornost; vylekaně zírala na Jane. „Sandie,“ zamumlala.

„A příjmení?“

„Huffingtonová.“

„Doklady!“ přikázala Jane.

„Janie,“ ozval se Frank, „to by snad už stačilo.“

Sandie poslušně vylovila peněženku a ukázala svůj řidičský průkaz. „Co jsme provedli?“ Podezíravě pohlédla na Franka. „Co jsi provedl?“

„Tohle celé je nesmysl,“ odpověděl.

„A kdy ten nesmysl skončí?“ zaútočila na něho Jane.

„Kdy konečně dospěješ?“

„Ta věc se tě absolutně netýká.“

„Vážně ne? Mamka právě teď sedí v mém bytě a nejspíš si může oči vyplakat. A všechno jen kvůli tomu, že nedokážeš nechat ty svoje zatracené kalhoty chvíli zapnuté.“

„Mamka?“ ozvala se Sandie. „O kom je tu řeč?“

„Klidně ji po sedmatřicetiletém manželství vyměníš za tuhle couru?“

„Ničemu nerozumíš,“ řekl Frank. „Ale ano, rozumím tomu až moc dobře.“

„Nemáš tušení, jak vypadá můj život. Pořád jenom do úmoru dřu, jako trubec se starám, aby bylo co dát na stůl. Je mi jedena šedesát, a co jsem si užil? Nemyslíš, že si zasloužím trochu zábavy, alespoň jednou po všech těch letech?“

„A mamka se snad baví?“

„To je její problém.“

„Jenže teď taky můj.“

„Ale za to, že se k tobě nastěhovala, já přece nemůžu.“

„Počkat,“ znovu si vzala slovo Sandie. „To je tvoje dcera?“ Otočila se k Jane. „Říkala jste, že jste policistka.“

Frank si povzdechl. „Jo, skutečně je policistka.“

„Úplně ji ničíš, lámeš jí srdce,“ pokračovala Jane.

„Zajímá tě to vůbec?“

„A co moje srdce?“ vmísila se do hovoru Sandie.

Jane ji ignorovala a dál nespouštěla oči ze svého otce.

„Už tě ani nepoznávám, tati. Vždycky jsem si tě vážila. A teď se na sebe podívej! Stal se z tebe ubožák, hrozný ubožák. Nějaká zmalovaná blondýna zavrtí zadkem a ty ji hned začneš očichávat jako zblblý čokl. Tak do toho, tati, jen se třeba usoulož.“

Frank na ni namířil ukazovák. „To už vážně stačilo!“

„Myslíš, že tahle běhna se o tebe postará, až onemocníš?

Myslíš, že u tebe bude vysedávat? Sakra, umí vůbec vařit?“

„Jak se opovažujete?“ řekla Sandie. „Využíváte svůj odznak, abyste mě zastrašovala.“

„Máma ti odpustí, tati. Jsem si jistá. Promluv si s ní.“

„Na to, co jste udělala, jsou zákony.“ Sandie zvýšila hlas. „Určitě jsou na to zákony! Proti policejní zvůli!“

„Jestli si budete dál koledovat, já vám tu policejní zvůli předvedu,“ zasyčela Jane.

„Copak mi provedete, zatknete mě?“ Sandie se k ní naklonila, oči přimhouřené, až z nich zůstaly jenom čárky maskara. „Tak do toho.“ Napřáhla prst a prudce šťouchla Jane do hrudi. „Jen si něco zkuste.“

Jane zareagovala bez přemýšlení, čistě reflexivně.

Jediným pohybem popadla ženu za zápěstí a zkroutila jí ruku za záda. Přes hlasitý tep vlastní krve slyšela, jak ze sebe Sandie chrlí sprosté nadávky. Slyšela otcův křik: „Přestaň! Proboha, přestaň!“ Ale Jane teď jednala zcela automaticky, všechny nervy do krajnosti vybičované.

Smýkla ženou na kolena stejně, jak byla zvyklá zneškodňovat kteréhokoliv pachatele. Tentokrát ji ovšem poháněl vztek, takže její stisk byl surovější, než bylo nutné.

Chtěla té ženě ublížit. Chtěla ji pokořit.

„Rizzoliová! Kristepane, Rizzoliová, už dost!“

Zvukovou clonou rozbouřeného tepu konečně pronikl Frostův hlas. Jane blondýnu pustila a celá zadýchaná o krok ustoupila. Mlčky pozorovala ženu, která se choulila na chodníku a vzlykala. Frank si klekl vedle Sandie, aby jí pomohl vstát.

„Co sakra uděláš dál?“ vzhlédl Frank k dceři. „Hodláš jí snad nasadit pouta?“

„Sám jsi to viděl. Strčila do mě.“

„Byla rozrušená.“

„Dokud si nezačala, ani jsem se jí nedotkla.“

„Rizzoliová,“ řekl tiše Frost. „Už to necháme být, ano?“

„Mohla bych ji zatknout,“ nevzdávala se Jane.

„Zatraceně, mohla bych.“

„J o, jasně,“ pokývl Frost. „Mohla bys ji zatknout. Ale opravdu to chceš udělat?“

Jane ztěžka vydechla. „Mám na práci důležitější věci,“

odpověděla polohlasně, otočila se a zamířila zpátky k autu.

Než do něj nastoupila, její otec a blondýna už zmizeli kdesi za rohem.

Frost vklouzl na sedadlo vedle ní a zabouchl dveře.

„Tohle,“ poznamenal, „nebylo právě nejrozumnější.“

„Nemluv a jeď.“

„Záměrně jsi vyvolala konflikt. Chtěla ses poprat.“

„Viděl jsi ji, ne? Můj vlastní táta, a tahá se s takovou lacinou čubkou!“

„Tím spíš by ses měla držet sto kilometrů od ní. Jedna druhou byste mohly přizabít.“

Jane s povzdechem složila hlavu do dlaní. „Co jenom řeknu mamce?“

„Nic.“ Frost nastartoval a vyjel od chodníku. „Jejich manželství prostě není tvoje věc.“

„Jenže přijdu domů a podívám se matce do očí. Uvidím v nich všechnu tu bolest. A to je moje věc.“

„Pak se musíš zachovat jako hodná dcera a nabídnout jí rameno, aby se na něm vyplakala,“ řekl Frost. „Protože přesně tohle bude tvoje matka potřebovat.“

*

Co jenom mamce povím?

Jane zajela na parkoviště u domu, kde bydlela. Pár vteřin zůstala sedět za volantem, obávala se setkání, které ji čekalo.

Možná bych se vůbec neměla zmínit o tom, co se dneska stalo, uvažovala. Angela stejně už o tátovi a jeho zlatém retrívrovi ví. Proč jí rozdírat rány? Proč v ní vyvolávat ještě větší pocit ponížení?

Protože kdybych byla na jejím místě, chtěla bych znát pravdu. Nepřála bych si, aby přede mnou dcera skrývala taková tajemství, bez ohledu na to, jak bolestně se mě dotknou.

Jane vystoupila z auta. Stále si nebyla jistá, co by měla udělat nebo říct. Ať už se rozhodnu jakkoliv, pomyslela si, bude to hodně nepříjemný večer. Zachovej se jako hodná dcera a nabídni matce rameno, aby se na něm vyplakala, poradil mi Frost. Dobrá, tohle snad zvládnu.

Stoupala do prvního patra a nohy jí s každým dalším krokem těžkly. V duchu proklínala slečnu Sandie Huffingtonovou, která jim všem tak ničivě zasáhla do života. Ale nepustím tě z očí, děvko, varovala ji. Zkus přejít na červenou, a máš mě za zády. Nepovolené parkování?

Pořádný malér. Mamka na tebe nemůže, ale já ano, to si piš.

Vsunula klíč do zámku ve dveřích svého bytu a zarazila se.

Udiveně naslouchala. Zevnitř se ozýval matčin hlas. A smích.

Mamka se směje?

Jane otevřela dveře a vdechla vůni skořice a vanilky.

Vtom zaslechla jiný smích, mužský, překvapivě povědomý.

Vešla do kuchyně a spatřila penzionovaného detektiva Vince Korsaka. Seděl u stolu, před sebou šálek kávy a obrovský talíř cukroví.

„Ahoj,“ zvedl na pozdrav šálek s kávou. Malá Regina, uvelebená vedle něho v dětské židličce, taky zvedla svou drobnou ruku. Jako by ho chtěla napodobit.

„Hm… kde se tady bereš?“

„Janie!“ napomenula ji Angela a dala na sporák vychladnout plech s čerstvě upečeným cukrovím. „Takhle vítáš Vince?“

Vince? Mamka už mu říká křestním jménem?

„Přišel pozvat tebe a Gabriela na večírek,“ dodala Angela.

„A samozřejmě i vás, paní Rizzoliová.“ Korsak na Angelu svůdnicky mrkl. „Čím víc koček tam bude, tím líp.“

Angele zčervenaly tváře, a nebylo to od žáru trouby.

„Vsadila bych se, mami, že tu vůni cukroví ucítil v telefonu,“ prohodila Jane.

„Náhodou jsem právě pekla. Tak mu povídám, že jestli přijde hned, šoupnu do trouby zvláštní porci jenom pro něho.“

„Takovou nabídku jsem si nemohl nechat ujít,“ zasmál se Korsak. „Ale stejně je to fajn, když máš doma mámu, co?“

Jane přelétla očima drobečky na jeho pomačkané košili.

„Koukám, že dietu už jsi pustil z hlavy.“

„A já zase koukám, že nejsi zrovna v náladě.“ Korsak si zhluboka lokl kávy a tlustou rukou si otřel pusu. „Jak jsem slyšel, máš na krku zatraceně podivnej případ.“ Odmlčel se a pohlédl na Angelu. „Promiňte mi ty výrazy, paní Rizzoliová.“

„Kvůli mně se nijak neomezujte,“ řekla Angela. „Chtěla bych, abyste se tu cítil jako doma.“

Ještě ho povzbuzuj!

„Snad jde o nějakej satanistickej kult,“ pokračoval Korsak.

„To jsi slyšel?“

„Jo. Zatím jsem na penzi neohluchl.“

Ani nezhloupl. Přestože Korsak často Jane rozčiloval svými obhroublými žertíky a odpudivými hygienickými návyky, vždycky pro ni byl jedním z nejchytřejších vyšetřovatelů, jaké poznala. Loni sice po infarktu odešel do důchodu, ale ve skutečnosti odznak nikdy neodložil.

O víkendových večerech ho dosud vídávala v JP Doyle’s, nejoblíbenější putyce bostonských policistů. Klábosil s bývalými kolegy, zajímal se o poslední případy. Vince Korsak se prostě rozhodl za všech okolností zemřít jako polda.

„Co ses ještě doslechl?“ zeptala se Jane a posadila se ke kuchyňskému stolu.

„Že ten tvůj pachatel je přímo výtvarnej umělec.

Nechává po sobě pěkný kresbičky.“ Korsak se odmlčel a sklouzl pohledem k Angele, která právě sundávala z plechu cukroví. „A taky prej moc rád krájí a porcuje. Přihořívá?“

„Až moc.“

Angela uložila cukroví do tašky, zatáhla na ní zip a s úsměvem ji postavila před Korsaka. Tohle nebyla Angela, jakou si Jane představovala cestou domů. Matka teď doslova kmitala po kuchyni, sbírala mísy a plechy, svižně je myla, až z dřezu odstřikovaly saponátové bublinky. Nezdála se zoufalá, opuštěná ani skleslá, kdepak, spíš vypadala o deset let mladší. Tak tohle se stane se ženou, když na ni manžel začne kašlat?

„Povězte Jane něco víc o tom večírku,“ vybídla Angela Korsaka, zatímco mu dolévala kávu.

„Tak jo.“ Detektiv si hlasitě srkl kávy. „Hele, minulej tejden jsem podepsal rozvodový papíry. Málem rok jsme se přetahovali o prachy, a konečně to mám za sebou. Tak mě napadlo, že oslavím svoje nový postavení svobodnýho mládence. Skvěle jsem si zařídil byt. Bezvadná kožená pohovka, televize s obrovskou obrazovkou. Nakoupím pitivo, pozvu kamarády a parádně to roztočíme.“

Proměnil se v pětapadesátiletého teenagera s pivním břichem a přehazovačkou na proplešatělé hlavě. Dojemnější by snad už ani nemohl být.

„Takže přijdete, platí?“ zeptal se Jane. „Druhou lednovou sobotu.“

„Musím datum probrat s Gabrielem.“

„Kdyby se mu to nehodilo, klidně přijď bez partnera.

Hlavně s sebou nezapomeň vzít tady svou starší sestru.“

Korsak znovu mrkl na Angelu, která se zahihňala.

Situace se stávala čím dál trapnější. Jane byla vděčná, když zaslechla Tlumené vyzvánění svého mobilního telefonu. Zašla do obývacího pokoje, kde si nechala kabelku, a vylovila z ní mobil.

„Rizzoliová,“ ohlásila se.

Poručík Marquette neztrácel čas zdvořilostmi. „Musíte se uctivěji chovat k Anthonymu Sansoneovi,“ prohlásil rovnou.

Z kuchyně se ozýval Korsakův smích. Ten zvuk Jane náhle dráždil. Jestli chceš flirtovat s mou matkou, tak si proboha najdi vhodnější místo.

„Jak se dovídám, jemu a jeho přátelům pěkně zatápíte,“

pokračoval Marquette.

„Snad byste mi mohl upřesnit, co myslíte tím zatápěním.“

„Vyslýchala jste ho skoro dvě hodiny. Ždímala jste jeho majordoma i hosty té večeře. A dneska odpoledne jste ho navštívila znovu. Vyvoláváte v něm pocit, že vyšetřování zaměřujete právě na něho.“

„No ne, vážně jsem zranila jeho city? To je mi moc líto.

Ale postupujeme stejně jako vždycky.“

„Rizzoliová, uvědomte si, že ten člověk není podezřelý.“

„K

takovému

závěru

jsem

zatím

nedospěla.

O’Donnellová byla v jeho domě. Eve Kassovitzovou zavraždili na jeho zahradě. A když majordom najde mrtvolu, co udělá Sansone? Pořídí snímky a pak je rozešle svým přátelům. Chcete slyšet pravdu? Tihle lidé nejsou normální.

Alespoň Sansone určitě ne.“

„Není podezřelý.“

„Dosud jsem ho nevyloučila.“

„V téhle věci mi můžete věřit. Nechte ho na pokoji.“

Jane chvíli mlčela. „Nechcete mi ještě něco říct, poručíku?“ zeptala se tiše. „Co bych měla o Anthonym Sansoneovi vědět?“

„Není to člověk, kterého bychom si chtěli znepřátelit.“

„Vy ho znáte?“

„Osobně ne. Jenom vyřizuju vzkaz shora. Doporučují nám, abychom se k Sansoneovi chovali s respektem.“

Jane ukončila hovor. Přistoupila k oknu a zahleděla se na odpolední oblohu, která mezitím ztratila svou modrou barvu a teď spíš slibovala další příval sněhu. Jednu chvíli si člověk myslí, že je mu všechno jasné, pak se přiženou mraky a znovu tápe ve tmě, napadlo ji.

Opět sáhla po mobilním telefonu a začala vyťukávat číslo.

Kapitola 17

Maura širokým oknem sledovala, jak Yoshima v olověné zástěře umisťuje nad břicho mrtvoly kolimátor. Někteří lidé přijdou v pondělí ráno do práce, kde je nečeká nic horšího než hromádka vzkazů nebo stoh nevyřízených dokumentů.

Na Mauru dnešního pondělního rána čekala tahle žena, svlečená donaha a ležící na pitevním stole. Yoshima se opět vynořil zpoza olověného štítu, aby vyjmul kazetu s filmem určeným k vyvolání. Vzhlédl a pokývl.

Maura prošla lítacími dveřmi zpátky do pitevny.

Oné mrazivé noci na zahradě Anthoňyho Sansonea viděla zavražděnou jenom v záři baterek. Teď se tu tělo detektiva Eve Kassovitzové zcela vystavovalo pohledům, obnažované i nemilosrdně

ostrým

světlem,

které

nenechávalo prostor pro sebemenší stín. Krev už předtím omyli, takže byla vidět narůžovělá místa zranění.

Zhmoždění lebky. Bodná rána v hrudi, těsně pod hrudnl kostí. A oči bez víček, chladem zkalené rohovky. Právě ty zohavené oči Mauru téměř hypnoticky přitahovaly.

Zvuk otvíraných lítacích dveří ohlásil, že dorazila Jane.

„Ještě jste nezačali?“ zeptala se.

„Ne. Přijde někdo další?“

„Dneska jsem tu jenom já.“ Jane si zavazovala pásek lékařského pláště, ale náhle se zarazila s pohledem upřeným na pitevní stůl. Na tvář mrtvé kolegyně. „Měla jsem se jí zastat,“ řekla tiše. „Když ti pitomci z našeho oddělení začali se svými hloupými žertíky, měla jsem okamžitě zasáhnout.“

„Nemáš si co vyčítat, Jane. To oni se musí cítit provinile.“

„Ale všechno jsem viděla a slyšela. Umím si představit, jak jí asi bylo.“ Také Jane upřeně pozorovala odkryté rohovky. „Nedalo by se s těma očima před pohřbem něco udělat?“

„Bohužel ne. Rakev bude muset být zavřená.“

„Hórovo oko,“ řekla tiše Jane.

„Cože?“

„Ta kresba na dveřích Sansoneova domu. Jde o pradávný symbol, pochází ze starověkého Egypta. Jmenuje se Udžat, vševidoucí oko.“

„Kdo ti o tom vykládal?“

„Jeden z hostů Sansoneovy večeře.“ Jane pohlédla na Mauru. „Tihle lidé, Sansone a jeho přátelé, jsou hodně divní.

Čím víc se o nich dovídám, tím víc mě z nich mrazí. Hlavně z něho.“

Yoshima vyšel z temné komory, v ruce několik čerstvě vyvolaných rentgenových snímků. Když je upevňoval na světelný panel, cvakání znělo téměř melodicky.

Maura změřila poranění na lebce a údaje zapsala do formuláře. „Tehdy večer mi telefonoval,“ prohodila, aniž zvedla hlavu. „Chtěl se ujistit, že jsem se dostala v pořádku domů.“

„Sansone ti telefonoval?“

Maura vzhlédla. „Pokládáš ho za podezřelého?“

„Zamysli se nad tímhle: na zahradě se najde mrtvola, a co udělá Sansone? Ještě předtím, než zavolá policii?

Vezme si fotoaparát a pořídí pár snímků. Jeho majordom je příští den doručí všem účastníkům večeře. Nezdá se ti to divné?“

„Ale pokládáš ho za podezřelého?“

Jane vteřinu či dvě mlčela. Potom připustila: „Nepokládám. A v opačném případě bych si zřejmě koledovala o problémy.“

„Jak to myslíš?“

„Gabriel pro mě zkusil trochu sondovat půdu. Volal na různá čísla, aby o tom člověku zjistil nějaké podrobnosti.

Sotva položil pár otázek, všechny dveře se zavřely. V FBI ani v Interpolu nikdo nechtěl mluvit. Sansone musí mít na vysokých místech přátele, kteří jsou připravení kdykoliv ho chránit.“

Mauře se vybavil dům ve čtvrti Beacon Hill. Spousty starožitností, majordom. „Možná to souvisí s jeho majetkem.“

„Všechno zdědil. Rozhodně nezbohatl z platu profesora středověké historie na Boston College.“

„O jak velkém bohatství vůbec mluvíme?“

„Beaconhillská vila je pro něho spíš jenom skromná chaloupka. Sansone vlastní další rezidence v Londýně a Paříži, navíc rodinné panství v Itálii. Ten chlap je velmi žádoucí starý mládenec, zazobaný a pohledný. Přitom o něm neobjevíš jedinou zmínku ve společenských rubrikách.

Žádné dobročinné plesy, žádné mi-lionářské akce ve prospěch volebních nebo charitativních fondů. Žije zcela v ústraní.“

„Opravdu na mě nepůsobil dojmem člověka, s jakým se potkáš na večírcích.“

„A jinak? Co si o něm ještě myslíš?“

„Tak dlouho jsme spolu zase nehovořili.“

„Ale toho večera jste se bavili, ne?“

„Venku mrzlo, a tak mě pozval na kávu.“

„Nepřipadalo ti to zvláštní?“

„Co by mi mělo připadat zvláštní?“

„Že se vůbec rozhodl pozvat tě dovnitř.“

„Docela jsem jeho gesto uvítala. A aby bylo jasno, ven pro mě přišel majordom.“

„Konkrétně pro tebe? Věděl, kdo jsi?“

Maura zaváhala. „Ano.“

„Co od tebe Sansone chtěl, doktorko?“

Maura se mezitím přesunula k trupu mrtvoly. Zjišťovala rozměry bodné rány na hrudi a údaje opět zapisovala do formuláře připevněného ke kovové podložce. Otázky začínaly být příliš vyhrocené a taky se jí nelíbil jejich podtext; jako by z něj vyplývalo, že se nechala Anthonym Sansonem využít. „Jane, o případu jsem mu neprozradila nic podstatného. Pokud se ptáš na tohle.“

„Ale mluvila jsi o té vraždě, že?“

„Stejně jako o spoustě dalších věcí. Ano, chtěl znát můj názor, což mě nijak nepřekvapovalo, koneckonců mrtvola se našla na jeho zahradě. Pochopitelně je zvědavý. A snad i trochu výstřední.“ Maura zachytila pohled Jane a všimla si, že je nepříjemně pátravý. Raději znovu upřela pozornost na mrtvé tělo, na rány, které ji znepokojovaly mnohem méně než Janeiny otázky.

„Výstřední? Jiné slovo tě nenapadá?“

Mauře se vybavilo, jak si ji toho večera Sansone pozorně prohlížel. Jak se v jeho očích odráželo světlo vrhané plameny. Na mysl jí teď přicházely další charakteristiky.

Inteligentní. Přitažlivý. Nebezpečný.

„Nenaskakuje ti z něho husí kůže?“ zeptala se Jane.

„Mně totiž ano.“

„Proč?“

„Viděla jsi jeho vilu. Jako by tam čas běžel obráceným směrem. A to sis ještě neprohlédla další místnosti se všemi těmi portréty zírajícími ze stěn. Jako by ses najednou ocitla v Draculově hradu.“

„Sansone je profesor historie.“

„Byl. Už nepřednáší.“

„Všechny ty věci zřejmě zdědil, a mají obrovskou cenu.

Nepochybně si rodinného odkazu velmi váží.“

„No ovšem, rodinný odkaz. Že se ale pan Sansone uměl narodit, co? Ve čtvrté generaci spravuje svěřenecký fond.“

„Přesto za sebou má úspěšnou akademickou kariéru. To mu snad slouží ke cti. Nezvolil si život zahálčivého plejboje.“

„Tady je zajímavý moment. Rodinný svěřenecký fond založil roku 1905 Anthonyho praděd. A hádej, jak se ten fond jmenuje.“

„Nemám tušení.“

„Jmenuje se Nadace Mefisto.“

Maura udiveně vzhlédla. „Mefisto?“

„Nad takovým názvem člověka ledacos napadne,“

pokračovala Jane. „O jakém rodinném odkazu tu vlastně mluvíme?“

„Co znamená jméno Mefisto?“ zeptal se Yoshima.

„Vyhledala jsem si to,“ odpověděla Jane. „Je to zkrácená podoba jména Mefistofeles. Tady doktorka nepochybně bude vědět, kdo to byl.“

„Mefistofeles se vyskytuje v pověsti o doktoru Faustovi,“ řekla Maura.

„O kom?“ znovu se zeptal Yoshima.

„Doktor Faust byl čaroděj,“ začala Maura vysvětlovat.

„Nakreslil tajné symboly, aby přivolal ďábla. Objevil se zlý duch jménem Mefistofeles a nabídl mu smlouvu.“

„Jakou smlouvu?“

„Výměnou za dokonalou znalost kouzel prodal doktor Faust svou duši ďáblovi.“

„Takže Mefisto je…“

„Satanův služebník.“

Náhle se ozval hlas z interkomu. Mauřina sekretářka Louise. „Doktorko Islesová, na lince jedna máte hovor zvenku. Nějaký pan Sansone. Vezmete si to, nebo mám zapsat vzkaz?“

Když už je řeč o ďáblovi.

Maura se podívala na Jane, která rychle pokývla.

„Vezmu si ten hovor,“ odpověděla Maura. Stáhla si gumové rukavice, přešla k telefonu na zdi a zvedla sluchátko. „Pan Sansone?“

„Doufám, že vás neruším v práci,“ řekl.

Maura se ohlédla k tělu na pitevním stole. Eve Kassovitzová by nic nenamítala, pomyslela si. Nikdo není trpělivější než mrtví. „Právě mám chvilku času.“

„V sobotu pořádám ve svém domě večeři. Těšilo by mě, kdybyste se k nám připojila.“

Maura mlčela. Moc dobře si uvědomovala, že ji Jane pozoruje. „Musím si to rozmyslet,“ řekla.

„Určitě uvažujete, co se za tím asi skrývá.“

„Uhádl jste.“

„Slibuju, že se vás nebudu vyptávat na vyšetřování.“

„Stejně o něm nemůžu mluvit. To přece víte.“

„Samozřejmě. A kvůli vyšetřování vás nezvu.“

„Proč tedy?“ Nepříliš zdvořilá, skoro obhroublá otázka, ale Maura ji musela položit.

„Máme společné zájmy. Společné obavy.“

„Nejsem si jistá, jestli chápu, co máte na mysli.“

„Přijďte v sobotu. Kolem sedmé. Promluvíme si o tom.“

„Nejdřív se musím podívat do diáře. Ozvu se vám.“

Maura zavěsila.

„O co jde?“ zeptala se Jane.

„Jenom mě pozval na večeři.“

„Něco od tebe chce.“

„Tvrdí, že nebude vyzvídat.“ Maura zamířila ke skříňce pro nový pár rukavic. Když si je navlékala, ruce se jí sice netřásly, ale cítila, jak jí rudnou tváře a ve špičkách prstů pulzuje zrychlený tep.

„Ty tomu věříš?“

„Ovšemže ne. Proto na tu večeři nepůjdu.“

„Možná bys měla jít,“ tiše poznamenala Jane.

Maura se k ní otočila. „To nemyslíš vážně.“

„Ráda bych se dozvěděla trochu víc o té Nadaci Mefisto.

O jaké lidi vlastně jde, co na svých tajných schůzkách

projednávají. Jiným způsobem asi informace získat nedokážu.“

„Takže chceš, abych tam šla kvůli tobě?“

„Říkám jenom, že zúčastnit se té večeře nemusí být zase tak špatný nápad. Pokud budeš hodně opatrná.“

Maura přešla k pitevnímu stolu a zahleděla se na Eve Kassovitzovou. Tahle žena byla policistka a měla u sebe zbraň. Přesto nebyla dost opatrná. Maura sáhla po skalpelu a pustila se do práce.

Nejprve provedla řez ve tvaru písmene Y. Ostří projelo kůží, linie vedoucí od obou ramen šikmo dolů se setkaly pod hradní kostí, ale o něco níž než obvykle, aby nepoškodily okraje bodné rány. Ještě před proříznutím žeber a otevřením hrudníku věděla, co uvnitř najde. Ukázaly jí to rentgenové snímky, které teď visely na světelném panelu; srdce tam mělo kulovitý obrys a na zdravou mladou ženu se zdálo příliš velké. Maura zvedla štít hradní kosti, odsunula žebra a nahlédla do hrudníku. Pak vnořila ruku pod nateklý váček obsahující srdce.

Už pohmatem poznala, že je plný krve.

„Perikardiální tamponáda,“ řekla a podívala se na Jane.

„Oběť krvácela do osrdečníkového vaku obklopujícího srdce. Protože jde o velmi úzký prostor, obal se snadno zaplní a napne. Srdeční sval potom nemůže tepat. Ale třeba už samotné bodnutí způsobilo smrtelnou arytmii.

Každopádně to byl rychlý a účinný způsob zabití. Pachatel ovšem musel přesně vědět, kam zamířit čepel nože.“

„Zřejmě se vyznal.“

„Nebo měl štěstí.“ Maura ukázala na ránu. „Tady vidíš, že nůž do hrudi pronikl těsně pod mečovitým výběžkem.

Kdekoliv výš je srdce poměrně dobře chráněné hradní kostí a žebry. Ale když bodneš sem, do místa, kde je ta rána, a zamíříš čepelí ve správném úhlu…“

„Zasáhneš srdce?“

„Docela snadno. Kdysi jsem to dokázala jako stážistka během praxe na pohotovosti. Samozřejmě injekční jehlou.“

„Předpokládám, že mluvíš o mrtvole.“

„Ne, pacientka žila. Ale neslyšeli jsme tlukot srdce, krevní tlak kolaboval a rentgenové snímky odhalily tamponádu. Musela jsem něco udělat.“

„Tak jsi ji bodla?“

„Kardiální injekční jehlou. Odsála jsem z osrdečníku část krve, aby se žena dostala živá na operační sál.“

„Což mi připomíná špionážní román Hrot jehly“ ozval se Yoshima. „Vrah tam bodá přímo do srdce a oběti umírají tak rychle, že skoro nekrvácejí. Jsou to takové čisťounké vraždy.“

„Díky za pozoruhodný tip,“ řekla Jane.

„Náhodou Yoshima upozornil na zajímavou skutečnost,“

podotkla Maura. „Při vraždě Eve Kassovitzové zvolil pachatel velmi rychlou metodu. Ale v případě Lori-Ann Tuckerové nijak nespěchal, odřízl ruku, paži, hlavu. A ještě nakreslil ty symboly. U téhle oběti časem neplýtval, a to mě přivádí k úvaze, že Kassovitzovou zavraždil spíš z praktických důvodů. Možná ho překvapila a prostě se jí potřeboval hned zbavit. Proto sáhl k nejrychlejšímu způsobu, jaký znal. Praštil ji do hlavy a vzápětí bodl do srdce.“

„Nějaký čas mu jistě trvalo, než pokreslil dveře těmi symboly.“

„Co když je nakreslil předtím? Jako doplněk k ranečku, který položil na práh?“

„Mluvíš o té uříznuté ruce.“

Maura přikývla. „Ano. O jeho obětním daru.“

Už opět pracovala. Řezala, oddělovala vnitřní orgány.

Vyjmula plíce a uložila je do kovové nádoby, kde připomínaly jakousi houbovitou hmotu. Jejich růžový povrch i pár plátků odříznutých z každého laloku prozradily, že jsou to zdravé plíce nekuřácky, které by své majitelce dobře sloužily až do stáří. Poté se Maura zaměřila na peritoneální dutinu; rukama v gumových rukavicích sáhla dovnitř, aby vyjmula žaludek, pankreas a játra. Břicho Eve Kassovitzové bylo záviděníhodně ploché, nepochybně výsledek mnoha hodin věnovaných namáhavým cvikům. A veškeré to úsilí teď zmarnil skalpel, který lehce protínal kůži a zařezával se do svalových tkání. Kovová nádoba se postupně plnila orgány. Smyčky tenkého střeva se leskly jako propletení úhoři, játra a slezina vytvořily krvavý kopeček. A všechno zdravé, tak zdravé. Maura rozřízla retroperitoneum, vyjmula sametově hladké ledviny a odkrojila z nich tenké plátky, které uložila do skleněné nádoby určené pr o vzorky. Zvolna klesaly ke dnu a zanechávaly ve formalinu kotoučky krve.

Maura se napřímila a pohlédla na Yoshimu. „Mohl bys tam dát snímky lebky? Uvidíme, co nám prozradí.“

Asistent sundal snímky trupu a nahradil je novou sadou.

Na světelném panelu teď zářily rentgenové snímky hlavy.

Maura se zaměřila na plochu kosti těsně pod tržnou ránou na hlavě, pátrala po charakteristických liniích zlomeniny nebo známkách vpáčení části lebky dovnitř, které nedokázala zjistit pohmatem, ale nic takového na snímku nespatřila.

Ovšem i když úder nezpůsobil frakturu, oběť zřejmě byla dostatečně dlouho ochromená, aby jí vrah stačil rozepnout kabát a vyhrnout svetr.

Aby jí vrazil čepel do srdce.

Po důkladném prozkoumání lebky přešla Maura k laterálnímu snímku a soustředila se na krk. Její pohled se zastavil u jazylky. Za ní byl jakýsi neprůsvitný kuželovitý obrys. Nic podobného dosud neviděla. S nakrčeným čelem přistoupila blíž ke světelnému panelu a dlouho tu anomálii upřeně pozorovala. Zepředu kužel téměř zakrývala clona krčních obratlů. Ale z bočního pohledu byl jasně viditelný, a rozhodně netvořil součást kostry.

„Co to proboha je?“ zamumlala.

Jane se postavila vedle ní. „Na co se to díváš?“

„Na tuhle záhadu. Není to kost. Ani žádná normální část krku.“

„Takže oběť má něco zasunutého v hrdle?“

Maura se otočila k pitevnímu stolu a požádala Yoshimu: „Mohl bys mi podat laryngoskop?“

Stoupla si k hornímu konci pitevního stolu a zvedla mrtvé bradu. Poprvé Maura použila laryngoskop, když se jako studentka čtvrtého ročníku pokoušela vsunout endotracheální trubičku do hrdla muže, který přestal dýchat.

Sitace byla krajně vypjatá, u pacienta došlo k srdeční zástavě. Školicí lékař povolil Mauře pouze jediný pokus o intubaci. „Máte deset vteřin,“ řekl. „Jestli vám nebudou stačit, ujmu se toho.“ Začala za pomoci přístroje nahlížet do pacientova krku, hledala hlasivky, ale neviděla nic jiného než jazyk a sliznici. Čas ubíhal, ošetřovatelka stlačovala hrudník, záchranný tým netrpělivě přihlížel. Maura zápolila s laryngoskopem. Uvědomovala si, že každou vteřinu bez kyslíku pacientovi odumírají další nervové buňky. Nakonec jí lékař vzal přístroj z rukou a odstrčil ji stranou, aby intubaci provedl sám. Maura to pociťovala jako pokořující ukázku své neschopnosti.

Mrtví tak rychlé zásahy nevyžadují. Když teď vnořila hrot laryngoskopu do úst, nekvílel tu žádný srdeční monitor, nezíral na ni žádný pohotovostní tým, žádný život nebyl v sázce. Nikdo nemohl být trpělivější než Eve Kassovitzová.

Maura špičkou přístroje odsunula z cesty jazyk, sklonila se a nahlédla do hrdla. Krk byl dlouhý a útlý. Maura už na první pokus uviděla hlasivky, bleděrůžové proužky lemující dýchací cesty. Mezi nimi se leskl jakýsi předmět.

„Kleště,“ řekla a natáhla ruku. Yoshima jí vložil nástroj do dlaně.

„Vidíš to?“ zeptala se Jane. „Ano, vidím.“

Maura uchopila předmět, opatrně jej vytáhla z hrdla a odložila na ocelový tácek, kde při dopadu lehce zarachotil.

„Vidím to, co si myslím, že vidím?“ prohodila Jane.

Maura nevelký předmět otočila. V ostrém světle zazářil perlovým leskem.

Mořská mušle.

Kapitola 18

V době, kdy Jane vjela do kampusu Harvardovy univerzity a zaparkovala za Conant Hall, odpolední světlo už potemnělo a získalo jakýsi chmurně šedý odstín.

Parkoviště bylo téměř prázdné. Vystoupila a v ledovém větru se zahleděla na staré cihlové budovy, které se zdály opuštěné, na lehounké sněhové vločky vířící po namrzlém dláždění. Náhle si uvědomila, že než tady vyřídí svou věc, bude úplná tma.

Eve Kassovitzová byla taky policistka. Přesto neviděla, jak se k ní blíží smrt.

Jane si zapnula límec kabátu a vydala se k budovám univerzitního muzea. Během několika dní, až se studenti vrátí ze zimních prázdnin, kampus znovu ožije. Ale dnes tudy Jane kráčela sama, oči přivřené před ostrými a studenými nápory větru. Dorazila až k postrannímu vchodu muzea, jen aby zjistila, že dveře jsou zamčené, což ostatně v neděli odpoledne příliš nepřekvapovalo. Pěšinou proházenou mezi hromadami sněhu obešla celý areál. U hlavního vchodu na Oxford Street se zastavila a vzhlédla k mohutné zděné stavbě. Nápis nade dveřmi hlásal: MUZEUM

SROVNÁVACÍ ZOOLOGIE.

Vystoupila po žulových schodech. Uvnitř budovy jako by se ocitla v jiném čase. Pod nohama vrzala dubová podlaha, vzduch se zdál přímo prosycený prachem staletí a teplem vydávaným stařičkými radiátory. Jane viděla nekonečné řady zaplněných dřevěných polic.

Ale nikoho živého. Vstupní hala byla liduprázdná.

Jane zamířila hlouběji do budovy. Míjela vitríny s nejrůznějšími exponáty, až se zastavila u sbírky hmyzu.

Každý kus byl k podložce připíchnutý špendlíkem.

Pozorovala hrůzně velké černé brouky s kusadly připravenými zahryznout se do bezbranné kořisti, okřídlené šváby s lesklými krunýři. Otřásla se a pokračovala v cestě kolem motýlů připomínajících šperky, kolem ptačích vajíček, z nichž se nic nevylíhne, a vycpaných pěnkav, které už nikdy nezazpívají.

Náhle jí zvuk kroků prozradil, že není sama. Otočila se a nakoukla do úzké uličky mezi dvěma vysokými skříněmi.

Muže, který se pomalu šoural směrem k ní, zezadu ozařovalo zimní světlo pronikající oknem, takže vypadal jako shrbená silueta bez tváře. Teprve když se dostal blíž a konečně se vynořil ze svého zaprášeného úkrytu, rozeznala Jane vrásčitý obličej a brýle s drátěnými obroučkami.

Tlustými skly na ni zíraly nepřirozeně zvětšené modré oči.

„Vy asi budete ta paní od policie,“ pronesl muž.

„Doktor von Schiller? Já jsem detektiv Rizzoliová.“

„Hned jsem věděl, že to musíte být vy. Kdo jiný by sem pozdě odpoledne zabloudil? Jindy už máme touhle dobou zavřeno, takže si můžete užít menší soukromou prohlídku.“

Muž spiklenecky zamrkal, jako by ta zvláštní výhoda měla zůstat jejich tajemstvím. Vskutku vzácná příležitost obdivovat mrtvé brouky a vycpané ptáky bez tísnících se davů, pomyslela si Jane. „Nuže, přinesla jste to?“ zeptal se von Schiller.

„Jistě, tady je to.“ Jane vytáhla z kapsy plastový důkazní sáček. Při pohledu na jeho obsah starému pánovi zasvítily oči.

„Pak nebudeme ztrácet čas. Pojďme do mé pracovny, tam můžu použít lupu. Oči už mi moc neslouží. Sice nesnáším zářivky, ale na něco takového ostré světlo potřebuju.“

Jane ho následovala ke schodišti, ovšem musela své kroky přizpůsobit mužovu nesnesitelně pomalému šourání.

Jak tenhle člověk mohl stále ještě učit? Zdál se příliš starý, aby vůbec vyšel do schodů. Ale právě von Schillera jí doporučili, když zavolala na katedru srovnávací zoologie. A záblesk v jeho očích při pohledu na důkazní sáček nepochybně svědčil o vědeckém zápalu. Stařec už se zjevně nemohl dočkat, až vezme ten drobný předmět do ruky.

„Víte něco o mořských mušlích, detektive Rizzoliová?“

zeptal se, zatímco pomaloučku stoupal po schodech a sukovitou rukou se přidržoval zábradlí.

„No, párkrát jsem jedla škeble.“

„Chcete říct, že jste nikdy žádné nesbírala?“ Doktor Schiller se zastavil a ohlédl. „Znáte výrok Roberta Louise Stevensona, že mít zálibu ve sbírání mušlí je možná šťastnější osud než se narodit jako milionář?“

„Opravdu to řekl?“ Asi bych raději byla milionářkou.

„Tahle vášeň mě provází od dětství. Rodiče nás každý rok brali na pobřeží Amalfi. Pokoj jsem míval nacpaný tolika krabicemi nejrůznějších lastur, že tam nebylo k hnutí.

A všechny je mám dodnes. Včetně nádherného a dost vzácného exempláře druhu Epitonium celesti. Koupil jsem si ho te dvanácti letech, stál mě docela slušnou sumičku. Ale vždycky jsem byl přesvědčený, že utrácet peníze za mušle není špatná investice. Koneckonců jde o nejúžasnější umělecké dílo matky přírody.“

„Díval jste se na fotografie, které jsem vám poslala e-mailem?“

„Ale ovšem. A předložil jsem je i svému dávnému příteli Stefanovi Rufinimu, poradci společnosti s názvem Medshells. Po celém světě hledají vzácné exempláře a prodávají je bohatým sběratelům. Shodli jsme se na tom, odkud pravděpodobně ten váš kousek pochází.“

„Co je to tedy za mušli?“

Von Schiller se pousmál. „Myslíte, že vám definitivně odpovím, dokud si ji důkladně neprohlédnu?“

„Mám dojem, že odpověď už znáte.“

„Zatím jsem jenom vymezil hranice, víc vám neprozradím.“ Stařec opět začal stoupat do schodů. „Třída: Gastropoda,“ řekl a zdolal další schod. „Řád: Caenogastropoda.“

Co

schod,

to

verš.

„Podřád:

Buccinacea.“

„Promiňte, co všechny ty výrazy znamenají?“

„Znamenají, že ta mořská mušlička je především gastropod, což je v překladu žaludkonožec. Jde o stejnou třídu, kam patří měkkýši jako třeba hlemýžď nebo přílepka.

Jsou jednoskořápkoví a mají svalnatou nohu.“

„Tak se jmenuje tahle mušle?“

„Nikoliv, to je jenom fylogenetická třída. Na světě existuje nejméně padesát tisíc různých druhů gastropodů a zdaleka ne všechny žijí v moři. Například obyčejný zahradní slimák je také gastropod, i když nemá ulitu.“ Stařec zdolal poslední schod a pomalu pokračoval chodbou zaplněnou dalšími vitrínami obsahujícími menažerii mlčenlivých tvorů, jejichž skelné oči jako by Jane stíhaly nesouhlasnými pohledy. Dojem, že ji někdo pozoruje, byl tak živý, až zůstala stát a ohlédla se po pusté chodbě, po skříních s exponáty.

Jsme tu jen my, usmrcení živočichové.

Jane se otočila, aby následovala von Schillera.

Ale starý učenec zmizel.

Pár vteřin stála sama na rozlehlé galerii. Slyšela tlukot vlastního srdce, vnímala nepřátelské pohledy nesčetných tvorů uvězněných za sklem. „Doktore von Schillere?“

zavolala, a její hlas ozvěna roznášela z jedné chodby do druhé.

Mužova hlava se vynořila zpoza široké skříně.

„Nepůjdete dál?“ zeptal se. „Tady mám pracovnu.“

Slovo pracovna v tomto případě znělo silně přehnaně.

Dveře s kovovou tabulkou, na níž byl nápis DR. HENRY

von SCHILLER, EMERITNÍ PROFESOR, vedly do kumbálku bez oken, jen o málo většího než komora na smetáky. Uvnitř se tísnily dvě židle, psací stůl a několik drobností. Staroch stiskl vypínač a vzápětí přivřel oči před ostrým světlem zářivky.

„Tak se podíváme,“ vyhrkl a nedočkavě si od Jane vzal průhledný sáček uzavřený suchým zipem. „Říkáte, že tohle jste našli na místě činu?“

„Ano,“ přitakala Jane po kratičkém zaváhání. Nedodala, že v hrdle zavražděné ženy.

„Proč je podle vás ta mušle důležitá?“

„Doufám, že se to dozvím od vás.“

„Můžu ji vyndat?“

„Pokud je to nezbytně nutné.“

Von Schiller otevřel sáček a prsty zkroucenými artritidou z něj vytáhl mořskou mušli. „Nu ano,“ zamumlal a vmáčkl se na rozvrzanou židli u svého psacího stolu. Rozsvítil lampu s ohebným stojánkem, podal si lupu a pravítko. „Ano, jak jsem si myslel. Je dlouhá zhruba jedenadvacet milimetrů.

Nejde zrovna o nejlepší exemplář. Rýžky nejsou příliš dokonalé a tady je pár odlomených míst, vidíte? Nejspíš to bude starší mušle, která se otloukla v krabici nějakého amatérského sběratele.“ Učenec vzhlédl, modré oči za skly brýlí jakoby rozpité. „Pisania maculosa.“

„To je jméno té mušle?“

„Ano.“

„Jste si jistý?“

Muž prudce odložil lupu a zvedl se. „Vy snad nedůvěřujete mému úsudku?“ vyštěkl. „Tak jdeme.“

„Neříkám, že nedůvěřuju vašemu…“

„Ale ano, právě jste to řekla.“ Von Schiller vyběhl ze své pracovny rychlostí, jakou by u něho Jane nečekala.

Rozčilený a ve snaze okamžitě obhájit svou vědeckou čest téměř uháněl chodbami, vedl Jane stále hlouběji do bludiště polic a skříní, kolem stovek či tisíců párů zírajících mrtvých očí, až k řadě vitrín nakupených v nejzapadlejším koutu budovy. Tahle část muzea zřejmě nebyla příliš navštěvovaná. Cedulky s popisem exponátů stářím zežloutly, sklo všude pokrývala vrstva prachu. Von Schiller se protáhl úzkou uličkou mezi skříněmi, otevřel zásuvku a vylovil z ní plochou krabici.

„Podívejte se sama,“ řekl a sejmul víko krabice. Vzal zevnitř hrst drobných mušlí a jednu vedle druhé je rozložil na zasklené vitríně. „P isania maculosa. A tady další a další.

A tohle je ta vaše.“ V očích měl rozhořčený výraz uraženého odborníka. „Nuže?“

Jane přehlédla sestavu mořských mušlí. Všechny měly tytéž půvabné křivky, totéž spirálovité rýžkování. „Vypadají stejně.“

„Ovšemže ano! Je to stejný druh! Přece vím, o čem mluvím. Tohle je můj obor, detektive Rizzoliová.“

A opravdu moc užitečný obor, říkala si v duchu, zatímco sahala pro notes. „Můžete mi zopakovat jméno toho druhu?“

„Dejte to sem.“ Skoro jí vyškubl notes z ruky a zamračeně začal psát název. Věru příjemný stařík, pomyslela si Jane. Žádný div, že ho schovávají v komoře na košťata.

Von Schiller jí vrátil notes. „Tady to máte správně napsané.“

„A co to vlastně znamená?“

„Je to jméno.“

„Zajímá mě význam jména téhle konkrétní mušle.“

„Proč by mělo mít nějaký význam? Vy jste Homo sapiens sapiens, tohle je Pisania maculosa. Tak to prostě je.“

„A jde o vzácnou mušličku?“

„Vůbec ne. Na internetu je nabízí spousta obchodníků.“

Z čehož vyplývalo, že při pátrání po vrahovi mušlička příliš nepomůže. Jane si povzdechla a schovala zápisník.

„Celkem běžně se vyskytují ve Středozemním moři,“

poznamenal učenec.

Jane vzhlédla. „Ve Středozemním moři?“

„A kolem Azor.“

„Promiňte, momentálně si nevybavuju, kde jsou Azory.“

Stařec na ni vrhl nevěřícný pohled. Pak ji gestem nasměroval k jedné z vitrín. Kromě desítek mušlí tam byla vystavená i vybledlá mapa Středozemí a přilehlých oblastí.

„Tady,“ ukázal. „Azory jsou tyhle ostrovy v Atlantiku západně od Portugalska. Pisania maculosa se vyskytuje v celém tomhle pruhu od Azor až do Středozemního moře.“

„A nikde jinde? Co třeba v Jižní nebo Severní Americe?“

„Právě jsem vymezil rozsah výskytu. Mušle, které jsem vám předvedl pro srovnání, všechny pocházejí z Itálie.“

Jane chvíli mlčela, pohled upřený na vitrínu. Už si ani nevzpomínala, kdy naposledy viděla mapu Středozemí.

Koneckonců jejím světem byl Boston; cestu do ciziny pro ni představovalo překročení hranice státu. Proč měla oběť v krku mušli? A proč právě tuhle konkrétní mušli?

Jane očima sklouzla k východnímu cípu Středozemního moře. K ostrovu Kypr.

Červený okr. Mořská mušle. Co se nám vrah pokouší naznačit?

„Ale,“ řekl náhle von Schiller. „Netušil jsem, že je tu ještě někdo.“

Žádné kroky nebyly slyšet dokonce ani na té vrzající dřevěné podlaze. Jane se otočila a spatřila jakéhosi mladíka, který se zjevil přímo za jejími zády. Podle modrých džin a pomačkané košile to mohl být nedávný absolvent univerzity. Každopádně vypadal jako začínající vědec: brýle s tlustými černými obroučkami, tvář skoro chorobně bledá.

Stál tam tak tiše, že Jane uvažovala, jestli ten člověk vůbec umí mluvit.

Vtom z jeho úst vyšla slova. Koktal tak zoufale, že poslouchat ho bylo přímo utrpení. „P-p-p-pane p-profesore, už je n-n-nejvyš-ší čas z-z-z-zavřít.“

„Právě tady končíme, Malcolme. Chtěl jsem detektivu Rizzoliové ukázat pár exemplářů Pisania maculosa.“ Von Schiller uložil mušle zpátky do krabice. „Zamknu sám.“

„Ale to je m-m-m-moje…“

„Já vím, já vím. Mám svoje léta, a jen proto nikdo nevěří, že dokážu otočit pitomým klíčem v zámku. Poslyšte, potřebuju u sebe ještě probrat nějaké papíry. Co kdybyste detektiva Rizzoliovou doprovodil ven? Slibuju, že až budu odcházet, určitě zamknu.“

Mladík váhal, jako by se chystal něco namítnout. Pak si jen povzdechl a přikývl.

Jane vsunula důkazní sáček s mušlí do kapsy. „Děkuju vám za pomoc, doktore von Schillere,“ řekla. Ale stařec už se šoural pryč, aby vrátil krabici s mušlemi do zásuvky.

Mladý muž mlčky vedl Jane ponurými výstavními sály, kolem živočichů uvězněných za sklem vitrín. Jeho tenisky se po dřevěných podlahách sunuly téměř neslyšně. Tohle není zrovna místo, kde by měl mladý člověk trávit nedělní odpoledne, pomyslela si Jane. Co ho může lákat na společnosti zkamenělin a připíchnutých motýlů?

Venku se Jane ve večerním šeru vydala zpátky na parkoviště. Pod botami jí křupal zmrzlý sníh. Asi v polovině cesty zpomalila a posléze se zastavila. Otočila se, přelétla očima ztemnělé budovy a jezírka světla vrhaného pouličními lampami. Nikde se nic nepohnulo.

Viděla Eve Kassovitzová toho večera, kdy zemřela, přicházet svého vraha?

Jane zrychlila krok. S klíčky připravenými v ruce zamířila k autu, které stálo na parkovišti zcela osaměle.

Chvatně vklouzla dovnitř a zamkla dveře. Teprve potom její napětí trochu povolilo. Tenhle případ mi ničí nervy, pomyslela si. Už ani parkoviště nedokážu přejít bez pocitu, že mě pronásleduje ďábel.

A že se neustále blíží.

Kapitola 19

1. srpna. Fáze Měsíce: úplněk.

Minulou noc ke mně ve snu mluvila matka. Kárala mě.

Upozorňovala, že nejsem dost ukázněný. „Proč jsem tě asi učila všem těm starobylým rituálům?“ ptala se. „Abys je ignoroval? Nezapomínej, kdo jsi. Nezapomínej, že jsi vyvolený.“

Já nezapomínám. Jak bych mohl? Už od mého nejútlejšího věku mi vyprávěla příběhy našich prapředků, o kterých v době vlády Ptolemaia II. psal egyptský kněz Manetho ze Sebennytu: „Jako divoši vypalovali naše města, bořili chrámy bohů a se všemi obyvateli zacházeli tím nejhrubším způsobem… Vedli válku, aby vyhubili náš národ.“

V mých žilách koluje posvátná krev lovců.

Tahle tajemství neznal ani můj roztěkaný a přezíravý otec. Vztahy mezi mými rodiči byly ryze účelové. Ale pouto, které mě spojuje s matkou, přesahuje čas i světadíly, proniká až do mých snů. Matka se mnou není spokojená.

A tak dnes večer vedu do lesa kozu.

Jde ochotně, protože ještě nikdy nepocítila žahavý dotek lidské krutosti. Měsíc září tak jasně, že si na cestu nemusím svítit baterkou. Kdesi vzadu se ozývá zmatený mekot ostatních koz, které jsem před chvílí pustil z farmářovy ohrady. Ale nejdou za mnou. Čím hlouběji se nořím do lesa, tím víc jejich mečení slábne. Teď už slyším jenom tlumený zvuk vlastních podrážek a kozích kopýtek kráčejících po měkké lesní půdě.

Když jsme dostatečně daleko, uvážu kozu ke stromu.

Zvíře už cítí, co bude následovat, a vystrašeně mečí. Já zatím odkládám oděv, svlékám se úplně donaha. Pak pokleknu na mech. Pozdní večer je chladný, ale já se chvěju pouze očekáváním. Pozvedám nůž a obřadní slova mi plynou ze rtů stejně snadno jako kdykoliv předtím. Vzývám našeho pána Setha, boha mých dávných předků. Boha smrti a zkázy.

Během dlouhých tisíciletí řídil naše konání, vedl nás i Levanty do zemí Féničanů a Římanů, do všech koutů světa.

Jsme všude.

Krev vytryskne jako horký gejzír.

Po obřadu kráčím nahý, jenom v botách, k jezeru.

V záři měsíce vstupuju do vody a smývám ze sebe kozí krev.

Vynořím se očištěný a rozjařený. Oblékám se. Teprve teď se začíná zvolna zpomalovat tlukot mého srdce, na ramena mi náhle ztěžka dopadá únava. Kdybych si lehl do trávy, jistě bych usnul. Ale neodvážím se, jsem tak vyčerpaný, že bych se možná probudil až za denního světla.

Vleču se zpátky k domu. Na vrcholu kopce ji spatřím.

Lily stojí blízko okraje trávníku, štíhlá silueta s vlasy zářícími v měsíčním světle. Dívá se na mě.

„Odkud jdeš?“ zeptá se.

„Byl jsem se vykoupat.“

„Za tmy?“

„To je nejlepší doba.“ Pomalu se k ní blížím. Ani se nepohne, přestože stojím těsně u ní. „Voda je teplá. A nikdo tě nevidí, klidně můžeš plavat nahá.“ Ruku mám z jezera studenou a dívka se zachvěje, když ji pohladím po tváři. Je to strach, nebo okouzlení? Nevím. Vím jenom, že Lily mě po celé ty uplynulé týdny sleduje. Stejně jako já sleduju ji. Cosi se mezi námi odehrává. Říká se, že peklo se hlásí k peklu.

Někde hluboko v jejím nitru zaslechla temnota mé volání a ožívá.

Přiblížím se ještě víc. Lily je sice starší než já, ale já jsem vyšší. Snadno ji obejmu kolem pasu a nakloním se k ní.

Naše boky se dotýkají.

Prudký úder její dlaně mě odrazí zpátky.

„Už nikdy na mě nesahej,“ řekne. Otočí se a chvatně vejde do domu.

Obličej mi hoří. Chvíli postávám ve tmě a čekám, až mi otisk políčku zmizí z tváře. Lily netuší, kdo ve skutečnosti jsem, koho právě ponížila. Neumí si představit, jaké následky to bude mít.

V noci nespím.

Ležím s otevřenýma očima a připomínám si, co mě matka učila o trpělivosti, o volbě správného okamžiku.

„Nejvíc tě uspokojí vítězství, na které si musíš počkat,“

říkávala. Když ráno vyjde slunce, stále ještě jsem v posteli a myslím na matčina slova. Myslím i na ten pokořující políček.

Myslím na všechny chvíle, kdy se ke mně Lily a její kamarádky chovaly bez patřičné úcty.

Dole v kuchyni teta Amy připravuje snídani. Cítím vůni čerstvě uvařené kávy, cítím vůni slaniny smažící se na pánvi.

A slyším tetu volat: „Petere? Neviděl jsi můj porcovací nůž?“

Kapitola 20

Piazza di Spagna se jako obvykle za horkých letních dnů proměnila v moře zpocených turistů. Kroužili tam jeden těsně vedle druhého, na krku zavěšené drahé fotoaparáty, zrudlé obličeje

stíněné

plátěnými

kloboučky

a

baseballovými čapkami. Z vrcholu Španělských schodů Lily dobře viděla různé směry pohybu davů, víry tvořící se kolem stánků se suvenýry i protiproudy dalších a dalších turistických skupin. Když se posléze vydala dolů, dávala si pozor na kapesní zloděje a odháněla prodavače cetek, kteří se zdáli dotěrnější než mouchy. Tu a tam si všimla, že po ní koukají muži, ovšem jejich zájem trval sotva okamžik.

Pohled, záblesk chlípné představy, a už očima hodnotili jinou kolemjdoucí ženu. Lily jim cestou k náměstí téměř nevěnovala pozornost. Ještě minula mileneckou dvojici v objetí, studenta zahloubaného do knihy, a konečně splynula s davem. Tam se cítila v bezpečí, anonymní, chráněná.

Samozřejmě to byla pouhá iluze; opravdu bezpečné místo neexistovalo. Zatímco přecházela na druhou stranu náměstí a prodírala se mezi fotografujícími turisty a dětmi s kornouty zmrzliny v rukou, uvědomovala si, jak snadno by ji kdokoliv dokázal sledovat. Dav nabízel stejně dokonalý úkryt kořisti i lovci.

Na protějším konci náměstí, za obchodem se značkovou obuví a kabelkami, jaké by si Lily v životě nemohla dovolit, stála budova banky. Před bankomatem vedle vchodu čekali tři lidé. Lily se k nim připojila. Než na ni přišla řada, stačila očima propátrat nejbližší okolí; nezahlédla žádné zloděje připravené k akci. Byl nejvyšší čas vybrat větší částku. Lily trávila v Římě už skoro měsíc, ale zatím marně hledala zaměstnání. Přestože plynně hovořila italsky, nenašlo se pro ni místo v jediném stánku s kávou, v jediném obchůdku se suvenýry. Přitom jí zbývalo posledních pět eur.

Vsunula do otvoru kreditní kartu a jako požadovanou částku uvedla 300 eur. Pak čekala, až se objeví hotovost.

Karta vyjela zpátky společně s jakousi vytištěnou cedulkou, ale bez peněz. Lily zírala na ten papír a náhle se jí sevřel žaludek. Nepotřebovala překlad, aby pochopila, co jí banka sděluje. Nedostatečný zůstatek na účtu.

No jo, pomyslela si, asi jsem chtěla moc vysokou částku najednou. Hlavně klid… Znovu vsunula kartu a vyťukala kód. Tentokrát žádala 200 eur.

Nedostatečný zůstatek na účtu.

Žena stojící ve frontě za Lily párkrát nedočkavě vzdychla. Lily potřetí vsunula kartu do otvoru bankomatu.

Žádala už jenom sto eur.

Nedostatečný zůstatek na účtu.

„Poslyšte, budete s tím vůbec někdy hotová?“ zeptala se netrpělivá žena. „Řekněme ještě dneska!“

Lily se k ní otočila. Stačil jediný zuřivý pohled, aby žena polekaně couvla. Lily se kolem ní protáhla a vyrazila zpátky přes náměstí. Kráčela jako slepá, absolutně se nezajímala, jestli ji někdo pozoruje nebo špehuje. Když došla ke Španělským schodům, málem se jí podlamovaly nohy.

Ztěžka se tam posadila a složila hlavu do dlaní.

Byla bez peněz. Sice věděla, že na účtu už jí moc nezbývá a dříve nebo později jej vyčerpá, ale přinejmenším další měsíc chtěla ještě vystačit. Teď měla všehovšudy tak na dvě jídla, a konec. Dnes v noci tedy žádný hotel, žádná postel. Proč bych si zoufala, nejsou snad tyhle schody dost pohodlné? pomyslela si. Navíc ten skvělý výhled! Až dostanu hlad, vždycky přece můžu prohrabat popelnice a určitě najdu nedojedený sendvič po nějakém turistovi.

Na co si to hraju? Rozhodně musím sehnat peníze.

Zvedla hlavu a rozhlédla se po náměstí. Viděla spousty mužů bez doprovodu. Nazdar, mládenci. Kdopak z vás je ochotný zaplatit si odpoledne s nažhavenou kočkou v nesnázích? Pak si všimla tří policistů obcházejících kolem a usoudila, že náměstí není nejvhodnější místo k podobným nabídkám. Nechat se zatknout by nebylo rozumné; a mohlo by to mít osudné následky.

Otevřela svůj batoh a začala v něm horečně hledat. Co kdyby tam našla svazek bankovek, na který dávno zapomněla? Nebo alespoň pár mincí vysypaných na dně?

Marné naděje. Jako by si nehlídala každý pětník! Objevila roličku mentolových bonbonů a kuličkové pero. Žádné peníze.

Ale objevila rovněž vizitku se jménem FILIPPO

CAVALLI a okamžitě si vybavila obličej řidiče náklaďáku.

Jeho výmluvné pohledy. „Jestli potřebujete někde přespat,“

řekl, „mám vé městě vlastní byt.“

Tak víte co? Potřebovala bych někde přespat.

Seděla na schodech, roztržitě žmoulala Vizitku v prstech, dokud ji celou nezprohýbala a nepomačkala. Uvažovala o Filippu Cavallim, muži se sprostýma očima a neoholenou tváří. Jak odporné by to asi bylo? V životě už provedla horší věci. Mnohem horší.

A stále za to platím.

Zatáhla na batohu zip a rozhlédla se po telefonní budce.

Ať už jsou ty oči sebesprostší, pomyslela si, holka musí jíst.

Stála na chodbě před bytem 4-G, nervózně si upravovala blůzu a uhlazovala vlasy. Pak ji napadlo, proč by si sakra měla dělat starosti, když vezme v úvahu, jak zanedbaně Filippo Cavalli při jejich jediném setkání vypadal.

Panebože, hlavně aby mu nesmrdělo z pusy! Lily dokázala snést tlusťochy i vyloženě ošklivé muže. Stačilo zavřít oči a nedívat se. Ale chlap s páchnoucím dechem…

Dveře se rozlétly. „Pojď dál!“ vyzval ji Filippo.

Sotva na něho pohlédla, zatoužila se otočit a utéct. Byl přesně takový, jak si ho pamatovala. Obličej s pichlavým strniskem, nedočkavé oči, které ji už teď přímo hltaly. Ani se před její návštěvou nenamáhal lépe obléct, měl na sobě tílko a bachraté kalhoty. Ostatně proč by se šlechtil? Určitě věděl, že tu Lily není kvůli jeho dokonalému tělu ani jiskřivému intelektu.

Vešla do bytu, kde se vzájemně přebíjely pach česneku a cigaretový kouř. Ale jinak to zase nebylo tak hrozné.

Uviděla pohovku a křesla, úhledně složený stoh novin, konferenční stolek. Balkónové dveře nabízely výhled na protější obytný dům. Přes zeď sem od sousedů doléhal zvuk naplno puštěné televize.

„Trochu vína, Carol?“ zeptal se.

Carol. Skoro zapomněla, jakým jménem se mu tehdy představila. „Ano, ráda,“ odpověděla. „A… neměl bys tu náhodou něco k jídlu?“

„Něco k jídlu? No jasně.“ Usmál se, ale nepřestával ji chtivěji okukovat. Věděl, že tohle jsou jenom obvyklé úvodní zdvořilůstky. Přinesl chléb, sýr a misku nakládaných žampionů. Žádná hostina, spíš malé občerstvení. Taková je tedy moje cena, pomyslela si Lily. Víno bylo levné, mělo ostrou svíravou chuť, ale stejně během jídla rychle vypila dvě sklenky. Vzhledem k tomu, co bude následovat, je lepší být mírně podroušená než střízlivá, říkala si. Muž seděl naproti ní u kuchyňského stolu, usrkával víno a pozoroval ji.

Kolik žen asi už poznalo jeho byt, sedělo chvíli v kuchyni a sbíralo odvahu před odchodem do ložnice? Jistě se sem nehrnuly ochotně, s radostí. Podobně jako Lily nejspíš potřebovaly pár skleniček, než došlo na věc.

Filippo se natáhl přes stůl. Celá ztuhla, když jí rozepnul horní dva knoflíčky blůzy. Pak se zaklonil a se spokojeným úšklebkem zíral na hluboký žlábek mezi jejími ňadry.

Snažila se ho ignorovat. Sáhla po dalším krajíci chleba, dopila svou sklenici vína a nalila si ještě jednu.

Muž se zvedl a přesunul se za ni. Rozepnul zbylé knoflíčky, svlékl jí blůzu a vzápětí i podprsenku.

Úporně žvýkala a polykala kousek sýra. Vtom jí muž dlaněmi sevřel ňadra a sousto jí málem vypadlo z úst. Seděla bez hnutí, pěsti zaťaté. Potlačovala nutkání otočit se a praštit ho. Ale nic takového neudělala, naopak si nechala stáhnout zip na džínách. Poté ji Filippo lehce šťouchl; poslušně vstala, aby jí mohl sundat poslední části oblečení. Když konečně stála uprostřed kuchyně nahá, poodstoupil a vteřinu či dvě si ji prohlížel. Teď už byl viditelně vzrušený. Ani se nenamáhal svléknout, prostěji zády opřel o kuchyňskou linku, rozepnul si kalhoty a vzal si ji vestoje. Vedl si tak divoce, až rachotily skříňky a v zásuvkách cinkaly příbory.

Sakra, pospěš si. Ať už to mám za sebou. Jenže muž se teprve rozjížděl. Obrátil ji, stlačil ji na kolena a pokračoval na dlaždičkové podlaze. Po chvíli odvedl Lily do obývacího pokoje a položil si ji přímo před balkónovými dveřmi, jako by si přál, aby celý svět viděl, jak on, Filippo, dokáže neúnavně souložit v každé pozici, v každé místnosti. Lily zavřela oči a soustředila se na zvuky televize burácející ve vedlejším bytě. Zněly tam dunivé rytmy, doprovod jakési hloupé soutěžní hry, a typické výkřiky vzrušeného italského publika. Snažila se vní* mat jenom ten televizní hřmot, nechtěla totiž poslouchat vzdechy a funění Filippa, který zrychloval své pohyby, až konečně dospěl k vyvrcholení.

Padl na ni, ochablá mrtvá váha, pod níž by se Lily málem zadusila. S námahou se vyprostila z jeho objetí.

Ležela na zádech, tělo zvlhlé mužovým i vlastním potem.

O vteřinu později už Filippo hlučně chrápal.

Lily ho nechala na podlaze obývacího pokoje a odešla do koupelny. Strávila dobrých dvacet minut pod sprchou, smývala ze sebe všechny mužovy stopy. S mokrými vlasy se vrátila do obývacího pokoje, aby se přesvědčila, jestli Filippo stále spí. Spal. Tiše vklouzla do jeho pokoje a propátrala zásuvky prádelníku. Pod hromadou ponožek našla peníze, nejméně šest set eur. Stovku nebude postrádat, pomyslela si, zatímco odpočítávala bankovky. A já si ji rozhodně zasloužím.

Oblékla se. Právě si brala svůj batoh, když za sebou uslyšela kroky.

„Snad už neodcházíš?“ zeptal se. „Copak ti to stačilo jenom jednou?“

Zvolna se otočila, přinutila se k úsměvu. „Jednou s tebou, Filippo, je jako desetkrát s kterýmkoliv jiným mužem.“

„Tohle mi říkají všechny ženské,“ zazubil se. Pak prostě lžou.

„Zůstaň, uvařím večeři.“ Přistoupil k ní a začal si pohrávat s pramínkem jejích vlasů. „Zůstaň, a možná…“

Rozhodla se během okamžiku. Jistě, mohla by tu přespat, ale cena jí připadala příliš vysoká. „Musím běžet,“

řekla a zamířila ke dveřím.

„Zůstaň. Prosím.“ Odmlčel se a pak dodal s nádechem zoufalství: „Dám ti peníze.“ Zůstala stát a ohlédla se.

„O to ti šlo, ne?“ pokračoval tichým hlasem. Úsměv zmizel, na tváři se objevil povadlý výraz. Chvástavý milovník se náhle proměnil ve smutného břicháče středního věku, osamělého chlapa, kterému schází žena. Předtím si Lily myslela, že mu z očí kouká chtivost a záludnost, teď se zdály pouze unavené a zdeptané. „Určitě to tak je,“

povzdechl si. „Nepřišla jsi kvůli mně. Chceš prachy.“

Poprvé ji pohled na Filippa neznechucoval. A poprvé se taky rozhodla, že mu nebude lhát.

„Ano,“ přiznala. „Potřebuju peníze. Jsem na dně a marně v Římě hledám práci.“

„Jsi Američanka. Můžeš se vrátit domů.“

„Nemůžu.“

„Proč ne?“

Lily sklonila hlavu. „Prostě nemůžu. Ostatně nic dobrého by mě tam nečekalo.“

Chvíli o jejích slovech uvažoval. A dospěl k logickému závěru. „Hledá tě policie?“

„Ne. Policie mě nehledá…“

„Před kým tedy utíkáš?“

Utíkám před samotným ďáblem. Ale nevyslovila to nahlas! Filippo by ji považoval za pomatenou. „Před jedním člověkem,“ odpověděla. „Před někým, kdo mě děsí.“

Muž chápavě pokývl. Patrně ho napadlo, že Lily mluví o neodbytném nápadníkovi. „Takže potřebuješ peníze.

Dobrá, nějaké ti můžu dát.“ Otočil se směrem k ložnici.

„Počkej, Filippo.“ Lily s provinilým pocitem sáhla do kapsy a vytáhla sto eur, které mu předtím vzala ze zásuvky plné ponožek. Jak by mohla okrást člověka, který tak zoufale toužil po společnosti? „Omlouvám se. Tohle jsou tvoje peníze. Opravdu jsem je moc potřebovala, ale neměla jsem ti je sebrat.“ Vtiskla mu bankovky do dlaně, ale raději se vyhnula jeho pohledu. „Nějak už si poradím,“ dodala a otočila se k odchodu.

„Carol. Skutečně se tak jmenuješ?“

Chvíli mlčela, ruku na klice. „Je to stejně dobré jméno jako každé jiné.“

„Říkáš, že sháníš práci. Co umíš?“

„Můžu dělat cokoliv. Uklízet, obsluhovat v restauraci.

Ale zajímá mě jedině místo, kde by mi platili hotově.“

„Italsky mluvíš velmi dobře.“ Filippo se na ni díval a dlouho přemýšlel. „Mám tady ve městě sestřenici,“ řekl konečně. „Organizuje okružní jízdy.“

„Jaký druh okružních jízd?“

„Na Fórum, k bazilikám.“ Muž pokrčil rameny. „Vždyť víš, kam obvykle v Římě chodí turistické skupiny. Občas se jí hodí průvodci schopní podat výklad anglicky. Ovšem vyžaduje se patřičné vzdělání.“

„To není problém! Mám vysokoškolský diplom v oboru antické kultury.“ Srdce se jí rozbušilo novou nadějí. „O

historii toho vím opravdu dost. Hlavně o starověku.“

„Ale znáš Řím?“

Lily se náhle rozesmála a odložila batoh. „Řekla bych, že docela slušně.“

Kapitola 21

Maura stála na zledovatělém chodníku a vzhlížela k přívětivě zářícím oknům beaconhillské vily. V přijímacím salonku plápolal krb stejně jako onoho večera, kdy poprvé prošla hlavními dveřmi, přilákaná tančícími plameny a příslibem horké kávy. Dnes ji ke schodům před vchodem táhla spíš zvědavost. Ano, Maura byla zvědavá na muže, který ji velmi zaujal, ale současně, jak musela připustit, poněkud děsil. Stiskla tlačítko zvonku. Řinčivý zvuk se rozlehl celým domem, i po místnostech, které ještě neviděla.

Čekala, že se dostaví majordom, a překvapilo ji, když jí otevřel osobně Anthony Sansone.

„Nebyl jsem si jistý, jestli opravdu přijdete,“ řekl, sotva vešla dovnitř.

„Ani já ne,“ přiznala.

„Ostatní dorazí později. Napadlo mě, že by bylo hezké popovídat si s vámi mezi čtyřma očima.“ Pomohl jí z kabátu a odsunul nenápadný panel, za nímž se objevila šatna.

V tomhle domě i samotné zdi skrývaly tajemství. „Proč jste se tedy nakonec rozhodla přijít?“

„Říkal jste, že máme společné zájmy. Ráda bych se dozvěděla, co jste tím myslel.“

Pověsil její kabát na ramínko a otočil se, vysoká postava oblečená v černém, na obličeji zlatavé odlesky plamenů.

„Zlo,“ pronesl. „To je náš společný zájem. Oba jsme zlo viděli zblízka. Dívali jsme se mu do tváře, cítili jeho dech.

A uvědomovali jsme si, že zlo náš pohled opětuje.“

„Něco takového zažila spousta lidí.“

„Ale váš zážitek má hluboce osobní rozměr.“

„Opět mluvíte o mé matce.“

„Podle Joyce dosud nikdo nedokázal spočítat všechny Amaltheiny oběti.“

„To vyšetřování jsem nesledovala. Držela jsem se stranou.

Amaltheu jsem naposledy viděla v červenci a nehodlám ji ještě někdy navštívit.“

„I když zlo ignorujeme, nedonutíme ho zmizet. Dál tady zůstává, stále je součástí vašeho života…“

„Mého života nikoliv.“

„…až po vaši DNA.“

„Narození neznamená předurčení. Nejsme totožní se svými rodiči.“

„Ale v jistém smyslu vás, Mauro, zločiny vaší matky nepochybně tíží. Nutí vás uvažovat.“

„Jestli taky nejsem zrůda?“

„ Uvažujete o tom?“

Odmlčela se. Zneklidňovalo ji, že ji Sansone tak upřeně pozoruje. „Absolutně v ničem se své matce nepodobám.

Dokonce představuju její pravý opak. Jenom si vezměte profesní dráhu, kterou jsem si zvolila, práci, kterou vykonávám.“

„Jako určitou formu pokání?“

„Nemám nejmenší důvod, abych se kála.“

„Přesto jste si vybrala povolání, kde můžete udělat něco pro oběti. Pro spravedlnost. Zdaleka ne každý se takhle rozhodne. Vy navíc ve svém oboru pracujete dobře a s nesmírným zápalem. Proto jsem vás dnes večer pozval.“

Sansone otevřel dveře vedoucí do vedlejší místnosti. „A proto bych vám taky rád něco předvedl.“

Následovala ho do jídelny se stěnami obloženými dřevem. Na velkém stole už bylo prostřeno k večeři. Pro pět lidí, všimla si Maura, zatímco očima přelétala po křišťálových sklenkách a lesknoucím se porcelánu s okraji zdobenými v kobaltových a zlatých barvách. I tady plápolal oheň v krbu, ovšem rozlehlou místnost s klenutým, téměř čtyři metry vysokým stropem nedokázal vyhřát; Maura byla ráda, že si předtím nesvlékla svůj kašmírový svetr.

„Sklenku vína?“ zeptal se Sansone a zvedl láhev cabernetu.

„Ano. Díky.“

Nalil jí a podal křehkou sklenku, Maura ji však přijala skoro bez povšimnutí, náhle plně soustředěná na portréty rozvěšené po stěnách. Přes clonu staletí ta mlčky hleděla celá galerie mužských i ženských tváří.

„Je jiďh jen pár,“ poznamenal hostitel. „Pár portrétů, které se naší rodině během let podařilo shromáždit. Některé jsou moderní kopie, jiné ztvárňují spíš naše představy o podobě dotyčných osob. Ale najdete tady i několik dobových originálů. Ukazují, jak ti lidé skutečně zaživa vypadali.“ Sansone přešel místnost a zastavil se před portrétem mladé ženy se zářivýma tmavýma očima. Černé vlasy jí jemně splývaly kolem krku, obličej měla oválný a bledý. V zešeřelé místnosti osvětlené pouze plameny z krbu se ženina pleť zdála tak živá a průsvitná, že Maura téměř viděla krev pulzující v tom bílém hrdle. Mladá žena se částečně otáčela k malíři; vínově rudý šat se třpytil zlatými výšivkami, pohled byl přímý, nebojácný.

„Jmenovala se Isabella,“ řekl Sansone. „Plátno vzniklo měsíc před její svatbou. Obraz se musel dost rozsáhle restaurovat, hlavně kvůli četným propáleným místům.

Vlastně skoro zázrakem přežil požár, který pohltil Isabellin dům.“

„Je překrásná.“

„Ano, byla krásná. Bohužel.“

Maura tázavě zdvihla obočí. „Proč bohužel?“

„Provdala se za benátského šlechtice Nicola Continiho.

Podle dostupných svědectví šlo o velmi šťastné manželství, dokud… dokud jim Antonino Sansone nezničil život.“

„Ten muž z portrétu v přijímacím salonku?“ podivila se Maura.

Sansone přikývl. „Můj význačný předek. Dovedl si veškeré své odporné skutky ospravedlnit, vždyť se přece snažil vyhladit služebníky ďábla. Navíc měl pověření.

Trýznil, proléval krev a upaloval na hranici jménem církve.

Benátčané byli přímo odborníci na mučení, vynalézali čím dál důmyslnější nástroje, s jejichž pomocí nutili oběť, aby se přiznala. Stačilo strávit s monsignorem Sansonem pár hodin v podzemních kobkách, a lidé doznávali, že spáchali i ty nejabsurdnější zločiny, ze kterých je obvinil. Například údajně provozovali čarodějnictví, pokoušeli se uřknout své sousedy, spolčovali se s ďáblem. Pouze úplné přiznání zaručovalo, že bolest skončí a vystřídá ji milosrdná smrt. Ta ovšem příliš milosrdná nebývala, neboť většinou odsouzence zaživa upalovali.“ Anthony Sansone přelétl očima portréty. Tváře mrtvých. „Všichni, které tady vidíte, trpěli v jeho rukou. Muži, ženy, děti, nedělal rozdíly.

Traduje se, že denně ráno vstával dychtivý pustit se opět do práce; vydatně se posilnil chlebem a masem, oblékl si krví potřísněné roucho a chvátal plnit svůj úkol, vykořeňovat kacířství. Venku na ulici kolemjdoucí i přes tlusté kamenné zdi slyšeli zoufalé výkřiky.“

Maura kroužila pohledem po místnosti, pozorovala portréty těch nešťastníků a nešťastnic. Zkusila si představit tytéž tváře rozdrásané mučicími nástroji, zkřivené bolestí.

Jak dlouho asi dokázali odolávat? Jak dlouho se upínali k naději, že uniknou? Že budou žít?

„Antonino je všechny zlomil,“ pokračoval hostitel. „Až na jedinou výjimku.“ Pohledem se vrátil k mladé ženě se zářícíma očima.

„Isabella přežila?“

„To ne. Z jeho spárů nikdo nevyšel živý. Zemřela stejně jako všichni ostatní. Ale nepřemohl ji.“

„Odmítla se přiznat?“

„Nepřiznala se, ani nepodrobila. Stačilo by jí osočit svého manžela. Zavrhnout ho a obvinit z čarodějnictví. Pak by asi zůstala naživu. Protože ve skutečnosti Antonina nezajímalo její přiznání. Toužil po samotné Isabelle.“

Ano, byla krásná. Bohužel. Takhle to tedy Sansone myslel.

„Rok a jeden měsíc. Tak dlouho přežila ve studené temné kobce. Každý den ji čekalo další setkání s trýznitelem.“ Sansone pohlédl na Mauru. „Viděl jsem mučicí nástroje z té doby. Neumím si představit žádnou podobu pekla, která by mohla být horší.“

„A přesto nikdy Isabellu nezlomil?“

„Odolávala až do konce. I když jí vzali novorozené dítě.

I když jí drtili prsty, bičovali, až jí ze zad strhali kůži, i když jí postupně vymknuli všechny klouby. Každou z těch brutalit si Antonino pečlivě zapisoval do svých osobních deníků.“

„Vy jste ty deníky četl?“

„Ano. Předávají se v naší rodině z generace na generaci.

Teď jsou uložené v sejfu s dalšími nepříjemnými památkami z oněch časů.“

„To je hrozný odkaz.“

„Právě to jsem měl na mysli, když jsem mluvil o tom, že máme společné zájmy, společné starosti. Oba jsme zdědili otrávenou krev.“

Maura opět sklouzla očima k portrétu Isabelly, a náhle si vybavila, co před okamžikem Sansone říkal. I když jí vzali novorozené dítě.

Pohlédla na něho. „Zmínil jste se, že se jí ve vězení narodilo dítě.“

„Ano. Syn.“

„Co se s ním stalo?“

„Odevzdali ho do péče jednoho místního kláštera. Tam strávil dětství a mládí.“

„Ale byl syn kacířky. Proč směl přežít?“

„Kvůli tomu, kdo byl jeho otec.“

Maura pochopila. „Antonino Sansone?“ zeptala se ohromeně.

Hostitel přikývl. „Chlapec se narodil jedenáct měsíců poté, co jeho matku uvěznili.“

Plod znásilnění, pomyslela si Maura. Tohle je tedy pokrevní linie Sansoneů. Začíná u dítěte nešťastné odsouzené ženy.

A netvora.

Rozhlédla se po ostatních obrazech. „Asi bych nechtěla mít takové portréty rozvěšené doma.“

„Připadá vám to morbidní.“

„Každý den by mi připomínaly všechnu tu hrůzu.

Pronásledovala by mě představa, jak ti lidé umírali.“

„Takže byste obrazy ukryla do komory? Vyhýbala byste se jim, jako se vyhýbáte myšlenkám na svou matku?“

Maura ztuhla. „Nemám nejmenší důvod myslet na ni.

Nepatří do mého života.“

„Ale patří. A vy o ní občas přemýšlíte, že? Nedokážete se tomu ubránit.“

„Rozhodně bych si ani za nic nepověsila její podobiznu do obývacího pokoje.“ Maura odložila sklenku na stůl. „Vy své předky uctíváte opravdu podivným způsobem. Zrůdného mučitele vystavíte v přijímacím salonku jako nějakou ikonu.

Jako člověka, na kterého jste hrdý. A tady v jídelně máte galerii jeho obětí. Všechny ty tváře na vás denně hledí, je to úplná sbírka trofejí. Nerozumím vám.“

Něčím takovým by se chlubil vášnivý lovec.

Odmlčela se, zírala na svou prázdnou sklenku, vnímala ticho v domě. Na jídelním stole bylo prostřeno pro pět osob, ale zatím dorazila jako jediná. A možná Sansone nikoho jiného ani nepozval.

Škubla sebou, když zavadil o její paži, zatímco sahal pro prázdnou sklenku. Otočil se, aby jí znovu nalil. Maura pozorovala jeho záda, pevné svaly rýsující se pod černou košilí se stojacím límcem. Pak se obrátil a podal jí vinnou sklenku. Maura ji přijala, ale nenapila se, přestože jí náhle vyschlo v krku.

„Víte, proč tu visí ty portréty?“ zeptal se tiše.

„Ne. Jen mi to prostě připadá… zvláštní.“

„Vyrůstal jsem mezi nimi. Visely v domě mého otce a předtím v domě otcova otce. Stejně jako portrét Antonína, ale ten vždycky v jiné místnosti. Vždycky na význačném místě.“

„Jako nějaký oltář.“

„Ano, svým způsobem.“

„Uctíváte toho člověka? Mučitele?“

„Uchováváme na něho živou vzpomínku. Nikdy nesmíme připustit, abychom zapomněli, kým, a čím, byl.“

„Proč?“

„Protože je to naše povinnost. Posvátný závazek, který na sebe Sansoneové vzali před mnoha generacemi, počínaje Isabelliným synem.“

„Tím dítětem narozeným ve vězení.“

Hostitel přikývl. „V době, kdy Vittorio dospěl, byl už monsignore Sansone po smrti. Ovšem jeho pověst zrůdy se šířila dál a jméno Sansone nepředstavovalo výhodu, ale prokletí. Vittorio je mohl odvrhnout a zapřít své příbuzenství. Místo toho udělal pravý opak. Ponechal si příjmení Sansone i s tím tíživým břemenem.“

„Mluvil jste o posvátném závazku. Čeho se týká?“

„Vittorio slavnostně přísahal, že se bude snažit odčiňovat to, co napáchal jeho otec. Když se podíváte na šlechtickou korunku našeho rodu, uvidíte slova: Sed libera nos a malo.“

Maura okamžitě poznala verš z latinského znění otčenáše. „Ale zbav nás od zlého.“

„Správně.“

„A co přesně by podle té přísahy měli Sansoneové dělat?“

„Pronásledovat ďábla, doktorko Islesová. To je náš úkol.“ Maura chvíli mlčela. Zřejmě jenom žertoval, uvažovala. Ale Sansone se tvářil zcela vážně.

„Vyjádřil jste se obrazně, že ano,“ řekla posléze. „Já vím, nevěříte, že opravdu existuje.“

„Satan?“ Neubránila se smíchu.

„Lidem nečiní žádné potíže věřit v existenci Boha,“

poznamenal Sansone.

„Právě proto používáme slovo víra. Víra se obejde bez vědeckých důkazů.“

„Pokud někdo věří ve světlo, musí stejně tak věřit ve tmu.“

„Ovšem vy hovoříte o nadpřirozené bytosti.“

„Hovořím o nejčistší esenci zla. O zlu, které mezi námi žije v podobě tvorů z masa a kostí. Nemám na mysli náhodné impulzivní vrahy, žárlivého manžela, co ztratí nervy, ani vyděšeného vojáka, co zastřelí vzdávajícího se nepřítele. Mluvím o něčem absolutně odlišném. O tvorech, kteří vypadají lidsky, ale nemají v sobě vůbec nic lidského.“

„Jsou to démoni?“

„Jestli jim tak chcete říkat.“

„A vy opravdu věříte, že tahle monstra, ať už je nazveme démony či jakkoliv jinak, existují?“

„Já vím, že existují,“ odpověděl Sansone tiše.

Řinčící domovní zvonek Mauru vylekal. Pohlédla směrem k přijímacímu salonku, ale hostitel se ani nepohnul.

Uslyšela kroky, pak se ze vstupní haly ozval hlas majordoma.

„Dobrý večer, paní Felwayová. Můžu vám vzít kabát?“

„Trochu jsem se opozdila, Jeremy. Omlouvám se.“

„Pan Stark a paní doktorka O’Donnellová rovněž ještě nedorazili.“

„Ne? Hned se cítím líp.“

„Pan Sansone s paní doktorkou Islesovou jsou v jídelně, jestli se k nim chcete připojit.“

„Ale ovšem, skleničku před večeří nikdy neodmítnu.“

Žena, která velmi rázně vešla do jídelny, byla vysoká a statná jako chlap, šířku jejích ramenou ještě zdůrazňoval tvídový blejzr s koženými epoletami. Vlasy jí sice prokvétaly stříbrem, ale pohybovala se s mladistvým elánem a jakousi autoritativní sebejistotou. Bez váhání zamířila přímo k Mauře.

„Vy jste určitě doktorka Islesová.“ Krátce Mauře potřásla rukou. „Edwina Felwayová.“

Sansone ženě podal sklenku vína. „Jak to vypadá na silnicích, Winnie?“

„Dost to klouže.“ Usrkla vína. „Překvapuje mě, že tu ještě není Ollie.“

„Je teprve osm. Přijede s Joyce.“

Edwina upřela na Mauru až nepříjemně pronikavý pohled. „Objevilo se v případu něco nového?“

„O případu jsme se nebavili,“ poznamenal Sansone.

„Vážně ne? Vždyť na nic jiného teď nikdo z nás nemyslí.“

„Nemůžu mluvit o své práci,“ upozornila Maura. „Jistě chápete proč.“

Edwina se otočila k Sansoneovi. „Znamená to, že jsi ještě nezískal její souhlas?“

„Jaký souhlas?“ zeptala se Maura.

„Že se připojíte k naší skupině, doktorko Islesová.“

„Winnie, to by bylo poněkud předčasné,“ namítl Sansone. „Ani jsem nestačil vysvětlit podstatu…“

„Nadace Mefisto?“ skočila mu Maura do řeči. „O té právě mluvíte, že?“

Zavládlo ticho. Pak se ve vedlejší místnosti rozezvonil telefon.

Edwina se náhle zasmála. „Je o krok před námi, Anthony.“

Sansone pohlédl na Mauru. „Odkud jste se dozvěděla o nadaci?“ Vzápětí pochopil a povzdechl si. „Detektiv Rizzoliová, samozřejmě. Doneslo se mi, že klade různé otázky.“

„Je placená, aby kladla otázky,“ konstatovala Maura.

„Už nás alespoň vyloučila z okruhu podezřelých?“

„Víte, nemá ráda záhady. A vaše skupina je velmi tajuplná.“

„Proto jste tedy přijala mé pozvání na dnešní večeři.

Chtěla jste zjistit, co jsme zač.“

„Už jsem to, myslím, zjistila,“ řekla Maura. „A taky jsem už slyšela dost, abych se mohla rozhodnout.“ Odložila sklenku. „Metafyzika mě nezajímá. Vím, že ve světě existuje zlo a že tu bylo odjakživa. Ale k jeho vysvětlení není nutné věřit v satana či démony. Lidské bytosti jsou dokonale schopné páchat zlo samy.“

„Opravdu nemáte ani trochu zájem připojit se k naší nadaci?“ zeptala se Edwina.

„Nezapadla bych mezi vás. Raději se rozloučím.“ Maura se otočila ke dveřím. Stál v nich Jeremy.

„Pane Sansone?“ Majordom v rukou držel přenosný telefon. „Právě volal pan Stark. Dělá si vážné starosti.“

„Kvůli čemu?“

„Měla ho vyzvednout paní doktorka O’Donnellová, ale ještě se neobjevila.“

„Kdy pro něho měla přijet?“

„Před pětačtyřiceti minutami. Volal jí, ale paní doktorka se neozývá ani na svém domácím telefonu, ani na mobilu.“

„Zkusím jí zavolat.“ Sansone vzal telefon a vyťukal číslo. Bubnoval prsty do stolu a čekal. Přerušil spojení a vyťukal číslo znovu. Jeho prsty teď bubnovaly neklidněji.

Všichni v místnosti mlčeli; pozorovali Sansonea a naslouchali stále se zrychlujícímu rytmu jeho prstů. Tehdy večer, když zemřela Eve Kassovitzová, seděli ti lidé právě tady v jídelně. Netušili, že venku obchází smrt. Že si našla cestu do jejich zahrady a na dveřích tam zanechala své podivné symboly. Že si tenhle dům označila.

A možná si smrt označila i lidi uvnitř domu.

Sansone zavěsil.

„Neměl byste informovat policii?“ nadhodila Maura.

„Ale Joyce možná jen zapomněla,“ ozvala se Edwina.

„Burcovat hned policii mi připadá trochu předčasné.“

„Co kdybych se zajel podívat do domu paní doktorky O’Donnellové?“ řekl Jeremy.

Sansone chvíli upřeně hleděl na telefon. „Ne,“ odpověděl posléze. „Pojedu sám. Bude lepší, když tady zůstanete, pro případ, že by Joyce volala.“

Maura ho následovala do vstupní haly, kde si ze šatny chvatně vzal kabát. Také Maura sáhla po svém kabátu.

„Zdržte se prosím na večeři,“ vyzval ji Sansone, zatímco si bral klíčky od auta. „Není důvod, abyste se už vracela domů.“

„Já se nevracím domů,“ odpověděla. „Jedu s vámi.“

Kapitola 22

Světlo na přední verandě domu Joyce O’Donnellové svítilo, ale nikdo nepřišel otevřít.

Sansone zkusil stisknout kliku. „Dveře jsou zamčené,“

řekl a vzal do ruky svůj mobilní telefon. „Znovu jí zavolám.“

Zatímco vyťukával číslo, Maura sešla z verandy.

Zastavila se na pěšině a vzhlédla k domu O’Donnellové, k oknu v prvním patře, odkud se do tmy linula vlídná záře.

Kdesi uvnitř domu tlumeně vyzváněl telefon. Pak se opět rozhostilo ticho.

Sansone přerušil spojení. „Ozval se jenom záznamník.“

„Myslím, že je nejvyšší čas zavolat Rizzoliová.“

„Ještě ne.“ Sansone vylovil z kapsy baterku a proházenou pěšinou se vydal podél domu.

„Kam jdete?“

Sansone pokračoval směrem k příjezdové cestě, jeho černý svrchník splýval se stíny. Světlo baterky poletovalo po dlaždicích, až zmizelo za rohem.

Maura zůstala sama na předzahrádce. Ve větvích stromů šustily uschlé listy. „Sansone?“ křikla. Neodpověděl. Slyšela jenom tlukot svého srdce. Zvolna zamířila za roh domu.

Tam se zastavila na prázdné příjezdové cestě, před sebou temný stín garáže. Chystala se opět křiknout Sansoneovo jméno, ale cosi ji umlčelo. Byl to neodbytný pocit, že ji někdo pozoruje a plíží se za ní. Otočila se a rychle přelétla pohledem ulici. Uviděla kus papíru, který se ve větru vznášel nad vozovkou jako nějaký přízrak.

Náhleji kdosi uchopil za paži. Maura vyjekla a uskočila.

Vzápětí zjistila, že vedle ní stojí Sansone. Objevil se zcela nehlučně.

„Auto má v garáži,“ řekl.

„Kam se tedy ztratila?“

„Půjdu se podívat dozadu.“

Tentokrát ho nespustila z očí, kráčela mu doslova v patách. Prošli postranním dvorkem, přes silnou a neporušenou vrstvu sněhu vedle garáže se dostali na zahradu za domem. Maura měla dolní okraje kalhot celé promáčené a zábly ji nohy, protože tající sníh se vsákl až do bot. Světlo Sansoneovy baterky se míhalo po keřích a zahradních lehátkách pokrytých bělostným, sametově měkkým příkrovem. Nikde žádné šlápoty, všude jenom nedotčený sníh. Vysoká zeď porostlá vínem vytvářela ze zahrady soukromý prostor, dokonale skrytý před sousedy.

A Maura tady teď byla sama s mužem, kterého téměř neznala.

Ale Sansone se o ni nezajímal. Veškerou svou pozornost věnoval kuchyňským dveřím, které se mu nedařilo otevřít.

Ještě chvíli na ně hleděl a zřejmě zvažoval, co podnikne dál.

Pak se otočil k Mauře.

„Znáte číslo na detektiva Rizzoliovou? Zavolejte jí.“

Maura vytáhla svůj mobilní telefon a přešla k osvětlenému kuchyňskému oknu, aby lépe viděla. Právě se chystala vyťukat číslo, když jí pohled padl na dřez umístěný těsně pod oknem.

„Sansone,“ hlesla.

„Co se děje?“

„Vidím tam krev… poblíž výlevky.“

Jen krátce se podíval, a vzápětí ji ohromil. Popadl jedno ze zahradních lehátek a rozmáchl se jím proti oknu. Sklo s třeskotem prasklo, střepy vlétly do kuchyně. Sansone se vsoukal dovnitř a o pár vteřin později byly dveře dokořán.

„Krev je i tady na podlaze,“ řekl.

Červené šmouhy se na smetanově bílých dlaždicích nedaly přehlédnout. Vtom se Sansone vyřítil z kuchyně, černý kabát za ním vlál jako kápě. Muž se pohyboval velice rychle, než Maura došla ke schodišti, už byl na odpočívadle v prvním patře. Všude viděla krev, výstřiky potřísnily téměř každý z dubových schodů i ostění. Jako by někdo vlekl nahoru něčí tělo a zraněné končetiny se otíraly o zeď.

„Mauro!“ vykřikl Sansone.

Vyběhla do schodů a na odpočívadle spatřila další krvavé skvrny. Připomínaly lesklé stopy po lyžích a táhly se chodbou. Pak uslyšela zvuk, jaký by mohla vydávat voda bublající ve šnorchlu. Ještě než Maura vkročila do ložnice, s jistotou věděla, že tam nenajde mrtvou oběť, ale člověka, který dosud zoufale bojuje o život.

Joyce O’Donnellová ležela na zádech na podlaze, oči vytřeštěné ve smrtelné panice. Z krku se jí řinuly krvavé chuchvalce. Kašlala a sípavě se nadechovala, plíce jí zalévala krev. Když se nad ní Sansone sklonil, z jejího hrdla mu do obličeje vystříkl jasně červený gejzír.

„Postarám se o ni! Volejte 911!“ zavelela Maura, klekla si vedle O’Donnellové a přitiskla prsty na řeznou ránu. Byla zvyklá dotýkat se mrtvých těl, nikoliv živých, a krev stékající po jejích rukou jí připadala otřesně teplá. ABC, vybavila si. Základní pravidla resuscitace: airway, dýchací cesty, breathing, dýchání, circulation, krevní oběh. Jenže tím jediným brutálním řezem přes hrdlo útočník těžce ohrozil všechny tři složky. Jsem lékařka, pomyslela si Maura, ale už pro ni nemůžu prakticky nic udělat.

Sansone dotelefonoval. „Záchranka je na cestě. Jak můžu pomoct?“

„Přineste mi nějaké ručníky. Potřebuju zastavit krvácení!“.

Ruka O’Donnellové náhle obemkla Mauřino zápěstí a v panice je křečovitě sevřela. Kůže byla tak kluzká, že Maura neudržela prsty na rožvírající se řezné ráně.

Následoval nový výstřik. Další sípot a kašel uvolňovaly krev z proříznuté průdušnice. O’Donnellová se topila. S každým nádechem vdechovala vlastní krev. Krev jí bublala v dýchacích cestách, pěnila se v plicních sklípcích. Maura už mnohokrát zkoumala plíce vyjmuté z těl obětí, kterým vrah prořízl hrdlo; tenhle mechanismus smrti dobře znala.

Teď na vlastní oči sleduju, jak probíhá, a nedokážu ho ničím zastavit.

Sansone se chvatně vrátil zpátky do ložnice s náručí plnou ručníků a Maura přeloženou látku přitiskla ke krku jako ucpávku. Bílé froté se okamžitě zbarvilo dočervena.

O’Donnellová jí ještě pevněji sevřela zápěstí. Její rty se pohybovaly, ale nevyšlo z nich jediné slovo, jenom chrčivé zvuky bublající krve.

„To bude dobré, to bude dobré,“ mumlala Maura.

„Záchranka přijede co nevidět.“

O’Donnellová se roztřásla, její končetiny sebou škubaly jako při epileptickém záchvatu. Ale oči zůstávaly bdělé a zoufale se upínaly k Mauře. Vidí v mých očích odpověď?

Vidí v nich tu bezmocnost lékařky, která ví, že pacientka umírá?

V dálce se ozvala pronikavě kvílející siréna.

„Už přijíždějí,“ řekl Sansone. „Domovní dveře jsou zamčené!“

„Půjdu jim otevřít.“ Chvatně se zvedl a vzápětí ho Maura slyšela běžet po schodech dolů do přízemí.

Oči O’Donnellové dál napjatě zíraly. Její rty se pohybovaly stále rychleji, prsty se svíraly jako drápy. Venku sílilo kvílení sirény, ale tady v ložnici byl slyšet jen chrčivý dech umírající ženy.

„Vydržte, Joyce!“ naléhala Maura. „Vím, že to dokážete!“

O’Donnellová divoce škubla Mauřiným zápěstím. Ten prudký pohyb vyvolaný stupňující se panikou málem Mauře odtrhl ruku od krvácející řezné rány. S každým pokusem nadechnout se vytryskla zraněné ženě z hrdla sprška jasně červených kapek. Její oči se ještě víc rozšířily, jako by zahlédla temnotu, která se ji chystala pohltit. Ne, snažily se vyslovit rty. Ne!

V tom okamžiku si Maura uvědomila, že O’Donnellová už se nedívá na ni, ale na cosi za ní. A teprve teď také zaslechla tiché zaskřípění dřevěné podlahy.

Útočník dosud neopustil dům. Je stále ještě tady. Přímo v téhle místnosti.

Začala se otáčet ve chvíli, kdy vzduchem cosi zasvištělo.

Úder ji srazil a ochromil, obličejem dopadla na podlahu; tma ji zahalila jako netopýří křídla. Maura tam zůstala ležet napůl omráčená, před očima měla černo. Ale díky otřesům podlahy vnímala dusot prchajících kroků. Jako by tváří zachycovala srdeční tep samotného domu. Bolest se stupňovala, až připomínala automatické kladivo vrážející do lebky jeden hřebík za druhým.

Poslední výdech Joyce O’Donnellové neslyšela.

Pak jí čísi dlaň stiskla rameno. V náporu paniky se Maura divoce ohnala. Zmítala se, naslepo šermovala pažemi, bojovala o život.

„No tak, Mauro, přestaňte. Mauro!“

Muž jí pevně svíral ruce, už se zmohla jenom na pár marných obranných pokusů. Konečně se jí opět vrátil zrak.

Zjistila, že u ní klečí Sansone. Zaslechla další hlasy, zahlédla kovový lesk nosítek. Když se otočila, spatřila dva záchranáře sklánějící se nad tělem Joyce O’Donnellové.

„Nemá pulz. Nedýchá.“

„Krční tepna je do hloubky rozříznutá.“

„Kristepane, všude je tu tolik krve.“

„A co ta druhá dáma?“ pohlédl jeden ze záchranářů na Mauru. „Zdá se, že je v pořádku,“ odpověděl Sansone.

„Patrně jenom omdlela.“

„Ne,“ zašeptala Maura a uchopila ho za paži. „Byl tady.“

„Cože?“

„Ještě byl tady. V téhle místnosti!“ Náhle pochopil smysl jejích slov a s ohromeným výrazem se chvatně zvedl.

„Ne, počkejte na policii!“ Ale Sansone už zmizel ze dveří.

Maura se s námahou posadila. Cítila závrať, viděla rozmazaně a obávala se, že ztratí vědomí. Když se po chvíli trochu vzpamatovala, rozhlédla se po ložnici. Dva záchranáři dál klečeli v kalužích krve Joyce O’Donnellové.

Kolem nich byly poházené různé pomůcky a prázdné

balíčky od injekcí, obvazů a gázy. Maura se podívala na monitor srdeční činnosti.

Spatřila rovnou čáru.

Jane vklouzla k Mauře na zadní sedadlo hlídkového vozu a zabouchla dveře. Pouhý krátký závan chladného vzduchu stačil z auta vypudit veškeré teplo a Maura se opět začala třást.

„Vážně ti nic není?“ zeptala se Jane. „Možná bychom tě měli odvézt na pohotovost.“

„Chci domů,“ odpověděla Maura. „Nejraději hned.“

„Nevzpomínáš si už na nic dalšího? Třeba se ti dodatečně vybavila nějaká podrobnost.“

„Už jsem ti říkala, že obličej jsem neviděla.“

„Viděla jsi jenom černé oblečení.“

„Spíš černé něco.“

„Něco? Mluvíme tady o člověku, nebo o zvířeti?“

„Všechno se seběhlo hrozně rychle.“

„Anthony Sansone taky chodí v černém.“

„Ten to nebyl. Odešel z místnosti. Chvátal dolů otevřít záchranářům.“

„Jo, přesně tohle tvrdí.“

Janeinu tvář zezadu ozařovala světla hlídkových vozů parkujících na druhé straně ulice. Obvyklý konvoj služebních aut dorazil včas, mezi kolíky zatlučenými na předzahrádce se třepetala žlutá policejní páska ohraničující místo činu. V tomhle vozidle Maura seděla dostatečně dlouho, aby krev vsáklá do jejího kabátu zaschla a proměnila látku v tuhý pergamen. Budu muset kabát vyhodit, pomyslela si. V životě už bych si ho na sebe nevzala.

Pohlédla na dům, kde se teď všude svítilo. „Když jsme sem přijeli, všechny dveře byly zamčené. Jak se pachatel dostal dovnitř?“

„Nikde nejsou žádné známky násilného vniknutí. Kromě rozbitého kuchyňského okna.“

„To jsme rozbili my. Všimli jsme si krve ve dřezu.“

„A Sansone byl pořád s tebou?“

„Jane, byli jsme spolu celý večer.“

„Až na Adobu, kdy se pustil do pronásledování. Tvrdí, že venku nikoho neviděl. A když pátral kolem domu, pořádně podupal sníh. Pokud tam byly nějaké použitelné otisky bot, všechny je zničil.“

„V tomhle případu není podezřelý.“

„Neříkám, že je.“

Maura se najednou zamyslela nad čímsi, co jí Jane právě prozradila. Nikde nejsou žádné známky násilného vniknutí.

„Joyce O’Donnellová ho pustila dovnitř.“ Pohlédla na Jane.

„Chápeš, pustila vraha do svého domu.“

„Nebo zapomněla zamknout.“

„Kdepak, samozřejmě zamkla. Nebyla pitomá.“

„Každopádně hrála hodně nebezpečnou hru. Když pracuješ s netvory, nikdy nevíš, který z nich tě vyhledá doma. Doktorko, tyhle vraždy se od samého začátku točily kolem ní. Už u první vraždy se pachatel snaží upoutat pozornost O’Donnellové a telefonuje jí. Druhá vražda se odehraje přímo u vily, kde naše psychiatrička právě večeří.

Všechno směřovalo k takovému vyústění. K hlavní události.“

„Ale proč by vraha pouštěla do domu?“

„Třeba si myslela, že ho dokáže zvládnout. Uvědom si, kolik nebezpečných vězňů navštěvovala, s kolika lidmi jako Warren Hoyt nebo Amalthea Lanková vedla rozhovory.

S mnohými se velmi sblížila, skoro spřátelila.“

Při zmínce o své matce sebou Maura škubla, ale nic neřekla.

„Člověku to připomíná krotitele lvů. Jen si představ, denně cvičíš divoké šelmy, až začneš být přesvědčená, že je máš dokonale pod kontrolou. Očekáváš, že kdykoliv práskneš bičem, všechny vyskočí jako hodná malá koťátka.

Dokonce si můžeš myslet, že si tě zamilovaly. Pak se k nim jednoho dne otočíš zády a některá z nich se ti zakousne do krku.“

„Já vím, nikdy jsi ji neměla ráda,“ poznamenala Maura.

„Ale kdybys tam byla, kdybys ji viděla umírat…“ Otočila se k Jane. „Byla zoufale vyděšená.“

„Nezačnu ji mít ráda jenom proto, že je po smrti. Teď se z ní stala oběť, a tak vyvinu maximální úsilí, abych vypátrala jejího vraha. Ale nemůžu se zbavit pocitu, že si všechno zavinila sama.“

Kdosi zaťukal na sklo a Jane stáhla dolů okénko. Dovnitř nakoukl uniformovaný policista. „Pan Sansone by rád věděl, jestli už jste skončili s jeho výslechem.“

„Ještě ne. Řekněte mu, ať počká.“

„Taky se už balí soudní lékař. Chcete mu ještě položit nějaké otázky?“

„Když to bude nutné, zavolám mu.“

Maura oknem zahlédla, jak se z domu vynořil její kolega, doktor Abe Bristol. Věděla, že právě on také později provede pitvu. Pokud ho něco z toho, co spatřil uvnitř, rozrušilo, nedával to najevo. Zastavil se na verandě, poklidně si zapínal kabát a navlékal kožené zimní rukavice, rozmlouval s jedním z policistů. Jenže Abe se nemusel dívat, jak O’Donnellová umírá, pomyslela si Maura. Nemá kabát nasáklý její krví.

Jane otevřela dveře hlídkového vozu. Dovnitř opět svištivě zavál ledový vítr. „Jdeme, doktorko,“ řekla a vystoupila. „Dopravíme tě domů.“

„Moje auto stále ještě parkuje ve čtvrti Beacon Hill.“

„S tím si nelámej hlavu. Mám pro tebe odvoz.“ Jane se otočila a zavolala: „Otče Brophy, už se jí můžete ujmout.“

Teprve teď si ho Maura všimla, stál v šeru na druhé straně ulice. Zamířil k nim, zprvu jen obrys vysoké postavy; jeho tvář občas probleskla ve světle blikajících majáčků hlídkových vozů. „Určitě je vám dobře?“ zeptal se, zatímco jí pomáhal vystoupit z auta. „Nechcete zajet do nemocnice?“

„Ne, odvezte mě prosím domů.“

Pokusil se ji podepřít, ale nepřijala pomoc a cestou k jeho autu si nechala ruce v kapsách. Cítila na sobě zvědavé pohledy policistů stojících kolem: vidíte, tamhle spolu už zase jdou doktorka Islesová a ten kněz. Kdo by si jich dávno nevšiml? Kdo by si o nich dávno ledacos nedomyslel?

Sakra, není tu absolutně nic k domýšlení.

Vklouzla na přední sedadlo a zahleděla se přímo před sebe. Daniel nastartoval motor. „Děkuju vám,“ řekla.

„Přece víte, že pro vás bez váhání udělám cokoliv.“

„Zavolala vás Jane?“

„Jsem rád, že ji to napadlo. Dneska večer potřebujete, aby vás domů odvezl přítel, a ne nějaký policista, kterého sotva znáte.“ Vyjeli od obrubníku. Blikající světla pohotovostních vozidel za nimi rychle slábla. „Dneska večer jste skutečně příliš riskovala,“ dodal tiše.

„Věřte mi, nebylo to úmyslné.“

„Neměla jste do toho domu vůbec vstupovat. Měla jste zavolat policii.“

„Nemůžeme mluvit o něčem jiném?“

„A zůstalo ještě něco, o čem můžeme mluvit, Mauro?

Nebo to takhle mezi námi bude trvat napořád? Už nikdy za mnou nezajdete, nikdy neodpovíte na mé telefonické vzkazy?“

Konečně se k němu otočila. „Já nemládnu, Danieli. Je mi jedenačtyřicet, moje první a jediné manželství představovalo dokonalou katastrofu. Jak se zdá, mám talent zaplétat se do beznadějných románků. Pochopte, chtěla bych se vdát.

Chtěla bych být šťastná. Nemůžu si dovolit plýtvat časem na vztahy, které nikam nevedou.“

„Ani když ty přátelské city jsou opravdové?“

„Přátelství se neustále rozpadají. A city končí zklamáním.“

„Ano,“ povzdechl si. „Bývá to tak.“ Chvíli oba mlčeli.

Náhle Daniel řekl: „Nikdy jsem vás nechtěl oklamat.“

„Neoklamal jste mě.“

„Ale ublížil jsem vám. Vím to.“

„Ublížili jsme si navzájem. Ta situace byla neřešitelná.“

Maura se odmlčela a potom dodala hořkým tónem: „Právě tohle přece váš všemohoucí Bůh vyžaduje, ne?“ Její slova měla zranit, a zřejmě zasáhla cíl. Maura to poznala z Danielova mlčení. Nepromluvil ani poté, co se přiblížili k jejímu domu. Odbočil na příjezdovou cestu a vypnul motor. Chvíli jen seděl s rukama na volantu. Potom se k ní otočil.

„Máš pravdu,“ řekl. „Můj Bůh toho po mně žádá až moc.“ A přitáhl ji k sobě.

Mohla se zdráhat. Mohla ho odstrčit a vystoupit z auta.

Ale nic takového neudělala. Příliš dlouho toužila po tomhle objetí, po tomhle polibku. A chtěla víc, mnohem víc. Zdálo se to šílené, neslibovalo to dobrý konec. Jenže teď už tu nehrál žádnou roli zdravý rozum, ani Danielův Bůh.

A neuveď nás v pokušení. Líbali se celou cestu od auta k domovním dveřím. Ale zbav nás od zlého. Bezcenná slova, pouhé hrady z písku, marně čelící nemilosrdnému přílivu.

Vešli do domu. Nerozsvítila. A zatímco stáli v šeru haly, tma jako by zvýrazňovala zvuk jejich zrychleného dechu, šelest vlněné látky. Maura odhodila kabát nasáklý krví; na podlaze vypadal jako černá kaluž. Oknem do haly proudilo jen matné světlo zvenku. Žádná zářící lampa neodhalovala jejich hřích, nikdo další nebyl svědkem jejich pádu z milosti do zavržení.

Odvedla ho do ložnice. Ke své posteli.

Už nejméně rok oba kroužili v podivném tanci, každý úkrok je o kousek přibližoval k tomuhle okamžiku.

Vzájemně znali svá srdce, ale Danielovo tělo zůstávalo pro Mauru cizí, dosud se ho nedotýkala, dosud neokusila jeho chuť. Prsty přejížděla po vlahé kůži a po křivce páteře, po celém tom novém území, které dychtivě toužila propátrat.

Poslední kusy oblečení sklouzly z jejich těl, poslední příležitost couvnout nenávratně zmizela. „Mauro,“ šeptal, když ji líbal na krk a na ňadra. „Moje Mauro.“ Ta slova zněla tiše jako modlitba, nikoliv k jeho Pánu, ale k ní. Bez nejmenších výčitek ho přijala do rozevřeného náručí.

Neporušovala svoji přísahu, nezatěžovala svoje svědomí.

Dnes večer, v téhle chvíli, Bože, patří mně, říkala si v duchu a radovala se z vítězství, zatímco Daniel sténal, zatímco ovíjela nohy kolem jeho boků, zatímco ho něžně trýznila a pobízela. Mám něco. Bože, co ty mu nikdy nemůžeš dát.

Odvádím ho od tebe. Vznáším na něho nárok. Tak předveď, co umíš, přivolej třeba všechny démony, já se jich nebojím.

Dnes večer se zřejmě ničeho nebál ani Daniel.

Když konečně dosáhli uspokojení, klesl do její náruče.

Dlouho oba jen mlčky leželi. Ve světle pronikajícím okny viděla Maura matný lesk jeho očí zírajících do tmy. Daniel nespal. Přemýšlel. Snad litoval. S ubíhajícím časem už to ticho nesnesla.

„Lituješ?“ zeptala se.

„Ne,“ odpověděl šeptem a zlehka jí pohladil paži. „Proč mi to nezní přesvědčivě?“

„Potřebuješ si být jistá?“

„Nechci, aby ses trápil. Co jsme udělali, je přirozené.

A lidské.“ Odmlčela se, pak s povzdechem dodala: „Ale možná je to jen chabá omluva hříchu.“

„Na tohle vůbec nemyslím.“

„O čem tedy přemýšlíš?“

Políbil ji na čelo, ve vlasech ucítila jeho teplý dech.

„Přemýšlím o tom, co bude dál.“

„Co by sis ty sám přál?“

„Nechci tě ztratit.“

„Ani nemusíš. Stačí si vybrat.“

„Vybrat,“ opakoval po ní tiše. „Ale pro mě je to, jako bych měl volit mezi nádechem a výdechem.“ Přetočil se na záda a znovu chvíli mlčel. „Myslím, že jsem ti kdysi vyprávěl, za jakých okolností jsem se rozhodl stát knězem.“

„Ano. Tvoje mladší sestra umírala. Na leukemii.“

„A já jsem uzavřel dohodu. Smlouvu s Bohem. Bůh svou část smlouvy splnil, Sophie zůstala naživu. A já svůj slib rovněž dodržel.“

„Ve čtrnácti je člověk příliš mladý, aby přijímal závazek na celý zbytek života.“

„Jenže slib je slib. A ve službě Bohu můžu vykonat hodně dobrého, Mauro. Dodržovat ten slib pro mě vždycky znamenalo být šťastný.“

„A najednou jsi potkal mě.“

Daniel si povzdechl. „A najednou jsem potkal tebe.“

„Musíš si vybrat, Danieli.“

„Nebo mě opustíš. Já vím.“

„Nechci tě opustit.“

Pohlédl na ni. „Tak mě neopouštěj, Mauro! Prosím. Těch několik minulých měsíců bez tebe jsem byl jako ztracený v pustině. Pociťoval jsem výčitky svědomí, ale čím dál víc jsem po tobě toužil. Neustále jsem na tebe myslel.“

„Ovšem jestli zůstanu součástí tvého života, jaké místo mi v něm vlastně vyhradíš? Ty budeš věrně sloužit své církvi, a co zbude mně?“ Maura se zahleděla do tmy. „Ve skutečnosti se nic nezměnilo, viď?“

„Všechno se změnilo.“ Daniel ji vzal za ruku. „Miluju tě.“

Jenže ne dost. Nemiluješ mě tolik jako svého Boha.

Přesto ho neodmítla, když ji znovu obejmul. Opětovala jeho polibky. Tentokrát milostný akt nebyl něžným splynutím; probíhal divoce, těla na sebe tvrdě narážela. Jako by se nemilovali, ale trestali. Jako by jeden druhého využívali. Pokud nemůžu mít lásku, říkala si Maura, chci alespoň rozkoš. A poskytnu Danielovi něco, na co bude vzpomínat, co ho bude pronásledovat za nocí, kdy mu nebude stačit Bůh. O tohle přijdeš, jestli se mě vzdáš. Tohle je nebe, kterého se zříkáš.

Před úsvitem se rozloučil. Cítila, jak se vedle ní pohnul.

Pak se posadil na okraj postele a začal se oblékat. No ovšem, pomyslela si Maura. Je nedělní ráno a kněz chvátá pečovat o své ovečky.

Sklonil se a políbil ji do vlasů. „Musím jít,“ zašeptal.

„Já vím.“

„Miluju tě, Mauro. Nikdy by mě nenapadlo, že někdy někomu řeknu něco takového. Ale teď to říkám.“ Pohladil ji po tváři. Maura se otočila, aby neviděl slzy, které jí vhrkly do očí.

„Počkej, uvařím ti kávu,“ chystala se vstát.

„Ne, jen zůstaň ležet v teple. Vyprovodím se sám.“ Ještě polibek, a Daniel se zvedl. Slyšela ho procházet halou, potom klaply domovní dveře.

Takže se to nakonec stalo, uvažovala Maura. Prostě jsem potvrdila další otřepanou představu. Eva a jablko.

Pokušitelka lákající světce, aby zhřešil. Ale tentokrát se žádný satan nemusel proměnit v hada, roli svůdců sehrála naše vlastní osamělá srdce. Snažíte se najít ďábla, pane Sansone. Stačí se podívat na mě.

Stačí se podívat na kohokoliv z nás.

Venku obloha zvolna bledla do chladného jasného rána.

Maura odhrnula pokrývky. Ze zahřátého ložního prádla stoupala vůně milování, opojná vůně hříchu. Neosprchovala ji ze sebe. Prostě si oblékla župan, vklouzla do trepek a šla do kuchyně uvařit kávu.

Zatímco stála u dřezu a napouštěla do nádoby vodu, pozorovala

úponky

plaménku

obalené

ledem,

rododendronové keře, celé skrčené se svinutými listy; ani se nemusela dívat na teploměr, aby poznala, že dneska bude opravdu krutá zima. Představila si, jak Danielovi farníci schoulení v kabátech vystupují z aut a kráčejí ke kostelu Panny Marie Nebeského světla, jak se odvážně vrhají do toho nedělního mrazu, jenom aby si poslechli povzbuzující slova otce Brophyho. A co jim asi dnes ráno Daniel poví?

Přizná svým ovečkám, že jejich pastýř zbloudil?

Maura zapnula kávovar a vydala se k domovním dveřím pro noviny. Sotva vyšla ven, mráz zaútočil. Pálil ji v hrdle i v nose. Chvatně popadla noviny ležící na cestičce, otočila se a vyběhla po schůdcích zpátky na verandu. Právě sahala po klice, když náhle úplně strnula, pohled upřený na dveře.

Na slova a symboly, které tam byly načmárané.

Znovu se prudce otočila a očima přelétla ulici. Sluneční paprsky se třpytivě odrážely od zledovatělé vozovky, všude vládl nedělní ranní klid.

Vřítila se do domu, zabouchla za sebou dveře, zamkla a ještě do drážky zasunula bezpečnostní řetízek. Pak se rozběhla k telefonu a zavolala Jane Rizzoliové.

Kapitola 23

„Určitě jsi v noci nic neslyšela?“ vyptávala se Jane.

„Žádné kroky na verandě, nic neobvyklého?“

Maura seděla na pohovce a třásla se, přestože na sobě měla svetr a vlněné kalhoty. Nesnídala, dokonce si nenalila ani hrnek kávy, ale necítila sebemenší náznak hladu. Celou tu půlhodinu, než dorazili Jane s Frostem, strávila v obývacím pokoji u okna a sledovala ulici, věnovala pozornost každému zvuku, každému projíždějícímu autu.

Vrah ví, kde bydlím. A ví taky, co se během noci odehrávalo v mé ložnici.

„Doktorko?“

Maura vzhlédla. „Vůbec nic jsem neslyšela. Ten nápis jsem objevila na dveřích, když jsem se vzbudila. Vyšla jsem ven pro noviny a…“ Škubla sebou, srdce se jí rozbušilo.

Její telefon zvonil.

Frost zvedl sluchátko. „Dům doktorky Islesové. Detektiv Frost. Je mi líto, pane Sansone, ale právě tady řešíme jeden problém a není nejvhodnější okamžik, abyste s ní hovořil.

Řeknu jí, že jste volal.“

Jane se znovu otočila k Mauře. „Jsi si jistá, že ten nápis nebyl na dveřích už včera večer? Když ses vrátila domů?“

„Ničeho jsem si nevšimla.“

„Vstoupila jsi do domu předním vchodem?“

„Ano. Obvykle dovnitř vcházím z garáže. Ale auto mám stále ještě ve čtvrti Beacon Hill.“

„Doprovodil tě otec Brophy až ke dveřím?“

„Pochop, Jane, byla tma. Stejně bychom ten nápis neviděli.“ Zajímali jsme se výhradně jeden o druhého.

A mysleli jsme jenom na to, jak se co nejrychleji dostat do mé ložnice.

„Půjdu se trochu porozhlédnout ven,“ prohodil Frost.

„Třeba objevím nějaké šlápoty.“ Vyšel předními dveřmi.

A přestože teď dusal kolem domu, okny s dvojitými skly zvuk jeho kroků ne pronikl. V noci mohl klidně kdokoliv nakukovat přímo do ložnice, a Maura by absolutně nic neslyšela.

„Myslíš, že tě pachatel včera večer sledoval domů?“

zeptala se Jane. „Od domu O’Donnellové?“

„Nevím. Asi mohl. Ovšem byla jsem na všech třech místech činu. V případech Lori-Ann Tuckerové i Eve Kassovitzové. Třeba mě viděl už během některého z těch večerů.“

„A pak tě sledoval domů.“

Maura si dlaněmi objala ramena, snažila se potlačit třas.

„Nikdy jsem si ničeho nevšimla. Absolutně jsem netušila, že mě někdo pozoruje.“

„Máš alarm. Byl v noci zapnutý?“

„Nebyl.“

„Proč ne?“

„No… prostě jsem ho zapomněla aktivovat.“ Myslela jsem na jiné věci.

Jane se posadila do křesla naproti Mauře. „Z jakého důvodu by ti pachatel kreslil na dveře ty symboly? Co podle tebe znamenají?“

„Jak to mám vědět?“

„A pak je tu ten vzkaz. Stejný zanechal v ložnici Lori-Ann Tuckerové. Jenom se tentokrát nenamáhal napsat ho latinsky. Jako by chtěl mít jistotu, že přesně pochopíme, co nám chce říct. Zhřešila jsem.“ Jane se na chvíli odmlčela.

„Proč asi použil právě tahle slova?“

Maura neodpověděla.

„Myslíš, že je adresoval konkrétně tobě?“ Janein pohled byl náhle ostražitý, pátravý.

Jane mě až moc dobře zná, pomyslela si Maura. Ví, že jsem jí něco zatajila. A možná zachytila závan milování, který se dosud line z mé kůže. Měla jsem se osprchovat, než přijeli. Měla jsem ze sebe smýt Danielovu vůni.

Maura se náhle zvedla z pohovky. „Nedokážu se soustředit. Potřebuju trochu kávy.“ Otočila se a zamířila ke kuchyni. Tam chvatně nalila do hrnků kávu a vyndala z lednice smetanu. Jane ji následovala, ale Maura se vyhýbala jejímu pohledu. Postavila před ni kouřící hrnek a pak se otočila k oknu. Pomalu usrkávala kávu, snažila se co nejvíc oddálit odhalení své viny.

„Nezbývá nic, co bys mi chtěla říct?“ zeptala se Jane.

„Už jsem ti vylíčila všechno. Ráno jsem se probudila a našla ten nápis na dveřích. Nevím, co k tomu ještě dodat.“

„Když jsi opustila dům O’Donnellové, odvezl tě otec Brophy rovnou domů?“

„Ano.“

„A nevšimla sis, že by se na vás pověsilo nějaké auto?“

„Ne.“

„Třeba si něčeho všiml otec Brophy. Zkusím zjistit, co si pamatuje.“

Maura ji skoro nenechala domluvit. „Není nutné, aby ses ho vyptávala. Kdyby si včera večer něčeho všiml, určitě by se mi o tom zmínil.“

„Přesto mu pár otázek musím položit.“

Maura se jí podívala do očí. „Pochop, je neděle.“

„Vím, který je den.“

„Otec Brophy slouží mši.“

Jane opět zpozorněla. Maura cítila, jak jí začínají hořet tváře. „Co se stalo v noci?“ zeptala se Jane.

„Už jsem ti to říkala. Od O’Donnellové mě odvezl rovnou sem domů.“

„A zůstala jsi tady po celou noc?“

„Dům jsem ani na okamžik neopustila.“

„A otec Brophy?“

Otázka položená zcela věcným tónem zapůsobila jako bomba. Maura zmlkla, po chvíli klesla na židli u kuchyňského stolu, ale nic neříkala, jen se sklopenou hlavou civěla do hrnku s kávou.

„Jak dlouho se tady zdržel?“ pokračovala Jane. V jejím hlasu se neobjevil ani náznak emocí, dál z ní mluvila jenom policistka. Maura ovšem věděla, že za těmi slovy se skrývá odsudek, a hrdlo se jí sevřelo pocitem viny.

„Zůstal tu skoro až do rána.“

„Do kolika přesně?“

„Nevím. Když odcházel, byla ještě tma.“

„A co jste dělali, dokud tu byl?“

„To přece není důležité.“

„Dobře víš, že ano. Bavíme se o tom, co mohl vrah vidět za tvými okny. Co ho mohlo inspirovat ke slovům, která ti napsal na dveře. Svítilo se po celou noc ve tvém obývacím pokoji? Seděli jste tam s otcem Brophym a rozmlouvali?“

Maura ztěžka vydechla. „Ne. Světla… byla zhasnutá.“

„V celém domě byla tma.“

„Ano.“

„Pokud tedy někdo stál venku a pozoroval tvoje okna, musel by usoudit…“

„Sakra, dobře víš, co by musel usoudit.“

„A mýlil by se?“

Maura na ni pohlédla. „Jane, včera večer jsem se k smrti vyděsila. Daniel mi nabídl oporu. Vždycky mi nabídne oporu. Tohle… jsme rozhodně neplánovali. Prostě se to stalo. Jenom jednou… poprvé…“ Její hlas teď zněl téměř neslyšně. „Nechtěla jsem být sama.“

Jane si přisedla ke kuchyňskému stolu. „Uvědom si, že ta slova teď získávají nový význam. Zhřešila jsem.“

„Všichni jsme někdy zhřešili,“ odsekla Maura. „Nikdo z nás není svatý.“

„Klid, já tě nekritizuju.“

„Ale ano. Myslíš, že to neslyším ve tvém tónu?“

„Jestli se cítíš provinile, doktorko, pak určitě ne kvůli ničemu z toho, co jsem tu řekla.“

Maura opětovala Janein neústupný pohled. Samozřejmě má pravdu, pomyslela si. Výčitky svědomí jsem si způsobila sama.

„Jistě chápeš, že si musíme popovídat i s otcem Brophym. O tom, co se tady v noci odehrálo.“

Maura si rezignovaně povzdechla. „Až s ním budeš mluvit, snaž se to alespoň provést bez zbytečného rozruchu.“

„Nehodlám s sebou přivést televizní štáb, stačí?“

„Detektiv Frost by snad mohl zůstat mimo.“

„Ani náhodou. Je to můj parťák.“

Maura složila hlavu do dlaní. „Panebože.“

„Přece víš, jak důležité pro vyšetřování jsou dobré vztahy mezi kolegy. Kdybych takovou informaci Frostovi zatajila, právem by to označil za podraz.“

A já se ode dneška nebudu moct podívat Frostovi do očí, aniž bych tam spatřila připomínku svého prohřešku, zdrceně uvažovala Maura a celá se krčila při pomyšlení na Frostovu reakci. Pověst člověka je nesmírně křehká, stačí drobná prasklinka, a všechno je v troskách. Dva roky mě tady považují za královnu mrtvých, za dokonalou, nikdy nechybující soudní lékařku, která nehne brvou ani v situacích, kdy se zvedá žaludek i těm nejotrlejším vyšetřovatelům. Teď při pohledu na mě uvidí hlavně slabost, poklesky osamělé ženy.

Na přední verandě zadusaly kroky, Frost se vracel dovnitř. Maura netoužila sledovat, jak mu Jane prozrazuje tu lechtivou novinku. Zásadový a poněkud upjatý Bány Frost zažije šok, až se dozví, kdo dneska spal v Mauřině posteli.

Ale detektiv nepřicházel do domu sám. Maura zaslechla dva hovořící hlasy a náhle poznala i ten druhý. Vtom už do kuchyně vešli Anthony Sansone a těsně za ním Frost.

„Jste v pořádku?“ zeptal se jí Sansone.

„Tohle vážně není vhodná doba k návštěvě, pane Sansone,“ ozvala se Jane. „Mohl byste prosím odejít?“

Sansone ji ignoroval; nespouštěl oči z Maury. Dnes místo černé barvy zvolil šedou: tvídové sako, košili v popelavém odstínu. Tolik se liší od Daniela, pomyslela si Maura. Vůbec ho nedokážu odhadnout. Vzbuzuje ve mně tísnivé pocity.

„Právě jsem viděl ty kresby na vašich dveřích,“ řekl.

„Kdy se tam objevily?“

„Nevím,“ odpověděla. „Někdy během noci.“

„Měl jsem vás odvézt domů sám.“

Do jejich rozhovoru se opět vmísila Jane. „Skutečně bych ocenila, kdybyste odešel.“

„Počkej,“ zasáhl Frost. „Měla by sis poslechnout, co říká o těch kresbách. O tom, co by mohly znamenat.“

„Zhřešila jsem! Význam je snad dokonale jasný.“

„Nemám na mysli ta slova, ale symboly pod nimi,“

upozornil Sansone.

„O vševidoucím oku už jsme slyšeli. Výklad nám podal váš přítel Oliver Stark.“

„Mohl se zmýlit.“

„Podle vás nejde o Hórovo oko?“

„Domnívám se, že ta kresba může znamenat něco úplně jiného.“ Sansone pohlédl na Mauru. „Pojďte ven, zkusím vám to vysvětlit.“

Maura nijak netoužila znovu číst obviňující slova na svých dveřích, ale naléhavost Sansoneova hlasu ji přiměla následovat ho ven. Vyšla na verandu, zastavila se a přivřela oči před prudkým slunečním jasem. Bylo nádherné nedělní ráno, jaké by měl člověk prolenošit nad kávou a novinami.

A místo toho se bála zůstat ve vlastním domě, bála se podívat na vlastní domovní dveře.

Zhluboka se nadechla a otočila se ke kresbám provedeným červeným okrem, barvou zaschlé krve. Slova Zhřešila jsem na ni přímo vykřikovala své obvinění.

Obžalobu, před níž by se Maura nejraději schoulila do klubíčka, aby skryla provinilou tvář.

Ale slovům Sansone nevěnoval pozornost. Ukázal ke dvěma symbolům nakresleným pod nápisem. Větší ze symbolů už jednou viděli, na dveřích beaconhillské vily vedoucích do zahrady.

„Připadá mi to přesně jako vševidoucí oko,“ prohodila Jane.

„Podívejte se na druhý symbol.“ Sansone ukázal ke kresbě u dolního okraje dveří. Byla tak malá, že skoro působila dojmem nějakého dodatečného nápadu. „Je provedený okrem stejně jako na ostatních místech činu.“

„Odkud víte o tom okru?“ okamžitě se zeptala Jane.

Sansone jí neodpověděl. „Na kresby se musí podívat moji kolegové. Aby potvrdili, že opravdu představují to, co si myslím.“ Vytáhl z kapsy mobilní telefon.

„Tak moment,“ znovu se ozvala Jane. „Tady není žádná veřejná výstava.“

„Dokážete je snad sama interpretovat, detektive Rizzoliová? Máte vůbec tušení, kde začít? Pokud chcete toho vraha dopadnout, musíte nejdřív pochopit, jak uvažuje, porozumět jeho symbolům.“ Sansone začal vyťukávat čísla.

Jane mu nebránila.

Maura se sklonila do podřepu, aby si zblízka prohlédla dolní symbol. Upřeně

zírala na zahnuté rohy

a trojúhelníkovou hlavu s očima jako čárky. „Ta kresba připomíná kozla. Ale co znamená?“ Vzhlédla k Sansoneovi.

V ranním slunci, které ho ozařovalo zezadu, se tady tyčil jen jako vysoká postava; temná a bez tváře.

„Představuje Azazela,“ odpověděl. „Symbol Strážců.“

„Azazel velel tvorům zvaným Se’irim,“ řekl Oliver Stark. „Byli to kozlí démoni, kteří se proháněli v dávných pouštích ještě před Mojžíšem, před faraóny. V pravěkých dobách Lilit.“

„Kdo je Lilit?“ zeptal se Frost.

Edwina Felwayová na Frosta udiveně pohlédla. „Vy o ní vážně nic nevíte?“

Frost rozpačitě pokrčil rameny. „Musím se přiznat, že bibli zase tak dokonale neznám.“

„Kdepak, v bibli byste Lilit nenašel,“ řekla Edwina. „Do kodifikované křesťanské nauky nepatří, ovšem má své místo ve starých hebrejských legendách. Byla první manželkou Adama.“

„Adam měl ještě jinou ženu?“

„Ano, před Evou.“ Frostův překvapený výraz vyvolal u Edwiny úsměv. „Opravdu jste si myslel, že bible prozrazuje úplně všechno?“

Seděli v Mauřině obývacím pokoji kolem konferenčního stolku, kde mezi prázdnými talířky a hrnky ležel Oliverův skicák. Edwina a Oliver dorazili necelou půlhodinu poté, co jim Sansone zavolal. Jenom několik minut si na verandě prohlíželi nakreslené symboly a dohadovali se o jejich smyslu, pak je zima zahnala dovnitř, aby nad horkou kávou dál rozvíjeli své teorie. Teorie, které Mauře náhle připadaly až bezcitně intelektuální. Můj dům si označil vrah, říkala si, a oni klidně sedí v mém obývacím pokoji a probírají jakousi prapodivnou mytologii. Sklouzla očima k Jane, jejíž výraz vyjadřoval neskrývané přesvědčení: tihle lidé jsou cvoci.

Zato Frost se zdál zcela fascinovaný.

„O téhle první Adamově manželce jsem v životě neslyšel,“ poznamenal.

„Je to zajímavý příběh, detektive, a do bible se nedostal,“ začala vysvětlovat Edwina, „utajovaná historie, kterou najdete jenom v kanaánských a hebrejských legendách. Vyprávějí o manželství Adama a svobodomyslné ženy, vynalézavé svůdkyně, která odmítala poslouchat svého muže a lehat pod ním, jak se sluší na řádnou ženu. Místo toho vyžadovala divoký sex v nejrůznějších polohách a vysmívala se Adamovi, když ji nedokázal uspokojit. Byla to první skutečně nespoutaná žena a nebála se vyhledávat tělesnou rozkoš.“

„Působí mnohem zábavněji než Eva,“ řekl Frost.

„Ovšem církev tuhle pradávnou Lilit chápala jako ohavné stvoření, ženu protivící se vůli muže, bytost natolik sexuálně nenasytnou, že nakonec opustila svého nudného starého manžela Adama a vrhla se do orgií s démony.“

Edwina se odmlčela. „A výsledek? Lilit porodila nejmocnějšího ze všech démonů. Toho, který sužuje lidstvo dodnes.“

„Máte snad na mysli ďábla?“

„Ve středověku se všeobecně věřilo, že Lilit byla matkou Lucifera,“ konstatoval Sansone.

Edwina si odfrkla. „Tady vidíte, jak v historii dopadne ženská s vlastním názorem. Když se odmítnete věčně podřizovat a dokonce si trochu příliš užíváte sex, prohlásí vás církev za zrůdu. Proslavíte se jako ďáblova matka.“

„Pokud z historie úplně nezmizíte,“ dodal Frost.

„Protože já osobně o Lilit slyším vůbec poprvé. Stejně jako o tom kozlím tvorovi.“

„O Azazelovi,“ upřesnil Oliver. Odtrhl ze skicáku vrchní list a položil jej na stolek tak, aby všichni náčrtek dobře viděli. Byla to poněkud propracovanější verze tváře nakreslené na Mauřiných domovních dveřích: rohatý kozel se štěrbinovitýma očima a plamínkem vyšlehujícím z horní části hlavy. „Kozlí démony zmiňuje i Starý zákon, konkrétně kniha Leviticus a Izajášovo proroctví. Měli to být chlupatí tvorové, kteří dováděli s divokými bytostmi, k jakým patřila Lilit. Samotné slovo Azazel má původ u Kanaánců a snad souvisí s pojmenováním některého z jejich dávných bohů.“

„K němu tedy odkazuje ten symbol nakreslený na dveřích?“ zeptal se Frost.

„Domnívám se, že ano.“

Jane se rozesmála. Už prostě nedokázala ovládnout své pochybnosti. „Domníváte se? Výborně, s fakty se nebudeme zbytečně zatěžovat, že?“

„Podle vás je tahle debata jenom ztráta času, viďte?“

opáčila Edwina.

„A podle vás zase každý symbol představuje to, co si v něm přejete vidět. Tentokrát jste se dohodli na kozlím démonovi. Jenže pro pomatence, který tu čmárá po dveřích, může ta kresba znamenat něco úplně jiného. Vzpomínáte si na všechny ty učené výklady, které jste s Oliverem přednesli o Hórově oku? O zlomcích, o měsíčních fázích? A najednou je z nich jenom hromada nesmyslů?“

„Vysvětloval jsem vám, že oko může představovat řadu různých věcí,“ řekl Oliver. „Staroegyptského boha.

Vševidoucí oko lucifera. Nebo zednářský symbol osvícenosti, moudrosti.“

„To jsou dost protikladné významy,“ podotkl Frost.

„Ďábel versus moudrost.“

„Nejsou ani trochu protikladné. Nezapomínejte, že slovo lucifer v překladu znamená nositel světla, světlonoš.“

„Což nezní příliš děsivě.“

„Ledaskdo tvrdí, že lucifer nesymbolizuje zlo, ale spíš lidi pochybující o údajných pravdách, nezávislé myslitele,“

řekla Edwina. „Prostě to, čeho se kdysi církev obávala.“

Jane si odfrkla. „Takže lucifer najednou už není padouch? Jenom kladl zbytečně moc otázek?“

„Záleží na úhlu pohledu, koho nazvete ďáblem,“

odpověděla Edwina. „Můj zesnulý manžel byl antropolog.

Cestovali jsme po celém světě, sbírali démony zpodobené jako šakali, kočky, hadi, a také jako krásné ženy. Každá kultura měla vlastní představu, jak vypadá ďábel. Ovšem na jednom se téměř všechny lcultury, včetně těch nejprimitivnějších kmenů, shodnou: na přesvědčení, že ďábel skutečně existuje.“

Mauře se vybavil onen beztvarý černý vír, který včera večer letmo zahlédla v ložnici O’Donnellové, a zamrazilo ji.

V satana nevěřila, ale ve zlo ano. A včera večer jsem zažila jeho přítomnost. Pohled jí padl na Oliverův náčrtek rohatého kozla. „Tenhle tvor, Azazel, je taky symbolem ďábla?“

„Ne,“ řekl Oliver. „Azazel se používá jako symbol Strážců.“

„A kdo vlastně jsou ti vaši strážci!“ zeptal se Frost.

Edwina se otočila k Mauře. „Máte bibli, doktorko Islesová?“

Maura se zatvářila překvapeně. „Ano, jistě.“

„Mohla byste nám ji na okamžik půjčit?“

Maura přistoupila ke knihovně, přelétla očima horní polici a našla svazek s důvěrně známým ohmataným hřbetem. Byla to bible po otci a Maura ji už léta neotevřela.

Sundala ji a podala Edwině, která začala chvatně obracet stránky, až se zvedal prach.

„Tady to je. Genesis, 6. kapitola. První dva verše. Stalo se pak, když se počali množiti lidé na zemi, a dcery se jim zrodily, že vidouce synové Boží dcery lidské, any krásné jsou, brali sobě ženy ze všech, kteréž oblibovali.“

„Synové Boží?“ podivil se Frost.

„V téhle pasáži se téměř určitě hovoří o andělech,“

vysvětlovala Edwina. „Říká se tu, že andělům připadaly pozemské ženy vzrušující, a tak se s nimi ženili. Vznikala manželství mezi bytostmi božskými a smrtelnými.“ Znovu se zahleděla do bible. „A tady máme čtvrtý verš. Obrové pak byli na zemi v těch dnech; ano i potom, když vcházeli synové Boží k dcerám lidským, ony rodily jim. To jsou ti mocní, kteříž zdávna byli, muži na slovo vzatí.“ Edwina zavřela knihu.

„Co to všechno znamená?“ zeptal se Frost.

„Že měli děti,“ odpověděla Edwina. „Bible se na žádném jiném místě o těchhle dětech nezmiňuje. Bylo to potomstvo pocházející z pohlavního spojení andělů a lidí. Smíšená rasa démonů nazývaných Nefilim.“

„Známých také jako Strážci,“ dodal Sansone.

„Další údaje o nich najdete v řadě předbiblických pramenů. V Knize Enochově. V Knize jubileí. Jsou tam popisovaní jako monstra počatá padlými anděly, kteří obcovali s pozemšťankami. Výsledkem byla utajovaná rasa kříženců, kteří pravděpodobně dosud žijí mezi námi. Tyhle bytosti prý mají výjimečné kouzlo, oplývají inteligencí a krásou. Často bývají urostlé, velmi charismatické.

Nicméně jsou to démoni a slouží temnotám.“

Jane zakroutila hlavou. „Tomuhle vážně věříte?“

„Jenom opakuju, co se píše v posvátných textech, detektive Rizzoliová. Naši dávní předkové věřili, že lidstvo na zemi nežije samo, ale mělo předchůdce, a že někteří lidé jsou s oněmi monstry pokrevně příbuzní.“

„Mluvila jste o nich jako o dětech andělů.“

„Padlých andělů. Hříšných a zlých.“

„Tihle tvorové, tihle Strážci jsou tedy vlastně mutanti,“

poznamenal Frost. „Vznikli mezidruhovým křížením.“

Edwina se na něho podívala. „Tvoří jakýsi podřád násilníků a dravců. My ostatní jsme pro ně jenom kořist.“

„Je psáno,“ ozval se Oliver, „že až nadejde Armageddon a zanikne svět, který známe, jedním z Nefilim, ze Strážců, bude samotný Antikrist.“

A jejich značku mám na domovních dveřích. Maura pozorovala náčrtek kozlí hlavy. Představoval ten symbol varování?

Nebo snad pozvánku?

„Tak jo.“ Jane výmluvně pohlédla na hodinky. „Opravdu moc užitečně jsme strávili čas.“

„Stále vám ještě uniká, jak přínosné jsou podobné debaty, viďte?“ prohodil Sansone.

„Skvěle by se hodily jako vyprávění k táboráku, ale ani trochu mi nepomůžou dopadnout vraha.“

„Přibližují vám jeho myšlení. Naznačují, v co pravděpodobně pachatel věří.“

„V anděly a kozlí démony. Fajn. Ale třeba jenom rád vodí policii za nos. Nutí nás plýtvat časem na zkoumání červeného okru a mořských mušlí.“ Jane vstala. „Technici tu budou co nevidět. Snad byste se, vážení, už měli rozjet domů, abychom se mohli věnovat své práci.“

„Promiňte,“ zpozorněl Sansone. „Co jste to právě říkala o mořských mušlích?“

Jane ho ignorovala. Otočila se k Frostovi. „Zavolej, prosím tě, technikům a zjisti, proč jim to tak dlouho trvá.“

„Detektive Rizzoliová,“ nenechal se Sansone odbýt.

„Povězte nám něco o těch mořských mušlích.“

„Zdá se, že máte vlastní informační zdroje. Proč se rovnou neobrátíte na ně?“

„Mohlo by to být velice důležité. Když se s námi rozdělíte o své poznatky, ušetříte nám zbytečnou námahu.“

„Nejdřív mi něco prozraďte vy. Má mořská mušle nějaký symbolický význam?“

„O jaký druh mušle jde? O dvouskořepinovou? Nebo o kuželovitou?“

„Je v tom rozdíl?“

„Ano.“

Jane chvíli přemýšlela. „Je taková spirálovitá. Nejspíš kuželovitá.“

„Našla se na místě vraždy?“

„Dá se to tak říct.“

„Zkuste tu mušli popsat.“

„Není na ní nic zvláštního. Podle odborníka, se kterým jsem hovořila, jde o zcela běžný druh, jaký se vyskytuje po celém Středomoří.“ Jane se odmlčela, když zazvonil její mobilní telefon.

„Omluvte mě,“ řekla a vyšla z místnosti. Chvíli nikdo nepronesl ani slovo. Tři členové Nadace Mefisto si vzájemně vyměňovali pohledy.

„No,“ prolomila ticho Edwina, „zdá se, že všechno do sebe dokonale zapadá.“

„Co máte na mysli?“ zeptal se Frost.

„Mořská mušle je na Anthonyho rodovém erbu,“ řekl Oliver.

Sansone se zvedl a přešel k oknu. Mlčky tam stál a hleděl do ulice, ostatním předváděl jen temný obrys širokých zad. „Symboly pachatel nakreslil červeným okrem, který se těží na Kypru,“ pronesl po chvíli. „Víte, co to znamená, detektive Froste?“

„Nemám tušení,“ přiznal Frost.

„Tenhle vrah si nepohrává s policií. Pohrává si se mnou.

S Nadací Mefisto.“ Sansone se k nim otočil, ale v jasném ranním světle se nedalo rozpoznat, jak se tváří. „O

štědrovečerní noci zabil ženu a na místě činu zanechal satanistické symboly, svíčky, okrový kruh. Ale nejdůležitější věc, kterou té noci udělal, byl telefonát Joyce O’Donnellové, člence naší nadace. Tím nás zatahal za rukáv. Chtěl vzbudit naši pozornost.“

„Vaši pozornost? Připadá mi, že všechno se znovu a znovu vrací k O’Donnellové.“

„Pak se přímo na mé zahradě stala obětí vraždy Eve Kassovitzová. Během večera, kdy jsme měli poradu.“

„Toho večera byla hostem vaší večeře taky O’Donnellová. Právě ji pachatel pronásledoval, právě na ni se zaměřil.“

„Ještě včera večer bych s vámi souhlasil. Do té doby opravdu všechny stopy vedly k Joyce jako k jedinému vrahovu cíli. Ale symboly na Mauřiných dveřích prozrazují, že zabiják svou práci nedokončil. Loví dál.“

„Ví o nás, Anthony,“ opět si vzala slovo Edwina. „Snaží se zničit celý náš okruh. Joyce byla první. Otázka zní, kdo přijde na řadu teď.“

Sansone pohlédl na Mauru. „Obávám se, že pachatel vás považuje za jednu z nás.“

„Ale já k vám nepatřím,“ ohradila se Maura. „Nechci mít s vašimi bludy nic společného.“

„Doktorko?“ Jane stála ve dveřích, v ruce mobilní telefon. Maura ji vůbec neslyšela přicházet. „Mohla bys na okamžik do kuchyně?“ pokračovala Jane. „Potřebuju s tebou mluvit mezi čtyřma očima.“

Maura vstala a následovala Jane chodbou. „O co jde?“

zeptala se, jakmile vstoupily do kuchyně.

„Mohla by sis na zítřek zařídit volno? Dneska spolu totiž musíme odcestovat z města. Zajedu si domů sbalit pár věcí a kolem poledne tě tady vyzvednu.“

„Chceš říct, že bych měla utéct a někde se schovat?

Jenom kvůli těm čmáranicím na domovních dveřích?“

„Tohle s tvými dveřmi nijak nesouvisí. Volal mi jeden policista ze severní části státu New York. Včera večer tam našli mrtvou ženu. Jde jasně o vraždu.“

„Proč by nás měla zajímat nějaká newyorská vražda?“

„Oběti chybí levá ruka.“

Kapitola 24

8. srpna. Fáze Měsíce: poslední čtvrť.

Teddy chodí denně dolů k jezeru.

Ráno zaslechnu bouchnutí síťových dveří, vzápětí jeho boty zadupou na schůdcích verandy. Z okna sleduju, jak rázuje od domu a míří dolů k vodě, rybářský prut opřený o hubené rameno, v ruce krabici s náčiním. Je to zvláštní rituál, podle mě zcela nesmyslný, protože Teddy nikdy domů nepřinese žádné plody svého úsilí. Každé odpoledne se vrací s prázdnýma rukama, ale v dobré náladě. Dneska jdu za ním.

Zatímco bezstarostně prochází lesem k vodě, nevidí mě.

Držím se dost daleko, aby neslyšel mé kroky, vysokým dětským hlasem a falešně si prozpěvuje písničku „Kookaburra“ a vůbec netuší, že ho někdo sleduje. Sotva Teddy dorazí k okraji jezera, připevní udici a nahodí vlasec.

Pak se usadí na travnatém břehu a upře pohled k zrcadlově lesklé a dokonale klidné hladině, kterou nerozčeří ani náznak vánku. Minuty ubíhají.

Náhle sebou splávek škubne.

Přicházím blíž. Teddy navíjí vlasec a vytahuje úlovek. Je to nahnědlá ryba a zmítá sebou, každý její sval se chvěje úzkostí. Čekám na smrtící úder, na ten posvátný okamžik, kdy zhasne božská jiskra života. Ale k mému překvapení Teddy uchopí rybu, opatrně jí vytáhne z tlamy háček a pustí ji zpátky do vody. Skloní se ještě níž a cosi mumlá, snad se rybě omlouvá, že jí znepříjemnil ráno.

„Proč sis ji nenechal?“ zeptám se.

Teddy se prudce napřímí, vylekaný mým hlasem. „Aha,“

řekne. „To jsi ty.“

„Pustil jsi ji.“

„Nerad je zabíjím. A stejně to byla jenom nějaká mřenka.“

„Takže ty je všechny házíš zpátky?“

„No jo.“ Teddy znovu upevňuje návnadu a vrhá vlasec do vody.

„Proč je tedy vůbec lovíš?“

„Baví mě to. Hrajeme spolu takovou hru. Já a ta ryba.“

Sedám si vedle něho na břeh. Nedávno mu bylo jedenáct, ale dosud má hlaďounkou dětskou pleť a ve slunečním jasu mu na obličeji září zlatavé chmýří. Jsem tak blízko, že slyším chlapcův dech a vidím krev tepající na útlém hrdle. Nezdá se, že ho moje přítomnost přivádí do rozpaků, dokonce se plaše usmívá, jako by pro něho možnost trávit ospalé dopoledne se starším bratrancem představovala výjimečnou poctu.

„Nechtěl by sis to zkusit?“ zeptá se.

Vezmu si prut. Ale dál věnuju pozornost pouze Teddymu, jeho jemně orosenému čelu, stínům vrhaným dlouhými řasami. Splávek se pohne. „Zabrala!“

Začínám navíjet vlasec. Ryba zápasí a mně se nedočkavě potí dlaně. Cítím tu zoufalou snahu přežít, ty marné záškuby, které se přenášejí na prut. Konečně je ryba nad hladinou.

Nepřestává zběsile mávat ocasní ploutví. Hodím úlovek na břeh, sevřu v dlaních drobné slizké tělo pokryté šupinami.

„Teď vyndej háček,“ radí Teddy. „Ale pozor, abys ji neporanil.“

Nakouknu do krabice s náčiním a spatřím nůž.

„Rychle,“ pobízí mě Teddy. „Na suchu by se udusila.“

Zvažuju, jestli nemám sáhnout pro nůž, přidržet zmítající se rybu na trávě a bodnout ji za žábry. Rozříznout jí celé břicho. Toužím cítit, jak sebou ryba naposledy škubne, jak veškerá její životní síla přejde v jediném křečovitém vzepětí přímo do mě. Ten záškub, to křečovité vzepětí jsem prvně poznal, když mi bylo deset a skládal jsem přísahu Herem.

Matka mě tehdy přivedla do posvátného kruhu a podala mi nůž „Dosáhl jsi patřičného věku,“ řekla. „Je čas, aby ses stal jedním z nás.“ I teď myslím na poslední záchvěv obětovaného kozla, živě si vybavuju hrdost v matčiných očích i souhlasný šum ozývající se z kruhu zahalených mužů.

Toužím zažít to vzrušení znovu.

Ale ryba nebude stačit.

Odstraním háček a pustím mrskající se rybu zpátky do jezera. Se šplouchnutím mávne ocasní ploutví a zmizí, Hladinu čeří mírný vánek, na rákosí se třepetají vážky.

Otočím se k Teddymu.

A chlapec se zeptá: „Proč se na mě tak díváš?“

Kapitola 25

Dvaačtyřicet eur v drobných odměnách, to byl na mrazivou prosincovou neděli velmi slušný výdělek. Lily zamávala skupině turistů, které právě provedla po Foru Romanu, a vzápětí ucítila, jak jí na obličej dopadají studené dešťové kapky. Vzhlédla k temným, hrozivě nízkým mrakům a zachvěla se zimou. Zítra určitě budu potřebovat nepromokavý plášť, pomyslela si.

S čerstvě nabytým bohatstvím v kapse zamířila tam, kde rádi nakupovali všichni chudí studenti: k římskému blešímu trhu na Porta Portese v Trastevere. Je skoro jedna hodina po poledni a prodavači už pomalu budou balit své stánky, říkala si, ale možná ještě stihnu nějakou výhodnou koupi. Když dorazila na trh, drobně poprchávalo. Náměstím Porta Portese zněl rachot skládaných krabic a beden. Neztrácela čas a za pouhá tři eura ukořistila obnošený vlněný svetr.

Páchl cigaretovým kouřem, ale věděla, že stačí důkladně ho vyprat. Další dvě eura vydala za pláštěnku s kapuci, jen trochu zamazanou motorovým olejem. Díky novým nákupům měla teplé oblečení a stále jí ještě zůstalo dost peněz. Dopřála si tedy ten luxus a začala jen tak naslepo hledat.

Procházela úzkou uličkou mezi stánky, občas se zastavila, aby si prohlédla levnou bižuterii nebo falešné antické mince. Pokračovala směrem k Piazza Ippolito Nievo, k prodavačům starožitností. Jak to vypadalo, v téhle části blešího trhu skončila každou neděli; staré věci, předměty z dávných dob ji zajímaly ze všeho nejvíc. Kousek středověké tapiserie či pouhý bronzový úlomek jí dokázaly zrychlit tep. Když posléze došla k antikvitám, prodavači většinou už na vozících odváželi své zboží pryč, v dešti zůstalo otevřených jenom pár stánků. Minula různé podřadné tretky i unavené zachmuřené muže, kteří je nabízeli, a už se chystala piazzu opustit. Vtom jí pohled padl na malou dřevěnou krabičku. Lily se zastavila. Zírala.

Na víčku byly vyryté tři převrácené kříže.

Její deštěm zmáčená tvář ztuhla. Potom si Lily podle umístění pantů uvědomila, že se na krabičku dívá z opačného směru, a s rozpačitým úsměvem ji otočila. Kříže teď stály ve správné poloze. Pokud člověk příliš myslí na zlo, napadlo ji, vidí je všude. I tam, kde není.

„Hledáte náboženské předměty?“ zeptal se italsky prodavač.

Zvedla hlavu a spatřila mužův vrásčitý obličej s očima, které se téměř ztrácely v záhybech kůže. „Díky, jenom se tak rozhlížím kolem.“

„Tady. Mám toho víc.“ Muž před ni přisunul velkou krabici plnou propletených růženců, dřevěných sošek Madony a starých knih se stránkami kroutícími se vlhkem.

„V klidu se podívejte, na co chcete. Nemusíte spěchat.“

Na první pohled ji v krabici nic nezaujalo. Ale pak si všimla hřbetu jedné z knížek. V kůži byl vytlačený zlacený název: Kniha Enochova.

Vzala ji do rukou, rozevřela na stránce obsahující údaje o autorských právech a přečetla si, že jde o překlad R. H.

Charlese, vydaný roku 1912 v nakladatelství Oxford University Press. Před dvěma léty viděla v pařížském muzeu útržek pradávné etiopské verze. Kniha Enochova patřila ke starobylé apokryfní literatuře, tedy k textům nezařazeným do bible.

„Je hodně stará,“ řekl prodavač.

„Ano, jistě,“ zamumlala Lily.

„Z roku 1912.“

Ovšem ta slova jsou mnohem starší, uvažovala, zatímco listovala zažloutlými stránkami. Tenhle text vznikl zhruba dvě stě let před narozením Krista a vypráví příběhy, které se odehrály ještě před Noemem a jeho archou, před Metuzalémem… Dál otáčela stránky, až se zastavila u odstavce podtrženého inkoustem.

Jejich těla dál plodí duchy zla, neboť ve svém prvopočátku se zrodili ze spojení lidských bytostí a svatých Strážců; budou na zemi zlými duchy a musí být zlými duchy nazýváni.

„Mám tu ještě spoustu jeho věcí,“ poznamenal prodavač.

„Jeho?“ vzhlédla Lily.

„Myslím člověka, kterému ta kniha patřila. Tohle všechno bylo jeho.“ Muž mávl rukou k několika krabicím.

„Zemřel minulý měsíc a já teď rozprodávám pozůstalost.

Jestli se o takové věci zajímáte, je jich tady víc.“ Sklonil se, zalovil v další krabici a vytáhl útlou knížku, jejíž kožené desky byly značně potrhané a plné skvrn. „Stejný autor,“

řekl. „R. H. Charles.“

Nikoliv stejný autor, ale překladatel, opravila ho v duchu, zatímco se dívala na Knihu jubileí, vydání z roku 1913. Lily sice už slyšela o tomhle posvátném textu, také datovaném do předkřesťanských dob, ale nikdy jej nečetla.

Sáhla po deskách a kniha se sama rozevřela u 5. verše 10.

kapitoly, opět podtrženého inkoustem.

A ty víš, jak si Strážci, otcové oněch duchů, vedli za mých dnů; proto ony duchy, kteří dosud žijí, uvězni a drž je pevně na místě zavržení, nedovol jim, aby přinášeli zkázu synům služebníka tvého, můj Bože; neboť jsou ničemní a stvořeni byli toliko pro neštěstí a zmar.

Na okraj stránky kdosi připsal týmž inkoustem: Synové Seta. Dcery Kainovy.

Lily zavřela knihu a náhle si všimla nápadných hnědavých skvrn na kožené vazbě. Krev?

„Chcete si ji koupit?“

Vzhlédla. „Co se stalo tomu člověku? Majiteli těch knih?“

„Říkal jsem vám, že umřel.“

„Ale jak?“

Prodavač pokrčil rameny. „Žil osaměle. Byl už hodně starý. A choval se podivínsky. Našli ho zamčeného v jeho bytě, všechny tyhle knihy měl naskládané u dveří. Takže se ani nemohl dostat ven. Blázen, co?“

Nebo se naopak k smrti bál něčeho, co by mohlo vniknout dovnitř, napadlo Lily.

„Udělám vám slušnou cenu. Vezmete si tu knížku?“

Upřeně pozorovala útlý svazek, myslela na jeho majitele, který ležel mrtvý a zabarikádovaný v přecpaném bytě, a skoro cítila, jak ze stránek vzlíná pach tlejícího těla. I když ji skvrny na kožených deskách odpuzovaly, chtěla tu knihu.

Ráda by zjistila, proč původní vlastník napsal na okraj stránky ta slova, a jestli jich tam třeba není víc.

„Pět eur,“ řekl prodavač.

Tentokrát výjimečně nesmlouvala. Prostě zaplatila požadovanou cenu a odešla s knihou v batohu.

Když po vlhkém schodišti stoupala ke svému bytu, pořádně se rozpršelo. A pršelo celé odpoledne, zatímco v našedlém vodnatém světle seděla nad knihou. Četla o Setovi. Set, třetí syn Adamův, zplodil Enose, který zplodil Kainana. Byla to pokrevní linie, z níž později vzešli patriarchové Járed, Enoch, Metuzalém a Noe. Ale tatáž rodová linie ze sebe vydala i zkažené plody, prokleté syny, kteří se spojovali s dcerami vražedného předka.

S dcerami Kainovými.

Lily se zastavila u dalšího podtrženého odstavce, u slov, která si kdysi označil člověk, jehož duch jako by jí teď nahlížel přes rameno, dychtivý rozdělit se s ní o svá tajemství, šeptem ji varovat.

A nezákonnost se rozmohla na zemi a všechno živoucí konalo zvrácenosti, stejně lidé jako dobytek a zvěř i ptáci a vše, co chodí po zemi, jeden každý páchal zvrhlosti a porušoval řád, všichni se začali vzájemně požírat, bezpráví se na světě rozrůstalo a veškeré představitelné myšlenky lidí byly čím dál víc ve vleku zla.

Zvolna se stmívalo. Lily seděla už tak dlouho, že úplně ztratila cit v nohou. Venku dál fukal na okno déšť, ulicemi Říma nepřetržitě proudila houkající auta. Ale tady v jejím pokoji vládlo mrtvé ticho. Ta slova napsaná celá staletí před Kristem a před apoštoly vyprávěla o hrůze tak dávné, že dnešní lidstvo si ji už nepamatovalo. A neuvědomovalo si její trvání, její všudypřítomnost.

Lily se znovu sklonila ke Knize jubileí, k neblahé věštbě, kterou patriarcha Noe adresoval svým synům: Neboť hledím a zřím, jak démoni započali očarovávat a svádět vás i vaše potomky, a bojím se, že po mé smrti budete prolévat lidskou krev na zemi, až také vás smete trest z povrchu zemského.

Démoni jsou stále mezi námi, pomyslela si.

A krveprolévání nikdy neskončilo.

Kapitola 26

Jane za volantem a Maura na sedadle spolujezdce uháněly severním směrem po massachusettské dálnici.

Kolem míjela nehybná krajina sněhu a holých stromů.

Dokonce i v nedělním odpoledni se o silnici musely dělit s konvojem obrovských kamionů. Kdykoliv je Jane odvážně předjížděla, její subaru vedle nich vypadalo jako trpaslík.

Maura si těch nebezpečných manévrů raději nevšímala a místo toho se věnovala Janeiným chvatně načmáraným poznámkám, které ovšem nebyly o nic nečitelnější než lékařský škrabopis, jaký se už dávno naučila luštit.

Sarah Parmleyová, věk: 28. Naposledy spatřena 23.12., kdy se odhlašovala z motelu Oakmont.

„Zmizela před dvěma týdny, a její mrtvolu objevili až teď?“ podivila se Maura.

„Našli ji v neobývaném domě. A ten zřejmě stojí někde o samotě. Hlídač si všiml jejího zaparkovaného auta. Taky zjistil, že domovní dveře nejsou zamčené. Vešel dovnitř, aby se tam porozhlédl. Pak objevil tělo.“

„Co oběť dělala v neobývaném domě?“

„To nikdo neví. Sarah do městečka dorazila 20. prosince na pohřeb své tety. Všichni se domnívali, že se hned po obřadu vrátila domů do Kalifornie. Až najednou začal volat její zaměstnavatel ze San Diega. Sháněl se po ní. Ale ani potom nikoho nenapadlo, že třeba vůbec neodjela.“

„Koukni se na mapu, Jane. Ze severní částí státu New York je to do Bostonu, na naše místo činu, skoro 500

kilometrů. Proč by vrah odvážel uříznutou ruku tak daleko?

Třeba vůbec není její.“

„Je to její ruka. Vím to. Říkám ti, rentgenové snímky do sebe zapadnou jako dílky ve skládance.“

„Jak si můžeš být jistá?“

„Podívej se na jméno městečka, kde se našlo tělo Sarah.“

„Purity, stát New York. Purity jako čistota, budiž, je to zvláštní jméno, ale jinak mi nic neříká.“

„Sarah Parmleyová v Purity vyrůstala. Absolvovala tam střední školu.“

„No a?“

„Hádej, kde chodila na střední školu Lori-Ann Tuckerová.“

Maura se zatvářila překvapeně. „V Purity?“

„Správně. A Lori-Ann Tuckerové bylo taky osmadvacet.

Před jedenácti lety tedy pravděpodobně obě ukončily střední školu ve stejné třídě.“

„Dvě oběti vyrůstaly v tomtéž malém městě, navštěvovaly tutéž střední školu. Musely se vzájemně znát.“

„A tam se s nimi možná setkal i pachatel. Takhle si je vybral. Třeba je začal nenávidět už tenkrát ve škole. Dvořil se jim, vysmály se mu, načež posledních jedenáct let přemýšlel o pomstě. Pak se z ničeho nic Sarah objeví v Purity na pohřbu své tety. Náš chlapec ji uvidí a rázem v něm zabouří dávné křivdy. Zabije ji, uřízne jí ruku jako suvenýr. Užije si přitom tolik radosti, že se rozhodne provést to znovu.“

„A tak se rozjede až do Bostonu, aby zavraždil Lori-Ann? Trochu dlouhá cesta kvůli chvilce vzrušení.“

„Ale rozhodně ne, když je ve hře stará dobrá pomsta.“

Maura sledovala silnici a nahlas přemýšlela: „Jestli mu šlo o pomstu, proč tu noc volal Joyce O’Donnellové? Proč obrátil svůj vztek proti ní?“

„Odpověď znala jenom O’Donnellová. A odmítla nám tajemství prozradit.“

„A proč mi počmáral dveře? Co mi chtěl vzkázat?“

„Myslíš ten nápis Zhřešila jsem!“

Maura zrudla. Narovnala se, sklapla složku s poznámkami a pevněji sevřela v rukou. Takže to tu bylo zase. Jediné téma, které si absolutně nepřála rozebírat.

„Řekla jsem o tom Frostovi,“ prohodila Jane.

Maura mlčela, dál upřeně zírala přímo před sebe.

„Takovou informaci jsem mu opravdu nemohla zatajit.

Už hovořil s otcem Brophym.“

„Měli jste mě nechat, abych si s Danielem nejdřív promluvila.“

„Z jakého důvodu?“

„Určitě ho zaskočilo…“

„Že víme o vás dvou?“

„Sakra, přestaň mě umravňovat.“

„Já tě neumravňuju.“

„Ale ano. Přece slyším ten tvůj tón. Laskavě si ho odpusť.“

„Pak je moc dobře, že jsi neslyšela Frostův názor.“

„Nestávají se snad tyhle věci dnes a denně? Lidé se zamilovávají, Jane. Dělají chyby.“

„Jenže ty se chyb dopouštět nesmíš!“ Janein hlas zněl skoro hněvivě, zklamaně. „Vždycky jsem byla přesvědčená, že jsi chytřejší.“

„V takových záležitostech není nikdo dost chytrý.“

„Ten vztah je slepá ulička, a ty to dobře víš. Jestli doufáš, že se s tebou Brophy někdy ožení…“

„Manželství už jsem si vyzkoušela, pamatuješ? Byl to oslňující úspěch.“

„A co myslíš, že tě čeká tentokrát?“

„Nevím.“

„No, já to vím dost přesně. Nejdřív se objeví dohady.

Tvoji sousedé se budou v duchu ptát, proč asi u tvého domu v jednom kuse parkuje auto místního katolického kněze. Pak budete muset potají odjíždět mimo město, abyste spolu vůbec mohli strávit nějaký čas. Ovšem dříve nebo později vás někdo stejně přistihne pohromadě. A začnou se naplno šířit klepy. Všechno bude čím dál horší. Tíživější a trapnější.

Jak dlouho to dokážete snášet? Kdy ho situace postaví před zásadní volbu?“

„Nechci se o tom bavit.“

„Myslíš, že si zvolí tebe!“

„Přestaň s tím, Jane.“

„A ty s tím přestaneš?“ Otázka byla natolik netaktní, že Maura chvíli uvažovala, jestli nemá v nejbližší obci vystoupit, najmout si auto a vrátit se domů.

„Jsem dost stará, abych se rozhodovala sama za sebe,“

řekla.

„Ale jak se rozhodne on!“

Maura otočila hlavu k bočnímu oknu a zahleděla se na zasněžená pole a vyčuhující sloupky napůl zavátých plotů.

Skutečně mě překvapí, jestli se nerozhodne pro mě? Může mi znovu a znovu opakovat, jak moc mě miluje. Ale dokázal by kvůli mně opustit církev?

Jane si povzdechla. „Promiň.“

„Je to můj život, ne tvůj.“

„Jo, máš pravdu. Je to tvůj život.“ Jane potřásla hlavou a zasmála se. „Holka, svět se úplně zbláznil. Už se nemůžu na nic spolehnout. Na jedinou zatracenou věc.“ Chvíli mlčky řídila, přivírala oči před zapadajícím sluncem. „Vlastně jsem se ti ještě nesvěřila se svými úžasnými novinkami.“

„S jakými novinkami?“

„Moji rodiče se rozešli.“ Konečně se na ni Maura podívala. „Kdy k tomu došlo?“

„Hned po Vánocích. Sedmatřicet let manželství, a najednou si táta v práci nabrnkne nějakou blondýnu.“

„To je mi líto.“

„A teď ještě ta věc s tebou a Brophym. Jako by všechny pomátl sex. Tebe. Mého zpitomělého tátu. Dokonce i mamku.“ Jane se odmlčela. „Vince Korsak ji pozval na rande. Až k takovým koncům to vede.“ Náhle zaúpěla.

„Kristepane, právě mi to začíná docházet. Uvědomuješ si, že by se mohl stát mým nevlastním otcem!“

„Takhle bláznivý svět zase není.“

„Mohlo by se to stát.“ Jane se otřásla. „Naskakuje mi husí kůže, už jenom když na ty dva pomyslím.“

„Tak na ně nemysli.“

Jane zaskřípala zuby. „Snažím se.“

A já se pokusím nemyslet na Daniela.

Jenže zatímco projížděly městem Springfield a zvlněnými Berkshire Hills vstříc zapadajícímu slunci, nedokázala myslet na nic a na nikoho jiného než na Daniela.

Nadechla se, a zachytila jeho vůni, překřížila ruce na hrudi, a ucítila jeho doteky, jako by jí vzpomínky zůstaly vryté do kůže. Jsi na tom stejně, Danieli? ptala se v duchu. Když jsi dnes ráno stál před svými farníky a rozhlížel se po obličejích, napjatě čekajících na tvá slova, byla to moje tvář, kterou jsi hledal, moje tvář, kterou sis představoval?

Hranice státu New York přejely za tmy. Mauře zazvonil mobilní telefon. V neosvětleném autě jí pár vteřin trvalo, než jej vylovila z přeplněné kabelky. „Doktorka Islesová,“

ohlásila se.

„Mauro, to jsem já.“

Jakmile uslyšela Danielův hlas, celá se zapálila. Byla ráda, že šero chrání její obličej před Janeiným pohledem.

„Navštívil mě detektiv Frost,“ pokračoval Daniel. „Musela jsem jim to říct.“

„Samozřejmě. Ale kéž bys mi předtím zavolala. Měla ses mi svěřit.“

„Omlouvám se. Muselo být hodně nepříjemné vyslechnout si všechno právě od něho.“

„Ne, o tohle nejde. Mám na mysli kresby na tvých dveřích. Netuším, co by mohly znamenat. Určitě bych k tobě okamžitě vyrazil. Nenechal bych tě trápit se samotnou.“

Maura mlčela. Dobře věděla, že Jane sleduje každé slovo a nepochybně vyjádří svůj nesouhlas, sotva hovor skončí.

„Před chvílí jsem zajel k tvému domu,“ řekl Daniel.

„Doufal jsem, že tě zastihnu.“

„Dneska budu na noc pryč.“

„A kde teď jsi?“

„V autě s Jane. Před minutou jsme minuly Albany.“

„Jste ve státě New York? Proč?“

„Našla se další oběť. Myslíme si…“ Jane náhle pevně stiskla Mauře loket, zřejmě aby ji upozornila, že čím méně toho prozradí, tím lépe. Když teď Daniel projevil až příliš lidské slabosti, Jane mu přestala důvěřovat. „Nemůžu o tom mluvit,“ řekla Maura.

V telefonu zavládlo mlčení. Pak Daniel vydechl: „Chápu.“

„Jisté podrobnosti jsou přísně důvěrné.“

„Nemusíš mi nic vysvětlovat. Vím, jak to chodí.“

„Můžu ti zavolat později?“ Až nás nebudou poslouchat žádné cizí uši.

„Není to nutné, Mauro.“

„Ale já ti chci zavolat.“ Toužím s tebou mluvit.

Maura ukončila hovor a zahleděla se do tmy, jíž pronikalo pouze světlo jejich reflektorů. Dálnici už nechaly za sebou a teď uháněly jihozápadním směrem po silnici vedoucí mezi zasněženými loukami. Občas se kolem nich mihlo auto jedoucí v protisměru, tu a tam zahlédly matnou záři vycházející z nějakého vzdáleného farmářského domu.

„Doufám, že o případu se s Brophym vybavovat nebudeš,“ prohodila Jane.

„I kdybych se náhodou o něčem zmínila, Daniel je absolutně diskrétní. Vždycky jsem mu důvěřovala.“

„To já taky.“

„Chceš naznačit, že mu už nedůvěřuješ?“

„Jsi zaslepená láskou, doktorko. Nedá se od tebe čekat nestranný úsudek.“

„Obě Daniela dávno známe.“

„Ovšem, ale v životě by mě nenapadlo…“

„Co? Že se mnou bude spát?“

„Prostě myslíš si, že někoho dokonale znáš, a najednou tě ten člověk zaskočí. Udělá něco, co bys od něho nikdy nečekala. A tím zpochybní všechny tvoje jistoty. Uvědomíš si, že nikomu nevidíš do duše. Kdybys mi před pár měsíci řekla, že můj táta opustí mamku kvůli nějaké štětce, pokládala bych tě za cvoka. Zkrátka lidé jsou nevypočitatelní. Dokonce i ti, které milujeme.“

„Proto teď nedůvěřuješ Danielovi.“

„Rozhodně ne, pokud jde o jeho slib čistoty.“

„Tohle jsem neměla na mysli. Mluvím o vyšetřování.

O tom, jestli mu mám prozradit detaily, které se týkají nás obou.“

„Není policista. Není nutné do čehokoliv ho zasvěcovat.“

„Strávil se mnou minulou noc. Nápis na mých dveřích byl adresovaný i jemu.“

„Takže nejen Zhřešila jsem, ale taky Zhřešil jsem!“

Maura se opět začervenala. „Ano.“

Chvíli obě mlčely. Bylo slyšet jenom svist pneumatik a tlumeně syčící topení.

„Brophyho jsem si vážila, jasné?“ přerušila ticho Jane.

„K bostonské policii se vždycky choval velmi vstřícně.

Kdykoliv jsme na místě činu potřebovali kněze, bez váhání se dostavil, třeba uprostřed noci. Měla jsem ho ráda.“

„Proč se tedy stavíš proti němu?“

Jane se k ní otočila. „Protože mám náhodou ráda i tebe.“

„Momentálně ve mně takový dojem nevyvoláváš.“

„Ne? Pochop, když provedeš něco tak nečekaného a navíc sebezničujícího, musím si položit otázku…“

„Jakou otázku?“

„Jestli tě opravdu znám.“

*

Když konečně dorazily na parkoviště nemocnice Lourdes v Binghamtonu, minula osmá večer. Po té dlouhé cestě vystoupila Maura z auta celá rozlámaná a nijak netoužila zapřádat byť jen zdvořilostní rozhovor. Předtím zastavily pouze na krátkou a mlčenlivou večeři u McDonalda a vinou Janeina stylu jízdy i chvatně zhltnutého jídla měla teď žaludek jako na vodě. Ale ze všeho nejvíc ji znervózňovalo přetrvávající napětí. Atmosféra mezi nimi natolik zhoustla, že jediné nevhodné slůvko by mohlo způsobit výbuch. Jakým právem mě Jane soudí? ptala se v duchu Maura, zatímco se prodíraly kolem hromad odhrabaného sněhu. Je šťastně vdaná, to se jí potom snadno moralizuje. Co ví o mém životě, o těch zoufalých osamělých večerech, kdy si pouštím pamětnické filmy nebo svému prázdnému domu hraju na klavír? Kdepak, propast mezi našimi životy se už příliš rozevřela, aby se ještš»dala přemostit skutečným přátelstvm. Ostatně co mám vůbec s touhle bezcitnou a neústupnou štěknou společného?

Absolutně nic.

Prošly vchodem pohotovosti. Než se za nimi zavřely automaticky ovládané dveře, stačil dovnitř proniknout poryv ledového vichru. Jane zamířila rovnou k okénku příjmu a zavolala: „Haló? Můžu dostat pár informací?“

„Jste detektiv Rizzoliová?“ ozval se za nimi čísi hlas.

Předtím si bledého muže, který seděl sám v čekárně, nevšimly. Teď se zvedl. Měl na sobě tvídové sako a pod ním mechově zelený svetr. To nebude policista, usoudila Maura i podle jeho rozcuchaných vlasů. A vzápětí muž její dojem potvrdil.

„Doktor Kibbie,“ představil se. „Napadlo mě počkat tu na vás, abyste nemusely hledat cestu dolů do márnice.“

„Díky, že jste se nás ujal.“ Jane mu podala ruku. „Tohle je doktorka Islesová z našeho úřadu soudního lékaře.“

Maura mu také potřásla pravicí. „Už jste provedl pitvu?“

„Já? Kdepak, nejsem patolog, jenom obyčejný internista.

Víte, ve funkci koronera okresu Chenango se střídáme čtyři.

Já provádím předběžné ohledání mrtvoly a určuju, jestli je nutná pitva. Tentokrát se nejspíš bude pitvat zítra odpoledne, pokud sem ze Syracuse stihne dorazit soudní lékař okresu Onondaga.“

„Váš okres nemá vlastního soudního patologa?“

„Má, ovšem v tomhle případě…“ Kibbie potřásl hlavou.

„Je nám jasné, že taková vražda vzbudí zájem veřejnosti.

Obrovský zájem. Navíc by mohla vést k široce medializovanému trestoímu řízení. Proto si náš patolog přizval dalšího soudního lékaře. Aby nevznikly žádné pochybnosti o závěrech pitvy. Víc hlav víc ví, znáte to.“

Zvedl ze židle svůj zimník. „K výtahu sejde tudy.“

„A kde je detektiv Jurevich?“ zeptala se Jane. „Myslela jsem, že se tu s ním setkáme.“

„Joea bohužel před chvilkou odvolali, dneska večer se s ním tedy neuvidíte. Vzkazuje, že vás ráno bude čekat u toho domu. Jenom mu zítra zavolejte.“ Kibbie se zhluboka nadechl. „Jste na to připravené?“

„Je to hodně zlé?“

„Řekl bych to takhle: doufám, že v životě už nic podobného neuvidím.“

Přešli chodbou k výtahu a Kibbie stiskl tlačítko DOLŮ.

„Hádám, že po dvou týdnech tělo není zrovna v nejlepším stavu,“ prohodila Jane.

„Vlastně nastal jen minimální rozklad. Ten dům je opuštěný. Netopí se tam, elektřinu dávno vypnuli. Uvnitř může být kolem nuly. Mrtvola tam ležela skoro jako v mrazáku.“

„Jak se tam oběť vůbec ocitla?“

„To netušíme. Nic nenasvědčuje násilnému vniknutí, musela tedy mít klíče. Nebo je měl vrah.“

Dveře výtahu se otevřely. Všichni tři vešli do kabiny, Kibbie s oběma ženami po bocích. Představoval jakýsi nárazník mezi Maurou a Jane, které spolu od chvíle, kdy vystoupily z auta, dosud nepromluvily.

„Komu ten neobývaný dům patří?“ zeptala se Jane.

„Ženě, která teď žije někde mimo náš stát. Dům zdědila po rodičích a už celá léta se ho marně snaží prodat.

Nepodařilo se nám ji kontaktovat. Její současnou adresu nezná ani realitní kancelář.“ V suterénu vystoupili z výtahu.

Kibbie je chodbou zavedl do předsálí pitevny.

„Konečně,

pane

doktore!“

Mladá

blondýnka

v nemocničním kompletu odložila rozečtený milostný román a zvedla se, aby je přivítala. „Už jsem skoro pochybovala, jestli vůbec přijdete.“

„Díky, že jste počkala, Lindsey. Tohle jsou ty dvě dámy z Bostonu, o kterých jsem vám říkal. Detektiv Rizzoliová a doktorka Islesová.“

„Jely jste takovou dálku jen kvůli naší krasavici? Tak já pro ni skočím.“ Lindsey prošla dvojitými dveřmi do pitevny a ťukla do vypínače na stěně. Ve světle zářivek se objevil prázdný pitevní stůl. „Doktore Kibbie, vážně už musím běžet. Mohl byste ji potom šoupnout zpátky? A zamknout tady? Až budete odcházet, stačí zaklapnout dveře z chodby.“

„Chcete ještě stihnout zbytek zápasu?“ zeptal se Kibbie.

„Jasně, jestli se tam neukážu, Ian už se mnou v životě nepromluví.“

„Ian umí mluvit?“

Lindsey protočila panenky. „Pane doktore. Prosím.“

„Pořád vám opakuju, že byste měla brnknout mému synovci. Právě se chystá studovat medicínu na Cornellově univerzitě. Když si nepospíšíte, vyfoukne vám ho jiné děvče.“

Dívka se zasmála a otevřela chladicí box. „Doktora bych si nikdy nevzala.“

„Teď jste se mě opravdu dotkla.“

„Víte, potřebuju chlapa, co se bude denně vracet domů k večeři.“ Uchopila držadla vozíku a vyvezla jej z boxu.

„Chcete ji na stůl?“

„Ne, může zůstat na vozíku. Nebudeme pitvat.“

„Raději zkontroluju, jestli jsem vytáhla tu pravou.“

Lindsey se podívala na připevněnou cedulku s údaji a pak bez sebemenších známek rozpaků či nechuti stáhla zip plastového vaku, aby odhalila obličej mrtvoly. „Jo, je to ona,“ pokývla a narovnala se. Přitom ladně odhodila dozadu své blond vlasy. Její tvář, růžová svěžestí mládí, ostře kontrastovala se ztuhlým obličejem mrtvoly, s vyschlýma očima zírajícíma z otvoru vaku.

„Fajn, Lindsey, teď už ji přebíráme,“ řekl doktor Kibbie.

Dívka zamávala na rozloučenou. „Nezapomeňte zaklapnout ty dveře,“ prohodila s milým úsměvem a zmizela. V pitevně po ní zbyl jaksi nepatřičný závan parfému.

Maura sáhla do krabice na přepážce pro latexové rukavice a navlékla si je. Potom přistoupila k vozíku a stáhla zip až dolů. Plastový vak se zcela rozevřel. Všichni tři hleděli na obnažené tělo, neschopní pronést jediné slovo.

Už při čtyřech stupních Celsia se bakterie nemůžou množit a rozklad ustává. Přestože mrtvola ležela v opuštěném domě dva týdny, mráz konzervoval měkké tkáně, nebylo tedy nutné chránit se mentolovou mastí před hnilobným zápachem. Světlo zářivek ovšem odhalovalo mnohem horší hrůzy, než jaké by představovaly zetlelé části těla. Hrdlo bylo rozchlípené jediným hlubokým řezem, který proťal průdušnici a pokračoval až ke krční páteři. Ale Mauřin pohled nepřitahoval pouze ten smrtící zásah nožem; upřeně pozorovala nahý trup, spousty křížů vyřezaných na prsou a břichu. Svaté symboly vryté do pergamenu lidské kůže. Každý z křížů lemovaly stroupky sražené krve. A další nesčetné potůčky, které původně vyprýštily z mělkých ran a stékaly po obou stranách trupu, později zaschly a získaly cihlově červenou barvu.

Maura sklouzla očima k pravé paži spočívající podél boku. Spatřila kruhové odřeniny na zápěstí, patrně způsobené surově utaženými pouty. Zvedla hlavu a setkala se s pohledem Jane. Na hněv jako by náhle zapomněly, představovaly si poslední kruté chvíle Sarah Parmleyové.

„Zatímco jí tohle prováděl, byla stále ještě naživu,“

poznamenala Maura.

Jane polkla. „Než dokončil všechny ty řezy, mohly uplynout celé hodiny.“

„Když jsme ji našli, kolem neodříznutého zápěstí a obou kotníků měla uvázanou nylonovou šňůru,“ řekl Kibbie.

„Uzly byly přibité k podlaze, takže se žena nemohla hýbat.“

„Lori-Ann Tuckerové nic takového neudělal,“ podotkla Maura.

„Mluvíte o té oběti z Bostonu?“ zeptal se Kibbie.

„Ano. Částečně rozřezal její tělo. Ale nemučil ji.“ Maura přešla k levé straně mrtvoly a zahleděla se na zaschlý, kožnatě hnědý pahýl zápěstí. Měkké tkáně se smrštily a odhalily povrch přetnuté kosti.

„Třeba od té ženy něco chtěl,“ uvažovala nahlas Jane.

„Možná proto ji mučil.“

„Vyslýchal ji?“ nadhodil Kibbie.

„Nebo trestal,“ řekla Maura a s pohledem upřeným na tvář oběti si znovu připomenula slova načmáraná na jejích domovních dveřích stejně jako v ložnici Lori-Ann. Zhřešila jsem.

Má snad tohle být odplata za hřích?

„Nejde o náhodné řezné rány, ale o kříže,“ namítla Jane.

„O náboženské symboly.“

„Nakreslil je taky na zdi,“ poznamenal Kibbie.

Maura se k němu otočila. „Je na těch zdech ještě něco jiného? Další symboly?“

„Jo, spousty podivných kreseb. Povím vám, sotva jsem vkročil do domu, zůstal mi nad tím rozum stát. Joe Jurevich vám všechno předvede, až tam zajedete.“ Kibbie přelétl očima mrtvolu. „Víc tady už neuvidíte. Ale dokonale to stačí k závěru, že náš pachatel měl dávno skončit v blázinci.“

Maura vytáhla zip až nahoru, uzavřela plastový vak nad zapadlýma očima, nad rohovkami zkalenými smrtí. Věděla, že nebude provádět pitvu. Ale nepotřebovala skalpel a laboratorní testy, aby poznala, jak oběť umírala; odpověď vrah až příliš srozumitelně vyřezal do ženina těla.

Vrátili vozík do chladicího boxu a sundali si latexovjj rukavice. Zatímco si Kibbie u dřezu umýval ruce, rozpovídal se. „Když jsem se před deseti léty přistěhoval do okresu Chenango, zpočátku jsem si tu připadal jako v pozemském ráji. Čerstvý vzduch, mírně zvlněné kopce. Lidé, kteří zdaleka mávají na pozdrav. Pokud navštívíte pacienta, nabídnou vám domácí koláč.“ PovzdSÉH si a zavřel kohoutek. „Jenže stejně tomu neuniknete. Ať si vyberete velkoměsto nebo vesnici, manželé pořád střílejí své manželky, mládež se opíjí a krade. Ale ani ve snu by mě nanapadlo, že tady uvidím něco tak zvráceného.“ Odtrhl papírový ručník a osušil si ruce. „Rozhodně ne v obci jako Purity. Pochopíte, co mám na mysli, až tam přijedete.“

„Jak je to daleko?“

„Asi hodinu a půl, možná dvě. Záleží na tom, jestli chcete riskovat život rychlou jízdou po vedlejších silnicích.“

„Raději tedy už vyrazíme,“ řekla Jane. „Jestli tam chceme najít motel.“

„Motel?“ zasmál se Kibbie. „Na vašem místě bych se zastavil v Norwichi. Purity zrovna nehýří nabídkami ubytování.“

„Je to tak malá obec?“

Kibbie odhodil papírový ručník do odpadkového koše.

„Jo, hodně malá.“

Kapitola 27

Stěny v motelu byly přímo papírově tenké. Maura z postele slyšela, jak Jane ve vedlejším pokoji telefonuje.

Musí být úžasné beze strachu volat manželovi, hlasitě se s ním smát, říkala si. Klidně se na veřejnosti objímat a líbat, nemuset se nejdřív trapně ohlížet a pátrat, jestli poblíž nestojí známí, kteří by pohoršeně kroutili hlavou… Mauřin hovor s Danielem proběhl krátce a měl neosobní ráz. V

pozadí se ozývaly cizí hlasy, Daniel nebyl sám, a proto mluvil dost odměřeně. A takhle to bude pořád? ptala se v duchu. Naše osobní a veřejné životy zůstanou zcela oddělené, nikdy se neprotnou? Takovou cenu tedy platíme za hřích? Nečeká nás žádné zatracení, žádný pekelný oheň, jenom zlomené srdce.

V sousední místnosti Jane ukončila hovor a o chviličku později zapnula televizor. Pak Maura uslyšela šumění sprchy. Obě ženy oddělovala omítnutá dřevěná zeď, ale skutečná bariéra, která mezi nimi přetrvávala, byla mnohem mohutnější. Cestou z Binghamtonu spolu téměř nepromluvily a teď pouhý zvuk Janeiny televize dokázal vystupňovat podráždění. Maura si přikryla uši polštářem.

Hluk tím sice poněkud ztlumila, ale nedokázala umlčet

pochybnosti dotírající v její mysli. I poté, co v Janeině pokoji konečně nastalo ticho, Maura dál bděla, vnímala ubíhající minuty, hodiny.

Před sedmou ráno vstala úplně vyčerpaná a vyhlédla z okna. Obloha se zdála kkustrofobicky nízká a šedá. V noci sněžilo, všechna auta na parkovišti pokrývala silná vrstva bělostných vloček. Maura si přála jediné: okamžitě se vrátit domů. S chutí by poslala k čertu parchanta, který jí počmáral dveře. Toužila po pohodlí vlastní postele, vlastní kuchyně.

Ale čekal ji velmi dlouhý den, navíc otrávený nesnesitelnými zámlkami a Janeinými narážkami. Musíš zatnout zuby a vydržet.

Než se cítila připravená čelit takovému dni, potřebovala vypít dva šálky kávy. Ještě se posílila motelovou kontinentální snídaní sestávající z okoralého dánského sýra, chvatně si sbalila svých pár věcí a s taškou pak odešla na parkoviště, kde už Jane stačila nastartovat motor.

„Jurevich nás bude čekat u toho domu,“ řekla Jane.

„Znáš cestu?“

„Dal mi instrukce.“ Jane se na Mauru pátravě zahleděla.

„Páni, ty ale vypadáš.“

„Moc jsem toho nenaspala.“

„Mizerná matrace?“

„Kromě jiného.“ Maura hodila tašku na zadní sedadlo a zabouchla na své straně dveře auta. Chvíli obě seděly mlčky vedle sebe, topení jim zahřívalo kolena.

„Ještě pořád jsi na mě naštvaná, co?“ prolomila ticho Jane.

„Promiň, nemám zrovna náladu na výměnu názorů*“

„Prostě se snažím chovat jako přítelkyně, rozumíš? Když vidím, že se kámoška žene do maléru, cítím povinnost nějak se k tomu vyjádřit.“

„No a já tě vyslechla.“ Maura si zapnula bezpečnostní pás. „Teď snad už můžeme vyrazit, ne?“

Opustily Norwich a po silnicích kluzkých čerstvě napadaným sněhem zamířily k severozápadu. Ztěžklé mraky hrozily další sněhovou nadílkou, z okna Maura viděla jenom různé odstíny šedi. Dánský sýr se jí v žaludku proměnil v nestravitelný kus betonu. Zaklonila se, zavřela oči a bojovala s nevolností.

Náhle se probudila, připadalo jí, že sotva po několika vteřinách. Ale zjistila, že teď už se prodírají neprotaženou silnicí, z obou stran lemovanou hustým lesem. Od kol auta odlétal sníh, mraky během Mauřina spánku ještě víc potemněly.

„Jak daleko je to do Purity?“ zeptala se.

„Vesnicí už jsme projely. O nic jsi nepřišla.“

„Určitě jsme na správné silnici?“

„Jedu přesně podle Jurevichových instrukcí.“

„Jane, co když tady uvázneme?“

„Klid, mám pohon na všechna kola. A v krajném případě můžeme vždycky zavolat vyprošťovací vůz.“

Maura vytáhla mobilní telefon. „Není tu signál. Skvělé!“

„Myslím, že jsme tady. Tohle musí být ta odbočka.“ Jane ukázala k oznámení realitní kanceláře, zpola zapadanému sněhem.

„Dům je na prodej, pamatuješ?“ Přidala plyn, pneumatiky nejprve podklouzly, pak naplno zabraly a subaru začalo zvolna zdolávat stoupající silnici. Stromy prořídly a brzy už byl vidět dům na vrcholu kopce.

Jane zastavila na příjezdové cestě a vzhlédla vzhůru k dvoupatrové stavbě ve viktoriánském slohu, která se nad nimi tyčila. „A sakra, barák jako hrad.“

Kolem zábradlí široké kryté verandy se třepetala žlutá páska ohrazující místo činu. Prkna sice zoufale volala po novém nátěru, ale ani zjevné známky chátrání nedokázaly zastřít skutečnost, že tohle bývalo půvabné obydlí s kouzelnou vyhlídkou. Obě vystoupily z auta. Zatímco po schůdcích stoupaly na verandu, do tváří je nepříjemně bodaly poletující sněhové vločky. Maura nakoukla oknem dovnitř. V šeru se tam přízračně bělaly obrysy nábytku zakrytého prostěradly, o mnoho víc neviděla.

„Domovní dveře jsou zamčené,“ konstatovala Jane.

„Kdy se tady s námi měl setkat?“

„Před patnácti minutami.“

Maura vydechla oblak páry. „Jak dlouho na něho v tom ledovém vichru budeme čekat?“

„Podívám se, jestli je tu signál.“ Jane se s nakrčeným čelem zahleděla na svůj mobilní telefon. „Jedna čárka. To by mohlo stačit.“

„Jdu si sednout do auta.“ Maura sestoupila z verandy a právě se chystala otevřít dveře subaru, když uslyšela, jak Jane říká: „Tamhle je.“

Maura se otočila. Do kopce vyjížděl červený džíp Cherokee, těsně za ním se držel černý mercedes. Cherokee zaparkoval vedle Janeina auta. Vzápětí se objevil nakrátko ostříhaný muž v dlouhé péřové bundě a vysokých botách, jak to odpovídalo nevlídnému počasí. Měl vážný obličej a chladné šedé oči.

Rukou v rukavici ukázal k Mauře a zeptal se: „Detektiv Rizzoliová?“

„Ne, já jsem doktorka Islesová. A vy nejspíš budete detektiv Jurevich.“

Přikývl, podali si ruce. „Jsem z úřadu šerifa okresu Chenango.“ Jurevich sklouzl očima k Jane, která scházela ze schodů verandy, aby se s ním přivítala. „Vy jste Rizzoliová?“

„Jo. Dorazily jsme před pár minutami…“ Jane náhle zmlkla, pohled upřený na černý mercedes a na muže, který z něj právě vystoupil. „K čertu, co tady dělá ten chlap?“

„Předvídal, že takhle zareagujete,“ poznamenal Jurevich.

Anthony Sansone rázně zamířil rovnou k nim, ve větru mu povlával černý plášť. Mlčky a krátce Jane pokývl. Tím stručným pozdravem přiznával zjevnou skutečnost: že není vítaný. Pak se otočil k Mauře. „Už jste viděla mrtvolu?“

„Ano. Včera večer.“

„Domníváte se, že se opět setkáváme s týmž vrahem?“

„Jaké setkáváme!“ popuzeně se ozvala Jane. „Není mi známo, že byste pracoval pro bezpečnostní složky, pane Sansone.“

Nevzrušeně opětoval její pohled. „Nebudu vám překážet.“

„Tohle je místo činu. Nemáte tu co pohledávat.“

„Neřekl bych, že okres Chenango spadá pod vaši pravomoc. Tady rozhoduje detektiv Jurevich.“

Jane se podívala na Jureviche. „Vy jste mu povolil přístup na místo činu?“

Jurevich pokrčil rameny. „Naši technici shromáždili stopy a všechno zdokumentovali. Není důvod, proč by si s námi nemohl dům prohlédnout.“

„Takže teď sem budete pořádat turistické zájezdy?“

„Tohle vyřizoval úřad okresního šerifa na zvláštní žádost.“

„Na čí žádost?“

Jurevich se otočil k Sansoneovi, jehož tvář zůstala zcela neproniknutelná.

„Jenom ztrácíme čas,“ prohodil Sansone. „A jsem si jistý, že se všichni už chceme schovat před tím větrem.“

„Detektive?“ naléhala Jane.

„Pokud máte námitky, obraťte se na federální ministerstvo spravedlnosti,“ řekl Jurevich, zřejmě těmi potížemi zcela otrávený. „A teď snad už půjdeme dovnitř, než tu všichni zmrzneme.“ Vyběhl po schodech na verandu a Sansone ho v těsném závěsu následoval.

Jane se za nimi upřeně dívala. „Jaké páky může Sansone mít?“ zamumlala.

„Proč se ho nezeptáš?“ opáčila Maura a vydala se ke schodům. Mezitím Jurevich odemkl přední vchod. Maura za oběma muži vstoupila do domu. Jak vzápětí zjistila, uvnitř rozhodně nebylo tepleji, alespoň tu však nefoukal vítr.

Konečně se objevila i Jane a zavřela dveře. Po třpytivém jasu sněhu Mauře chvilku trvalo, než si její oči přivykly na šero. Nakoukla do předního salonku. Uviděla nábytek přikrytý prostěradly a matně lesklou dřevěnou podlahu. V

bledém zimním světle pronikajícím okny místnost nabízela jenom nejrůznější odstíny šedé barvy.

Jurevich ukázal k úpatí schodiště. „Sice je nevidíte, ale luminol odhalil na schodech a tady v hale spousty krvavých stop. Jinak se zdá, že pachatel po sobě při odchodu z domu utřel podlahu. Veškeré stopy bot jsou hodně nevýrazné.“

„Prošli jste s luminolem celý dům?“ zeptala se Jane.

„S luminolem, s UV, s alternativním světelným zdrojem.

Propátrali jsme všechny místnosti. Tamhle je kuchyň, ze které se vchází do jídelny. Za salonkem je pracovna. Kromě těch rozmazaných otisků bot tady v hale se v přízemí nic příliš zajímavého nenašlo.“ Opět se zahleděl na schodiště.

„To hlavní se odehrálo nahoře.“

„Říkal jste, že dům je neobývaný,“ ozval se Sansone.

„Jak se vrah dostal dovnitř? Svědčí něco o násilném vniknutí?“

„Ne, pane. Okna byla zajištěná petlicemi. A realitní agentka přísahá, že kdykoliv odtud odchází, pečlivě zamkne domovní dveře.“

„Kdo má klíče?“

„Samozřejmě ona. A tvrdí, že je nikdy nedala z ruky.“

„Jak starý je dveřní zámek?“

„Sakra, to přesně nevím. Určitě nejmíň dvacet let.“

„Předpokládám, že klíče má i majitelka domu.“

„Už léta se v Purity neukázala. Slyšel jsem, že teď žije někde v Evropě. Nepodařilo se nám ji sehnat.“ Jurevich kývl hlavou směrem k nábytku přikrytému prostěradly. „Na všem leží tlustá vrstva prachu. Sami vidíte, že tu dávno nikdo nebydlí. Je to škoda. Takhle solidně postavený dům by měl vydržet staletí, a nyní tu stojí prázdný. Hlídač sem jednou měsíčně zajde na kontrolu. Právě při poslední obhlídce našel mrtvolu. Uviděl zaparkované pronajaté auto Sarah Parmleyové, načež zjistil, že domovní dveře jsou odemčené.“

„Prověřili jste toho hlídače?“ zeptala se Jane.

„Je mimo podezření.“

„Z jakého důvodu?“

„Tak především je mu jedenasedmdesát. A před třemi týdny ho propustili z nemocnice. Operace prostaty.“

Jurevich se podíval na Sansonea. „My muži máme pěkné vyhlídky, co?“

„Zbývá tedy řada nezodpovězených otázek,“ řekl Sansone. „Kdo odemkl domovní dveře? A hlavně, proč sem oběť vůbec přijela?“

„Dům je na prodej,“ připomenula Maura. „Třeba si všimla té cedule realitní kanceláře. A možná ji sem zavedla obyčejná zvědavost.“

„Jenže to jsou jen dohady,“ namítl Jurevich. „Probírali jsme všechno ze všech stran, ale stejně vůbec netušíme, proč sem nahoru přijela.“

„Povězte nám trochu víc o Sarah Parmleyové,“ vyzval ho Sansone.

„Vyrostla v Purity. Absolvovala místní střední školu.

Ale stejně jako spousta dalších mladých lidí nedokázala najít nic, co by ji tady drželo. Odstěhovala se do Kalifornie a už tam zůstala. Do obce se vrátila jen kvůli pohřbu své tety.“

„Jak její teta zemřela?“ zeptal se Sansone.

„Byla to nehoda. Žena spadla ze schodů a zlomila si vaz.

Sarah tedy přiletěla na pohřeb. Ubytovala se v motelu nedaleko Purity, odhlásila se den po pohřbu. Tehdy ji naposledy někdo viděl, až do soboty, kdy tady hlídač našel její auto.“ Jurevich pohlédl ke schodům. „Ukážu vám tu místnost.“

Vedl je. Uprostřed schodiště se zastavil a kývl hlavou směrem ke zdi. „Tenhle kříž je první, kterého jsme si všimli.

Je to stejný symbol, jaké má oběť vyřezané po celém těle.

Zdá se, že je nakreslený nějakou červenou křídou.“

Maura zírala na symbol a prsty v rukavicích jí náhle znecitlivěly. „Ten kříž je převrácený.“

„Nahoře je jich víc,“ řekl Jurevich. „Mnohem víc.“

Zatímco pokračovali v cestě do prvního patra, na zdi se objevovaly další kříže. Zpočátku jenom ojediněle. Ale nahoře ve tmavé chodbě se zlověstně množily, zamořovaly stěnu a v celých rojích se blížily ke dveřím.

„Tady to bude opravdu zlé,“ upozornil Jurevich.

Po jeho varování Maura zaváhala. Přestože ostatní vešli do místnosti, chvíli zůstala stát na prahu a snažila se obrnit před tím, co ji uvnitř čeká.

Konečně vkročila do komnaty hrůz.

Její pohled neupoutala kaluž zaschlé krve na podlaze; to, co Mauru ohromilo, byly červené otisky dlaní pokrývající každou stěnu. Jako by místností prošly zástupy ztracených duší a zanechaly tu svou krvavou závěť.

„Jde o tutéž ruku,“ poznamenal Jurevich. „Otisky dlaně a papilárních linií jsou identické. Ovšem vrah jistě nebyl tak hloupý, aby nám tu nechal vlastní otisky prstů.“ Otočil se k Jane. „Vsadil bych se, že všechny provedl uříznutou rukou Sarah Parmleyové. Tou, která se objevila na vašem místě činu.“

„Panebože,“ zašeptala Jane. „Použil její ruku jako nějaké gumové razítko.“

S krví místo razítkové barvy, pomyslela si Maura, zatímco bloudila očima po stěnách. Kolik asi hodin strávil v téhle místnosti, namáčel ruku do kaluže krve a otiskoval ji na zeď, jako když si malý školák hraje s dětskou tiskárničkou? Potom se Maura zahleděla na nejbližší stěnu, na nápis, téměř skrytý pod otisky dlaní. Přistoupila blíž, pozorovala písmena, která se táhla po zdi. Byl to latinský text, v němž se stále znovu a znovu opakovala stejná tři slova. Nápis obkružoval celou místnost, bez přerušení pokračoval i v jejích rozích, obtáčel ji a pevně svíral jako škrtící smyčka.

Abyssus abyssum invocat abyssus abyssum invocat abyssus abyssum invocat…

Maura náhle pochopila, co ta slova znamenají, a o krok couvla. Zamrazilo ji až do morku kostí.

„Peklo přivolává peklo,“ pronesl tiše Sansone. Maura ani nepostřehla, že se mezitím postavil těsně vedle ní.

„To je smysl těch slov?“ zeptala se Jane.

„Doslovný překlad. Ale existuje i jiný.“

„ Peklo přivolává peklo zní už samo o sobě dost zlověstně.“

„Abyssus abyssum invocat je úsloví, staré nejméně tisíc let. Obvykle se překládá: Jeden zlý skutek vede k dalšímu.“

Maura nepřestávala pozorovat nápis. „Pachatel nám vzkazuje, že tohle je teprve začátek. Že bude pokračovat.“

„A všechny ty kříže jsou převrácené,“ ukázal Sansone k jejich výhružně zježenému shluku na zdi, kde jako by se chystaly zaútočit. „Je to výsměch křesťanství, zásadní odmítnutí církve.“

„Jo,“ pokývl Jurevich. „Řekli nám, že jde o satanistickou symboliku.“

„Nápis a kříže načmáral nejdřív,“ podotkla Maura s pohledem upřeným na potůčky krve, které stekly po zdi a částečně zakryly nekonečný proud latinských slov.

Dokázala v rezavě červených skvrnách číst, rozpoznala oblouky kapek z tepenného výstřiku. „Než ji zabil, než jí prořízl hrdlo, věnoval té podivné výzdobě stěn hodně času.“

„Otázka zní, jestli psal ta slova, zatímco tu oběť ležela a čekala na smrt,“ řekl Jurevich. „Nebo měl místnost připravenou k vraždě ještě předtím, než Sarah Parmleyová dorazila?“

„A pak ji sem vlákal?“

„Jsou tady jasné důkazy přípravy.“ Jurevich ukázal na podlahu, kde zaschlá krev vytvořila zmrzlou kaluž. „Vidíte ty hřebíky? Vrah sem přišel vybavený kladivem a nylonovou šňůrou, aby oběti znemožnil jakýkoliv pohyb.

Omotal jí šňůru kolem zápěstí a komiků, uzly přitloukl k podlaze. Potom už nemusel pospíchat.“

Maura myslela na kříže, které pachatel vyřezal Sarah Parmleyové do kůže. Opět vzhlédla k týmž symbolům, nakresleným na stěnách červeným okrem. K převráceným křížům, znamením ďábla.

„Ale jak ji sem dostal?“ nahlas uvažoval Sansone. „Čím ji asi tak mohl přilákat do neobydleného domu?“

„Víme, že jí někdo volal do motelu,“ řekl Jurevich.

„Později téhož dne se odhlásila. Recepční v motelu přepojovala hovor do pokoje.“

„O tom jste se nezmínil,“ ozvala se Jane.

„Pochybujeme, že by ten telefonát byl důležitý.

Pochopte, Sarah Parmleyová v téhle obci vyrůstala. Určitě tady znala spoustu lidí, kdokoliv z nich jí po pohřbu její tety mohl zavolat.“

„Byl to místní hovor?“

„Z automatu u čerpací stanice v Binghamtonu.“

„To je odtud pár hodin jízdy.“

„Správně. Což je jeden z důvodů, proč jsme vyloučili, že by telefonoval vrah.“

„A další důvod?“

„Volající byla žena.“

„Je si recepční v motelu dokonale jistá? Řece jen už uplynuly dva týdny.“

„Trvá na tom. Ptali jsme se jí několikrát.“

„Zlo není mužského ani ženského rodu,“ podotkl Sansone.

„A jaká je pravděpodobnost, že tohle spáchala žena?“

Jane ukázala na zeď, na krvavé otisky dlani.

„Možnost, že jde o vražedkyni, bych předem nezavrhoval,“ řekl Sansone. „Nemáme tu žádné použitelné otisky bot.“

„Já nechci nic předem zavrhovat. Prostě se dohaduju, co svědčí pro, a co proti.“

„Dohady jsou právě jen dohady.“

„Kolik vrahů už jste vy osobně vypátral?“ odsekla Jane.

Sansone neuhnul před jejím pohledem. „Myslím, že odpověď by vás překvapila, detektive Rizzoliová.“

Maura se otočila k Jurevichovi. „Vrah musel v domě strávit celé hodiny. Jistě tu po něm zůstaly stopy, vlasy, vlákna.“

„Naši technici prozkoumali všechny prostory s pomocí alternativního světelného zdroje.“

„Přece neodešli s prázdnýma rukama?“

„Kdepak, shromáždili spoustu materiálu. Tohle je starý dům, během minulých sedmdesáti let se v něm vystřídali různí lidé. Vlákna a vlasy jsme objevili ve všech místnostech. A našli jsme něco, co nás překvapilo. Počkejte, předvedu vám nejprve ostatní části domu.“

Vrátili se do chodby a Jurevich ukázal k otevřeným dveřím. „Druhá ložnice. Hodně prachu, navíc pár kočičích chlupů, jinak nic zajímavého.“ Pokračovali chodbou kolem další ložnice, kolem koupelny s černými a bílými dlaždicemi. Jurevich pokaždé jen mávl rukou. Až se zastavili před posledními dveřmi. „Jsme tady,“ řekl. „Jak jsme zjistili, tohle je velmi zajímavá místnost.“

Maura zaslechla v jeho hlasu zlověstný tón, ale když vešla dovnitř, nic znepokojivého nespatřila. Viděla jen pokoj bez nábytku a s holými stěnami. Dřevěná podlaha se zdála v mnohem lepším stavu než jinde v domě, prkna zřejmě byla renovovaná. Dvě okna bez záclon nabízela výhled na lesnatý svah kopce, který se táhl až dolů k zamrzlému jezeru.

„Čím je ten pokoj tak zajímavý?“ zeptala se Jane.

„Tím, co jsme našli na podlaze.“

„Já nic nevidím.“

„Objevilo se to, když jsme ji postříkali luminolem.

Technici takhle propátrali celý dům, aby zjistili, kam náš vrah mohl na botách zanést krev. Třeba právě tady zanechal stopy, které jsme v jiných místnostech nenašli, říkali jsme si.

Rozmazané otisky jeho bot zůstaly v chodbě, na schodech a v hale, ovšem pouhým okem neviditelné. Víme tedy, že se před odchodem snažil stopy setřít. Ale krev skrýt nedokážete. Stačí postřik luminolem a každá kapka krve zasvítí.“ Jurevich sklonil oči k podlaze. „A tady to zářilo jako ohňostroj.“

„Další otisky bot?“

„Nejen otisky bot. Spíš to připomínalo krvavou vlnu, která se rozlila pokojem a vyšplíchla na zeď. Krev jsme viděli na podlaze ve všech spárách mezi prkny, kde se vsákla do dřeva. Obrovské šmouhy byly na téhle stěně.

Někdo se je pokoušel smýt, ale odstranit se samozřejmě nedaly. I když teď nic nevidíte, krev je všude. Stáli jsme tady, sledovali, jak celý ten zatracený pokoj září, a běhal nám mráz po zádech, to mi věřte. Když jsme totiž rozsvítili naše světla, místnost vypadala přesně jako v téhle chvíli.

Nic. Nikde jediná krvavá skvrna viditelná pouhým okem.“

Sansone upřeně pozoroval stěny, jako by se snažil zachytit děsivé ozvěny smrti. Sklouzl očima k podlaze, k hladce vydrhnutým prknům. „Tohle nemůže být čerstvá krev,“ řekl tiše. „V domě se muselo přihodit ještě něco jiného.“

Maura si připomenula ceduli s nápisem NA PRODEJ, která stála pod kopcem napůl zapadaná sněhem.

A přemýšlela o trouchnivějících prknech na verandě a odlupující se barvě. Proč byl tak půvabný dům už léta odsouzený chátrat? „Proto ho nikdo nechce koupit,“

poznamenala.

Jurevich přikývl. „Stalo se to před dvanácti lety, těsně předtím, než jsem se přistěhoval do téhle oblasti. Já se všechno dozvěděl teprve od realitní agentky. Není to zrovna věc, kterou by toužila rozhlašovat, když chce dům prodat.

Pokud tu drobnou vadu na kráse odhalí potenciální kupec, otočí se na patě a prchá pryč.“

Maura se zahleděla na podlahu, na škvíry a praskliny, v nichž se uchovala neviditelná krev. „Kdo tady zemřel?“

„Konkrétně v tomhle pokoji šlo o sebevraždu. Ale při pomyšlení na další smutné události člověka napadá, že celý ten zatracený barák nosí smůlu.“

„Vyskytla se tu ještě jiná úmrtí?“

Jurevich opět přikývl. „Tehdy tady žila jedna rodina.

Lékař s manželkou, synem a dcerou. Navíc synovec, který u nich trávil letní prázdniny. Podle toho, co se v okolí povídá, byli Saulovi slušní lidé. Spořádaná rodina se spoustou přátel.“

Nic není takové, jak se zdá, pomyslela si Maura. Nikdy.

„Jako první zemřel jejich jedenáctiletý syn. Bylo to hrozné neštěstí. Chlapec si šel dolů k jezeru zarybařit a už se nevrátil. Patrně spadl do vody, zpanikařil a utonul. Jeho tělo se našlo až příští den. Tím jako by začala rodinná tragédie.

O týden později se matka zřítila ze schodů a zlomila si vaz.

Brala nějaká sedativa a soudilo se, že prostě nahoře ztratila rovnováhu.“

„Pozoruhodná souhra náhod,“ poznamenal Sansone.

„Co máte na mysli?“

„Nezemřela snad úplně stejně teta Sarah Parmleyové?

Pád ze schodů. Zlomený vaz.“

Jurevich chvíli mlčel. „No jo. Vůbec mě to nenapadlo.

Opravdu zajímavá náhoda, co?“

„Ještě jste nám nevylíčil tu sebevraždu,“ ozvala se Jane.

„Byl to manžel. Jen si představte, čím ten člověk prošel.

Nejdřív se mu utopí syn. Pak při pádu ze schodů zemře

manželka. A tak po dvou dnech vezme zbraň, posadí se tady v pokoji a prostřelí si hlavu.“ Jurevich pohlédl na podlahu.

„Ta krev je jeho. Během nějakých deseti dnů vymřela skoro celá rodina.“

„A co se stalo s dcerou?“ zeptala se Jane.

„Odstěhovala se ke známým. Rok poté dokončila střední školu a odjela z Purity.“

„Majitelkou domu je tedy ona?“

„Jo. Je pořád zapsaný na její jméno. Po celá ta léta se ho marně snaží zbavit. Podle realitní agentky se pár zájemců objevilo, ale jakmile se doslechli, co se tady přihodilo, vycouvali. Vy byste tu snad chtěli bydlet? Já osobně ani za milion. Ten barák přináší smůlu. Dýchne to na vás, sotva překročíte práh.“

Maura se rozhlédla po stěnách a mimoděk se zachvěla.

„Jestli existují domy, kde straší, pak tenhle k nim patří.“

„Abyssus abyssum invocat,“ řekl tiše Sansone. „Teď ta slova dostávají odlišný význam.“

Všichni se na něho podívali. „Cože?“ vyhrkl Jurevich.

„Proto si pachatel vybral tenhle dům k vraždě. Znal jeho historii. Věděl, co se tu stalo, a právě ty minulé události ho sem přitahovaly. Někdy se mluví o průchodu do jiné dimenze. Nebo o víru, který vše pohlcuje. Každopádně na světě existují temná a odporná místa, jaká lze právem nazvat prokletými.“

Jane se poněkud křečovitě zasmála. „Vážně tomu věříte?“

„Nezáleží na tom, čemu věřím. Ale jestli tomu věří náš vrah, pak musel mít pocit, že ho dům oslovil. Peklo přivolává peklo.“

„Sakra, úplně mi z vás naskakuje husí kůže.“ Jurevich se také rozhlédl po prázdných stěnách a otřásl se, jako by ho ovanul mrazivý vichr. „Víte, co si myslím? Měli ten dům spálit. Od střechy až do základů. Kdo má jen trochu zdravého rozumu, v životě by se sem nenastěhoval.“

„Říkal jste, že to byla rodina nějakého lékaře,“

poznamenala Jane.

„Správně. Saulovi.“

„A tenkrát u sebe měli na léto synovce.“ Jurevich přikývl. „Patnáctiletého kluka.“

„Co se s chlapcem stalo? Po té tragédii?“

„Realitní agentka tvrdí, že brzy nato odjel. Prý si pro něho přijela matka.“

„Nic dalšího o něm nevíte?“

„Nezapomínejte, že od té doby uběhlo dvanáct roků.

Ostatně ani tehdy ho nikdo z místních pořádně neznal.

Strávil tu jenom to jedno léto.“ Jurevich se krátce odmlčel.

„Je mi jasné, na co myslíte. Tomu mládenci teď bude sedmadvacet. A jistě si dobře pamatuje všechno, co se tady přihodilo.“

„Třeba má i klíče od domovních dveří,“ doplnila Jane.

„Jak o něm můžeme získat bližší informace?“

„Jedině od jeho sestřenice, řekl bych. Od Lily Saulové, majitelky domu.“

„Ovšem netušíte, kde ji hledat.“

„Realitní agentka to dál zkouší.“

„Chtěla bych vidět policejní zprávy týkající se rodiny Saulových,“ řekla Jane. „Předpokládám, že ta úmrtí se vyšetřovala.“

„Zavolám na oddělení, aby pro vás pořídili kopie záznamů. Můžete si je vyzvednout, až odsud pojedete.

Vracíte se do Bostonu ještě dnes večer?“

„Chystáme se vyrazit hned po obědě.“

„Fajn, pokusím se, abyste to do té doby měly připravené.

Doporučil bych vám Roxanne’s Café. Skvělé domácí krůtí sendviče. A přímo na druhé straně ulice je naše služebna.“

„Stihnete všechno zkopírovat?“

„Tak moc toho zase není. Pitevní zprávy, šerifova hlášení. Způsob a příčina smrti byly ve všech třech případech dokonale jasné.“

Sansone, který postával u okna a vyhlížel ven, se náhle otočil k Jurevichovi. „Jak se jmenují vaše místní noviny?“

„Prakticky všechno, co se děje v okrese Chenango, přináší Evening Sun. Redakci má v Norwichi.“ Jurevich sklouzl očima k hodinkám. „Nic dalšího už tady neuvidíte.“

Vyšli ven a postávali v ledovém větru, zatímco Jurevich zamykal domovní dveře a pak se do nich ještě opřel, aby se přesvědčil, že zámek nepovolí. „Jestli tady zjistíme něco nového,“ řekl Jane, „okamžitě zavolám. Ale mám dojem, že tenhle vrah skončí ve vašich rukou.“ Zatáhl zip své bundy a navlékl si rukavice. „Přesunul působiště k vám.“

Kapitola 28

„Objeví se tu v tom svém nóbl bouráku a hned ho přizvou na místo činu.“ Jane před Maurou zašermovala smaženým hranolkem. „Co to má znamenat? S kým se asi Sansone zná na ministerstvu spravedlnosti? Nedokázal to zjistit ani Gabriel.“

„Určitě mají své důvody, proč mu důvěřují.“

„Jo, samozřejmě.“ Jane si hodila hranolek do úst a chňapla po dalším; rozčilení zvyšovalo její chuť k jídlu.

Během několika minut spořádala obrovský sendvič s dvojitou vrstvou masa, na talíři zůstalo jen pár drobků chleba a kousíčků slaniny. Teď dojídala zbytek smažených hranolků s notnou dávkou kečupu. „Že by věřili milionáři, který si za koníčka vybral boj se zločinem?“

„Je multimilionář.“

„Myslí si snad, že je Bruce Wayne? Nebo ten chlapík ze starého televizního seriálu? Boháč a zároveň polda? Moje máma si tu blbinu nikdy nenechala ujít.“

„Zřejmě mluvíš o Burkeovu zákonu.“

„Jo. Kolik bohatých poldů znáš ty?“

Maura s povzdechem zvedla svůj šálek čaje. „Ani jednoho.“

„Přesně tak. Je to bohapustý výmysl. Nějaký prachatý chlápek by si rád zahrál na drsňáka, ale nechce si zamazat ručičky. Netouží štvát se po ulicích, psát hlášení o střílečkách. Kdepak, chce jenom přijet v mercedesu a poučit nás idioty, jak máme pracovat. Myslíš, že jsem takové lidi už nepotkala? Kdekdo se dneska pokládá za chytřejšího než celá policie dohromady.“

„Neřekla bych, že je to obyčejný amatér. Podle mého názoru by stálo za to alespoň si ho poslechnout.“

„Výborně. Požádáme o radu bývalého profesora historie.“ Jane dopila kávu a vyklonila se z boxu, aby v přeplněné kavárně vyhledala servírku. „Haló, slečno? Mohla byste mi prosím dolít…“ Nedokončila větu. „Koukni, kdo právě přišel,“ upozornila Mauru.

„Kdo?“

„Náš společný známý.“

Maura se otočila ke dveřím, ale nevšímala si jídelního pultu, kde se muži ve firemních kšiltovkách skláněli nad kávou a hamburgery. Sansonea zahlédla v okamžiku, kdy Sansone uviděl ji. Zatímco rázně kráčel kavárnou, nejméně deset hostů zvědavě zíralo na tu urostlou postavu se stříbrnými vlasy, která míjela stolky a mířila k Mauřinu boxu.

„Jsem rád, že jste ještě neodjely,“ řekl. „Můžu si přisednout?“

„Právě odcházíme.“ Jane významně sáhla pro peněženku. Další hrnek kávy rázem pustila z hlavy.

„Zdržím vás jenom minutu. Nebo raději chcete, abych vám ty materiály poslal e-mailem, detektive Rizzoliová?“

Maura pohlédla na papíry, které Sansone nesl. „Co je to?“

„Trochu jsem pátral v archivu novin Evening Sun.“

Sansone položil papíry na stůl před Mauru.

Posunula se na lavici, aby mu v nevelkém boxu udělala místo vedle sebe, a pak se v rohu cítila skoro uvězněná.

Sansoneova osobnost jako by stísněný prostor zcela ovládla a vyplnila.

„Archiv v digitalizované podobě vedou teprve pět let,“

řekl. „Tohle jsou fotokopie pořízené ze svázaných archivních výtisků, takže reprodukce nemají kvalitu, jakou bych si přál. Ale najdete tam celou tu historii.“

Maura se podívala na první list. Byla to titulní strana novin Evening Sun s datem 11. srpna před dvanácti roky.

Její pohled zaujal článek v horní části.

Z JEZERA PAYSON VYTÁHLI TĚLO MRTVÉHO

CHLAPCE

Doprovodný snímek zachycoval zubícího se rošťáka s pruhovanou kočkou v náručí. Popisek zněl: Teddymu Saulovi nedávno bylo jedenáct.

„Poslední, kdo ho viděl živého, byla jeho sestra Lily,“

vysvětloval Sansone. „A právě ona taky příštího dne zahlédla v jezeře bratrovo mrtvé tělo. Podle článku to neštěstí všechny překvapilo, protože chlapec byl velmi dobrý plavec. A je tu ještě jeden zajímavý detail.“

Maura zvedla hlavu. „Jaký?“

„Teddy si šel údajně k jezeru zarybařit. Ale jeho krabice s vybavením a prut se našly skoro dvacet metrů od vody.“

Maura podala fotokopii Jane a vzala do ruky další článek, z 18. srpna. Týden poté, co se našlo tělo malého Teddyho, zasáhla rodinu Saulových nová tragédie.

SMRT TRUCHLÍCÍ MATKY PRAVDĚPODOBNĚ

ZPŮSOBILA NEHODA

Článek opět doprovázela fotografie, další dojemný záběr.

Amy Saulová se to zářivě usmívala do objektivu a na klíně chovala kojence, svého Teddyho, kterého o jedenáct let později ztratila ve vodách jezera Payson.

„Ležela mrtvá pod schodištěm,“ řekla Maura. „A našla ji její dcera Lily,“ dodala a otočila se k Jane.

„Zase ta dcera? Lily našla mrtvého bratra i mrtvou matku?“ Jane sáhla po fotokopii článku. „To už začíná vypadat na hodně velkou smůlu.“

„A nezapomeň, že před čtrnácti dny někdo volal Sarah Parmleyové do motelu. Nějaká žena.“

„Než dospějete k ukvapeným závěrům,“ ozval se Sansone, „musím vás upozornit, že lékařovo mrtvé tělo nenašla Lily Saulová, ale její bratranec. Tady se poprvé a naposledy v článcích objevuje jméno Dominika Saula.“

Maura se dlouho dívala na třetí fotokopii, na obrázek usmívajícího se doktora Petera Saula. Popisek pod snímkem konstatoval: Neunesl ztrátu manželky a syna. Vzhlédla. „Je tam někde fotografie Dominika?“

„Ne. Ale v článku se píše, že našel mrtvolu svého strýce.

Sám taky zavolal policii.“

„A děvče?“ zeptala se Jane. „Kde byla Lily, když se to stalo?“

„O tom se článek nezmiňuje.“

„Předpokládám, že policie ověřovala její alibi.“

„To je ovšem jenom váš předpoklad.“

„Já bych raději nic nepředpokládala,“ prohodila Maura.

„Doufejme, že ta informace bude v policejních záznamech,“ řekl Sansone. „Od vyšetřovatele ji totiž nezískáte.“

„Proč ne?“

„Loni zemřel na infarkt. Jeho nekrolog jsem našel v redakčním archivu. Takže jediným zdrojem pro nás zůstanou tehdejší protokoly. Ale představte si tu situaci. Jste místní policista a máte před sebou šestnáctiletou dívku, která během krátké doby ztratila bratra, matku a nakonec i otce.

Zažila hrozný otřes. Možná se chová hystericky. Budete ji

trápit otázkami, kde byla, když zemřel její otec, ačkoliv všechno jasně vypadá na sebevraždu?“

„Já bych jí takové otázky kladla,“ prohlásila Jane. „Je to moje práce.“

Ano, nijak by ji nešetřila, pomyslela si Maura při pohledu na Janein neústupný výraz a připomenula si kruté otázky, na které jí musela odpovídat včera ráno. Žádné ohledy, žádné slitování. Bůh vám pomoz, pokud Jane Rizzoliová usoudí, že jste se něčím provinili. Maura se znovu podívala na fotografii doktora Petera Saula. „Nikde tu není snímek Lily. Ani v jejím případě nevíme, jak vypadá.“

„Jedna fotografie tu vlastně je,“ prohodil Sansone. „A zjistíte, že velmi zajímavá.“ Nalistoval další okopírovanou stránku novin a ukázal na článek.

LÉKAŘOVA POHŘBU SE ZÚČASTNILI TRUCHLÍCÍ

Z CELÉHO OKRESU

Přátelé, spolupracovníci i zcela cizí lidé se v krásném srpnovém odpoledni shromáždili na Ashlandském hřbitově, aby se rozloučili s doktorem Peterem Saulem, který minulou neděli zemřel následkem zranění, jež si sám způsobil vlastní střelnou zbraní. Šlo o třetí z tragédií, které během uplynulých dvou týdnů postihly rodinu Saulových.

„Tady,“ upozornil Sansone na doprovodný snímek.

„Tohle je Lily Saulová.“

Obrázek byl nejasný, obličej dívky částečně zakrývaly dvě další truchlící po jejích bocích. Maura viděla profil skloněné hlavy zahalené závojem dlouhých černých vlasů, nic víc.

„To nám moc nepomůže,“ poznamenala Jane.

„Chtěl jsem vám ukázat nejen snímek, ale především jeho popisek,“ řekl Sansone. „Všimněte si jmen dívek, které stojí vedle Lily.“

Teprve teď Maura pochopila, proč Sansone tolik naléhal, aby si s Jane ty staré novinové stránky prohlédly. Text pod fotografií žalem zdrcené Lily Saulové obsahoval dvě děsivě známá jména.

Lily Saulovou utěšují její přítelkyně Lori-Ann Tuckerová a Sarah Parmleyová.

„Tady se všechno spojuje,“ pokračoval Sansone. „Tři přítelkyně. Dvě z nich jsou teď po smrti. Naživu už zůstala jenom Lily Saulová.“ Odmlčel se. „A my zatím netušíme, jakou roli v těch událostech hrála.“

Jane vzala fotokopii stránky do ruky a pozorně se na ni zahleděla. „Možná proto, že si nepřeje, abychom to zjistili.“

„Rozhodně ji musíme najít,“ prohlásil Sansone. „Bude znát odpovědi.“

„Nebo je odpovědí sama. O tom děvčeti skoro nic nevíme. Vycházela Lily Saulová s rodinou? Nezmizela náhodou s pořádným dědictvím?“

„Jane, to nemyslíš vážně,“ ozvala se Maura.

„Musím připustit, co předtím říkal pan Sansone. Zlo není mužského ani ženského rodu.“

„Ale že by povraždila vlastní rodinu?“

„Přece víš, jak často zabíjíme ty, které milujeme.“ Jane dál pozorovala snímek tří středoškolaček. „A možná to věděly i tyhle dívky. Dvanáct let je příliš dlouhá doba, abys dokázala zachovat tajemství.“ Podívala se na hodinky.

„Potřebuju se tady v obci trochu poptat. Zkusím o Lily zjistit něco bližšího. Někdo musí vědět, kde ji hledat.“

„Zatímco budete klást otázky, můžete se zeptat taky na tohle.“ Sansone posunul před Jane další fotokopii. Titulek hlásal: HOCH ZE SOUTH PLYMOUTHU ZÍSKAL

HLAVNÍ CENU KLUBU 4-H.

„Cože, to se mám ptát na nějaké býčky oceněné organizací pro vzdělávání zemědělské mládeže?“ podivila se Jane.

„Ne, jde o zprávu v rubrice POLICIE PÁTRÁ,“ upřesnil Sansone. „Sám jsem ji málem přehlédl. Vlastně jsem si jí všiml jen proto, že je na stránce hned pod článkem o utonutí Teddyho Saula.“

„Myslíte tuhle zprávu? PONIČENÉ CHLÉVY, ZTRACENÁ KOZA?“

„Ano, přečtěte si ji.“

Jane četla nahlas. „Policie obdržela stížnost Ebena Bongerse z Purity, že minulou sobotu se mu do chlévů vloupali vandalové. Utekly čtyři kozy, z nichž tři se podařilo chytit, ale čtvrtá zmizela. Navíc byly chlévy poničené vyřezanými kříži.“ Jane vzhlédla k Mauře.

„Čtěte dál,“ vybídl ji Sansone.

Jane polkla a opět sklonila oči, aby dočetla policejní oznámení. „Podobné řezby se našly na dalších budovách v okolí. Jestli kdokoliv může poskytnout informace, ať se obrátí na úřad šerifa okresu Chenango.“

„Vrah tady pobýval,“ konstatoval Sansone. „Před dvanácti roky žil v tomhle okrese. A lidé si neuvědomovali, že se něco takového pohybuje mezi nimi. Netušili, co se uprostřed nich skrývá.“

Mluví, jako by vrah vůbec nebyl lidská bytost, pomyslela si Maura. Neříká kdo, ale co. Neříká někdo, ale něco.

„Před čtrnácti dny se vrah vrátí do domu, kde kdysi bydleli Saulovi,“ pokračoval Sansone. „Pokreslí stěny týmiž symboly, zatluče do podlahy hřebíky. Připraví se na svou oběť. Na to, co hodlá provést Sarah Parmleyové.“ Sansone se předklonil. Upřeně pozoroval Jane. „Nemyslím si, že Sarah Parmleyová byla obětí jeho první vraždy. Zabíjel už dřív. Viděly jste, jak složitě a obřadně naaranžoval místo pro smrt Sarah. Musel tedy všechno důkladně naplánovat. Tak detailně vypracovaný zločin mohl spáchat jenom vrah, který měsíce a snad celé roky své rituály vylepšoval.“

„Požádali jsme o pátrání v databázi VICAP. Zajímaly nás i starší vraždy.“

„Jaké parametry jste zadali?“

„Rozřezané mrtvoly. Satanistické symboly. Ano, v různých amerických státech se objevilo pár případů, ale žádný zcela neodpovídal těm našim.“

„Potom pátrání rozšiřte.“

„Čím širší záběr, tím obtížnější hledání. Příliš obecný popis znamená příliš velkou síť.“

„Mluvím o mezinárodním pátrání.“

„To už by byla skutečně obrovská síť.“

„Pro tohohle vraha není žádná síť dost obrovská.

Všimněte si, kolik vodítek nabízí. Latinské nápisy. Kresby provedené červeným okrem z Kypru. Středomořskou mušli.

Vlastně vám oznamuje, že se pohyboval v zahraničí. A nejspíš v zahraničí i vraždil. Vůbec nepochybuju, že když se podíváte do databáze Interpolu, najdete tam jeho další oběti.“

„Jak si můžete být tak…“ Jane se odmlčela a náhle podezíravě přivřela oči. „Vy to víte. Už jste se do ní díval.“

„Ano, dovolil jsem si tam nahlédnout. Náš vrah po sobě všude zanechává jasné stopy. Nemá strach z policie.

Vyloženě se spoléhá na svou schopnost zůstat neviditelný.“

Sansone ukázal na fotokopie. „Před dvanácti lety žil vrah

tady. Už tenkrát chorobně fantazíroval, už tenkrát kreslil kříže.“

Jane se otočila k Mauře. „Zůstanu tu ještě nejméně do zítřka. Potřebuju si popovídat s řadou lidí.“

„Ale já se musím vrátit domů,“ ozvala se Maura.

„Nemůžu být tak dlouho pryč.“

„Doktor Bristol za tebe snad zaskočí, ne?“

„Chci vyřídit ještě další záležitosti.“ Mauře se ani trochu nelíbil pohled, který na ni Jane vrhla. Další záležitosti jsou Daniel Brophy, co?

„Odjíždím večer do Bostonu,“ řekl Sansone. „Rád vás vezmu s sebou.“

Kapitola 29

„Detektiv Rizzoliová se netvářila moc nadšeně, když jste přijala mou nabídku,“ prohodil Sansone.

„V posledních dnech si dělá starosti se spoustou věcí,“

odpověděla Maura. Pozorovala louky pokryté bělostným příkrovem. Stmívalo se, ale zároveň vycházel měsíc a v jeho záři se sníh nádherně třpytil. „A taky se mnou,“ dodala.

„Všiml jsem si toho napětí mezi vámi.“

„Je tak nápadné?“

„Ona se ani nesnaží nic skrývat, že?“ V šeru uvnitř auta Sansone věnoval Mauře letmý pohled. „Vy dvě se od sebe dokonale lišíte.“

„Ano, sama si to víc a víc uvědomuju.“

„Znáte se spolu dlouho?“

„Asi dva roky. Od té doby, co jsem přijala práci v Bostonu.“

„A váš vztah byl vždycky takový?“

„Ne. To až teď, protože…“ Maura zmlkla uprostřed věty. Protože mě začala odsuzovat. Shlíží na mě ze svých morálních výšin, a já nemám právo chovat se jako člověk.

Nemám právo zamilovat se. „Víte, uplynulé týdny pro nás

obě byly opravdu vyčerpávající,“ nabídla poopravené vysvětlení.

„Jsem rád, že máme příležitost hovořit o samotě.

Chystám se vám totiž vykládat věci, které se můžou zdát velmi sporné. A detektiv Rizzoliová by nad nimi jenom pohrdavě mávla rukou.“ Sansone opět na Mauru letmo pohlédl. „Doufám, že vy mi budete naslouchat ochotněji.“

„Podle vás jsem méně skeptická než Jane? Příliš s tím nepočítejte.“

„Jak na vás zapůsobilo místo činu, které jsme dneska navštívili? Co vám prozradilo o pachateli?“

„Viděla jsem důkaz vážně narušené mysli.“

„To je jedna možnost.“

„A jaký je váš výklad?“

„Že se tu setkáváme se skutečně inteligentním pachatelem. Nejde o pomatence, kterého těší trýznit ženy. Je to někdo s přesně zaměřenými logickými motivy.“

„Aha, už zase jsou na scéně vaši mytologičtí démoni.“

„Vím, že odmítáte věřit v jejich existenci. Ale viděla jste článek o chlévech poničených před dvanácti roky. Zaujalo vás v té zprávě ještě něco jiného?“

„Myslíte kromě křížů vyřezaných na chlévech?“

„Ano. Mluvím o té zmizelé koze. Z otevřených chlévů utekly celkem čtyři kozy, ale farmář našel jenom tři. Co se stalo s tou čtvrtou?“

„Třeba se prostě zaběhla. Ztratila se někde v lese.“

„Kniha Leviticus uvádí v 16. kapitole jméno Azazel v jiné souvislosti, totiž jako obětního kozla, který na sebe přejímá všechny nepravosti, všechny zločiny lidstva. Podle tradice se má vybrané zvíře odvést do pouště, kam s sebou odnáší veškeré lidské hříchy, a tam propustit.“

„A jsme zpátky u symbolu Azazela.“

„Nezapomínejte, že kresba jeho hlavy se objevila na vašich dveřích.“

Já nezapomínám. Jak bych mohla zapomenout, že si moje dveře označil vrah?

„Tváříte se skepticky,“ pokračoval Sansone. „Myslíte si, že i tohle vyšetřování skončí jako tolik jiných. Že vás zavede k nějakému obyčejnému, spíš politováníhodnému jedinci, který žije nenápadně a osaměle. K dalšímu Jeffreymu Dahmerovi. Nebo k dalšímu Samovu synovi.

Ano, třeba i tenhle vrah trpí halucinacemi a slyší hlasy.

Třeba příliš často četl Satanskou bibli Antona LaVeye a vzal si ji k srdci. Ale zvažte i jinou možnost, nesrovnatelně děsivější.“ Otočil se k Mauře. „Že totiž Nefilim, Strážci, opravdu existují. Že existovali vždycky a stále žijí mezi námi.“

„Potomci padlých andělů?“

„To je pouze biblický výklad.“ «

„Tohle všechno vychází z bible. A vy dobře* víte, že nejsem věřící.“

„Starý zákon není jediný pramen, kde najdete zmínky o těch tvorech. Objevují se v mýtech dávnějších kultur.“

„Každá civilizace má své mytické zlé duchy.“

„Nemám na mysli duchy, ale stvoření z masa a kostí a s lidskými tvářemi. Druh predátorů, který se vyvinul paralelně vedle nás. Který se s námi zkřížil.“

„Copak bychom přítomnost takového odlišného živočišného druhu nezjistili?“

„Poznáme je podle zla, které páchají. Ale nedokážeme určit jejich pravou podstatu. Jsou pro nás sociopati či tyrani.

Nebo ukrutníci typu hraběte Draculy. Mívají klamavé osobní kouzlo a s jeho pomocí se často vyšvihnou až do vysokých mocenských pozic. Těží z válek a revolucí, ze společenských nepokojů. Neuvědomujeme si, že jsou jiní než my. Že se od nás liší zcela zásadním způsobem, který vychází přímo z genetických kódů. Narodili se jako dravci a náš svět je pro ně lovecký revír.“

„Tímhle se tedy zabývá Nadace Mefisto? Pátráte po oněch bájných tvorech?“ Maura se zasmála. „To byste už rovnou mohli hledat bílé jednorožce.“

„Věříme, že naše práce má smysl. A je nás hodně.“

„Co uděláte, když opravdu nějakého démona objevíte?

Zastřelíte ho a jeho hlavu si pověsíte na zeď jako trofej?“

„Jsme ryze výzkumná skupina. Naším úkolem je poznávat, studovat. A radit.“

„Komu radíte?“

„Vedoucím

pracovníkům

bezpečnostních

složek.

Poskytujeme jim informace a rozbory. A oni jich využívají.“

„Bezpečnostní složky skutečně zajímá váš názor?“

zeptala se Maura pochybovačným tónem.

„Ano, naslouchají nám,“ odpověděl Sansone stručně a klidně jako člověk, který si je dokonale jistý, a proto necítí nutnost obhajovat svá tvrzení.

Maura si připomenula, jak snadno se Sansone dostal k důvěrným podrobnostem z vyšetřování. A také si připomenula, že se na něho Jane zkusila vyptávat, ale setkala se pouze s mlčením, ať už šlo o FBI, Interpol nebo ministerstvo spravedlnosti. Všichni ho chrání.

„Naše práce nezůstala bez povšimnutí,“ řekl Sansone.

A pak tiše dodal: „Bohužel.“

„Já myslela, že chcete, aby si vaší činnosti někdo všímal.“

„Jistě, ale nikoliv ti nepraví. Nějak nás vypátrali. Vědí, kdo jsme a co děláme.“ Sansone se odmlčel. „A teď se zřejmě domnívají, že k nám patříte.“

„Vždyť já ani nevěřím, že vůbec existují.“

„Označili si vaše dveře. Znají vaši totožnost.“

Maura pozorovala sníh, který se v měsíčním světle bělostně třpytil a naplňoval noc překvapující září. Bylo jasno téměř jako ve dne. Nikde žádný stín, žádná možnost úkrytu. V té nemilosrdné krajině by dravec postřehl sebemenší pohyb pronásledované kořisti. „Nejsem členka vašeho klubu,“ řekla.

„Ale klidně byste být mohla. Viděli vás v mém domě.

Viděli vás se mnou.“ *

„Stejně tak jsem prošla všechna tři místa činu. Plnila jsem své povinnosti. Vrah mě mohl zahlédnout během kteréhokoliv z těch večerů.“

„To mě taky nejdřív napadlo. Že jste se v jeho zorném poli ocitla náhodou. Jen jako případná kořist. Totéž jsem si myslel o Eve Kassovitzové, že vzbudila jeho zájem, když si jí o štědrovečerní noci všiml na prvním místě činu.“

„Později jste změnil názor?“

„Ano, změnil.“

„Co vás k tomu přimělo?“

„Ta mořská mušle. Kdybych se o ní dozvěděl dřív, přijali bychom nezbytná opatření. A Joyce mohla zůstat naživu.“

„Chápete tu mušli jako vzkaz určený přímo vám?“

„Sansoneové po celá staletí kráčeli do bitev pod korouhví s mořskou mušlí. Ta vrahova mušle tedy představovala jakousi ťafku, urážlivou výzvu adresovanou nadaci. Varování před tím, co bude následovat.“

„A co by to mělo být?“

„Naše úplné vyhlazení.“ Řekl to tiše, jako by pouhé hlasité zvuky těch slov mohly způsobit, že mu vzápětí ňa hrdlo dopadne meč. Ale v jeho hlase neslyšela strach, jenom rezignaci, smíření s osudem, který ho čeká. Nenapadala ji žádná vhodná odpověď. Rozhovor se zatoulal na neznámé území, kde se Maura nedokázala orientovat. Sansoneův vesmír zaplňovaly temné noční děsy a už samotná jízda v jeho autě deformovala Mauřin svět, proměňovala jej v bezútěšnou cizí zemi, po níž se pohybovali netvoři.

Danieli, pomyslela si, moc tě potřebuju. Potřebuju tvoje doteky i tvoji naději a víru ve svět. Tenhle člověk je ztělesněná temnota, ty jsi světlo.

„Víte, jak zemřel můj otec?“ zeptal se Sansone.

Udiveně na něho pohlédla; podivná otázka ji zjevně zaskočila. „Co prosím?“

„Věřte mi, je to důležité. Celá historie našeho rodu má závažnou vypovídací hodnotu. Víte, kdysi jsem se snažil všemu utéct. Třináct let jsem vyučoval na Boston College, myslel jsem si, že můžu vést normální život jako kdokoliv jiný, otce jsem pokládal za potrhlého výstředníka, stejného jako jeho otec, v bizarních příbězích, které mi vyprávěl během mého dětství a mládí, jsem viděl jenom zvláštní rodinný folklor.“ Sansone se k Mauře krátce otočil. „Bral jsem je vážně asi tak jako právě teď vy, což znamená, že jsem je zásadně odmítal.“

Mluví velmi rozumně. Přesto jeho slova nemají logiku.

Nemůžou ji mít.

„Přednášel jsem historii, dobře tedy znám pradávné mýty,“ pokračoval. „Ale nikdy mě nepřesvědčíte, že kdysi na zemi žili satyrové, mořské panny či okřídlení koně. Proč bych měl věřit otcovým historkám o Nefilim?“

„Z jakého důvodu jste změnil názor?“

„No, věděl jsem, že něco z toho, co otec vykládal, je pravdivé. Například údaje týkající se Isabelly. V benátských církevních archivech se mi podařilo najít záznam o jejím věznění a o její smrti. Isabellu skutečně upálili zaživa.

A těsně před popravou skutečně porodila syna. Ne všechno, co se v rodině Sansoneových tradovalo, byly výmysly.“

„A ta část hovořící o tomrže vaši předkové pronásledovali démony?“

„Otec jí věřil.“

„A vy?“

„Já věřím, že existují nepřátelské síly, které by rády zničily Nadaci Mefisto. A teď nás našly. Stejně jako si našly mého otce.“

Maura z něho nespouštěla oči. Čekala na vysvětlení.

„Před osmi lety odletěl otec do Neapole,“ pokračoval Sansone. „Měl se tam setkat s přítelem, kterého znal ještě ze studií na newhavenské koleji. Oba byli vdovci a oba sdíleli vášeň pro historii starověku. Chystali se spolu navštívit Národní archeologické muzeum a samozřejmě si také chtěli popovídat o tom, co za tu dlouhou dobu prožili. Otec se na cestu upřímně těšil. Poprvé od matčiny smrti jsem v jeho hlase zaslechl jisté oživení. Ale když dorazil do Neapole, přítel na letišti nečekal. Neobjevil se ani v hotelu. Otec mi zavolal. Říkal, že se stalo něco hrozného, a hodlal se příští den vrátit domů. Poznal jsem, že je silně rozrušený, ale nic bližšího mi neprozradil. Zřejmě se bál, že naši rozmluvu někdo odposlouchává, alespoň takový ve mně budil dojem.“

„Vážně si myslel, že má napíchnutý telefon?“

„Reagujete stejně jako tenkrát já. Byl pro mě jenom ten roztomile výstřední starý táta, co už zase všude vidí ty svoje skřety. Pamatuju si poslední slova, která mi řekl: Našli mě, Anthony. Vědí, kdo jsem.“

„Oni?“

„Věděl jsem přesně, o čem mluví. Vždyť jsem ty nesmysly slýchal od útlého dětství. Síly zla ve vládních křeslech. Mezinárodní spiknutí Nefilim, kteří si vzájemně pomáhají do vlivných pozic. A jakmile získají politickou moc, můžou lovit, jak se jim líbí, bez nejmenších obav z trestu. Tak řádili v Kosovu, v Kambodži, ve Rwandě. Těží z válek, nepokojů, krveprolévání. Sytí se lidským utrpením.

Armageddon je v jejich představách rájem lovců. Proto se už nemůžou dočkat, až k němu dojde, proto se na něj tolik těší.“

„Připadá mi to jako typický paranoidní blud.“

„Je to také možné vysvětlení nevysvětlitelného: jak lidé dokážou provádět jeden druhému tak příšerné věci.“

„Váš otec tomu všemu věřil?“

„Chtěl, abych tomu věřil já. Ovšem přesvědčila mě teprve jeho smrt.“

„Co se mu stalo?“

„Případ by se snadno dal vyložit jako loupežné přepadení, které se zvrtlo. Neapol je drsné město a turisté tam musejí být opatrní. Ale otec právě šel po Via Partenope vedouJí podél Neapolského zálivu, tedy po ulici téměř neustále zaplněné návštěvníky. Všechno se odehrálo tak rychle, že ani nestačil zavolat o pomoc. Prostě se najednou zhroutil. Nikdo neviděl útočníka, nikdo neviděl, co se stalo.

Jen můj otec tam ležel na zemi. Rychle vykrvácel. Ostří nože do těla proniklo těsně pod hrudní kostí, prořízlo perikard a zasáhlo pravou srdeční komoru.“

„Stejným způsobem zemřela Eve Kassovitzová,“ tiše poznamenala Maura. „Vrah použil brutální a účinnou metodu.“

„Přitom otec umíral s přesvědčením, že mu nikdy neuvěřím,“ povzdechl si Sansone. „A to mě nejvíc trápí.

Když jsem po našem posledním rozhovoru zavěsil, prohodil jsem před jedním svým kolegou: Starý pán už je pomalu zralý na thorazin.“

„Ale teď už tomu, co vám vyprávěl, věříte.“

„Ještě potom, co jsem o pár dní později odletěl do Neapole, jsem za jeho smrtí viděl pouze náhodný zločin.

Smůlu turisty, který se ve špatnou dobu ocitl na špatném místě. Ale zatímco jsem na policejní stanici čekal, až mi předají kopii hlášení, vstoupil do místnosti důstojný starší muž a představil se mi. Otec se o něm přede mnou několikrát zmiňoval. Ovšem netušil jsem, že Gottfried Baum pracuje pro Interpol.“

„Proč mi jeho jméno připadá povědomé?“

„Patřil k mým hostům toho večera, kdy náš vrah zabil Eve Kassovitzovou.“

„Mluvíte o člověku, který z večeře odjížděl dřív? Na letiště?“

„Ano, potřeboval stihnout noční let do Bruselu.“

„Je členem Nadace Mefisto?“

Sansone přikývl. „Právě díky němu jsem začal naslouchat. Díky němu jsem uvěřil. Baum znal všechny příběhy, které mi vyprávěl otec, všechny ty zdánlivě pomatené teorie o Nefilim.“

„Psychiatrie

hovoří

o

indukované

psychóze,“

poznamenala Maura. „Pacient přenáší své paranoidní bludy na jinou osobu.“

„Přál bych si, aby šlo o bludy. Přál bych si, abych nad nimi mohl mávnout rukou jako vy. Jenže vy jste neviděla a neslyšela to, co jsem viděl a slyšel já, co viděli a slyšeli Gottfried i ostatní. Mefisto bojuje o život. Po čtyřech stoletích jsme zůstali už jenom my.“ Sansone se odmlčel. „A já jsem poslední z Isabelliných potomků.“

„Poslední lovec démonů,“ řekla Maura.

„Ani trochu jsem s vámi nepohnul, co?“

„Víte, jedné věci nerozumím. Zabít člověka není nijak zvlášť obtížné. Pokud jste pro ně hlavní kořist, proč vás jednoduše nezlikvidují? Neschováváte se. Stačí výstřel přes okno, bomba v autě.

Proč s vámi hrají ty hloupé hry s mořskými mušlemi?

Proč rozhlašují, že vás mají na mušce?“

„Nevím.“

„Snad souhlasíte, že to postrádá logiku.“

„Ano, souhlasím.“

„Přesto si dál myslíte, že vrahové krouží právě kolem Nadace Mefisto.“

Sansone si opět povzdechl. „Nebudu se vás pokoušet přesvědčovat. Jen bych si přál, abyste alespoň zvážila možnost, že mluvím pravdu.“

„Tedy že existuje celosvětové bratrstvo Nefilim? Že si toho skrytého, ale rozsáhlého spiknutí je vědoma výhradně Nadace Mefisto, a nikdo jiný?“

„Jisté kruhy našemu hlasu začínají naslouchat.“

„Co podniknete na svou ochranu? Nabijete pistoli stříbrnými kulkami?“

„Hodlám najít Lily Saulovou.“

Maura na něho překvapeně pohlédla. „Tu dceru?“

„Nezdá se vám divné, že nikdo netuší, kam se ztratila?

Že nikdo nezná místo jejího pobytu?“ Sansone opětoval Mauřin pohled. „Lily určitě něco ví.“

„Proč si to myslíte?“

„Protože nechce, aby ji našli.“

„Asi bych vás měl doprovodit dovnitř,“ navrhl Sansone.

„Abych měl jistotu, že je všechno v pořádku.“

Parkovali před jejím domem. Za záclonami obývacího pokoje viděla Maura zářit lampy, automaticky rozsvícené časovým spínačem. Včera před odjezdem setřela kresby na domovních dveřích. Teď upřeně zírala do šera a uvažovala, jestli se tam neobjevily nové nápisy a symboly, které z auta nemphla vidět, nové výhrůžky skryté ve stínu.

„Asi se budu cítit líp, když půjdete se mnou,“ připustila.

Sáhl do palubní přihrádky pro baterku a oba vystoupili.

Nemluvili, soustředěně sledovali okolí: temnou ulici, vzdálený šum dopravního provozu. Na chodníku se Sansone zastavil, jako by se snažil zachytit pach čehosi neviditelného. Když vyšli na verandu, posvítil baterkou na dveře.

Byly nedotčené.

V domě zazvonil telefon. Daniel? Maura chvatně odemkla a vstoupila dovnitř. Vyťukat kód a vypnout bezpečnostní systém trvalo jenom pár vteřin, ale než doběhla k telefonu, zmlkl. Stiskla tlačítko pro identifikaci volajícího a na displeji se objevilo číslo Danielova mobilu.

Nejraději by mu okamžitě zavolala. Jenže Sansone právě stál v obývacím pokoji přímo vedle ní.

„Připadá vám všechno v pořádku?“

Krátce pokývla. „Ano.“

„Snad by neškodilo nejdřív se tady trochu porozhlédnout.“

„Jistě.“ Zamířila do chodby. Zatímco ji Sansone následoval, cítila v zádech jeho pohled. Viděl jí to ve tváři?

Poznal ten výraz ženy, kterou trápí láska? Přecházeli z místnosti do místnosti, kontrolovali okna, zkoušeli dveře.

Všechno bylo zabezpečené. Už ze zdvořilosti by mu mohla nabídnout šálek kávy a pozvat ho, aby se pár minut zdržel, když ji tak laskavě odvezl domů. Ale její nálada měla daleko k pohostinnosti.

K její úlevě zbytečně neotálel. „Pro jistotu vám ráno zavolám,“ řekl a chystal se odejít.

„Nic se mi nestane.“

„Musíte být opatrná, Mauro. Jako my všichni.“

Ale já k vám nepatřím, pomyslela si znovu. A nikdy jsem nezatoužila k vám patřit.

Vtom zadrnčel zvonek domovních dveří. Pohlédli jeden na druhého.

„Nepodíváte se, kdo to je?“ řekl Sansone tiše.

Stačil jediný pohled oknem, aby okamžitě otevřela dveře. Ani závan ledového vzduchu nedokázal zchladit její zčervenalé tváře, jakmile Daniel vstoupil dovnitř a vztáhl k ní ruce. Pak si všiml, že na chodbě stojí neznámý muž, a zarazil se.

„Vy jste určitě otec Brophy,“ přerušil Sansone tíživé ticho a podal knězi pravici. „Já jsem Anthony Sansone.

Nedávno jsem vás viděl v domě doktorky O’Donnellové, když jste tam přišel vyzvednout Mauru.“

Daniel přikývl. „Už jsem o vás slyšel.“

Muži si potřásli rukou. Upjatě a ostražitě. Sansone poté prokázal dostatek zdravého rozumu, aby se rozloučil.

„Nezapomeňte si zapnout alarm,“ ještě připomenul Mauře.

„Nezapomenu.“

Než prošel dveřmi, věnoval Brophymu poslední pátravý pohled. Sansone nebyl slepý ani hloupý; nejspíš se dovtípil, co knězova přítomnost v Mauřině domě znamená. „Dobrou noc,“ popřál oběma a zamířil ke svému mercedesu.

Maura zamkla domovní dveře. „Stýskalo se mi,“

zašeptala a vklouzla do Danielovy náruče.

„Byl to pro mě nekonečný den,“ řekl tiše.

„Neustále jsem myslela jenom na chvíli, kdy budu zpátky doma. S tebou.“

„Já taky nedokázal myslet na nic jiného. Omlouvám se, že jsem tě tak najednou překvapil. Ale musel jsem k tobě zajet.“

„Taková překvapení se mi líbí.“

„Myslel jsem, že se vrátíš mnohem dřív.“

„Cestou jsme se zastavili na večeři.“

„Dělalo mi starosti, že ses rozhodla jet domů právě s ním.“

„Ke starostem jsi neměl sebemenší důvod,“ usmála se.

„Dovol, pověsím ti kabát.“

Ale Daniel si zatím nerozepnul ani jediný knoflík. „Co ses o něm dozvěděla, když jste spolu strávili celý den?“

„Podle mě je to výstřední člověk se spoustou peněz a poněkud zvláštním koníčkem.“

„Zájem o všechno, co souvisí se satanismem, mi zdaleka nepřipadá jenom zvláštní.“

„Opravdu zvláštní je spíš skutečnost, že se mu podařilo shromáždit skupinu lidí věřících stejným nesmyslům.“

„A to tě neznepokojuje? Že se zcela soustředil na stranu temna? Že se vlastně snaží vypátrat ďábla? Přece víš, co se říká: Když dlouho nahlížíš do propasti…“

„…propast zároveň nahlíží do tebe. Ano, znám to úsloví.“

„Rozhodně si musíme znovu a znovu připomínat, jak snadno nás může pohltit temnota.“

Maura se zasmála. „Zní to jako citát z některého tvého nedělního kázání.“

„Mluvím vážně. Skoro nic o tom člověku nevíš.“

No ovšem, dělá ti starosti. Žárlíš na něho.

Zlehka se dotkla Danielovy tváře. „Už se o něm nebudeme bavit. Nezáleží na něm. No tak, odlož si kabát.“

Ale Daniel se k ničemu takovému nechystal. Teprve teď pochopila.

„Ty u mě dneska nezůstaneš,“ konstatovala.

„Nemůžu,“ povzdechl si. „Je mi líto.“

„Proč jsi tedy přišel?“

„Už jsem ti říkal. Měl jsem o tebe obavy. Chtěl jsem se ujistit, že ses v bezpečí dostala domů.“

„Opravdu se nemůžeš zdržet? Alespoň na pár hodin?“

„Kéž bych mohl! Ale na poslední chvíli mě požádali, abych se zúčastnil nějaké konference. Ještě dnes večer musím odjet do Providence.“

Požádali ho. Církev, samozřejmě. Já na něho nemám žádné právo. Církev Daniela vlastní, církev řídí jeho život.

Objal ji, ve vlasech cítila jeho vlahý dech. „Někdy si spolu vyjedeme,“ řekl tiše. „Někam daleko z města.“

Kde nás nikdo nezná.

Zatímco odcházel ke svému autu, stála ve dveřích otevřených dokořán a kolem ní do domu proudil mrazivý vzduch. A zůstala tam stát i poté, co auto odjelo, přestože vítr jí nelítostně sežehoval tváře. Tak vypadá trest za to, že po Danielovi toužím, pomyslela si. Tohle si od nás církev žádá. Oddělená lůžka, oddělené životy. Dokázal by sám ďábel být krutější?

Danieli, kdybych mohla satanovi upsat svou duši výměnou za tvou lásku, asi bych vůbec neváhala.

Kapitola 30

Paní Cora Bongersová se celou svou úctyhodnou vahou opřela do dveří chléva a ty se s trýznivým skřípěním otevřely. Ze tmy uvnitř se ozval neklidný kozí mekot a Jane ucítila typický pach vlhké slámy a ustájených domácích zvířat.

„Nevím, kolik toho teď uvidíte,“ řekla paní Bongersová a posvítila do chléva baterkou. „Škoda, že jsem nedostala váš vzkaz dřív, dokud jsme mohly využít denního světla.“

Jane rozsvítila vlastní baterku. „Tohle bude stačit. Chci se jen podívat na ty symboly, pokud tady ještě jsou.“

„To víte, že tu jsou. Manžel se pokaždý strašně rozčílil, sotva sem vkročil a uviděl je. Já mu denně opakovala, aby se přestal vztekat a jednoduše je přemáznul barvou, on zase tvrdil, že kdyby měl chlív vymalovat, zuřil by ještě víc.

Kozy přece nepotřebujou žádnej palác, říkal.“ Paní Bongersová vešla dovnitř, těžkými vysokými botami dusala po podlaze vystlané slámou. Už krátká cesta od domu ji vyčerpala; žena se zastavila a sípavě se vydýchávala, baterku namířenou k dřevěné ohrádce, kde se nepohodlně tísnilo kolem desítky koz. „Jo, pořád jim schází. Eben si samozřejmě stěžoval, kolik práce dá každý ráno je podojit, ale měl ty svoje holky rád. Už je půl roku po smrti, a nemůžou si zvyknout, že je dojí někdo jinej.“ Otevřela ohrádku a otočila se k Jane, která se držela nejméně o krok vzadu. „Snad se nebojíte koz?“

„Musíme až k nim?“

„Nic vám neudělají. Jenom si dávejte pozor na kabát.

S chutí po všem chňapnou.“

Koukejte se chovat slušně, v duchu je vyzývala Jane, zatímco vstupovala do ohrádky a zasunovala za sebou petlici. Ne abyste zkoušely žvýkat policistku. Prodírala se slámou a snažila se neumazat si příliš boty. Zvířata ji sledovala lhostejnýma bezduchýma očima. Takhle blízko živých koz se Jane naposledy ocitla ve druhé třídě během výletu do zoo s domácími zvířaty. Tehdy se podívala na kozla, kozel se podíval na ni, a než se nadála, ležela na zádech a spolužáci se smáli. Od té doby zvířatům nedůvěřovala a zvířata jí nedůvěru zjevně oplácela. I v ohrádce se od Jane držela co nejdál.

„Vidíte?“ zamířila paní Bongersová baterkou na zeď chléva. „Tady jsou některý z nich.“

Jane se přesunula blíž, pohled upřený na symboly vyřezané hluboko do dřevěných prken. Tři kříže z Golgoty.

Tohle ovšem byla satanistická varianta s převrácenými kříži.

„Tamhle nahoře jsou taky.“ Paní Bongersová sklouzla světelným kuželem výš, kde dřevěnou stěnu hyzdily další převrácené kříže. „Aby je tam mohl vyřezat, musel vylízt na nějaký balíky slámy. Tolik námahy! Člověka napadne, že ty spratci by měli dělat něco užitečnějšího.“

„Proč myslíte, že to mají na svědomí děti?“

„A kdo jinej? Je léto, všechny se nudí. A tak se jen potulujou, ničí dřevěný stěny a věší po stromech ty svoje podivný ozdůbky.“

Jane se k ní otočila. „Jaké ozdůbky?“

„Všelijaký panáky z větviček a tak. Strašidýlka. Pro úřad šerifa to byla jen legrace. Ale mně se vůbec nelíbilo, když ty nesmysly visely ze stromů.“ Zastavila se u jednoho symbolu. „Vypadaly asi takhle.“

Jane spatřila vyzáblou postavičku muže, který patrně třímal v ruce meč. Pod ním byl vyrytý nápis: RXX-VII.

„Bůhví, co to má znamenat,“ prohodila paní Bongersová.

„V policejní rubrice místních novin jsem si přečetla, že se tenkrát ztratila jedna z koz,“ řekla Jane. „Dozvěděli jste se, co se s ní stalo?“

„Ne, nikdy jsme ji nenašli.“

„Nezůstala po ní žádná stopa?“

„Víte, pobíhají tady smečky zdivočelejch psů. Asi ji sežrali do posledního kousku.“

Jenže o tohle zvíře se nepostarali psi, pomyslela si Jane a znovu se zahleděla na vyřezané symboly. Najednou zazvonil její mobilní telefon. Kozy začaly vyděšeně mečet a v panice se shlukly na opačné straně ohrádky. „Promiňte,“

zamumlala Jane a vytáhla mobil z kapsy, poněkud udivená, že až sem dosahuje signál. „Rizzoliová.“

„Dělal jsem, co bylo v mých silách,“ ozval se Frost.

„Zní to jako úvod k omluvě. Nebo se mýlím?“

„Při pátrání po Lily Saulové zatím nemám štěstí. Jak se zdá, ta mladá dáma hodně cestuje. Víme, že přinejmenším posledních osm měsíců tráví v Itálii. Podle záznamů, které jsme získali, si během té doby vybírala hotovost z bankomatů v Římě, Florencii a Sorrentu. Ale kreditní kartu příliš často nepoužívá.“

„Osmiměsíční turistický pobyt? Jak si to může dovolit?“

„Žije skromně. Opravdu velmi skromně. Ubytovává se výhradně v nejlacinějších hotelích. Navíc asi občas ilegálně pracuje. Zjistil jsem, že ve Florencii byla krátce zaměstnaná jako asistentka správce muzea.“

„Má na to vzdělání?“

„Absolvovala obor antická historie. A za studií vypomáhala někde

v

Itálii

při

archeologických

vykopávkách. Jmenuje se to tam Paestum.“

„Proč ji sakra nemůžeme najít?“

„Připadá mi, že se snaží, aby ji nikdo nenašel.“

„Fajn. A co ten její bratranec Dominic Saul?“

„Tak tady bude opravdu problém.“

„Dneska pro mě nemáš jedinou dobrou zprávu, viď?“

„Dostal jsem kopii jeho školních záznamů z Putnam Academy, což je internátní škola v Connecticutu. Pobýval tam zhruba šest měsíců, to byl v desáté třídě.“

„Kolik mu tedy bylo, patnáct, šestnáct?“

„Patnáct. Dokončil školní rok a na podzim se měl vrátit.

Ale nevrátil se.“

„Mluvíme o létu, které strávil u Saulových v Purity.“

„Správně. Chlapcův otec právě zemřel, a tak doktor Saul vzal Dominika do své rodiny na prázdniny. Když se hoch v září nevrátil do školy, Putnam Academy se po něm začahv shánět. Nakonec jim jeho matka napsala, že ho ze školy odhlašuje.“

„A kterou školu navštěvoval potom?“.

„Nevíme. Do Putnam Academy nikdy odnikud nepřišla žádost o předání chlapcových materiálů. To je poslední zpráva, kterou jsem o něm dokázal vypátrat.“

„A jeho matka? Co je s ní?“

„Netuším. Nemůžu o té ženské najít sebemenší zmínku.

Nikdo ze školy ji v životě neviděl. Mají jenom dopis s podpisem Margaret Saulové.“

„Jako by všichni ti lidé byli duchové. Jeho sestřenice.

Jeho matka.“

„Získal jsem Dominikovu školní fotografii. Nevím, jestli nám nějak pomůže, když mu tehdy bylo teprve patnáct.“

„Jak na snímku vypadá?“

„Hezoun. Blonďák s modrýma očima. A podle inteligenčních testů prý skoro génius. Nepochybně chytrý kluk. Ale ve složce je taky poznámka, že se Dominic zřejmě s nikým nekamarádí.“

Jane sledovala, jak paní Bongersová uklidňuje vystrašený kozí hlouček. Žena se nad zvířaty skláněla a hladila je v tomtéž šerém chlévě, kde před dvanácti roky kdosi vyřezal do dřevěných stěn podivné symboly, a pravděpodobně později přešel k řezbám prováděným na ženských tělech.

„Poslyš, tady je přece jen něco zajímavějšího,“

pokračoval Frost. „Právě prohlížím chlapcovy přijímací formuláře.“

„No a?“

„Je tu rubrika, kde se měly uvést případné zvláštnosti, které by bylo třeba brát v úvahu. A otec tam píše, že půjde o Dominikovu první zkušenost s americkou školou; chlapec totiž většinu života strávil v zahraničí.“

„V zahraničí?“ Jane cítila, jak se jí prudce zrychluje tep.

„Kde konkrétně?“

„V Egyptě, v Turecku.“ Frost se významně odmlčel a pak dodal: „A na Kypru.“

Jane se pohledem vrátila ke stěně chléva, k figurce s nápisem RXX-VII. „Kde teď právě jsi?“ zeptala se.

„Doma.“

„Máš někde po ruce bibli?“

„Proč?“

„Potřebuju, abys mi v ní něco vyhledal.“

„Počkej, zeptám se Alice.“ Jane slyšela, jak Frost volá na manželku, potom se ozvaly kroky. Po chvíli řekl: „Stačí verze krále Jakuba?“

„Jistě. Nakoukni do obsahu a řekni mi, která část začíná písmenem R.“

„Jde o Starý, nebo o Nový zákon?“

„Hledej v obou.“

Frost obracel stránky. „Ve Starém zákoně je Kniha Rút.

V Novém zákoně by to mohla být epištola svatého Pavla k Římanům. Nebo taky Zjevení svatého Jana.“1

„A teď mi z každé té knihy přečti 7. verš 20. kapitoly.“

„Dobrá, podíváme se. Kniha Rút má jenom čtyři kapitoly.“

„Zkus Pavlovu epištolu k Římanům.“

„Ta končí šestnáctou kapitolou.“

„A Zjevení svatého Jana?“

„Chviličku vydrž.“ Opět byl slyšet jen šelest obracených stránek. „Už to mám. Zjevení, kapitola 20, verš 7. A když se vyplní tisíc let, propuštěn bude satan z žaláře svého.“ Frost větu dokončil téměř šeptem.

1 Všechny zmiňované biblické knihy začínají v angličtině písmenem R: Book of Ruth, Romans, Revelation (pozn. red.).

Jane se rozbušilo srdce. Upřeně zírala na stěnu chléva, na vyzáblou postavu třímající meč. To není meč, uvědomila si.

Je to kosa.

„Rizzoliová?“ ozval se Frost.

„Myslím, že už známe jméno našeho vraha,“ řekla Jane.

Kapitola 31

Pod bazilikou svatého Klementa se ze tmy ozýval zvuk proudící vody. Lily posvítila baterkou na železnou mříž, která zabraňovala vstupu do tunelu. V kuželu světla se objevily starobylé cihlové zdi a mnohem níž matně lesklá vodní hladina.

„Pod tímhle chrámem je podzemní jezero,“ řekla. „A tady vidíte podzemní řeku, která nikdy nevysychá. Dole pod Římem existuje rozlehlý svět, jakési podsvětí plné chodeb a katakomb.“ V šeru přelétla očima zaujatě zírající obličeje.

„Až se vrátíte nahoru a budete procházet ulicemi, myslete na ta temná a tajemná místa, která se skrývají kdesi hluboko pod vašima nohama.“

„Můžu se na tu řeku podívat blíž?“ zeptala se jedna z žen.

„Ale ovšem. Jen pojďte, posvítím vám. A jestli máte zájem, můžete mříží nakouknout všichni.“

Jeden po druhém se lidé z turistické skupiny přicházeli vmáčknout vedle Lily, aby nahlédli do tunelu. Ve skutečnosti toho moc k vidění nebylo. Ovšem pokud už se někdo rozhodne pro dlouhou cestu do Říma, snad jedinou za život, je jeho povinností podívat se. Dnes Lily provázela pouze šestičlennou skupinu, americký, britský a německý manželský pár. Žádná velká výhra, na spropitném si Lily domů moc neodnese. Ale co se taky dalo čekat od chladného lednového čtvrtka? Tihle turisté byli momentálně jedinými návštěvníky podzemního labyrintu. Už proto na ně Lily nijak nespěchala, když se tiskli na kovové mřížoví a otírali se o ni svými šustícími pláštěnkami. Z tunelu vanul vlhký vzduch prosycený pachem plísně a kamenů omývaných vodou, typickou vůní dávno uplynulých věků.

„K čemu původně sloužily tyhle zdi?“ zeptal se Němec.

Lily ho odhadovala na podnikatele. Bylo mu přes šedesát, hovořil výborně anglicky a měl na sobě drahý kabát Burberry. Ale jeho manželka patrně moc dobře anglicky neuměla, protože během dopoledne skoro nepromluvila.

„Jsou to základy domů z Neronových časů,“ odpověděla Lily. „Roku 64 po Kristu obrovský požár proměnil celou čtvrť ve spáleniště.“

„Myslíte ten požár, při kterém Nero sledoval hořící Řím a hrál na housle?“ ozval se Američan.

Lily se usmála. Takovou otázku už slyšela nesčetněkrát a téměř pokaždé dokázala předem uhodnout, kdo ze skupiny ji položí. „Víte, housle tenkrát ještě neexistovaly. Zatímco Řím hořel, Nero údajně hrál na lyru a zpíval.“

„A pak z požáru obvinil křesťany,“ dodala mužova manželka.

Lily zhasla baterku. „Přesuneme se dál. Je tady ještě hodně k vidění.“

Vedla skupinku šerým labyrintem. Nahoře v rušných ulicích hlučel dopravní provoz, stánkaři prodávali pohlednice turistům procházejícím ruinami Kolosea. Tady v temné podzemní chodbě bylo slyšet jenom věčně proudící vodu a šustění pláštěnek.

„Tenhle typ stavby se jmenuje opus reticulatum,“

ukázala Lily ke zdem. „Stavitelé tu střídali cihly s tufem.“

„S tofé?“ Zase ten Američan. Pitomé otázky kladl jedině on. „Chcete říct, že tam přimíchávali nějaké bonbony?“

Žertíku se zasmála pouze jeho manželka, zato nepříjemně pištivě.

„Tuf je hornina,“ vysvětlil Angličan. „Konkrétně jde o zpevněný nános sopečného popela a písku.“

„Přesně tak,“ potvrdila Lily. „Tufové kvádry se často používaly při stavbě římských domů.“

„Jak je možné, že jsme o žádném tufu dodnes neslyšeli?“

podivila se Američanka, jako by chtěla naznačit, že pokud takovou věc neznají, nemůže snad ani existovat.

I v šeru Lily zahlédla, jak Angličan obrací oči ke stropu, a pobaveně pokrčila rameny.

„Vy jste Američanka, že?“ otočila se žena k Lily.

„Svobodná?“

Lily pár vteřin váhala. Nelíbily se jí osobní otázky.

„Vlastně jsem Kanaďanka,“ zalhala.

„Věděla jste něco o nějakém tufu předtím, než jste jse stala průvodkyní? Nebo je to spíš takové evropské slovo?“

„Mnozí Američané ten výraz neznají,“ odpověděla Lily.

„Pak je to jasné, jde jen o evropskou záležitost,“

spokojeně pokývla žena. Pokud tuf neznali Američané, nemohl být důležitý.

„Tady vidíte zbytky vily Tita Flavia Clementa,“ chvatně Lily pokračovala ve výkladu. „V prvním století našeho letopočtu sloužil dům jako tajné shromaždiště křesťanů, kteří ještě nepředstavovali oficiálně uznávanou církev. Ale učení už si získávalo oblibu mezi manželkami příslušníků římské honorace.“ Opět rozsvítila baterku, aby světlem nasměrovala pozornost turistů. „Teď vstupujeme do nejzajímavější části ruin. Tenhle úsek archeologové odkryli až roku 1870. Uvidíme tajný chrám, kde se odehrávaly pohanské obřady.“

Prošli chodbou. Před nimi se ve stínech tyčily korintské sloupy. Byla to vstupní síň chrámu, lemovaná kamennými lavicemi a vyzdobená freskami a štukaturou. Zvolna postupovali hlouběji do svatyně, kolem dvou tmavých výklenků, míst iniciačních rituálů. Ve světě nahoře ubíhající staletí proměnila ulice i obzory, ale v téhle jeskyni se zastavil čas. Vytesaný bůh Mithras tu stále porážel býka. Z

šera se stále ozývalo tiché šumění vody.

„Mithrase uctívali staří Peršané dávno před narozením Krista,“ pokračovala Lily. „Kult pronikl do císařského Říma a během prvních tří století našeho letopočtu se rozšířil i po většině severní a západní Evropy. Stručně vám připomenu Mithrasův příběh, jak se mezi Peršany tradoval. Mithras byl božský zvěstovatel pravdy. Narodil se v jeskyni o zimním slunovratu. Jeho matka Anahita byla panna a porodu se zúčastnili pastýři přinášející dary. Měl dvanáct učedníků, kteří ho doprovázeli na cestách. Byl pochován do hrobky a později vstal z mrtvých. Jeho zmrtvýchvstání se každoročně oslavuje jako znovuzrození.“ Lily se odmlčela, aby zvýšila dramatický účinek, a rozhlédla se po tvářích turistů. „Nepřipadá vám ledacos z toho povědomé?“

„Je to křesťanské evangelium,“ prohlásila Američanka.

„Přesto byl ten příběh už celá staletí před Kristem součástí perských tradic.“

„Já o něm v životě neslyšela.“ Žena se podívala na manžela. „Ty snad ano?“

„Kdepak.“

„Možná byste měli navštívit chrámy v Ostii,“ řekl Angličan. „Nebo Louvre. Nebo Archeologické muzeum ve Frankfurtu. Třeba byste se o Mithrasovi něco dozvěděli.“

Američanka se k němu otočila. „Musíte nás pořád poučovat?“

„Věřte mi, madam, nic z toho, co nám naše milá průvodkyně vyprávěla, není rouhačské ani nepravdivé.“

„Víte stejně dobře jako já, že Kristus nebyl žádný Peršan v legračním klobouku a nezabíjel býky.“

„Chtěla jsem prostě upozornit na zajímavé podobnosti v ikonografii,“ poznamenala Lily.

„Cože?“

„Poslyšte, tak důležité to zase není.“ Lily si zoufale přála, aby se žena přestala hádat. A zároveň si uvědomila, že naděje na štědré spropitné od amerického páru se definitivně rozplývá. „Koneckonců jde jenom o mytologii.“

„Bible není mytologie!“

„Takhle jsem to nemyslela.“

„Co doopravdy víme o nějakých starých Peršanech?

Můžete mi ukázat jejich Písmo svaté?“ Ostatní turisté mlčeli a tvářili se rozpačitě.

Nechme tu věc být. Nestojí za rozčilování.

Ale žena neskončila. Od okamžiku, kdy ráno vystoupila z mikrobusu, hubovala na vše, co se týkalo Itálie a Italů.

Římská doprava byla chaotická, ne jako v Americe. Hotely byly drahé, ne jako v Americe. Koupelny byly moc malé, ne jako v Americe. A teď měla další důvod k podráždění. Přišla do baziliky di San elemente, aby si prohlédla místa, kde se scházeli první křesťané, a místo toho si musela vyslechnout spoustu pohanské propagandy.

„Jak můžeme vědět, v co vyznavači Mithrase skutečně věřili?“ zeptala se. „A kam se vůbec poděli?“

„Už dávno se je podařilo dokonale vyhladit, zbořit jejich svatyně,“ řekl Angličan. „Co myslíte, že následovalo, když církev prohlásila Mithrase za zplozence satana?“

„Tohle mi připadá jako přepisování dějin.“

„A kdo je podle vás přepisoval?“

Lily se rozhodla zasáhnout. „Tady naše prohlídka končí.

Všem vám děkuju za pozornost. Pokud si přejete, můžete se tu ještě porozhlédnout. Řidič mikrobusu na vás počká a potom vás rozveze do vašich hotelů. Jestli máte nějaké další dotazy, ráda na každý odpovím.“

„Myslím, že byste měla návštěvníky předem upozorňovat,“ opět se ozvala Američanka.

„Upozorňovat? A na co?“

„V prospektu je téma prohlídky uvedené jako ÚSVIT

KŘESŤANSTVÍ. Ale tohle nebyla historie. Spíš samé bajky.“

Lily si povzdechla. „Ve skutečnosti jde o historii. Jenže historie není vždycky to, co jsme se učili.“

„A vy jste odbornice?“

„Mám vysokoškolský diplom…“ Lily se zarazila. Pozor!

„Studovala jsem historii.“

„A to stačí?“

„Taky jsem pracovala v různých významných světových muzeích.“ Lily už začínala být natolik znechucená, že zapomínala na opatrnost. „Ve Florencii. V Paříži.“

„A teď provázíte turisty.“

I v těch studených podzemních prostorách Lily cítila, jak jí zahořely tváře. „Ano,“ odpověděla po delší odmlce. „Teď jenom provázím turisty. Nic víc. Laskavě mě omluvte, půjdu se podívat po našem řidiči.“ Otočila se a labyrintem chodeb zamířila zpátky. Dneska se určitě žádného spropitného nedočkám, pomyslela si, tak ať si cestu nahoru najdou sami.

Stoupala po schodech vedoucích z Mithraea, každým krokem se posunovala v čase dopředu, až dospěla k byzantským základům. Tady, pod současnou bazilikou di San Clemente, byly opuštěné chodby kostela ze 4. století, které tu osm set let zůstávaly skryté, pohřbené pozdější velkolepou stavbou středověkého chrámu. Lily zaslechla hlasy hovořící francouzsky, další skupina se chystala sestoupit k Mithraeu. Turisté se blížili úzkým průchodem a Lily couvla stranou, aby jim uvolnila cestu. Zatímco se hlasy vzdalovaly, zastavila se pod odlupujícími se freskami a náhleji přepadly výčitky. Proč opustila svou skupinu? Proč dovolila, aby ji hloupé pfipornínky jedné nevzdělané turistky tak rozrušily? Na co vůbec myslela?

Otočila se a vzápětí sebou vylekaně škubla. Spatřila siluetu jakéhosi muže stojícího na opačném konci chodby.

„Doufám, že vás ta dáma příliš nerozčílila,“ řekl. Lily poznala hlas německého turisty a vydechla úlevou. Veškeré napětí rázem pominulo.

„To je v pořádku. Už jsem na svou adresu vyslechla mnohem horší věci.“

„Žádné výtky jste si nezasloužila. Jenom jste vysvětlovala historii.“

„Někteří lidé dávají přednost vlastnímu výkladu dějin.“

„Pokud se nechtějí blamovat, neměli by jezdit do Říma.“

Usmála se, ale její úsměv patrně muž na druhém konci tmavé chodby neviděl. „Řím nás svým způsobem všechny zahanbuje.“

Němec se vydal směrem k ní. Kráčel pomalu, jako by se přibližoval k plaché lani. „Můžu vám něco navrhnout?“

Srdce jí pokleslo. Takže mě čekají další kritické připomínky, pomyslela si. Jaké to budou tentokrát? Copak se mnou dneska nebyl spokojený vůbec nikdo?

„Mám představu,“ pokračoval muž, „poněkud jiného typu turistických prohlídek. Pochopitelně pro zcela odlišné skupiny návštěvníků.“

„O jaký tematický okruh by šlo?“

„Vy dobře znáte biblickou historii.“

„Studovala jsem ji, ovšem nejsem žádná odbornice.“

„Každá cestovní kancelář nabízí zájezdy na posvátná místa, určené turistům, jako jsou naši američtí přátelé. Ale některé z nás nezajímají světci ani posvátná místa.“ Muž teď stál tak blízko, že z jeho oblečení cítila vůni dýmkového tabáku. „Někteří z nás,“ dodal tiše, „hledají spíš to nesvaté.“

Lily se náhle nedokázala pohnout.

„Četla jste Zjevení svatého Jana?“

„Ano,“ hlesla.

„Víte o šelmě?“

Lily jen polkla. Ano.

„Kdo je tedy šelma?“

Lily začala pomalu couvat. „Nikoliv kdo, ale co. Šelma představuje Řím.“

„Aha. Znáte vědecký výklad.“

„Svatý Jan měl na mysli římské impérium.“ Lily dál zvolna ustupovala. „Číslo 666 symbolizovalo císaře Nerona.“

„Opravdu tomu věříte?“

Přes rameno se ohlédla k východu. Nikdo tam nestál, nikdo jí nebránil v úniku.

„Nebo jste naopak přesvědčená, že ta šelma skutečně existuje? Že je to tvor z masa a kostí? Podle některých názorů se dokonce zdržuje přímo tady, v tomhle městě.

Trpělivě vyčkává, až přijde její čas. Číhá.“

„To je spíš otázka pro filozofy.“

„Povězte mi, Lily Saulová, ve kterou z těch dvou možností věříte vy osobně?“

Ví, jak se jmenuju.

Lily se prudce otočila, chtěla se dát na útěk. Ale jako zázrakem se za ní v úzké chodbě kdosi objevil. Jeptiška, která předtím vpustila Lily s jejími turisty do podzemních prostor. Žena ji klidně pozorovala. Stála jí v cestě.

Jeho démoni mě našli.

Lily se rozhodla ve zlomku vteřiny. Sklonila hlavu a ze všech sil do jeptišky vrazila. Žena se skácela, až černé řeholní roucho zavlálo, ale přesto ji stačila chytit za kotník.

Lily se kopnutím osvobodila.

Rychle na ulici!

Jsem nejméně o třicet let mladší než ten Němec, říkala si. Jakmile se dostanu ven, snadno mu uteču. Ztratím se v davech proudících poblíž Kolosea… Vyběhla po schodech, nahoře se dveřmi vřítila do oslepujícího světla baziliky a chvatně zamířila k chrámové lodi. K východu. Už po několika krocích se na zářivě barevné mozaikové podlaze s hrůzou zastavila.

Zpoza mramorových sloupů se vynořili tři muži. Beze slova se k ní blížili, obkličovali ji. Lily slyšela, jak za jejími zády bouchly dveře. Pak se ozvaly kroky: Němec a jeptiška.

Proč tu nejsou žádní turisté? Nikdo mi nepřispěchá na pomoc, ani kdybych křičela.

„Lily Saulová,“ oslovil ji opět Němec.

Zatímco se k němu otáčela, všimla si, že ta trojice neznámých mužů kolem ní ještě těsněji uzavírá past. Tady všechno skončí, pomyslela si Lily. Na tomhle svatém místě, před zraky ukřižovaného Ježíše Krista. Nikdy by mě nenapadlo, že se to stane v kostele. Představovala jsem si spíš tmavé uličky, ponuré hotelové pokoje. Rozhodně ne chrám, kde tolik lidí vzhlíží ke světlu.

„Konečně jsme vás našli,“ pokračoval Němec.

Napřímila se a vysunula bradu. Pokud už musela pohlédnout do tváře ďáblovi, měla by to udělat se vztyčenou hlavou.

„Tak kde je?“ zeptal se muž.

„Kdo?“

„Dominic.“

Mlčky na něho zírala. Tuhle otázku nečekala.

„Kde je váš bratranec?“

V údivu zakroutila hlavou. „Copak vás neposlal právě on? Abyste mě zabili?“

Teď se zaskočeně zatvářil naopak Němec. Kývl na jednoho z trojice mužů stojících za Lily. Překvapeně sebou škubla, když jí neznámý zkroutil ruce dozadu. Na jejích zápěstích zaklapla kovová pouta.

„Půjdete s námi,“ řekl Němec.

„Kam?“

„Do bezpečí.“

„Znamená to snad…, že mě nechcete…“

„Zabít? Ne, nechceme.“ Přešel k oltáři a otevřel tajný vchod. Za ním se objevila chodba, o jejíž existenci neměla Lily tušení. „Ale někdo jiný by se o to mohl snažit.“

Kapitola 32

Lily vyhlížela tónovanými okny limuzíny do toskánské krajiny. Před pěti měsíci cestovala po téže silnici směrem na jih, ovšem za zcela odlišných okolností, v rachotícím náklaďáku, který řídil neoholený chlap s jediným cílem: dostat se jí do kalhotek. Té noci byla hladová a vyčerpaná, nohy ji bolely, protože předtím šla spoustu hodin pěšky.

Teď byla na stejné silnici a mířila severním směrem, zpátky k Florencii, a nikoliv jako unavená stopařka, ale ve velkém stylu. Kamkoliv ze zadního sedadla limuzíny pohlédla, uviděla přepych. Potahy z černé kůže se zdály hladší než dívčí pleť. Přihrádka na opěradle nabízela udivující výběr novin. International Herald Tribune, londýnské Timesy, Le Figaro, Corriere della Sera, všechno s dnešním datem. Z

mřížek topení vanul vlahý vzduch. V polici s občerstvením čekaly láhve minerálky a vína, čerstvé ovoce, různé sýry a krekry. Nicméně to bylo vězení, byť velmi pohodlné; dveře se totiž nedaly odemknout. Neprůstřelné sklo oddělovalo Lily od řidiče a jeho společníka. Během uplynulých dvou hodin se ani jeden z nich neobtěžoval ohlédnout, takže si ani nemohla být jistá, jestli jsou to vůbec lidé. Třeba vepředu seděli roboti. Viděla jenom jejich zátylky.

Otočila se, aby se podívala na mercedes, který jel za nimi. Spatřila onoho Němce, přes přední sklo opětoval její pohled. Na sever ji eskortovali tři muži ve dvou luxusních autech. Ti lidé museli mít značné finanční zdroje. A dobře věděli, co dělají. Neměla proti nim sebemenší šanci.

Dokonce ani netuším, co jsou zač, pomyslela si.

Zato oni mě znají. Přestože jsem se celé měsíce snažila být krajně opatrná, nějak se jim podařilo vystopovat mě a chytit.

Limuzína odbočila z dálnice. Nejeli tedy do Florencie, ale někam na venkov, do mírných toskánských kopců. Už se pomalu smrákalo. V houstnoucím šeru Lily viděla holé keře vinné révy, které se pod nápory větru krčily ke svahům, a rozpadající se, dávno opuštěné kamenné domy. Kam vlastně mířili? Kromě těch zpustlých statků tu nic nebylo.

Možná právě o to jim jde, napadlo ji. Nepřejí si svědky.

Když jí předtím Němec sliboval, že ji vezmou do bezpečí, chtěla mu věřit. Tolik mu chtěla věřit, že se na chvíli nechala ukolébat drobnými pozornostmi, pohodlnou jízdou. Ale sotva teď limuzína zpomalila a sjela na soukromou štěrkovanou cestu, Lily cítila, jak se jí prudce rozbušilo srdce. Dlaně jí zvlhly, až si je musela otřít o džíny.

Mezitím už se dostatečně setmělo. Vyvedou mě na krátkou procházku do polí a prostřelí mi hlavu, pomyslela si. Tři muži dokážou poměrně rychle vykopat hrob, a vhodit do něj mrtvolu.

V lednu bude hlína studená.

Limuzína stoupala do kopce, proplouvala mezi stromy; přední světla ozařovala husté křoviny. Lily krátce zahlédla červený odlesk králičích očí. Posléze stromy prořídly a najednou auto zastavilo před železnou bránou. Nad mřížkou interkomu svítila bezpečnostní kamera. Řidič stáhl okénko a řekl italsky: „Máme zásilku.“

Kdosi zapnul oslňující reflektory a několik vteřin trvalo, než kamera zaznamenala všechny, kdo seděli v autě. Potom se brána s tlumeným klapotem otevřela.

Vjeli dovnitř, následováni mercedesem, který se jich v těsném závěsu držel po celou cestu z Říma. Teprve teď se Lilyin zrak opět přizpůsobil tmě. Zahlédla obrysy soch a zastřižených živých plotů lemujících příjezdovou cestu, posypanou jemným štěrkem. Na jejím konci se vepředu tyčila vila, kde se ve všech místnostech svítilo. Lily se předklonila a s úžasem pozorovala kamenné terasy, obrovské květináče a vysoké cypřiše, které připomínaly řadu kopí ukazujících ke hvězdám. Limuzína zastavila vedle mramorové fontány, teď ovšem na zimu vypnuté. Mercedes zaparkoval kousek za nimi. Němec vystoupil a otevřel Lily dveře auta.

„Půjdeme dovnitř, slečno Saulová?“

Vzhlédla ke dvěma mužům, kteří stáli po jeho bocích.

Tihle lidé by jí rozhodně nedali příležitost k úniku.

Nezbývalo jí než jít s nimi. Vystoupila, nohy celé ztuhlé

z dlouhé jízdy, a po kamenných schodech následovala Němce na terasu. Chladný vítr zvedal suché listí a rozfoukával je jako popel. Ještě než došli k hlavnímu vchodu, dveře se rozlétly. Objevil se v nich postarší muž.

Čekal, chystal se je přivítat. Lily věnoval jen zběžný pohled a obrátil pozornost k Němci.

„Její pokoj je připravený,“ řekl anglicky s italským přízvukem.

„Pokud to nevadí, také tu zůstanu přes noc. On dorazí až zítra, že?“

Postarší muž přikývl. „Noční let.“

Kdo zítra dorazí? uvažovala Lily. Nádhernou balustrádou vyšli do prvního poschodí. Míjeli lehce se vlnící tapiserie rozvěšené na kamenných zdech, ale Lily neměla čas obdivovat umělecké výtvory. Teď už chvátali dlouhou chodbou zaplněnou portréty, jejichž oči jako by sledovaly každý Lilyin krok.

Postarší muž odemkl masivní dubové dveře a pokynul jí, aby vešla dovnitř. Ocitla se v ložnici zařízené bytelným tmavým dřevem a těžkým sametem.

„Je to jenom na dnešní noc,“ řekl Němec.

Otočila se a náhle si uvědomila, že nikdo další s ní do pokoje nevstoupil. „Co se stane zítra?“ zeptala se.

Dveře se zavřely. Slyšela, jak se v zámku otáčí klíč a zamykají.

Proč mi nikdo neodpoví na jedinou mizernou otázku?

Jakmile osaměla, přešla k oknu a roztáhla hustě zřasené závěsy. Odhalily okno zabezpečené mříží. Pokusila se ohnout dva pruty, znovu a znovu se do nich marně opírala.

Rozbolely ji paže, ale mříže byly litinové a pečlivě svařené s kovovým okenním rámem; tolik síly prostě neměla.

Zklamaně se otočila a začala si prohlížet své sametové vězení. Viděla Obrovskou postel z vyřezávaného dubu a s vínově rudými nebesy. Zvedla oči k tmavým dřevěným ozdobám, vyřezávaným cherubínům a stonkům vinné révy lemujícím strop. Možná je to vězení, ale zároveň taky nejhezčí ložnice, v jaké jsem kdy spala, pomyslela si. Pokoj pro medicejskou kněžnu.

Na drahocenném intarzovaném stolku spatřila přikrytý stříbrný podnos, číši a láhev chianti, už otevřenou. Lily zvedla poklop. Našla pod ním studené nakrájené maso, salát z rajčat a mozzarelly, nesolený toskánský chléb. Nalila si víno, pak se sklenkou v ruce zaváhala.

Proč by mě trávili, když je ták snadné vpálit mi kulku do hlavy?

Vypila číši až do dna a nalila si další. Pak se posadila ke stolku a vrhla se na tác s jídlem. Trhala kousky chleba a doslova si je cpala do pusy, hltavě polykala maso, zapíjela vínem. Hovězí bylo jemně nakrájené a měkoučké jako máslo. Nenechala na podnosu ani drobeček, vypila skoro celou láhev chianti. Když se zvedla z křesílka, cítila se tak zmožená, že stěží doklopýtala k posteli. Nejsem otrávená, říkala si. Jenom docela obyčejně opilá. O zítřek už se nestarala. Dokonce se nenamáhala svléknout. Oblečená a v botách se svalila na damaškový přehoz.

Vzbudil ji mužský hlas, hluboký a neznámý. Stále opakoval její jméno. Otevřela jedno oko a zamžikala před záplavou světla, proudícího do pokoje zamřížovaným oknem. Okamžitě zase oko zavřela. Kdo sakra roztáhl závěsy? A jak to, že už vyšlo slunce?

„Slečno Saulová, probuďte se.“

„Až za chvíli,“ zamumlala.

„Neletěl jsem celou noc, abych se díval, jak spíte.

Musíme si promluvit.“

Zasténala a převrátila se na opačnou stranu. „Nebavím se s lidmi, kteří se mi nepředstaví.“

„Jmenuju se Anthony Sansone.“

„A měla bych vás znát?“

„Jste v mém domě.“

Teprve to ji přimělo otevřít obě oči. Promnula si je a pak se otočila. Spatřila stříbrovlasého muže, který ji se skloněnou hlavou pozoroval. I při své kocovině zaznamenala, že je sice viditelně unavený, ale zatraceně pohledný. Všimla si jeho pomačkané košile a tmavého strniště na bradě. Zřejmě tedy nelhal, když říkal, že strávil celou noc v letadle. Sansone do místnosti nepřišel sám; byl tu i ten Němec, stál poblíž dveří.

Lily se na posteli posadila a dlaněmi si sevřela tepající spánky. „Skutečně vám tahle vila patří?“

„Je ve vlastnictví naší rodiny už řadu generací.“

„To máte štěstí.“ Lily se krátce odmlčela. „Mluvíte jako Američan.“

„Jsem Američan.“

„A ten chlapík tamhle?“ Zvedla hlavu a lehce kývla směrem k Němci. „Pracuje pro vás?“

„Ne. Pan Baum je přítel. Pracuje pro Interpol.“

Lily strnula. Sklonila čelo, aby jí Sansone neviděl do tváře.

„Slečno Saulová,“ řekl nevzrušeně, „proč mám najednou pocit, že se bojíte policie?“

„Nebojím se policie.“

„Myslím, že neříkáte pravdu.“

„A já si zase myslím, že nejste příliš dobrý hostitel.

Zamknete mě ve svém domě. Vtrhnete do pokoje bez klepání.“

„Klepali jsme. Ale nevzbudila jste se.“

„Pokud mě hodláte zatknout, prozradíte mi důvod?“

zeptala se. Uvědomila si totiž, o co tady jde. Nějak zjistili, čeho se dopustila před dvanácti roky, a vypátrali ji. Ze všech možných konců, které si nesčetněkrát představovala, ji právě tenhle nikdy nenapadl. Neoznačený hrob, budiž, ale policie?

Málem se rozesmála. Fajn, klidně mě strčte do chládku.

V životě už mi hrozily mnohem horší věci než vězení.

„A existuje takový důvod?“ ozval se pan Baum.

Čeká snad, že mu tady rovnou vyklopím úplné přiznání?

pomyslela si. Kdepak, to se budou muset trochu víc snažit.

„Lily,“ řekl Sansone a posadil se na lůžko. Narušil tím její soukromý prostor, takže okamžitě zostražitěla. „Víte, co se před pár týdny stalo v Bostonu?“

„V Bostonu? Netuším, o čem mluvíte.“

„Je vám povědomé jméno Lori-Ann Tuckerová?“

Lily mlčela. Otázka ji zaskočila. Mluvila snad Lori-Ann s policisty? Přivedla je na stopu? Slíbila jsi mi to, Lori-Ann.

Tvrdila jsi, že dokážeš zachovat tajemství.

„Byla to vaše kamarádka, viďte?“ pokračoval Sansone.

„Ano,“ přiznala Lily.

„A Sarah Parmleyová? Taky byla vaší kamarádkou?“

Náhle si uvědomila, že nepoužil přítomného, ale minulého času. Vyschlo jí v krku. Situace začínala vypadat moc ošklivě.

„Znala jste obě ty ženy?“ naléhal Sansone.

„My jsme… vyrůstaly jsme spolu. My tři. Proč se na ně vyptáváte?“

„Takže jste o ničem neslyšela.“

„Nejsme ve styku. Už dost dávno jsem nemluvila s nikým ze Spojených států.“

„A nikdo vám nevolal?“

„Ne.“ Jak by mohl? Dala jsem si sakra záležet, abych všem zmizela z dohledu.

Sansone se podíval na Bauma a pak opět na Lily. „Je mi líto, že vám to musím říct. Ale vaše přítelkyně, obě, jsou po smrti.“

Lily nevěřícně zakroutila hlavou. „Nechápu. Měly nehodu? Jak to, že obě…“

„Nešlo o nehodu. Někdo je zavraždil.“

„Společně?“

„Každou zvlášť. Stalo se to kolem Vánoc. Lori-Ann zabili v Bostonu. A Sarah v Purity, stát New York. Mrtvola Sarah se našla v domě vašich rodičů, který se neúspěšně snažíte prodat. Proto vás policie začala hledat.“

„Promiňte,“ zašeptala. „Dělá se mi špatně.“ Sklouzla z postele a rozběhla se do přilehlé koupelny. Práskla za sebou dveřmi a klekla si před záchodovou mísu. Nejdřív vyzvracela víno, které večer vypila; pálilo ji v krku jako kyselina. Svírala okraje mísy a dávila dál. Dokud neměla úplně prázdný žaludek. Dokud už nebylo co zvracet.

Spláchla záchod, dopotácela se k umyvadlu. Chvíli si nechala téct vodu do úst a po obličeji. Když potom upřeně pozorovala svou zmáčenou podobu, skoro se nepoznávala.

Kdy se na sebe naposledy podívala, opravdu důkladně podívala, do zrcadla? Kdy se proměnila v tohle divoké stvoření? Útěk si vybral svou daň. Prchejte příliš dlouho, a časem za sebou necháte vlastní duši.

Tlustým bavlněným ručníkem si osušila obličej, jen tak rukou si pročísla vlasy a znovu je svázala do ohonu. Pan Hezoun Prachatý se mě chystá vyslýchat, říkala si, nesmím tedy ztratit půdu pod nohama. Povím jenom tolik, aby byl spokojený. Jestli neví, co jsem kdysi provedla, já mu to rozhodně neprozradím.

Zvolna se jí vracela barva do tváří. Lily zdvihla bradu a v očích uviděla známý válečnický lesk. Obě její kamarádky byly mrtvé. Zbývala už jenom sama. Pomozte mi, děvčata.

Pomozte mi tohle přežít. Zhluboka se nadechla a vyšla z koupelny.

Muži k ní vzhlédli s ustaraným výrazem. „Je mi líto, že jsem na vás ty zlé zprávy vychrlil tak bez obalu,“ řekl Sansone.

„Chtěla bych slyšet podrobnosti,“ opáčila věcným tónem. „Co policie zjistila?“

Jak se zdálo, její chladnokrevnost a přímost Sansonea poněkud zaskočily. „Podrobnosti nejsou nijak příjemné.“

„Což jsem ani nečekala.“ Posadila se na postel. „Ale potřebuju o nich vědět,“ dodala tiše. „Potřebuju vědět, jak ty ženy zemřely.“

„Můžu se vás nejdřív na něco zeptat?“ vzal si slovo ten Němec, pan Baum. Přistoupil k ní blíž. Oba muži teď stáli nad ní a pozorovali její tvář. „Znáte význam převřeného kříže?“

Otázka jí na pár vteřin vyrazila dech. Pak Lily opět dokázala promluvit. „Převrácený kříž má být… výsměchem křesťanství. Podle některých názorů jde o satanistický symbol.“

Baum se Sansonem si vyměnili překvapené pohledy.

„A co tenhle symbol?“ Baum sáhl do kapsy saka, vytáhl pero a kousek papíru. Chvatně cosi načrtl a pak jí kresbu ukázal. „Někdy se tomu říká vševidoucí oko. Znáte jeho význam?“

„To je Udžat,“ odpověděla. „Oko lucifera.“

Mezi Baumem a Sansonem proběhla další výměna pohledů.

„A kdybych vám nakreslil obrázek kozlí hlavy s rohy?“

pokračoval Baum. „Znala byste význam?“

Lily neuhnula před jeho mírnýma, ale pozornýma očima.

„Máte snad na mysli Bafometa? Nebo Azazela?“

„Jste s těmi symboly dobře obeznámená.“

„Ano.“

„Z jakého důvodu? Jste satanistka, slečno Saulová?“

Div se nerozesmála. „To sotva. Jen o nich náhodou ledacos vím. Patří k mým odborným zájmům.“

„Je satanista váš bratranec Dominic?“

Lily úplně ztuhla, ruce jí v klíně znehybněly.

„Slečno Saulová?“

„Musíte se zeptat jeho,“ zašeptala.

„To bychom rádi,“ řekl Sansone. „Kde ho najdeme?“

Sklonila oči ke svým pevně propleteným prstům.

„Nevím.“

Sansone si povzdechl. „Věnovali jsme spoustu úsilí, abychom zjistili, kde se pohybujete. Trvalo deset dní, než jsme vás objevili.“

Jenom deset dní? Panebože, musela jsem být hodně neopatrná.

„Takže kdybyste nám prozradila, kde je Dominic, ušetřila byste nám mnoho dalších potíží.“

„Už jsem vám řekla, že to nevím.“

„Proč ho chráníte?“ zeptal se Sansone.

Lily prudce zvedla bradu. „Proč bych ho sakra měla chránit?“

„Je to váš jediný žijící pokrevní příbuzný. A vy nevíte, kde je?“

„Dvanáct let jsem ho neviděla,“ odsekla.

Sansone přimhouřil oči. „Tak přesně si pamatujete, jak je to dlouho?“

Polkla. Tohle byla chyba. Musím si dávat větší pozor.

„Lily, všechno, co se stalo Lori-Ann a Sarah, byla Dominikova práce.“

„Jak to můžete vědět?“

„Chcete slyšet, co provedl Sarah? Kolik asi hodin musela křičet, když jí do kůže vyřezával kříže? A hádejte, co nakreslil na stěnu v ložnici Lori-Ann, v téže místnosti, kde rozřezal její tělo. Převrácené kříže. Stejné symboly vyřezával na zdi chlévů, když mu bylo patnáct a trávil u vás v Purity letní prázdniny.“ Sansone přistoupil ještě blíž. Ta jeho blízkost náhle působila až výhružně. „Utíkáte právě před ním? Před svým bratrancem Dominikem?“

Lily mlčela.

„Před něčím nepochybně utíkáte. Ode dne, kdy jste opustila Paříž, jste se nikde nezdržela déle než šest měsíců.

A za celé roky jste se ani jednou nevrátila do Purity. Lily, co se stalo toho léta, ve kterém jste ztratila rodinu?“

Objala se pažemi, schoulila se do klubíčka. Roztřásla se, zrovna v okamžiku, kdy si ze všeho nejvíc potřebovala zachovat pevné nervy.

„Nejdřív se utopí váš bratr Teddy. Pak vaše matka spadne ze schodů. A nakonec se zastřelí váš otec. Všechno během dvou týdnů. Pro šestnáctiletou dívku to musela být obrovská tragédie.“

Lily kolem sebe ještě pevněji ovinula paže, bála se, že se bude klepat tak silně, až se rozpadne na kousky.

„Bylo to skutečně jenom neštěstí, Lily?“

„Co jiného by to mohlo být?“ zašeptala.

„Nebo se snad toho léta mezi vámi a Dominikem dělo ještě něco dalšího?“

Lily prudce zvedla hlavu. „Co tím chcete naznačit?“

„Odmítáte nám ho pomoct najít. Zcela logicky tedy usuzuju, že ho chráníte.“

„Vy… vy si myslíte, že jsme spolu něco měli!“ Její hlas stoupal do hysterických výšek. „Myslíte si, že jsem si přála, aby moji nejbližší umřeli? Bratrovi bylo teprve jedenáct!“

Odmlčela se, pak šeptem zopakovala: „Bylo mu teprve jedenáct.“

„Možná jste si neuvědomovala, jak nebezpečné to všechno je,“ řekl Sansone. „Třeba jste se k němu při nějakém vzývání, při několika neškodných rituálech připojila. Dělává to spousta mladých lidí, prostě ze zvědavosti. Nebo aby předvedli, že se odlišují od ostatních, že jsou jedineční. Někdy také chtějí šokovat své rodiče.

Šokovaly ty věci vaše rodiče?“

„Nerozuměli mu,“ odpověděla velmi tiše. „Nechápali, že…“

„A co ty druhé dvě dívky, vaše kamarádky Lori-Ann a Sarah? Zúčastňovaly se jeho rituálů? Kdy ta hra nabrala děsivé obrátky? Kdy jste si uvědomila, že existují síly, které jste nikdy netoužila probudit? Takhle to bylo, ne? Dominic vás vlákal do své hry.“

„Ne, takhle to vůbec nebylo.“

„Pak jste se začala bát. Snažila jste se couvnout, ale už bylo příliš pozdě. Jejich oči se na vás upíraly. Upíraly se i na vaši rodinu. Jakmile vpustíte temnotu do svého života, není snadné se jí zbavit. Zapustí kořeny, splyne s vámi. A stejně tak vy splynete s temnotou.“

„Hloupost.“ Lily na něho pohlédla. „Nikdy jsem s tím nechtěla mít nic společného!“

„Proč se tím tedy pořád zabýváte?“

„Co máte na mysli?“

Sansone se otočil k Baumovi, který otevřel aktovku a vytáhl z ní svazek papírů. „Shromáždili jsme dost informací o vašem pohybu v uplynulých letech,“ řekl Baum.

„Máme tu zprávy od lidí, s nimiž jste pracovala. Jsou mezi nimi muzejní kurátoři z Florencie a Paříže, zástupci římské firmy pořádající turistické prohlídky, neapolský starožitník.

Zdá se, slečno Saulová, že jste všechny zaujala svými poněkud tajemnými vědomostmi. V oblasti démonologie.“

Baum odložil přepisy rozhovorů na stolek. „Víte o téhle tematice opravdu hodně.“

„Věnovala jsem se jí i po dokončení vysoké školy.“

„Proč?“

„Chtěla jsem ho pochopit.“

„Dominika?“

„Ano.“

„A, teď už mu rozumíte?“

„Ne. Uvědomuju si, že se mi to nikdy nepodaří.“ Lily opětovala Sansoneův pohled. „Jak můžeme porozumět něčemu, co ani není lidské?“

„Jistě, Lily, to nemůžeme,“ tiše odpověděl Sansone.

„Ale můžeme se ho pokusit porazit. Tak nám pomozte.“

„Jste jeho sestřenice,“ připomenul Baum. „Strávil ve vaší rodině to osudné léto. Znáte Dominika lépe než kdokoliv jiný.“

„Uběhlo dvanáct let.“

„A vidíte, nezapomněl na vás,“ řekl Sansone. „Proto zavraždil vaše kamarádky. Využil je, aby našel vás.“

„Pak je zabil zbytečně,“ opáčila. „Nevěděly, kde jsem.

Nemohly mu absolutně nic prozradit.“

„A to je patrně jediný důvod, proč jste dosud naživu,“

poznamenal Baum.

„Pomozte nám ho najít,“ znovu ji vyzval Sansone.

„Odleťte se mnou zpátky do Bostonu.“

Dlouho jenom seděla na posteli, zatímco oba muži ji nepřestávali pozorovat. Nemám na výběr. Musím hrát s nimi.

Zhluboka se nadechla a pohlédla na Sansonea. „Kdy vyrazíme?“

Kapitola 33

Lily Saulová působila dojmem nějaké mladé narkomanky, kterou sebrali rovnou z ulice. Oči měla zarudlé, tmavé vlasy nemyté a svázané do zcuchaného ohonu. V blůze zjevně spala a džíny byly natolik prodřené, že by se po dalším vyprání definitivně rozpadly. Nebo snad předváděla módní styl dnešní mládeže? Ale vzápětí si Jane připomenula, že před sebou nemá žádnou dospívající dívku.

Osmadvacetiletá Lily Saulová byla dospělá žena, i když teď vypadala mnohem mladší a zranitelnější. Její drobná postava se na masivní židli v přepychové starožitné jídelně Anthonyho Sansonea úplně ztrácela. Lily sem absolutně nezapadala, a dobře si to uvědomovala. Nervózně přelétala pohledem mezi Jane a Sansonem, jako by se snažila odhadnout, ze které strany přijde útok.

Jane rozevřela složku a vyndala zvětšenou fotografii, okopírovanou z ročenky Putnam Academy. „Můžete potvrdit, že tohle je váš bratranec Dominic Saul?“ zeptala se.

Lily se podívala na obrázek a chvíli u něj prodlela.

Jemně tvarovaný chlapecký obličej, zlaté vlasy, modré oči.

Dokonalý Rafaelův andělíček.

„Ano,“ přikývla. „Je to můj bratranec.“

„Snímek je více než dvanáct let starý. Žádný novější nemáme k dispozici. Víte, kde bychom Dominika našli?“

„Nevím.“

„Říkáte to velmi rozhodným tónem.“

„Neudržuju s Dominikem žádné kontakty. Dlouhé roky jsem ho neviděla.“

„A kdy jste se spolu viděli naposledy?“

„Toho léta. Odjel týden po pohřbu mého otce. Já tenkrát dočasně bydlela u Sarah a Dominic se za mnou ani nenamáhal zajít, aby se rozloučil. Prostě mi jenom nechal vzkaz a zmizel. Napsal, že si ho přijela vyzvednout matka a že okamžitě opouštějí Purity.“

„Od té doby jste ho neviděla, ani jste o něm neslyšela?“

Lily zaváhala. Trvalo to sotva vteřinu, ale Jane se naklonila dopředu, náhle ostražitá. „Ozval se vám, nebo ne?“

„Nejsem si jistá.“

„Jak tomu mám rozumět?“

„Když jsem minulý rok žila v Paříži, přišel mi dopis od Sarah. Dostala pohlednici, která ji znepokojila. A tak mi ji poslala.“

„Od koho byla ta pohlednice?“

„Neměla žádnou zpáteční adresu, žádný podpis. Šlo o reprodukci malby z Královského muzea v Bruselu.

Antoine Wiertz: Anděl zla.“

„Obsahovala pohlednice nějaký vzkaz?“

„Žádná slova. Jenom symboly. Symboly, které jsme se Sarah znaly, tehdy v létě jsme je totiž viděly vyřezané do stromů.“

Jane přisunula k Lily notes a propisku. „Nakreslete mi je.“

Lily si vzala propisku, ale znovu na okamžik zaváhala.

Jako by v ní už pouhá vzpomínka vyvolávala pocit hnusu.

Konečně přitiskla propisku k papíru a začala kreslit. Jane lehce zamrazilo. Spatřila tři převrácené kříže a pod nimi výrazný nápis. R17:16.

„Je to odkaz na biblický verš?“ zeptala se Jane.

„Ano, konkrétně na verš ze Zjevení svatého Jana,“

odpověděla Lily.

Jane se otočila k Sansoneovi. „Byl byste tak hodný a vyhledal mi to?“

„Můžu vám celý verš ocitovat,“ řekla tiše Lily. „Deset pak rohů, kteréžs viděl na šelmě, ti v nenávist vezmou nevěstku, a učiní ji opuštěnou a nahou, a tělo její jisti budou, a ji páliti budou ohněm.“

„Znáte to nazpaměť.“

„Ano, znám.“

Jane obrátila v notesu stránku a posunula jej zpátky k Lily. „Mohla byste mi ten verš napsat?“

Lily vteřinu či dvě zírala na prázdnou stránku. Pak se zdráhavě pustila do psaní. Psala pomalu, jako by jí každé slovo působilo bolest. Když posléze podala notes Jane, vydechla úlevou.

Jane pohlédla na biblický citát a opět ji lehce zamrazilo.

… a tělo její jísti budou, a ji páliti budou ohněm.

„ Připadá mi to jako varování, jako výhrůžka,“ řekla Jane.

„Je to výhrůžka. A nepochybuju, že byla určená mně.“

„Proč ji tedy dostala Sarah?“

„Nebylo snadné mě najít. Často jsem se stěhovala.

Z města do města.“

„A tak své varování poslal Sarah, která věděla, kde právě jste.“ Jane se odmlčela. „Byla ta pohlednice od něho, viďte?“

Lily zavrtěla hlavou. „Já nevím.“

„Ale jděte, Lily. Kdo jiný než Dominic by to mohl být?

Skoro přesně totéž vyřezal před dvanácti roky do stěn kozího chléva. Proč vás hledá? Proč vám vyhrožuje?“

Lily sklonila hlavu. „Protože vím, co tenkrát v létě provedl,“ odpověděla tiše.

„Vaší rodině?“

Lily vzhlédla, v očích se jí leskly slzy. „Neměla jsem důkazy. Ale věděla jsem to.“

„Jak jste to zjistila?“

„Můj otec by nikdy nespáchal sebevraždu! Věděl, jak moc jsem ho potřebovala. Jenže kdo by mi uvěřil?

Šestnáctiletou holku nikdo nebere vážně!“

„Co se stalo s tou pohlednicí? S těmi symboly?“

Lily vysunula bradu. „Spálila jsem ji. A odjela z Paříže.“

„Proč?“

„Co byste dělala vy, kdyby vám někdo hrozil smrtí?

Seděla na zadku a čekala?“

„Mohla jste se obrátit na policii. Proč jste to neudělala?“

„A co bych jim asi tak mohla říct? Že mi někdo poslal citát z bible?“

„Vůbec vás nenapadlo tu věc oznámit? V hloubi duše jste byla přesvědčená, že váš bratranec je vrah. Ale nikdy jste nic neohlásila úřadům. Tohle nechápu, Lily. Vyhrožoval vám. Vyděsil vás natolik, abyste opustila Paříž. Ale vy jste nikdy nepožádala o pomoc. Jenom jste utíkala.“

Lily sklopila oči. Nadlouho zavládlo ticho. Z vedlejší místnosti se ozýval hlasitý tikot starožitných hodin.

Jane se podívala na Sansonea. Také se tvářil bezradně.

Znovu se otočila k Lily, která se dál vyhýbala jejímu pohledu. „Tak jo,“ řekla Jane. „Co nám zamlčujete?“

Lily neodpověděla.

Jane ztratila trpělivost. „Proč nám ho nepomůžete chytit?“

„Nemůžete ho chytit,“ řekla Lily.

„Proč ne?“

„Protože není lidská bytost.“

V tíživém tichu, které následovalo, Jane slyšela odbíjení hodin rozléhající se ve vedlejší místnosti. Lehké mrazení se proměnilo v ledový závan, který jí projel po celé páteři.

Dominic není lidská bytost. A deset pak rohů, kteréžs viděl na šelmě…

Sansone se naklonil blíž a tiše se zeptal: „Lily, co je tedy Dominic?“

Mladá žena se zachvěla a znovu si pevně ovinula paže kolem hrudníku. „Nedokážu mu uniknout. Vždycky mě najde. Najde mě i tady.“

„Fajn.“ Jane měla nervy opět pod kontrolou. Výslech už se tak dokonale vymkl z normálních kolejí, že začínala pochybovat o všem, co ta žena vypověděla. Lily Saulová buď lhala, nebo trpěla halucinacemi. A Sansone nejen přímo hltal veškeré podivné detaily, ale navíc přiživoval její chorobné představy svými vlastními bludy. „Dost báchorek,“ rezolutně prohlásila Jane. „Nepátrám po ďáblovi.

Hledám jistého muže.“

„Pak ho nikdy nedopadnete. A já vám nemůžu pomoct.“

Lily se otočila k Sansoneovi. „Potřebuju si zajít do koupelny.“

„Opravdu nám nemůžete pomoct?“ zeptala se Jane.

„Nebo spíš nechcete?“

„Poslyšte, jsem utahaná,“ odsekla Lily. „Sotva jsem vystoupila z letadla. Dva dny jsem se nesprchovala. Už nebudu odpovídat na žádné otázky.“ Vzápětí vyšla z jídelny.

„Nezískali jsme od ní jedinou užitečnou informaci,“

konstatovala Jane.

Sansone zamyšleně hleděl na dveře, jimiž Lily právě prošla. „Mýlíte se,“ opáčil. „Prozradila nám toho dost.“

„Něco tají.“ Jane se odmlčela. Vtom zazvonil její mobilní telefon. „Promiňte,“ řekla a vylovila jej z kabelky.

Vince Korsak se nezdržoval zdvořilostmi. „Musíš sem okamžitě přijet,“ vyhrkl. V pozadí bylo slyšet hudbu a hlasitý rozhovor. Panebože, uvědomila si Jane, ten pitomý večírek mi úplně vypadl z hlavy.

„Hele, je mi vážně líto,“ začala se omlouvat. „Dneska už to prostě nestihnu. Jsem uprostřed výslechu.“

„Ale nikdo jinej než ty tuhle situaci nezvládne!“

„Vinci, musím se věnovat povinnostem.“

„Jsou to tvý rodiče. Sakra, co s nima asi tak mám udělat?“

Jane se zarazila. „Cože?“

„Šíleně tu na sebe řvou.“ Korsak se odmlčel. „A hrome, právě zmizeli v kuchyni! Radši jsem měl schovat ty zatracený nože.“

„Copak na tvůj večírek přišel i můj táta?“

„Jo, objevil se před chvílí. Já ho nezval! Vpadnul sem hned po tvý mámě a teď už jsou dvacet minut v sobě.

Přijedeš? Protože jestli toho nenechají, budu muset volat 911.“

„Ne! Kristepane, nikam nevolej!“ Nepřežila bych, kdyby mamku a tátu odváděli v poutech. „Dobrá, jedu.“ Ukončila hovor a pohlédla na Sansonea. „Bohužel se musím rozloučit.“

Vyprovodil ji do haly, kde si oblékla kabát. „Vrátíte se ještě dnes večer?“

„Zatím Lily moc nespolupracuje. Zkusím to zítra.“

Sansone přikývl. „Do té doby se postarám o její bezpečí.“

„Bezpečí?“ Jane si odfrkla. „Úplně stačí, když jí zabráníte v útěku.“

Venku bylo chladno a jasno. Jane přešla na druhou stranu ulice ke svému subaru. Právě ho odemykala, když nedaleko bouchly dveře auta. Otočila se a uviděla přicházet Mauru.

„Co děláš v téhle čtvrti?“ zeptala se jí.

„Slyšela jsem, že Sansone našel Lily Saulovou.“

„Jenom jestli to vůbec k něčemu bude.“

„Už jsi ji vyslechla?“

„Jo, a nic jsem z ní nedostala. Neposunuli jsme se ani o krůček dál.“ Jane se podívala k místu, kde právě zaparkovala dodávka Olivera Starka. „Co se to tady dneska večer děje?“

„Všichni jsme zvědaví na Lily Saulovou.“

„J sme? Nevykládej mi, že ses přidala k těm cvokům.“

„K nikomu jsem se nepřidala. Ale pochop, Jane, vrah si označil můj dům. A já chci vědět proč. Zajímá mě, co ta žena říká.“ Maura se otočila a zamířila k Sansoneové vile.

„Hej, doktorko,“ křikla za ní Jane.

„Ano?“

„Dávej si na Lily Saulovou pozor.“

„Proč?“

„Buď je blázen, nebo něco důležitého tají.“ Jane se odmlčela. „Nebo obojí.“

I přes zavřené dveře Korsakova bytu Jane slyšela dunivé diskotékové rytmy. Jako by stěnami otřásal hlasitý tlukot srdce. Vhodnější píseň než A žiju dál si pětapadesátiletý chlap po infarktu snad ani nemohl vybrat. Jane zaklepala.

Už předem se děsila při představě Korsaka v „nenuceném“

oblečení.

Dveře se otevřely a Jane jenom zírala na polorozhalenou měňavě lesklou hedvábnou košili s velkými kruhy potu v podpaží, která pod rozepnutým límečkem předváděla přímo gorilí houštinu chlupů na hrudi. Scházel už pouze zlatý řetěz kolem tlustého krku.

„Díkybohu!“ vydechl Korsak.

„Kde jsou?“

„Pořád ještě v kuchyni.“

„A pořád ještě naživu, předpokládám.“

„Jo, řvou na sebe jako blázni. Kristepane, žasnu, jaký výrazy dokáže tvoje máma vypustit z úst!“

Jane vstoupila do psychedelického osvětlení vytvářeného otáčející se diskotékovou koulí. V šeru spatřila asi desítku znavených účastníků večírku. Postávali kolem se sklenkami v rukou nebo se rozvalovali na pohovce a mechanicky namáčeli bramborové lupínky do kořeněné majonézy.

V Korsakově novém mládeneckém bytě se Jane ocitla poprvé a chvilku jí trvalo, než se probrala z ohromení.

Viděla konferenční stolek samý chrom a kouřové sklo, huňatý bílý koberec, obrovskou televizní obrazovku se stereofonními reproduktory tak mohutnými, že kdyby se k nim přitloukla střecha, dalo by se v nich bydlet. A taky viděla černou kůži, spousty a spousty černé kůže. Ze stěn přímo kapal testosteron.

Pak i přes dunivý rytmus písně A žiju dál zaslechla z kuchyně dva rozčilené hlasy.

„Tady nezůstaneš! Takhle vymaškařená! Co si sakra myslíš? Že je ti znovu sedmnáct?“

„Franku, jakým právem mi chceš nařizovat, co mám dělat?“

Jane vstoupila do kuchyně, ale rodiče její příchod vůbec nezaznamenali. Veškerou svou pozornost soustředili jeden na druhého. Co to se sebou mamka provedla? ptala se v duchu Jane, zatímco udiveně zírala na Angeliny těsně přiléhavé červené šaty. Kdy objevila jehlové podpatky a zelené oční stíny?

„Proboha, stala ses babičkou!“ nepřestával Frank útočit.

„Jak se můžeš ukazovat takhle oblečená? Jen se na sebe podívej!“

„Alespoň někomu se líbím. Tebe už dávno nezajímám.“

„Vždyť ti z těch šatů málem vypadnou prsa.“

„Když se má člověk čím chlubit, proč by to schovával?“

„Co se mi to tu pokoušíš dokázat? Jste snad s tím detektivem Korsakem…“

„Náhodou Vince se ke mně chová skvěle. Díky za optání.“

„Mami,“ ozvala se Jane. „Tati?“

„Vince? Teď už je to pro tebe Vince?“

„Hej!“ zvýšila Jane hlas.

Rodiče ji konečně vzali na vědomí.

„Janie!“ zaradovala se Angela. „Přece jen jsi to stihla!“

„Tak ty jsi o tom všem věděla?“ Frank probodával dceru hněvivým pohledem. „Věděla jsi, že tvoje máma lítá po večírcích?“

„Cha!“ sarkasticky se zasmála Angela. „Teď promluvil ten pravý!“

„Necháš svou mámu, aby chodila takhle oblečená?“

„Je jí sedmapadesát,“ opáčila Jane. „Mám snad kontrolovat délku jejích sukní?“

„Ale tohle… tohle je prostě nemravné!“

„Já ti povím, co je nemravné,“ nasupila se Angela.

„Nemravné je, když někoho připravíš o mládí a krásu a pak ho jednoduše odkopneš jako kus hadru. Nemravné je, když vrazíš ptáka do první coury, která před tebou zakroutí zadkem.“

Opravdu to právě vyslovila moje mamka?

„Taháš se s děvkou a budeš mi vykládat, co je nemravné!

Jen si za ní běž, na co čekáš? Já zůstávám tady. Prvně v životě se chci trochu bavit. Trochu si užít!“ Angela se otočila na jehlových podpatcích a odkráčela z kuchyně.

„Angelo! Okamžitě se vrať!“

„Tati.“ Jane vzala Franka za loket. „Nech toho.“

„Někdo ji musí zastavit, než se úplně znemožní!“

„Než znemožní tebe, chtěl jsi říct.“

Frank setřásl dceřinu ruku. „Je to tvoje matka. Měla bys jí domluvit.“

„Baví se na večírku, nic víc. Nepáchá žádný zločin.“

„Už jen ty její šaty jsou zločin. Jsem rád, že jsem přišel včas, než provede něco, čeho by litovala.“

„Mimochodem, co tu vlastně děláš? Jak ses vůbec dozvěděl, že tady mamka bude?“

„Řekla mi to.“

„Vážně?“

„Jo, po telefonu. Říkala, že mi odpouští a že si můžu užívat, jak chci, protože ona si taky užívá a dneska jde na večírek. Můj odchod je prý ta nejlepší věc, jaká ji kdy potkala. Co se to s ní děje? Co se jí to sakra honí v hlavě?“

Co by se s ní dělo? pomyslela si Jane. Mamka si vychutnává pomstu. Předvádí mu, jak je jí lhostejné, že ji opustil.

„A ke všemu ten chlap Korsak,“ pokračoval Frank. „Je dokonce mladší než ona!“

„Jenom o dva roky.“

„Takže ty se teď stavíš na její stranu?“

„Nestavím se na žádnou stranu. Myslím, že oba potřebujete oddechový čas. Po nějakou dobu žít odloučeně.

Prostě běž a nech ji tady, ano?“

„Nechci odejít. Ne, dokud si s ní tu věc nevyřídím.“

„Tati, opravdu nemáš nejmenší právo cokoliv jí vyčítat.

A moc dobře víš proč.“

„Jsem její manžel.“

„Ano? A jak by se na to asi tvářila tvoje milenka?“

„Takhle jí neříkej.“

„Jak jí tedy mám říkat? Mazlíček?“

„Nic nechápeš.“ v

„Chápu, že mamka si chce konečně užít trochu zábavy.

Nikdy jí moc neměla.“

Otec mávl směrem, odkud duněla hudba. „Tohle je podle tebe zábava? Ty bohapusté orgie?“

„A ty se snad s tou svou blondýnou chodíš modlit?“

Frank si zhluboka povzdechl klesl na židli a složil hlavu do dlaní. „Taková spoušť. Taková pitomá zkurvená chyba!“

Jane otce pozorovala, ohromená mnohem víc jeho slovníkem než náznakem lítosti.

„Nevím, co mám dělat,“ řekl.

„A co bys udělat chtěl, tati?“

Frank zvedl hlavu a pohlédl na dceru zmučenýma očima.

„Nemůžu se rozhodnout.“

„Skvělé! Až to mamka uslyší, určitě bude skákat radostí.“

„Už se v ní vůbec nevyznám. S tím vystrčeným poprsím mi připadá jako nějaká cizí ženská. Všichni ti chlapi tam vedle jí nejspíš právě civí do výstřihu.“ Náhle se zvedl. „A dost! Pořádně ji to vytmavím.“

„Nic takového. Prostě odejdeš. A hned.“

„Ne, dokud se tu bude producírovat.“

„Klid, jenom bys všechno ještě zhoršil.“ Jane vzala otce v podpaží a odváděla ho z kuchyně. „Tak už běž, tati.“

Zatímco procházeli obývacím pokojem, sledoval Frank Angelu, která stála uprostřed se sklenkou v ruce; diskotéková světelná koule vrhala na její vypasované šaty mnohobarevné záblesky. „Ať jsi do jedenácti doma!“ křikl na manželku, vyšel z bytu a práskl za sebou dveřmi.

„Cha,“ ušklíbla se Angela. „Ani náhodou!“

Jane seděla doma u kuchyňského stolu, na kterém měla rozložené papíry. Ale očima neustále přelétala k nástěnným hodinám. Jejich ručička právě minula pětačtyřicátou minutu po desáté večer.

„Přece ji nemůžeš popadnout a odvléct pryč,“ prohodil Gabriel. „Je dospělá. Jestli tam chce strávit celou noc, má na to právo.“

„Mlč! O takové možnosti se vůbec nezmiňuj!“ Jane si tiskla spánky, zoufale se bránila pomyšlení, že by matka zůstala do rána u Korsaka. Ale Gabriel už pootevřel vrátka, jimiž se teď hrnuly nejděsivější představy. „Měla bych se tam rovnou vrátit. Než k něčemu dojde. Než…“

„Než co? Než si matka něco opravdu užije?“

Gabriel si stoupl za ni, položil jí ruce na ramena a začal masírovat její ztuhlé svaly. „No tak, miláčku, uklidni se.

Chceš snad vlastní mámě nařizovat večerku?“

„Uvažuju o tom.“

V dětském pokoji náhle zaplakala malá Regina.

„Kdepak, ženy mého života dnes nejsou šťastné,“

povzdechl si Gabriel a vyšel z kuchyně.

Jane se znovu podívala na hodiny. Jedenáct večer.

Korsak slíbil, že posadí Angelu do taxíku. Snad už to udělal.

Možná bych mu měla zavolat a zjistit, jestli mamka v pořádku odjela.

Místo toho Jane silou vůle upnula pozornost k papírům na stole. Byla to složka s materiály o nepolapitelném Dominiku Saulovi. Obsahovala jenom pár nejasných údajů týkajících se mladíka, který před dvanácti lety vkročil kamsi do neznáma a prostě zmizel. Jane se znovu zahleděla na chlapcovu školní fotografii, na tu půvabnou, téměř andělskou tvář. Zlaté vlasy, modré oči, orlí nos. Padlý anděl.

Přešla k rukou psanému dopisu, ve kterém chlapcova matka Margaret oznamovala odchod syna z Putnam Academy.

Dominic už se na podzim do školy nevrátí. Beru ho s sebou zpátky do Káhiry…

Tady stopa končila. Interpol nenašel žádný záznam o jejich příjezdu, žádné doklady, že Margaret a Dominic Saulovi vůbec do Egypta dorazili.

Jane si promnula oči. Náhle se cítila příliš unavená, aby dokázala soustředěně pracovat. Začala urovnávat papíry a ukládat je zpátky do desek. Pak sáhla pro svůj notes.

Pojednou strnula. Překvapeně pozorovala stránku s veršem ze Zjevení svatého Jana, který jí tam napsala Lily Saulová.

Deset pak rohů, kteréžs viděl na šelmě, ti v nenávist vezmou nevěstku, a učiní ji opuštěnou a nahou, a tělo její jísti budou, a ji páliti budou ohněm.

Ale to, co Jane prudce rozbušilo srdce, nebyla samotná slova. Byl to rukopis.

Zalistovala složkou a opět z ní vyjmula dopis, v němž Margaret Saulová sdělovala, že odhlašuje svého syna z Putnam Academy. Jane položila dopis vedle notesu. Znovu a znovu přelétala očima mezi biblickým citátem a řádky podepsanými Margaret Saulovou.

Vyskočila ze židle a zavolala: „Gabrieli? Musím odjet.“

Gabriel se z dětského pokoje vrátil s Reginou v náručí.

„Víš, tvojí matce se to nebude líbit. Proč jí nedopřeješ ještě alespoň hodinu zábavy?“

„Nejde o mamku.“ Jane přešla do obývacího pokoje.

Zatímco odemykala zásuvku a připínala si pouzdro se zbraní, Gabriel se tvářil ustaraně. „Jde o Lily Saulovou.“

„Co je s ní?“ zeptal se.

„Lhala. Moc dobře ví, kde se její bratranec ukrývá.“

Kapitola 34

„Řekla jsem vám všechno, co vím,“ prohlásila Lily. Jane stála v Sansoneově jídelně, kde na stole dosud zůstaly neodklizené dezertní talířky. Jeremy jí mlčky přinesl kávu, ale Jane se šálku ani nedotkla. Stejně tak se nepodívala na žádného z dalších hostů sedících kolem stolu. Upřeně pozorovala jenom Lily Saulovou.

„Lily, co kdybychom šly do vedlejší místnosti a popovídaly si v soukromí?“

„Už s vámi nemám o čem mluvit.“

„Myslím, že toho naopak zbývá spousta.“

„Tak se jí můžete ptát tady, detektive,“ ozvala se Edwina Felwayová. „Všichni si to rádi poslechneme.“

Jane sklouzla očima po Sansoneovi a jeho hostech. Po tak zvaném klubu Mefisto. Maura sice tvrdila, že k nim nepatří, ale byla tu, přímo v jejich kruhu. Tihle lidé se zřejmě domnívali, že rozumějí zlu, nedokázali však zlo rozpoznat, ani když s ním seděli u téhož stolu. Jane se pohledem znovu vrátila k Lily Saulové, která se zatvrzele odmítala zvednout ze židle. Fajn, pomyslela si Jane, chceš to sehrát takhle? Náš souboj tedy bude sledovat napjaté obecenstvo.

Rozevřela složku, kterou si přinesla s sebou, a jednu stránku položila před Lily tak prudce, až se rozcinkaly vinné sklenky a porcelán. Lily se podívala na rukou psaný dopis.

„Tohle nepsala Dominikova matka,“ řekla Jane.

„Co je to?“ zeptala se Edwina.

„Sdělení,

že

patnáctiletý

Dominic

opouští

connecticutskou internátní školu Putnam Academy. Údajně je poslala jeho matka Margaret Saulová.“

„Údajně?“

„Margaret Saulová ten dopis nepsala.“ Jane pohlédla na Lily. „To vy.“

Lily se krátce zasmála. „Vypadám snad tak stará, abych mohla být Dominikova matka?“

Jane před ni položila svůj notes, otevřený na stránce s citátem ze Zjevení svatého Jana. „Lily, ten verš jste mi sem dnes večer sama napsala. Víme tedy, že je to váš rukopis.“ Prstem ukázala k dopisu. „Stejně jako tohle.“

Následovalo ticho. Lily sevřela ústa do dvou tenkých čárek. „Toho léta, kdy vám bylo šestnáct, chtěl váš bratranec Dominic zmizet,“ pokračovala Jane. „Po zločinech, které spáchal v Purity, nepochybně potřeboval zmizet.“ Upřeně se na Lily zahleděla. „A vy jste mu pomohla. Všem jste namluvila vhodnou krycí historku o matce, která si pro něho náhle přijela a odvezla ho do ciziny. Ale byla to lež, viďte?

Margaret Saulová si pro syna nepřijela. Vůbec se v Purity neobjevila. Je to tak?“

„Nemusím vám odpovídat,“ řekla Lily. „Znám svoje práva.“

„Kde je? Kde se Dominic skrývá?“

„Až ho vypátráte, dejte mi vědět.“ Lily odstrčila židli a vstala od stolu.

„Co se toho léta mezi vámi dvěma stalo?“

„Jdu si lehnout.“ Lily se otočila a chystala se opustit jídelnu.

„Odvedl všechnu špinavou práci za vás? Proto ho chráníte?“

Lily se zastavila. Zvolna se obrátila, v očích přímo radioaktivně nebezpečný žár.

„Po smrti svých rodičů jste získala docela slušné dědictví,“ poznamenala Jane.

„Zdědila jsem dům, který nikdy nikdo nekoupí.

A bankovní konto, z něhož jsem si platila vysokoškolská studia. Pak už na něm skoro nic nezůstalo.“

„Vycházela jste s rodiči, Lily? Hádali jste se?“

„Jestli vás napadlo, že bych snad…“

„V pubertě si jenom málo mladých lidí rozumí s rodiči.

Ale možná vaše spory zašly trochu dál. Třeba jste se už nemohla dočkat, až vypadnete z toho ospalého zapadákova a zařídíte si život po svém. A najednou se o letních prázdninách objeví váš bratranec. Nabídne vám představu, jak ten únik uskutečnit snadněji a rychleji.“

„Vůbec netušíte, co se tehdy stalo!“

„Tak mi to povězte. Prozraďte mi, proč jste právě vy objevila v jezeře Teddyho tělo, proč jste právě vy našla pod schody mrtvou matku.“

„V životě bych jim neublížila. Kdybych jen věděla…“

„Byli jste milenci? Vy a Dominic?“

Lilyin obličej zesinal zuřivostí. Na okamžik to vypadalo, že se mladá žena po Jane vrhne.

Tíživé ticho přerušil jakýsi hlasitý drnčivý zvuk. Všichni pohlédli na Sansonea.

„To je alarm, hlásí nějakého vetřelce.“ Sansone vstal a přešel k panelu na stěně. „Jde o poškozené okno vedoucí do zahrady.“

„Někdo pronikl do domu?“ zeptala se Jane.

„To je on,“ řekla tiše Lily.

Vzápětí se v jídelně objevil Jeremy. „Právě jsem okno zkontroloval, pane Sansone. Je zamčené.“

„Pak to asi byla jen porucha.“ Sansone přelétl pohledem ostatní. „Myslím, že bude nejlepší, když chvíli všichni zůstanete tady a já prověřím poplachový systém.“

„Ne,“ hlesla Lily. Očima těkala od jedněch dveří ke druhým, jako by očekávala, že se útočník co nevidět vřítí dovnitř. „Já tady nezůstanu. V tomhle domě rozhodně ne.“

„Budete s námi dokonale v bezpečí. Ochráníme vás.“

„A kdo ochrání vás?“ Lily se podívala kolem sebe, na Mauru, Edwinu a Olivera. „Kohokoliv z vás? Nemáte nejmenší tušení, s čím se to setkáváte!“

„Poslyšte, nikdo se nehne z místa, jasné?“ zasáhla Jane.

„Půjdu ven a porozhlédnu se kolem.“

„Jdu s vámi,“ řekl Sansone.

Jane zaváhala, málem už jeho nabídku odmítla. Potom si představila, jak vrah vlekl po zledovatělé zahradní pěšině krvácející Eve Kassovitzovou, která ani nestačila odepnout od pasu zbraň. „Dobrá,“ pokývla. „Vyrazíme.“

Oblékli si kabáty a vyšli z domu. Venku se v kruzích světla pod pouličními lampami třpytily plochy ledu. Ocitli se v zamrzlém světě, kde bylo všechno lesklé a hladké jako sklo. I kdyby tudy dnes kráčel nějaký vetřelec, žádné viditelné otisky bot by po sobě nezanechal. Světelný kužel Janeiny baterky poletoval po diamantově ztvrdlém chodníku. Prohlédli se Sansonem okolí železné branky a vstoupili na úzký postranní dvorek. Právě tady pachatel napadl Eve Kassovitzovou. Po téhle cestičce vláčel bezvládné tělo; krev z její proražené hlavy stékala na žulové dlaždice a vytvářela zmrzlé červené šmouhy.

Jane zvolna postupovala směrem k zadní zahradě. V ruce svírala zbraň, kterou zcela automaticky vytáhla z pouzdra a která jako by se už stala nedílnou součástí její osobnosti.

Světlo protínalo tmu, podrážky se smekaly na zledovatělé cestě. Baterka ozařovala zimou scvrklé úponky břečťanu.

Jane sice věděla, že Sansone jde těsně za ní, ale pohyboval se tak tiše, že se musela zastavit a ohlédnout, aby se ujistila, že tam opravdu je a kryje jí záda.

Odbočila za roh budovy a posvítila baterkou k ohrazené zahradě, k dvorku, kde před pár týdny ležela Eve s tuhnoucími svaly, zatímco její krev rychle zamrzala na studených kamenech. Jane nezaznamenala žádný podezřelý pohyb, žádné přikrčené stíny, žádného démona v černé kápi.

„Tohle je to okno?“ zeptala se a namířila na ně baterkou.

Světlo se odrazilo od skla. „To, které podle vašeho poplachového systému někdo poškodil?“

„Ano.“

Jane přešla dvorek, aby se podívala zblízka. „Nemá okenice,“ konstatovala.

„Jeremy je na zimu sundává.“

„A zevnitř je vždycky zajištěné zástrčkou?“

„Ano, vždycky. Bezpečí je pro nás ta nejdůležitější věc.“

Jane přejela světelným kuželem podél dolního okraje rámu. Náhle si všimla nápadného vrypu ve dřevě.

Čerstvého.

„Máme tu problém,“ řekla tiše. „Někdo se pokoušel okno vypáčit.“

Sansone si drobný žlábek pozorně prohlédl. „Tohle by alarm nespustilo. Zvoní, jedině když je okno opravdu otevřené.“

„Ale podle vašeho majordoma zůstalo zevnitř zamčené.“

„To ovšem znamená…“ Sansone se zarazil.

„Kristepane.“

„Co se děje?“

„Dostal se dovnitř a znovu okno zamkl. Už je v domě!“

Sansone se otočil a rozběhl se postranním dvorkem zpátky.

Uháněl, až mu boty na zledovatělé cestě podkluzovaly.

Málem upadl, ale zvládl to a utíkal dál. Když Jane proběhla předními dveřmi, už byl v jídelně a vyzýval všechny, aby se zvedli.

„Oblečte si prosím kabáty,“ řekl. „Musíte okamžitě opustit dům. Jeremy, přivez kolečkové křeslo a já Oliverovi pomůžu sjet ze schodů.“

„Co se proboha děje?“ zeptala se Edwina.

„Prostě to udělejte, ano?“ přikázala Jane. „Vezměte si kabáty a vyjděte hlavním vchodem.“

Jejich pozornost upoutala především Janeina zbraň; skutečnost, že ji neměla v pouzdře, ale v ruce, představovala detail, který přímo křičel: Tohle není hra, situace je vážná.

Jako první poslechla Lily a vyřítila se z jídelny. Ostatní ji následovali do haly a tam si ve spěchu brali své kabáty.

Zatímco domovními dveřmi vycházeli do zimy, Jane těsně za nimi už telefonovala pro posily. Přestože měla zbraň, nebyla hazardérka. Rozhodně nehodlala prohledávat celý dům sama.

O chvíli později dorazil první hlídkový vůz. Majáček blikal, ale siréna nekvílela. Auto menším smykem zastavilo a vystoupili z něj dva uniformovaní policisté.

„Budete střežit okolí vily,“ udělila Jane příkazy. „Nikdo z domu nesmí uniknout.“

„A kdo je uvnitř?“

„To se teprve chystáme zjistit.“ Spatřila blížící se reflektory druhého hlídkového vozu. Vynořili se z něj dva další policisté. „Vy půjdete se mnou,“ ukázala na mladšího z nich. Dnes v noci potřebovala někoho s rychlými reflexy a bystrýma očima.

Vešla do domu, policista hned za ní a také se zbraní připravenou ke střelbě. Jakmile se ocitli v hale, uznalým pohledem přelétl elegantní starožitné zařízení a olejomalbu nad krbem. Jane přesně věděla, co si pomyslel: Tihle boháči si ale umějí žít.

Odsunula tajný panel a rychle se přesvědčila, že šatna skrytá za ním je prázdná. Pokračovali přes jídelnu a kuchyň až do rozlehlé knihovny. Nebyl čas obdivovat nádherné knižní police sahající od podlahy ke stropu. Lovili netvora.

Vydali se vzhůru po schodišti s vyřezávaným zábradlím.

Ze stěn na ně shlížely nejrůznější staré portréty. Prošli pod jakýmsi zadumaným mužem, ženou s laníma očima, dvěma cherubínskými dívenkami sedícími u spinetu. Na konci schodiště před sebou uviděli chodbu pokrytou kobercem a s řadou dveří. Jane neznala uspořádání vily a netušila tedy, co může kde očekávat. Jistě, záda jí kryl statný mladý policista, tři další hlídkovali kolem domu, ale přesto cítila, jak se jí potí dlaně a srdce buší až v hrdle. Prohlíželi místnost za místností, otvírali skříně, kontrolovali veřeje.

Čtyři ložnice, tři koupelny.

Dospěli k úzkým dřevěným schodům.

Jane se zastavila a vzhlédla ke dveřím vedoucím do podkroví. Panebože, pomyslela si, vůbec se mi tam nahoru nechce.

Pevně sevřela zábradlí a vstoupila na první schod. Dřevo pod její vahou táhle zaskřípalo. Pokud by tam nahoře někdo byl, určitě by podle toho zvuku poznal, že přicházejí. Za sebou slyšela, jak se policistovi zrychlil dech.

Taky vnímá tu zlověstnou atmosféru.

Vyšla po vrzajících schodech ke dveřím, zvlhlou dlaní sáhla na kliku a ohlédla se přes rameno. Muž, který jí kryl záda, chvatně a napjatě pokývl.

Rozrazila dveře a vtrhla dovnitř. Světlo baterky obloukem prořízlo tmu, přelétlo po neurčitých tvarech skrytých mezi stíny. Jane viděla odlesk mosazi a několik podivných siluet, přikrčených, jako by se chystaly zaútočit.

Policista za ní konečně našel vypínač a rozsvítil. Jane v tom náhlém jasu zamžikala. Z číhajících útočníků se rázem staly kusy nábytku, stojací lampy a svinuté koberce: hotový poklad v podobě uskladněných starožitností.

Sansone byl tak zatraceně bohatý, že i jeho vyřazený nábytek měl pravděpodobně cenu zlata. Jane procházela podkrovím. Tep se jí zklidňoval, obavy se proměnily v pocit úlevy. Ne, tady nahoře se žádná monstra neskrývají, pomyslela si.

Vsunula zbraň do pouzdra. Uprostřed všech těch vzácností si připadala poněkud hloupě. Sansoneův bezpečnostní systém se zřejmě spletl a vyvolal falešný poplach. Jenže co potom znamená čerstvý vryp v okenním rámu?

„Graffame, zjistili jste něco?“ ozvala se policistova vysílačka.

„Na nic zvláštního jsme nenarazili.“

„Je tam Rizzoliová?“

„Jo, stojí vedle mě.“

„Něco tu máme.“

Jane tázavě zdvihla obočí.

„Co se děje?“ řekl muž do vysílačky.

„Potřebuje ji tady doktorka Islesová. Pokud možno hned.“

„Už jdeme.“

Jane se naposledy rozhlédla po podkroví. Pak zamířili zpátky, dolů po skřípajících dřevěných schodech, chodbou kolem ložnic, které už propátrali, pod portréty, jejichž oči je sledovaly stejně jako před chvílí. Jane se znovu rozbušilo srdce, jakmile hlavním vchodem vykročila do noci osvětlené blikajícími majáčky. Mezitím přijely další dva hlídkové vozy a Jane na okamžik zůstala stát, téměř oslepená tou překvapivou kaleidoskopickou září.

„Jane, utekla nám.“

Teprve teď si Jane všimla Maury, která se mezi kmitajícími světly majáčků téměř ztrácela. „Cože?“

„Lily Saulová. Stáli jsme tamhle na chodníku. A když jsme se otočili, byla pryč.“

„Do háje.“ Jane přelétla pohledem ulici. Viděla tmavé postavy uniformovaných policistů a také hloučky přihlížejících zvědavců, kteří se ze svých domů vyhrnuli do zimy, aby sledovali ten nenadálý rozruch.

„Je to sotva pár minut,“ dodala Maura. „Nemůže být daleko.“

Kapitola 35

Lily Saulová tryskem proběhla jednou boční ulicí, pak další. Stále hlouběji se zaplétala do bludiště čtvrti, která pro ni byla zcela cizí. Lily neznala Boston a prchala naslepo.

Slyšela sirény hlídkových vozů kroužících kolem jako žraloci. Záblesk reflektorů ji zahnal do spojovací uličky, kde se přikrčila za odpadkové kontejnery. Jakmile policejní auto projelo a zmizelo za rohem, znovu vyskočila na nohy a vydala se opačným směrem. Uháněla teď z kopce po zledovatělé kamenné dlažbě a batoh jí prudce narážel do lopatek. Do tak chladného počasí nebyla vhodně oblečená, chodidla jí už mrzla, v rukou bez rukavic rychle ztrácela cit.

Najednou jí tenisky podklouzly a vzápětí přistála na zadku.

Bolest způsobená nárazem do kostrče projela celou páteří.

Lily tam pár vteřin seděla skoro omráčená, v hlavě jí zvonilo. Když se jí konečně opět zjasnil zrak, zjistila, že je dole pod kopcem. Na druhé straně ulice viděla park vroubený keři; holé stromy vrhaly na ledově hladký sníh zašpičatělé stíny. Vtom její oči upoutal zářící symbol.

Označoval stanici podzemní dráhy.

Stačí skočit do vlaku, pomyslela si. Za několik minut budu v jiné části města. A cestou se zahřeju.

S námahou se zvedla. Bolest v kostrči, způsobená pádem, neustávala, odřené dlaně pálily, Lily kulhavě přešla ulici, ještě udělala pár kroků po chodníku, a zastavila se.

Na rohu se objevil hlídkový vůz.

Vběhla do parku a schovala se za keře. Čekala, srdce jí tlouklo až v hrdle. Ale auto dál neprojelo. Vykoukla přes ojíněné větvičky a uviděla, že vůz s nevypnutým motorem parkuje před stanicí podzemní dráhy. Zatraceně! Lily nezbývalo než změnit plán.

Rozhlédla se a spatřila znak další stanice, který zářil na opačném konci parku. Narovnala se a vyrazila. Pohybovala se co nejvíc ve stínu stromů. Sníh byl na povrchu zledovatělý, při každém kroku se s hlasitým praskotem bořila do hlubší sněhové vrstvy vespod. Úporně se drala vpřed, málem ztratila jednu tenisku, plíce se nezvyklou námahou sténavě rozpínaly. Náhle i v sípotu vlastního dechu uslyšela ještě jiný zvuk. Kdesi za jejími zády jako by něco křuplo či prasklo. Strnula a otočila se. Srdce se jí proměnilo v kus ledu.

Ta postava stála pod stromem. Žádná tvář, žádné rozeznatelné rysy. Černá silueta připomínající spíš stín než bytost z masa a kostí. To je on.

Lily vzlykla a opět se rozběhla. Klopýtala sněhem, podrážkami drtila zmrzlou krustu. Sípavý dech a zběsilé bušení srdce přehlušily všechno ostatní, ale nepochybovala, že pronásledovatel je nanejvýš pár metrů za ní. Vždycky byl nanejvýš pár metrů za ní, v každé minutě, v každém okamžiku, stále jí šel v patách a šeptal, jaký osud ji čeká.

Ale ještě nikdy se nedostal takhle blízko, nikdy tak blízko!

Neohlížela se, nechtěla vidět, jak se po ní sápe to stvoření z jejích úzkostných snů. Prostě se řítila vpřed, teď už skutečně bez jedné tenisky, s ponožkou nasáklou ledovou vodou.

Pak náhle vybředla ze závějí a ocitla se na chodníku.

Vchod do podzemní dráhy měla přímo před sebou. Zatímco uháněla po schodech dolů, téměř očekávala, že uslyší mávnutí křídel a ucítí, jak se jí do zad zatínají upíří drápy.

Místo toho zachytila závan teplého vzduchu z tunelu dráhy a spatřila řadu cestujících, kteří postupovali směrem k eskalátorům.

Neztrácej čas placením. Přeskoč turniket!

Přehoupla se přes něj, mokrou ponožkou sklouzla po podlaze. Dva kroky, a prudkým smykem zabrzdila.

Přímo před ní stála Jane Rizzoliová.

Lily se otočila zpět k turniketu, který právě přeskočila.

V úniku jí tam bránil uniformovaný policista.

Zoufale se rozhlédla kolem sebe, hledala netvora, který ji pronásledoval. Ale ze všech stran na ni zírali jen ohromení cestující.

Na zápěstí jí zaklapla pouta.

Seděla v zaparkovaném autě Jane Rizzoliové, příliš vyčerpaná, aby ještě pomýšlela na útěk. Mokrá ponožka jako by se proměnila v ledový kvádr svírající chodidlo. Ani puštěné topení nedokázalo Lily zahřát. Nepřestávala se třást.

„Dobrá, Lily,“ řekla Jane. „Teď mi snad povíte pravdu.“

„Neuvěříte mi.“

„Zkuste to.“

Lily dál seděla bez hnutí, zcuchané vlasy jí částečně zakrývaly obličej. Teď už na ničem nezáleží, pomyslela si.

Ten nekonečný útěk mě příliš unavil. Vzdávám se.

„Kde je Dominic?“ zeptala se Jane.

„Je mrtvý,“ odpověděla Lily.

Jane několik vteřin vstřebávala informaci a dospívala k vlastním závěrům. Kdesi za zavřeným oknem se ozvalo kvílení sirény projíždějícího hasičského vozu, ale tady uvnitř auta jen tiše syčelo topení.

„Zabila jste ho?“ položila Jane další otázku.

Lily polkla. „Ano.“

„Takže jeho matka si pro něho nikdy nepřijela, viďte?

Nikdy ho neodvezla do zahraničí. Proto jste škole poslala dopis.“

Lily ještě víc sklonila hlavu. Nemělo smysl cokoliv zapírat, když si Rizzoliová stejně všechno dala dohromady.

„Volali ze školy. Pořád telefonovali, chtěli vědět, jestli se Dominic na podzim vrátí. Musela jsem jim napsat, aby se mě přestali vyptávat, co s ním je.“

„Jak jste ho zabila?“

Lily se přerývaně nadechla. „Bylo to týden po otcově pohřbu. Dominic stál v naší garáži a obhlížel matčino auto.

Prohodil, že ona už ho nebude potřebovat, a tak by s ním snad mohl jezdit sám.“ Lilyin hlas přešel do zajíkavého šepotu. „Tehdy jsem mu řekla, že všechno vím. Že vím, že je zabil.“

„Jak jste to zjistila?“

„Objevila jsem jeho deník. Schovával si ho pod matrací.“

„Co jste v tom deníku našla?“

„Psal jenom o nás. Stránka za stránkou líčila tu nesnesitelnou rodinu Saulových. Co jsme každý den dělali, o čem jsme spolu mluvili. Zaznamenal si, kterou pěšinou Teddy vždycky chodí k jezeru. Jaké tablety máme v lékárničce v koupelně. Co snídáme, jak si dáváme dobrou noc.“ Lily se odmlčela. Polkla. „A taky věděl, kde má můj otec klíč od skříňky se zbraní.“ Pohlédla na Jane. „Studoval nás jako nějaký vědec. Neviděl v nás nic víc než laboratorní krysy.“

„Zapsal si do deníku konkrétně, že povraždil vaši rodinu?“

Lily zaváhala. „Ne. Poslední zápis byl z 8. srpna, z toho dne, kdy Teddy…“ Opět se na okamžik odmlčela. „Dominic byl příliš opatrný, aby na sebe něco takového prozradil.“

„Kde je ten deník teď? Ještě ho máte?“

„Spálila jsem ho. Společně se všemi jeho knížkami. Už jsem se na ně nedokázala dál dívat.“

V Janeiných očích Lily četla: Zničila jste důkazy. Proč bych vám vůbec měla věřit?

„Dobrá,“ pokývla Jane. „Takže jste zastihla Dominika v garáži a obvinila ho z trojnásobné vraždy.“

„Byla jsem hrozně rozčilená, nemyslela jsem na to, co bude následovat.“

„A co následovalo?“

„Když jsem mu vmetla do tváře, že vím, co provedl, jenom na mě klidně koukal. Žádné obavy, žádný pocit provinění. Nemůžeš mi nic dokázat, řekl.“ Lily se nadechla a pomalu vydechla. „I kdybych to mohla dokázat, bylo mu teprve patnáct. Nedali by ho do vězení. Čekalo by ho nanejvýš pár let v nějakém ústavu pro mladistvé. Zatímco moje rodina zůstane už navždy mrtvá.“

„Co se tedy stalo?“

„Zeptala jsem se ho, proč to udělal. Proč spáchal něco tak děsivého. A víte, co mi odpověděl?“

„Co?“

„Měla jsi na mě být hodnější. To byla celá jeho odpověď. Nic víc. Pak se usmál a vyšel z garáže. Jako by ho absolutně nic netrápilo.“ Lily se znovu odmlčela. „A v tom okamžiku jsem se rozhodla.“

„K čemu?“

„Popadla jsem lopatu. Stála tam opřená o zeď. Vlastně si vůbec nevzpomínám, že jsem po ní sáhla. Ani jsem necítila její tíhu. Bylo to jako… jako by se moje ruce pohybovaly vlastní vůlí. Dominic upadl, ale neztratil vědomí. Začal se plazit pryč.“ Lily si zhluboka povzdechla a pak tiše dodala: „Tak jsem ho praštila ještě jednou.“

Venku se mezitím rozhostilo noční ticho. Mrazivé počasí vyhnalo chodce z ulic. Jen občas kolem projelo auto. „A potom?“ zeptala se Jane.

„Potřebovala jsem se zbavit mrtvoly, na nic jiného jsem nemyslela. Vtáhla jsem Dominika do matčina auta. Napadlo mě, že by se ta věc dala zinscenovat jako dopravní nehoda.

Bylo pozdě večer, nikde žádní svědci. Odjela jsem s autem k zatopenému lomu pár kilometrů za obcí. Tam jsem ho dotlačila až na okraj a nechala sklouznout do vody.

Předpokládala jsem, že dříve nebo později si ho někdo všimne. Že prostě někdo ohlásí auto, které se zřítilo do lomu.“ Lily se nevěřícně zasmála. „Ale nestalo se. Umíte si to představit?“ Pohlédla na Jane. „Dodnes to auto nikdo neobjevil.“

„Takže jste pokračovala v normálním životě.“

„Dokončila jsem střední školu. A navždy opustila Purity.

Netoužila jsem tam být, pokud by se někdy našlo jeho tělo.“

Chvíli se mlčky pozorovaly. Jako první přerušila ticho Jane. „Jistě si uvědomujete, že jste se právě přiznala k vraždě Dominika Saula. Budu vás muset zatknout.“

Lily ani nemrkla. „Udělala bych to znovu. Zasloužil si smrt.“

„Kdo o tom věděl? Kdo věděl, že jste ho zabila?“

Lily neodpověděla. Venku přešla jakási dvojice, hlavy skloněné před větrem, ramena schoulená v zimnících.

„Věděly o tom Sarah a Lori-Ann?“

„Byly moje nejlepší kamarádky. Musela jsem se jim svěřit. Pochopily, proč jsem to udělala. Přísahaly, že nikomu nic neprozradí.“

„A teď jsou obě vaše kamarádky mrtvé.“

„Ano.“ Lily se zachvěla a ovinula si paže kolem hrudníku. „Je to moje vina.“

„Kdo další zná pravdu?“

„S nikým jiným jsem o tom nikdy nemluvila. Myslela jsem, že je to všechno už navždy pohřbené.“ Nadechla se.

„Až najednou Sarah dostala tu pohlednici.“

„S odkazem na Zjevení svatého Jana?“

„Ano.“

„O tom, co jste udělala, musí vědět ještě někdo jiný.

Třeba vás tenkrát večer někdo viděl. Nebo se něco doslechl.

A teď se baví tím, že vás trýzní.“

Lily zavrtěla hlavou. „Takovou pohlednici by mohl poslat pouze Dominic.“

„Jenže Dominic je po smrti. Jak by to asi dokázal?“

Lily pár vteřin mlčela. Uvědomovala si, že to, co se chystá říct, bude téhle chladně a logicky uvažující policistce připadat zcela absurdní. „Věříte v posmrtný život, detektive Rizzoliová?“ zeptala se.

Jane si přesně podle Lilyina očekávání odfrkla. „Já osobně věřím, že dostáváme jedinou šanci žít. A nemůžeme si ji tedy dovolit zmršit.“

„Dávní Egypťané v posmrtný život věřili. Byli přesvědčení, že každý člověk má své ba, které zobrazovali jako ptáka s lidskou tváří. Ono ba je vaše duše. Když zemřete, ba se osvobodí a může odletět zpátky do světa živých.“

„Jak tyhle egyptské báchorky souvisejí s vaším bratrancem?“

„V Egyptě, se narodil. Matka mu dala spousty knížek, některé opravdu hodně staré. Obsahovaly různá zaříkání z egyptských náhrobních nápisů, magické návody, jak znovu vrátit ka k životu. Myslím, že Dominic našel nějaký tajný způsob.“

„Mluvíte o zmrtvýchvstání?“

„Ne. Mluvím o posedlosti.“

Ticho trvalo snad celou věčnost.

„Máte na mysli posedlost démony?“ konečně se zeptala Jane.

„Ano,“ tiše odpověděla Lily. „ Ba si najde nové přístřeší.“

„Přesune se do těla jiného člověka? Donutí ho zabíjet?“

„Duše nemá hmotnou formu. Potřebuje velet skutečné osobě z masa a kostí. Představa posedlosti démonem není nová. I katolická církev o ní vždycky věděla a zdokumentovala řadu případů. Kněží provádějí obřady exorcismu, vymítání ďábla.“

„Chcete mi tvrdit, že jakési ba vašeho bratrance se zmocnilo něčího těla, a proto vás Dominic může pronásledovat a dokonce se mu podařilo zavraždit dvě vaše kamarádky?“

Lily slyšela v Janeině hlasu příliš zjevnou skepsi a povzdechla si. „Nemá smysl o tom mluvit. Vy nevěříte jedinému slovu.“

„A vy ano? Úplně vážně?“

„Před dvanácti lety jsem tomu nevěřila,“ řekla tiše Lily a pohlédla Jane do očí. „Ale teď už věřím.“

Dvanáct let pod vodou, uvažovala Jane, zatímco celá roztřesená zimou stála na okraji zatopeného lomu, kde rámusily motory a napnuté ocelové lano se skřípěním zdolávalo váhu vytahovaného auta. Co se asi stane s tělem pohřbeným ve vodě, když nad ním dvanáctkrát rozkvetou řasy, dvanáctkrát zamrzne a opět roztaje hladina? Ostatní lidé vedle Jane zachmuřeně mlčeli, nepochybně se stejně jako ona obávali prvního pohledu na mrtvolu Dominika Saula. Okresní soudní lékař doktor Kibbie si zvedl límec a částečně si šálou zakryl obličej, snad se chtěl dokonale ztratit ve svém kabátě a určitě si přál být kdekoliv jinde, jenom ne tady. V korunách stromů zakrákaly tři vrány, jako by se už nemohly dočkat, až si klovnou do zetlelého masa.

Kéž tam nezůstaly žádné tkáně! naopak si pomyslela Jane. S

čistými kostmi by si dokázala poradit. Kostry jí připadaly spíš jako rachotící halloweenské rekvizity vyrobené z plastu.

Nebylo na nich nic lidského.

Sklouzla očima k Lily, která stála vedle ní. Pro tebe to musí být ještě horší. Znala jsi ho. Zabila jsi ho. Ale Lily se neodvracela, dál zůstávala po Janeině boku, pohled upřený dolů do lomu.

Ocelové lano úporně zdvíhalo své břemeno z temné vody, na níž se pohupovaly kusy rozlámaného ledu. Potápěč už předtím zjistil, že hlubina opravdu skrývá potopené auto, ale dovnitř neviděl, neboť zvířené husté usazeniny příliš zkalily vodu. Když se posléze začalo vozidlo blížit k povrchu, hladina se bouřlivě dmula. Vzduch v pneumatikách způsobil, že se během pádu převrátilo, a tak se nejprve objevil spodek. Ze zrezavělého kovu se řinuly proudy vody.

Následovalo další mohutné šplouchnutí a vynořil se zadní nárazník s poznávací značkou schovanou pod letitým nánosem řas a bahna. Motor jeřábu zvýšil obrátky, pronikavé kvílení stroje se Jane přímo zavrtávalo do lebky.

Lily se vedle ní pohnula. Teď se asi přece jen otočí a zmizí v mém autě, pomyslela si Jane. Ale mladá žena neopustila své místo a dál sledovala, jak jeřáb přenáší těžké břemeno ze zatopeného lomu a opatrně je usazuje na sníh.

Dělník odepnul lano. Motory opět zaburácely a jeřáb rýpl do auta, které se převrátilo na kola. Pod proudy vody prýštícími z vozidla dostával bílý sníh špinavě hnědou barvu.

Chvíli se k autu nikdo nepřibližoval. Všichni čekali, až z něj vyteče voda. Potom si doktor Kibbie navlékl rukavice a sněhem proměněným v břečku se přebrodil ke dveřím u místa řidiče.

Vzal za kliku, ale neotevřely se. Přešel kolem auta k místu spolujezdce a opět škubl klikou. Vzápětí uskočil, protože dveře se rozlétly a zevnitř se vyhrnula voda, která mu smáčela vysoké boty i kalhoty.

Letmo se ohlédl na ostatní a pak už se soustředil jenom na otevřené dveře, z nichž dosud stékaly rezavé kapky.

Nadechl se, aby se připravil na to, co uvidí, a naklonil se do auta. Poměrně dlouho nezměnil polohu, stále zůstával ohnutý v pase a se zadkem vystrčeným z auta. Náhle se napřímil a otočil k přítomným.

„Nic tam není,“ řekl.

„Cože?“ udiveně se ozvala Jane.

„Auto je prázdné.“

„Neviděl jste absolutně žádné ostatky?“

Doktor Kibbie zavrtěl hlavou. „Ani jediný kousíček těla.“

„Lily, i potápěči pátrali marně. Nenašli žádné tělo, žádnou kostru. Žádný důkaz, že by váš bratranec v té vodě vůbec někdy byl.“

Seděly v Janeině zaparkovaném autě. Na přední sklo se zlehka snášely sněhové vločky a vytvářely neustále houstnoucí krajkový závoj.

„Nic jsem si nevymyslela,“ řekla Lily. „Vím, že se to stalo. Proč bych lhala? Proč bych se přiznávala k vraždě, kdyby to nebyla pravda?“

„Ověřili jsme si, že jde o auto vaší matky. Registraci za posledních dvanáct let nikdo neobnovil. Klíčky jsou dosud v zapalování.“

„Neříkala jsem vám, že tam budou? Taky jsem vám přesně vysvětlila, kde auto najdete.“

„Ano, všechno, co jste vypověděla, souhlasí. Až na jeden detail. Schází nám mrtvola.“

„Mohla podlehnout rozkladu.“

„Pořád by tam zůstaly alespoň části kostry. Jenže v té vodě není nic. Žádné zbytky oblečení, žádné kosti.“ Jane se odmlčela. „Jistě víte, co to znamená.“

Lily ztěžka polkla a zahleděla se na přední sklo, teď už zcela přikryté sněhem. „Dominic je naživu.“

„Neutíkala jste před žádným přízrakem ani zlým duchem, ale před chlapem z masa a kostí. A navíc, řekla bych, zatraceně naštvaným, protože jste se ho pokusila zabít.

O tohle jde, Lily. O pomstu. Před dvanácti roky byl Dominic ještě výrostek. Ale teď už je dospělý a konečně může uskutečnit odplatu. V srpnu někde v Itálii ztratil vaši stopu a neměl tušení, jak vás najít. Chtěl tedy vytáhnout informace ze Sarah a Lori-Ann. Jenže vaše kamarádky taky nevěděly, kde právě jste. Nijak mu nepomohly. Musel vymyslet jiný způsob, jak vás vypátrat.“

„Nadace Mefisto,“ hlesla Lily.

„Jestli jsou tak uznávaní, jak tvrdí Sansone, pak se jejich pověst patrně rozšířila i mimo bezpečnostní složky.

Každopádně Dominic se o nich doslechl. A věděl, čím je navnadit. Tím telefonátem Joyce O’Donnellové. Latinskými nápisy, mořskou mušlí, satanistickými symboly. Podařilo se mu přesvědčit členy klubu Mefisto, že narazili na nefalšovaného satana. Ale podle mého názoru si s nimi Dominic jenom pohrával.“

„Využil je. Chtěl, aby mě našli.“

„A ti lidé odvedli dobrou práci, nemyslíte? Klub Mefisto vás objevil za pouhých deset dnů.“

Lily o tom všem chvíli uvažovala. Pak řekla: „Není tu mrtvola. Teď už mě nemůžete obvinit ze žádného zločinu.

Nemůžete mě dál zadržovat.“

Jane se zahleděla do očí chvějících se strachem a pomyslela si: Lily chce zase utéct.

„Prostě jsem volná, je to tak?“

„Volná?“ Jane se krátce zasmála. „Tohle považujete za volnost? Věčně pobíhat jako vyděšený králík?“

„Ale žiju, ne?“

„A kdy se začnete bránit? Kdy přestanete utíkat?

Nebavíme se o ďáblovi. Ten, koho se bojíte, je člověk. Dá se porazit.“

„Vám se to mluví! Vás nepronásleduje!“

„Ne, naopak já pronásleduju jeho, a potřebuju vaši pomoc. Spolupracujte se mnou, Lily. Znáte ho lépe než kdokoliv jiný.“

„A proto si nemůže dovolit nechat mě naživu.“

„Slibuju, že budete v bezpečí.“

„Takový slib nedokážete dodržet. Myslíte si snad, že už teď neví, kde jsem? Netušíte, jak je puntičkářský.

Neopomine žádný detail, žádnou příležitost. Možná je živý a dýchá jako vy nebo já. Ale nikdy mě nepřesvědčíte, že jde o lidskou bytost. “

Zazvonil Janein mobilní telefon. Obě sebou škubly.

Když si jej Jane přiložila k uchu, cítila na sobě Lilyin pohled, napjatý a tázavý. Předpokládá to nejhorší.

Volal Barry Frost. „Kde právě jste?“

„Stále ještě v Norwichi. Už je dost pozdě, nejspíš se na noc ubytujeme v motelu a do Bostonu se vrátíme až zítra.“

„Myslím, že bude lepší, když ji sem zpátky nepřivezeš.“

„Proč?“

„Máme tady obrovský problém. Oliver Stark je mrtvý.“

„Cože?“

„Někdo Starkovým telefonem zavolal na 911 a potom nechal vyvěšené sluchátko. Teď jsem v jeho domě.

Kristepane, všude jsou spousty krve. Je přivázaný ke svému kolečkovému křeslu, ale vůbec bys ho nepoznala. Chudák kluk, neměl nejmenší šanci.“ Následovalo ticho, Frost čekal, až Jane odpoví. „Rizzoliová?“

„Musíme varovat ostatní. Sansonea a paní Felwayovou.“

„Už jsem jim volal. A taky doktorce Islesové. Nadace Mefisto má členy i v Evropě, všichni urychleně přijímají bezpečnostní opatření.“

Jane si připomenula větu, kterou před chvílí pronesla Lily. Nikdy mě nepřesvědčíte, že jde o lidskou bytost. Jakými bezpečnostními opatřeními by se kdokoliv ubránil vrahovi, který snad umí procházet zdí?

„Chce je dostat všechny,“ konstatovala Jane.

„Vypadá to tak. Ta záležitost má mnohem širší rozsah, než jsme se domnívali. Netýká se jenom Lily Saulové, ale celé Nadace Mefisto.“

„Sakra, co ten chlap sleduje? Proč jim jde všem po krku?“

„Víš, jak se vyjádřil Sansone?“ řekl Frost. „Použil výraz vy hlazení. Třeba jsme se zmýlili. Třeba hlavní terč nepředstavuje Lily Saulová.“

„Možná. Ale rozhodně ji teď nemůžu přivézt zpátky.“

„Poručík Marquette si myslí, že ve větším bezpečí bude mimo Boston, a já s ním souhlasím. Připravujeme dlouhodobé uspořádání, ale to zabere den nebo dva.“

„A co s ní bude do té doby?“

„Sansone navrhl New Hampshire. Nějaký dům nahoře ve White Mountains. Říká, že je bezpečný.“

„Komu ten dům patří?“

„Jedněm známým paní Felwayové.“

„A můžeme se spolehnout na Sansoneův úsudek?“

„Marquette to odkývl. Říká, že na nejvyšších místech o něm nemají žádné pochybnosti.“

Pak o Sansoneovi vědí víc než já.

„Tak jo,“ prohodila Jane. „Jak se tam dostanu?“

„Paní Felwayová ti zatelefonuje podrobné pokyny.“

„A Sansone a Maura? Co budou dělat?“

„Všichni už zamířili do toho domu. Sejdete se tam.“

Kapitola 36

Když přejížděly hranici z Massachusetts do státu New Hampshire, byla jedna hodina po poledni. Od chvíle, co ráno opustily motel v městečku Oneonta, Lily téměř nepromluvila. Zatímco teď mířily severním směrem k White Mountains, ozýval se jenom skřípot stěračů odhrnujících z předního skla sněhové vločky. Je příliš nervózní, aby dokázala klábosit, usoudila Jane při pohledu na svou zamlklou společnici. Nocovaly v motelovém pokoji a Jane ji slyšela, jak se v sousední posteli stále vrtí a převaluje; dnes měla Lily zapadlé oči a obličej vyzáblý, až jí bledou pletí téměř prosvítaly kosti. Kdyby Lily Saulová trochu přibrala, byla by docela hezká. Ale teď působila dojmem kráčejícího kostlivce.

A v kráčejícího kostlivce se asi opravdu proměnila.

„Zůstanete se mnou přes noc?“ Otázka zazněla tak tiše, že ji skoro přehlušil pravidelný pohyb stěračů.

„Nejdřív si zkontroluju situaci,“ odpověděla Jane.

„Teprve potom se rozhodnu.“

„Takže možná nezůstanete.“

„Nebudete tam sama.“

„Chcete odjet domů, viďte?“ Lily si povzdechla. „Čeká na vás manžel?“

„Jo, jsem vdaná.“

„A máte děti?“

Jane zaváhala. „Ano, dceru.“

„Nechcete mi o sobě nic prozradit. Nedůvěřujete mi.“

„Vždyť vás ani pořádně neznám.“

Lily se otočila k oknu. „Každý, kdo mě opravdu znal, je po smrti.“ Krátce se odmlčela a pak dodala: „Kromě Dominika.“

Padající sníh venku vytvářel stálé neproniknutelnější bílou clonu. Vyjížděly vzhůru hustým borovým lesem a Jane poprvé napadlo, jestli její subaru vůbec zvládne cestu, pokud bude dál takhle sněžit.

„Proč byste mi taky měla důvěřovat?“ pokračovala Lily s trpkým smíchem. „Koneckonců o mně víte jen to, že jsem se pokusila zabít vlastního bratrance. A nevyšlo mi to.“

„Ten vzkaz na zdi v ložnici Lori-Ann, zhřešila jsem, se týkal vás, že?“ poznamenala Jane.

„Jistě, zhřešila jsem,“ skoro zašeptala Lily. „A nikdy za to nepřestanu platit.“

„A stůl v její jídelně, prostřený pro čtyři, představoval rodinu Saulových, viďte? Čtyřčlennou rodinu.“

Lily si hřbetem ruky otřela oči a znovu se zahleděla z bočního okna. „Já jsem poslední. Mně patřilo čtvrté prostřené místo.“

„Chcete něco vědět?“ prohodila Jane. „Já bych toho parchanta zabila taky.“

„Ovšem vy byste odvedla lepší práci.“

Silnice teď stoupala příkřeji. Subaru s námahou zdolávalo kopec, kola se prodírala stále hlubší vrstvou čerstvě napadaného sněhu. Jane se letmo podívala na svůj mobilní telefon. Stupnice ukazovala nulový signál. Už nějakých osm nebo deset kilometrů neprojely kolem jediného domu. Co kdybych raději otočila zpátky?

pomyslela si. Mám se postarat, aby tahle mladá žena zůstala naživu, a ne ji zavléct do hor, kde umrzne.

Nespletla jsem si cestu?

Zkoušela očima proniknout co nejdál za přední sklo, snažila se zahlédnout vrchol hory. A vtom spatřila loveckou chatu, usazenou jako orlí hnízdo na výběžku útesu. Žádný jiný dům poblíž nestál a tohle byla jediná přístupová silnice vedoucí k chatě. Shora se určitě nabízel úchvatný výhled do údolí. Projely brankou, která zřejmě kvůli nim zůstala otevřená.

„Vypadá to tady opravdu bezpečně,“ poznamenala Jane.

„Jakmile se brána zamkne, chata se změní v nedobytnou tvrz. Nikdo se k vám nedostane, ledaže by měl křídla.“

Lily upřeně pozorovala útes. „A my odtud nemůžeme uniknout,“ řekla tiše.

Před loveckou chatou parkovala dvě auta. Jane zajela za Sansoneův mercedes a obě vystoupily. Na příjezdové cestě Jane vzhlédla k zašpičatělé střeše zdvíhající se proti obloze, z níž se hustě snášel sníh. Přešla k zavazadlovému prostoru pro jejich tašky. Sotva zaklapla víko, přímo za sebou uslyšela výhrůžné vrčení.

Dva dobrmani se vynořili z lesa jako černé stíny a našlapovali tak tiše, že jejich příchod vůbec nezaznamenala. Zvolna se blížili s vyceněnými zuby. Obě ženy ztuhly na místě.

„Nesmíte utíkat,“ upozornila Jane Lily. „Ani se nehněte.“ Pak vytáhla zbraň.

„Balane! Bakou! Zpátky!“

Psi se zastavili a ohlédli se ke své paní, která vyšla z chaty na verandu.

„Jestli vás vyděsili, omlouvám se,“ řekla Edwina.

„Musela jsem je nechat trochu proběhnout.“

Jane neukryla zbraň. Nedůvěřovala těmhle psům, a psi zjevně nedůvěřovali jí. Dál se drželi před ní a sledovali ji černýma očima podobnýma očím hadů.

„Chrání si své území, ale rychle rozpoznají, kdo je přítel, a kdo vetřelec. Teď už vám nic nehrozí. Schovejte tu zbraň a pojďte ke mně. Ovšem pomalu.“

Jane zdráhavě vrátila zbraň do pouzdra. Opatrně se s Lily prosmýkly kolem dobrmanů sledujících každý jejich krok a vystoupily na verandu. Edwina je zavedla do rozlehlé místnosti, kde voněl kouř z hořícího dřeva. Nahoře se klenuly mohutné stropní trámy, na sukovitých borových stěnách visely preparované hlavy lososa a jelena. V

kamenném krbu se plameny zakusovaly do březových polen.

Z pohovky se zvedla Maura.

„Konečně jste tady,“ přivítala je. „Už jsme si kvůli té vánici začínali dělat starost.“

„Cesta sem nahoru vypadá dost zle,“ řekla Jane. „Kdy jste přijeli vy?“

„Vyrazili jsme včera večer, hned potom, co nám zavolal Frost.“

Jane přistoupila k oknu s výhledem přes údolí. Kdesi za clonou padajícího sněhu se tyčily vrcholky hor. „Máte zásoby jídla?“ zeptala se. „A topiva?“

„Můžeme vystačit celé týdny,“ odpověděla Edwina.

„Moje známá dbá, aby tu bylo všeho dost. Což se týká i vinného sklepa. Máme spoustu dříví. A taky generátor pro případ, že by vypadl proud.“

„A já jsem ozbrojený,“ dodal Sansone.

Jane ho vůbec neslyšela vejít. Otočila se. Skoro ji vylekalo, jak nezdravě Sansone vypadá. Uplynulých čtyřiadvacet hodin se na něm výrazně podepsalo. On sám a jeho přátelé se ocitli ve stavu obležení, a jasně o tom svědčila i Sansoneova pobledlá ztrhaná tvář.

„Jsem rád, že s námi zůstanete,“ řekl.

„Vlastně…“ Jane sklouzla očima k hodinkám. „Zdá se, že jste tady skutečně v bezpečí.“

„Snad bys nechtěla ještě teď večer odjet,“ ozvala se Maura.

„Uvažuju o tom.“

„Do hodiny bude tma. A cesty protáhnou nejdřív ráno.“

„Vážně byste měla zůstat,“ připojil se Sansone. „Silnice budou prakticky nesjízdné.“

Jane znovu vyhlédla ven na padající sníh. Představila si podkluzující pneumatiky a liduprázdné horské silnice.

„Nejspíš máte pravdu,“ připustila.

„Takže všichni zůstávají na noc?“ zeptala se Edwina.

„Půjdu tedy zamknout bránu.“

„Musíme si připít,“ pronesla Edwina. „Na Oliverovu památku.“

Seděli v oné rozlehlé místnosti, shromáždění kolem masivního kamenného krbu. Sansone přihodil do ohně březové poleno, tenká kůra zasyčela, vzlétly jiskry. Venku už se setmělo. Vítr skučel a lomcoval zavřenými okny.

Prudký závan vichru, který proletěl komínem, vehnal dovnitř mračno kouře. Ďábel ohlašuje svůj příchod, napadlo Jane. Oba dobrmani ležící vedle Edwinina křesla náhle zvedli hlavu, jako by ucítili pach vetřelce.

Lily vstala z pohovky a přešla blíž ke krbu. Přestože oheň prudce plápolal, v pokoji bylo chladno; přidržovala si kolem ramenou přikrývku a upřeně zírala do plamenů, jejichž oranžová záře se jí odrážela ve tváři. Všichni si tady mohli připadat jako v pasti, ale skutečnou vězenkyní byla Lily. Jedině k ní mířily kroužící temné síly. Za celý večer téměř nepromluvila. Jídla se sotva dotkla, a když si teď ostatní připíjeli, Lily po své sklence vína nesáhla.

„Na Olivera,“ řekl tiše Sansone.

V tichém a smutném projevu úcty pozdvihli sklenky.

Jane si jenom symbolicky usrkla. Mnohem víc měla chuť na pivo, a tak své víno posunula před Mauru.

„Nutně potřebujeme čerstvou krev, Anthony,“ prohodila Edwina. „Přemýšlela jsem o kandidátech.“

„Nemůžu nikoho vyzývat, aby se k nám připojil. V téhle situaci ne.“ Sansone se otočil k Mauře. „Je mi líto, že jsme vás do té věci zapletli. Nikdy jste mezi nás nechtěla patřit.“

„Znám jednoho člověka v Londýně,“ pokračovala Edwina. „Jsem si jistá, že by měl zájem. Už jsem jeho jméno navrhla Gottfriedovi.“

„Teď není nejvhodnější čas, Winnie.“

„A kdy tedy? Ten člověk před léty pracoval s mým manželem. Je egyptolog a pravděpodobně by dokázal vyložit nejrůznější symboly stejně dobře jako Oliver…“

„Olivera nikdo nenahradí.“

Sansoneova příkrá odpověď Edwinu zaskočila.

„Ovšemže ne,“ řekla po chvíli. „Tak jsem to nemyslela.“

„Byl Oliver Stark vaším studentem na Boston College?“

zeptala se Jane.

Sansone přikývl. „Začal studovat v šestnácti, byl nejmladší nováček v kampusu. Hned první den, kdy na svém kolečkovém křesle vjel do mé třídy, jsem poznal, jak je nadaný. Kladl víc otázek než kdokoliv jiný. Za hlavní obor si zvolil matematiku a ukázalo se, že tahle skutečnost měla obrovský vliv na jeho skvělé výsledky. Podíval se na nějakou záhadnou starodávnou šifru a okamžitě pochopil její princip.“ Sansone odložil sklenku. „Nikoho podobného jsem v životě nepotkal. Jakmile promluvil, věděli jste, že je zcela výjimečný.“

„Na rozdíl od nás ostatních,“ poněkud hořce se usmála Edwina. „Já osobně k těm nejchytřejším členům nepatřím, před přijetím jsem potřebovala doporučení.“ Pohlédla na Mauru. „Asi víte, že vás do nadace navrhovala Joyce O’Donnellová.“

„U Maury to vyvolává smíšené pocity,“ řekl Sansone.

„Vy jste neměla Joyce příliš v lásce, že?“

Maura pomalu upíjela Janeino víno. „Nerada se vyjadřuju špatně o mrtvých.“

„Já svůj názor klidně řeknu,“ ozvala se Jane. „Nikdy bych nevstoupila do klubu, jehož členkou by byla Joyce O’Donnellová.“

„Stejně byste se mezi nás nehodila.“ Edwina otevřela další láhev. „Vy totiž nevěříte.“

„V satana?“ zasmála se Jane. „Ani náhodou!“

„To dokážete říct po všech těch hrůzných zločinech, které jste při své práci musela vidět?“ zeptal se Sansone.

„Spáchali je obyčejní živí lidé. Opakuju: nevěřím v démony. A nevěřím v posedlost ďáblem.“

Sansone se k Jane předklonil, tvář zbarvenou odlesky plamenů. „Znáte případ tak zvaného čajového traviče?“

„Ne.“

„Anglický chlapec. Jmenoval se Graham Young. Ve čtrnácti začal trávit členy své rodiny. Matku, otce, sestru. Do vězení se dostal až za vraždu matky. Jakmile ho po létech propustili, hned na svou travičskou činnost navázal. Když se ho pak zeptali proč, odpověděl, že jenom pro zábavu. A pro slávu. Tohle nebyla obyčejná lidská bytost.“

„Prostě sociopat,“ konstatovala Jane.

„Příjemně

uklidňující

slovíčko,

že?

Stanovte

psychiatrickou diagnózu a vysvětlíte i nevysvětlitelné.

Ovšem některé činy jsou příliš děsivé, aby se daly tak snadno vysvětlit. Jsou skoro nepředstavitelné.“ Sansone se krátce odmlčel. „Graham Young inspiroval další osobu.

Šestnáctiletou Japonku, s níž jsem měl vloni možnost hovořit. Přečetla si publikovaný deník Grahama Younga a jeho zločiny na ni udělaly takový dojem, že se mu rozhodla vyrovnat. Nejprve zabíjela zvířata. Rozřezávala je a hrála si s kusy jejich těl. Vedla si elektronický deník, kde pečlivě a s podrobnostmi popisovala, jaké to je vnořit nůž do živého organismu, cítit pach teplé krve, sledovat třas umírajícího tvora. Pak postoupila k zabíjení lidí. Otrávila vlastní matku thalliem. V deníku si zaznamenala veškeré bolestivé příznaky, kterými matka trpěla.“ Sansone se opět zaklonil, ale oči nespouštěl z Jane. „Podle vás jde taky pouze o sociopatii?“

„A. podle vás se do toho děvčete vtělil démon?“

„Vhodnější výraz pro to, čím je ta dívka, nebo čím je Dominic Saul –, neznám. Víme, že démoni existují.“

Sansone se odvrátil a upřel pohled do plamenů v krbu.

„Problém je,“ dodal tiše, „že oni zřejmě vědí o nás.“

„Slyšela jste někdy o Knize Enochově, detektive Rizzoliová?“ zeptala se Edwina, zatímco dolévala sklenky.

„Jednou jste se o ní zmínila.“

„Našla se mezi svitky od Mrtvého moře. Jde o starodávný text z předkřesťanské éry. Patří k apokryfní literatuře, ke spisům, které církev nezařadila do bible.

Předpovídá zkázu světa. Píše se tam, že zemi ovládne odlišná rasa nazývaná Strážcové. Ti nás nejprve naučili vyrábět meče, nože a štíty a poskytli nám tak nástroje k sebezničení. Lidé zjevně už v dávných dobách věděli o takových tvorech a rozpoznali, že jsou jiní než my.“

„Synové Seta,“ tiše poznamenala Lily. „Potomci třetího Adamova syna.“

„Vy o nich víte?“ otočila se k ní Edwina.

„Vím, že mají mnoho jmen.“

„V životě jsem neslyšela, že by Adam zplodil třetího syna,“ ozvala se Jane.

„Objevuje se ve 4. a 5. kapitole První knihy Mojžíšovy, Genesis, ovšem bible spoustu věcí záměrně zamlžuje,“ řekla Edwina. „Řada historických událostí podlehla úpravám a škrtům. Například teprve teď, skoro o dva tisíce let později, si můžeme přečíst Evangelium podle Jidáše.“

„A tihle potomci Seta jsou oni Strážcové?“

„Během staletí dostávali různá jména. Elohim, Nefilim.

V Egyptě Šemsu Hór. Víme jenom, že jejich rod je velmi starobylý a pochází z Levanty.“

„Odkud?“

„Ze Svaté země. Podle Knihy Enochovy s nimi nakonec budeme muset bojovat o vlastní přežití. Projdeme hrozným utrpením, Strážcové nás budou utiskovat, zabíjet, hubit všemi způsoby.“ Edwina se odmlčela a dolila Janeinu sklenku. „Potom se rozhodne. Nastane závěrečná bitva.

Apokalypsa.“ Pohlédla na Jane. „Ať už tomu věříte nebo ne, bouře se neodvratně blíží.“

Před Janeinýma unavenýma očima jako by se náhle plameny v krbu proměnily v ohnivé moře pohlcující celou planetu. Tohle je tedy svět, který obýváte, pomyslela si.

Svět, s jakým já nechci mít nic společného.

Podívala se na Mauru. „Prosím tě, doktorko, nevykládej mi, že těm báchorkám věříš.“

Ale Maura jen dopila svou sklenku vína a zvedla se.

„Jsem vyčerpaná,“ řekla. „Jdu si lehnout.“

Kapitola 37

Někdo klepal na okraj Lilyina vědomí, snažil se proniknout do tajné krajiny jejích snů. Lily se probudila ve tmě. Nic kolem sebe nepoznávala a na okamžik propadla panice. Pak uviděla světlo měsíce a rozpomenula se, kde vlastně je. Oknem vyhlédla na nádherně třpytivý sníh.

Vánice pominula a měsíc teď ozařoval čistý bílý svět, tichý a kouzelný. Prvně po mnoha měsících se Lily cítila v bezpečí. Už nejsem sama, pomyslela si. Jsem s lidmi, kteří chápou můj strach. S lidmi, kteří mě ochrání.

Náhle zaslechla jakési tlumené našlapování; zvuky zvolna minuly její pokoj a ztratily se v chodbě. To bude jeden z těch dobrmanů, napadlo ji. Bakou a Balan, odpudivá jména. Lily ležela v posteli, čekala, jestli tlapy znovu projdou kolem jejích dveří, ale pes už se nevrátil.

Výborně. Potřebovala si totiž odskočit do koupelny a rozhodně se cestou netoužila potkat s těmi zvířaty.

Vstala z postele a zamířila ke dveřím pokoje. Nejdřív opatrně nakoukla do chodby. Po dobrmanech nikde žádné stopy, neozývalo se ani ťapkání tlap. Slabé světlo dopadající sem od schodiště stačilo, aby našla koupelnu. Těsně u jejího prahu se chodidlem dotkla něčeho vlhkého. Pohlédla dolů, uviděla matný lesk loužičky a znechuceně couvla. To ti psi, samozřejmě. Co dalšího po sobě na podlaze zanechali?

Nerada by šlápla do něčeho mnohem horšího.

Nahmatala na stěně vypínač, rozsvítila a prozkoumala podlahu. Spatřila další loužičky, ale uvědomila si, že za ně nemůžou psi; byl to roztátý sníh ve tvaru šlápot. Kdosi vyšel ven a pak na podrážkách vnesl sníh do domu. Lily zvedla pohled k zrcadlu a chvíli pozorovala své zarudlé ospalé oči.

A vtom v něm uviděla ještě něco jiného. Něco, z čeho ji zamrazilo. Odraz červené kresby na protější zdi.

Tři převrácené kříže.

Vyjekla, klopýtavě ustoupila od zrcadla a vyběhla z koupelny. V panice se řítila chodbou, na mokré podlaze jí ujížděly nohy. Konečně se dostala k nejbližším dveřím. Byl to Mauřin pokoj.

„Vzbuďte se!“ zašeptala. „Musíte okamžitě vstát!“

Třásla spící ženou tak prudce, až čelo postele rachotilo a kovové pružiny skřípaly. Maura jen vzdychla, ale ani se nepohnula.

Co je s vámi? Proč vás nemůžu probudit?

V chodbě cosi zaskřípělo. Lily se bleskurychle otočila a přešla zpátky ke dveřím. Srdce jí bušilo, div neprorazilo hradní koš. Stála tam a snažila se i v tom hlasitém tlukotu zaslechnout další zvuky.

Žádné už se neozvaly.

Vykoukla škvírou mezi pootevřenými dveřmi. Chodba byla prázdná.

Vzbuď ostatní. Musejí se dozvědět, že Dominic je v domě!

Vklouzla na chodbu a bosá pádila k pokoji, který podle ní patřil Jane Rizzoliové. Sáhla na kliku a zklamaně vzlykla, když zjistila, že je zamčeno. Mám zabouchat na dveře, abych ji probudila? Odvážím se způsobit takový hluk?

Potom uslyšela psí zavytí a tlumený zvuk tlap pohybujících se v rozlehlé přízemní místnosti. Pomalu se přesunula ke schodišti. Nahlédla přes zábradlí a málem se rozesmála úlevou.

Dole plápolal v krbu oheň. Na pohovce čelem k plamenům seděla Edwina Felwayová.

Lily seběhla ze schodů. Oba dobrmani vztyčili hlavu a jeden z nich varovně zavrčel. Lily strnula na místě.

„Klid, klid, Balane,“ řekla Edwina. „Co tě zase popadlo?“

„Edwino,“ hlesla Lily.

Edwina se otočila a podívala se na ni. „Ale! Tak ty jsi vzhůru. Právě jsem se chystala přiložit pár polen.“

Lily letmo pohlédla na oheň, který už mohutně plápolal; šlehající plameny stravovaly vysokou hromadu dřeva.

„Pozorně mě poslouchejte,“ zašeptala Lily a posunula se o krok dopředu. Ale okamžitě se zastavila, když se jeden ze

psů zvedl na nohy a vycenil zuby. „Je tady. Přímo v domě!

Musíme všechny vzbudit!“

Edwina nevzrušeně vzala dvě polena a přihodila je do zběsile burácejícího krbu, jako by přitápěla v samotném pekle. „Všimla jsem si, Lily, že ses večer vína skoro nedotkla.“

„Je tu Dominic!“

„Mohla jsi všechno zaspat společně s ostatními. Ovšem tohle bude lepší. V bdělém stavu si mnohem víc užiješ.“

„Cože?“

Dobrman znovu zavrčel. Lily zírala na jeho zuby, které v odlesku plamenů oranžově zářily. Ti psi, napadlo ji náhle.

Za celou noc ani jednou nezaštěkali! Do domu pronikl vetřelec. Na podlaze po něm zůstaly mokré šlápoty. A psi se vůbec neozvali.

Protože ho znají.

Jakmile se k ní Edwina znovu otočila, vrhla se Lily kupředu a uchopila krbový pohrabáč. „To vy jste ho sem přivedla!“ Zvolna začala couvat, pohrabáč zdvižený k obraně. „Prozradila jste mu, kam jedeme.“

„Kdepak, ani jsem nemusela. Už byl tady nahoře, čekal nás.“

„A kde je teď?“

„Žádný strach, Dominic přijde. Vždycky si zvolí tu nejvhodnější chvíli.“

„K čertu s vámi!“ Lily ještě pevněji sevřela v rukou pohrabáč. „Kde se schovává?“

Útoku si všimla příliš pozdě. Zaslechla vrčení, zvuk tlap, měkce běžících po dřevěné podlaze. Istinktivně pohlédla stranou, ale to už spatřila jenom dvě obrovské černé skvrny.

Dobrmani ji srazili k zemi, pohrabáč jí s hlasitým třeskem vypadl z rukou. Její paži obemkly silné čelisti. Lily vykřikla, když se tesáky zahryzly do masa.

„Balane! Bakou! Pusťte!“

Hlas, který vyslovil povely, nepatřil Edwině. Byl to hlas někoho jiného, hlas z Lilyiných úzkostných snů. Psi uvolnili stisk a couvli zpět, nechali ji ležet na podlaze, zakrvácenou a skoro ochromenou zděšením. Pokusila se nazdvihnout, levá ruka však měla šlachy zpřetrhané psími zuby a zdála se bezvládná. Lily zasténala bolestí a převalila se na bok. Spatřila kaluž vlastní krve. A za okrajem té krvavé kaluže uviděla boty muže, který přicházel směrem k ní. Její přerývané výdechy se změnily ve vzlyky, ale přece jen se s vypětím všech sil posadila. Muž se zastavil u krbu.

Zezadu ho ozařovaly plameny, takže připomínal temnou postavu, jež se náhle vynořila z pekelných hlubin. Shlédl dolů na Lily.

„Nějak se ti to vždycky podaří, Lily,“ řekl. „Pokaždé mi způsobíš potíže.“

Zkusila se od něho odsunout, ale rameny narazila na křeslo a dál se nedostala. Jako zkamenělá upřeně zírala na

dospělého Dominika. Měl tytéž zlatavé vlasy jako dřív, tytéž úchvatně modré oči. Teď byl ovšem vyšší. A také širší v ramenou. Kdysi andělská tvář získala ostré nelítostné rysy.

„Před dvanácti roky,“ pokračoval, „jsi mě zabila. Velmi rád ti tu laskavost oplatím.“

„Dej si na ni pozor,“ ozvala se Edwina. „Umí být rychlá.“

„Neříkal jsem ti to, matko?“

Lilyin pohled sklouzl k Edwině a pak zpátky k Dominikovi. Stejná výška. Stejné oči.

Dominic si všiml jejího ohromeného výrazu a pousmál se. „Na koho jiného se má obrátit patnáctiletý kluk, když se ocitne v nesnázích? Když právě vylezl z potopeného auta a zbývá mu všehovšudy pár kousků promáčeného oblečení?

Musel jsem zůstat mrtvý, musel jsem dokonale zmizet, jinak bys na mě poštvala policii. Vzala jsi mi veškeré možnosti, Lily. Kromě jediné.“

Kromě jeho matky.

„Pro jistotu jsem jí napsal už o pár měsíců dřív.

Neopakoval jsem snad znovu a znovu, že pro mě přijede?

A tvoji rodiče tomu vůbec nevěřili.“

Edwina natáhla ruku a pohladila syna po tváři. „Ale ty jsi nepochyboval.“

Dominic se opět usmál. „Vždycky jsi dodržela své sliby.“

„A splnila jsem i tenhle, vidíš? Přivedla jsem ti ji. Jen bylo nezbytné, abys předtím prokázal dost trpělivosti a dokončil svou výuku.“

Lily na Edwinu užasle zírala. „Přece jste členka Nadace Mefisto!“

„A dobře jsem věděla, jak ji využít. Jak ostatní nalákat do hry. Ty si myslíš, že tady jde jenom o tebe, Lily, ale ve skutečnosti jde o ně. Za ta léta nám příliš uškodili. Proto je zničíme.“ Edwina se podívala na oheň v krbu. „Budeme potřebovat víc dřeva. Zajdu ven a přinesu další polena.“

„Nemyslím, že je to nutné,“ řekl Dominic. „Dům je vyschlý jako troud. Stačí jiskra, a celý lehne popelem.“

Lily zakroutila hlavou. „Chcete je všechny zabít…?“

„Plánovali jsme to od samého začátku,“ odpověděla Edwina. „Naši hosté spí, a už se neprobudí.“

„Což není zdaleka tak zábavné, jako když jsem zabíjel Joyce O’Donnellovou,“ prohodil Dominic. „Ale aspoň ty jsi vzhůru, aby sis vlastní smrt pořádně užila.“ Zvedl z podlahy pohrabáč a strčil jej špičkou hluboko mezi plameny. „Tohle je na ohni nejpříjemnější. Dokonale sežehne tělo, zanechá jen ohořelé kosti. Nikdo se nikdy nedozví, jak jsi umírala.

Řezné rány a stopy pálení prostě zmizí. Každý bude předpokládat, že jsi společně s ostatními skonala ve spánku, během hrozného neštěstí, které se náhodou podaří přežít pouze mé matce. Ne, nikdo se nedozví, kolik hodin jsi před smrtí prokřičela.“ Dominic vytáhl rozžhavený pohrabáč z krbu.

Lily se potácivě zvedla na nohy, po prokousnuté ruce ji stékala krev. Vrhla se ke dveřím, ale zároveň se vyřítili oba dobrmani a postavili se před ni s vyceněnými zuby.

Vzápětí jí Edwina zezadu sevřela paže, aby ji odvlekla zpátky ke krbu. Lily se s výkřikem prudce otočila a naslepo se rozmáchla. Pocítila zadostiučinění, když její pěst zasáhla Edwinu do tváře.

Opět zaútočili dobrmani. Oba Lily skočili na záda a strhli ji k podlaze.

„Pustit!“ přikázal Dominic.

Psi couvli. Edwina se držela za poraněný obličej. A potom ji mstivě kopla do žeber. Lily se odkutálela a pár vteřin jenom lapala po dechu. Clonou prudké bolesti viděla přibližující se Dominikovy boty. Vtom jí Edwina pevně přitiskla zápěstí k podlaze. Lily vzhlédla. V Dominikových očích se odrážela záře ohně, takže připomínaly žhavé uhlíky.

„Vítej v pekle,“ řekl. V ruce držel rozpálený pohrabáč.

Lily se s křikem zmítala, ale marně se pokoušela osvobodit; Edwinin stisk byl příliš silný. Dominic začal sklánět krbový pohrabáč. Níž a níž. Lily obrátila hlavu tváří k podlaze a zavřela oči, čekala na další, ještě nesnesitelnější utrpení.

Zazněl výstřel, po obličeji se jí rozstříklo cosi teplého.

Slyšela, jak Edwina vyjekla, slyšela tupý zvuk, s nímž pohrabáč dopadl na podlahu. A náhle měla Lily volné ruce.

Otevřela oči a uviděla oba dobrmany. Hnali se přes místnost k Jane Rizzoliové. Jane zvedla pistoli a znovu vystřelila. Jeden klesl, ale druhý už letěl vzduchem jako černá raketa. Jane ho sice posledním výstřelem zasáhla, ale pes na ni přesto dopadl. Zatímco se oba káceli, zbraň jí vyklouzla z ruky. Jane musela se zraněným zvířetem zápasit.

„Ne!“ zaúpěla Edwina. Klečela vedle ležícího syna, hladila ho po vlasech, hýčkala v dlaních jeho obličej.

„Nemůžeš umřít! Jsi vyvolený.“

Lily se namáhavě posadila. Celý rozlehlý pokoj se s ní točil. V záři divoce šlehajících plamenů viděla, jak se Edwina vztyčuje jako anděl pomsty. Pak se žena sehnula a zdvihla z podlahy Janeinu pistoli.

Když se Lily podařilo vstát, místnost se s ní roztočila ještě zběsileji. Vír obrazů ne a ne se uklidnit. Plameny.

Edwina. Rozlévající se kaluž Dominikovy krve, která se leskla v záři ohně.

A krbový pohrabáč.

Dobrman sebou naposledy křečovitě škubnul a Jane ho odstrčila stranou. Mršina s vyplazeným jazykem zůstala ležet na podlaze. Teprve teď Jane zpozorovala Edwinu tyčící se nad ní, zbraň v napřažených rukou.

„Tady všechno skončí,“ řekla Edwina. „Dnes v noci. Vy a celý klub Mefisto.“ Svaly paží se napjaly, Edwina co nejpevněji svírala pistoli, ukazovákem obemykala kohoutek.

Svou pozornost tak dokonale soustředila na Jane, že vůbec nepostřehla neodvratně se blížící vlastní smrt.

Pohrabáč Edwině dopadl na lebku. Praskot roztříštěné kostí se litinovým nástrojem přenesl Lily přímo do prstů.

Edwina se betl jediného hlesu skácela k zemi. Lily uvolnila stisk, padající pohrabáč zarachotil na palubkách. Upřeně zírala dolů, sledovali výsledky svého činu. Edwininu hlavu s promáčknutou lebkou. Krev tekoucí jako černá řeka. Pak místnost potemněla a Lily se podlomily nohy. Zvolna se svezla na zadek a svěsila hlavu. Náhle absolutně nic necítila.

Žádnou bolest, žádné chvění v končetinách. Zbavená těla odplouvala kamsi do temnot.

„Lily.“ Jane ji zlehka vzala za rameno. „Lily, krvácíte z paže. Ukažte, kouknu se, jak ta rána vypadá.“

Lily se zhluboka nadechla. Kolem ní opět bylo jasněji.

Pomalu zvedla hlavu a pohlédla Jane do očí. „Já ji zabila,“

pronesla téměř neslyšně.

„Hlavně se na ni nedívejte, jasné? Pojďte, přesuneme vás na pohovku.“ Jane se shýbla, aby pomohla Lily vstát.

Vzápětí strnula, její prsty pevněji sevřely Lilyinu paži.

Ten šepot zaslechla i Lily, a krev jí ztuhla v žilách.

Pootočila hlavu a uviděla, že Dominic je při vědomí a má

otevřené oči. Jeho rty se pohybovaly, vycházela z nich velmi tichá, jen obtížně zachytitelná slova.

„Nejsme… nejsme…“

Jane se k němu sklonila a pozorně naslouchala. Lily se neodvažovala přiblížit, bála se, že se před ní Dominic náhle vztyčí jako rozzuřená kobra. Můžeme ho znovu a znovu zabíjet, ale pokaždé se vrátí, pomyslela si. Nikdy nezemře.

Zlo je nesmrtelné.

Oheň se zářivě odrážel v šířící se kaluži krve. Jako by se podlahou prokousávaly samotné plameny, jako by se tu rozlézalo peklo ze zdroje, jímž byl Dominic.

Jeho rty. se opět pohnuly. „Ne, my nejsme…“

„Povězte mi to,“ vybízela ho Jane. „Mluvte.“

„Ne, nejsme… nejsme… jediní.“

„Cože?“ Jane si klekla vedle ležícího těla, popadla Dominika za ramena a prudce jím zatřásla. „Kdo jsou ti další?“

Dominikovy plíce vydechly naposledy. Čelist mu zvolna klesla, ústa teď zela široce otevřená. Ostré rysy se postupně vyhladily, až obličej připomínal voskovou masku. Jane se zvedla a pohlédla na Lily. „Co tím chtěl říct?“

Lily pozorovala Dominikovy nevidoucí oči, jeho ochablý obličej, ze kterého vyprchal život. „Právě nám prozradil,“ odpověděla, „že nic ještě neskončilo.“

Kapitola 38

Sněhový pluh se prodíral vzhůru horskou silnicí, rachot motoru ozvěna roznášela po údolí. Jane stála na zasněžené terase chaty, opírala se o zábradlí a snažila se rozeznat silnici hluboko dole. Sledovala, jak pluh vytrvale rozhrnuje čerstvě napadaný prašan a razí si k nim cestu. Vdechla chladný, hojivě čistý vzduch a zvedla obličej ke slunci ve snaze vymést ze svého mozku poslední cáry mlhy. Věděla, že jakmile bude silnice sjízdná, přijede sem na vrchol hory celá kavalkáda úředních vozidel: státní policie, soudní lékař, technici shromažďující stopy z místa činu. Jane musela být dokonale čilá a připravená na otázky.

Všechny odpovědi ovšem dosud neznala.

Zadupala, aby z podrážek oklepala sníh, otevřela posuvné skleněné dveře a vrátila se do chaty.

Ostatní přeživší seděli kolem kuchyňského stolu.

Přestože v oné velké místnosti s hořícím krbem bylo tepleji, z kuchyně se jim nechtělo. Nikdo netoužil dělat společnost mrtvolám.

Maura dokončila převaz Lilyiny paže. „Máte poraněné flexorové šlachy. Myslím, že budete potřebovat operaci.

A přinejmenším nějaká antibiotika.“ Pohlédla na Jane. „Až

protáhnou silnici, musíme Lily okamžitě poslat do nemocnice.“

„Už to nebude dlouho trvat,“ řekla Jane. „Pluh je zhruba v polovině stoupání.“ Posadila se k Lily. „Jistě si uvědomujete, že policie vám položí různé otázky. Spousty otázek.“

„To snad může počkat, dokud ji v nemocnici neošetří,“

poznamenala Maura.

„Ano, samozřejmě. Ale Lily, počítejte s tím, že se vás budou podrobně vyptávat na události dnešní noci.“

„Copak nemůžeš potvrdit její výpověď?“ znovu se ozvala Maura.

„Všechno jsem na vlastní oči neviděla. Celý začátek jsem prospala.“

„Díkybohu, že jsi nedopila svoje víno. Jinak by z nás zbyla jen hromádka popela.“

„Hrozně si to vyčítám,“ řekl Sansone. „Neměl jsem usnout. Dopustil jsem se chyby, když jsem Edwině dovolil, aby mi nalila.“

Jane se na Sansonea pozorně zahleděla. „Vy jste chtěl zůstat až do rána vzhůru?“

„Usoudil jsem, že někdo by měl bdít. Pro všechny případy.“

„Takže jste už Edwinu podezříval?“

„Ne. A přiznávám to s lítostí a studem. Pochopte, když přijímáme nové členy, jsme krajně obezřelí. Přicházejí k

nám výhradně po doporučení od lidí, které dobře známe. A pak ještě provádíme dodatečné průzkumy, prověřujeme minulost kandidátů a tak dále. Ovšem o Edwině jsem nikdy nepochyboval.“ Sansone se otočil k Lily. „Ten, komu jsem nedůvěřoval, jste byla vy.“

„Proč právě Lily?“ zeptala se Jane.

„Jde o večer, kdy jsme objevili poškozený rám okna vedoucího do zahrady. Vzpomínáte, jak jsem vám říkal, že je vždycky zamčené?“

„Ano.“

„Znamená to, že někdo otevřel okno zevnitř. Někdo z lidí, kteří byli toho večera v mém domě. Moje podezření tehdy padlo na Lily.“

„Pořád tomu nerozumím,“ opět promluvila Maura.

„Jestliže nové členy nadace vybíráte opravdu pečlivě, jak jste se mohli v případě Edwiny tak ošklivě zmýlit?“

„To ještě musíme s Gottfriedem zjistit. Jak mezi nás vlastně pronikla. Zřejmě podle důkladně propracovaného plánu. Z ničeho nic se u našich dveří neobjevila, musela mít spojence uvnitř Nadace Mefisto. Spojence, který se postaral, abychom při prověřování neodhalili žádné podezřelé okolnosti.“

„Tohle byl smysl Dominikových posledních slov,“

podotkla Lily. „Nejsme jediní.“

„Jsem si jistý, že existují další.“ Sansone pohlédl na Jane. „Ať už si to uvědomujete nebo ne, detektive

Rizzoliová, neustále bojujeme. Válka trvá dlouhá staletí, a uplynulá noc představovala jenom jednu z mnoha bitev. Ta nejhorší teprve přijde.“

Jane zakroutila hlavou a unaveně se zasmála. „Koukám, že už jsme zase u těch vašich démonů.“

„Já v ně věřím,“ prohlásila Lily s výrazem neochvějné jistoty. „Vím, že jsou skuteční.“

Uslyšeli skřípění radlic sněžného pluhu a blížící se hukot motoru. Silnice konečně byla sjízdná, umožňovala jim opustit chatu a vrátit se k normálnímu životu: Mauře zpátky do náručí Daniela Brophyho, který jí třeba zlomí srdce, ale třeba naopak přinese naději; Jane se znovu ujme úkolu vyjednavačky mezi svými znesvářenými rodiči.

A hlavně budu doma s Gabrielem. Čeká mě.

Jane vstala a přešla k oknu. Venku slunce jiskřilo na netknutých plochách sněhu. Obloha byla bez mráčku, silnice protažená a posypaná. Nádherný den pro jízdu domů, pomyslela si Jane. Obejmu manžela, políbím Reginu. Už se tak těším, až je oba zase uvidím.

„Vy mi pořád nevěříte, viďte, detektive Rizzoliová?“

řekl Sansone. „Nevěříte, že tady zuří válka.“

Jane vzhlédla k obloze a usmála se. „Dneska,“

odpověděla, „raději ne.“

Kapitola 39

Tmavé mraky klesly hodně nízko a vzduch už začínala prosycovat ostrá vůně sněhu. Lily upřeně pozorovala dům, kde vyrůstala. Ale neviděla jeho dnešní podobu, zanedbanou opuštěnou budovu, hroutící se verandu, dávno zešedlá prkna. Ne, v duchu dům viděla, jaký býval kdysi během letních měsíců, s plaménkem pnoucím se po laťkovém mřížoví, s rubínově červenými pelargoniemi v květináčích zavěšených na okapech. Viděla vycházet z domu svého bratra Teddyho, slyšela skřípot a klapání síťových dveří, které za sebou zabouchl, aby vzápětí s úsměvem seběhl ze schůdků verandy. Viděla matku, jak v okně mává a volá: „Teddy, vrať se včas k večeři!“ A viděla otce: je opálený, pohvizduje si a s motykou na rameni míří přes dvůr ke své milované zeleninové zahrádce. Kdysi tu Lily byla šťastná. Ty dny si chtěla zapamatovat, natrvalo uchovat v srdci.

Všechno ostatní, všechno to, co se stalo později, nechám proměnit v popel a dým.

„Trváte na svém rozhodnutí, slečno Saulová?“ zeptal se velitel hasičů.

Jeho jednotka v kompletní výstroji a s veškerou výzbrojí čekala na povel. Pod kopcem se shromáždila hrstka místních občanů, aby sledovala neobvyklou událost. Ale Lily věnovala pozornost jen Sansoneovi a Gottfriedu Baumovi.

Důvěřovala jim a oba tady teď stáli s ní jako svědkové vymítání jejích démonů.

Otočila se zpátky k domu. Nábytek už dříve nechala vynést a věnovala ho charitativním organizacím. Kromě balíků slámy, které do pokojů v patře naskládali hasiči, uvnitř nic nebylo. Z domu zůstala jenom prázdná slupka.

„Slečno Saulová?“ připomenul se velitel hasičů.

„Zapalte to.“

Muž vydal patřičné povely. Příslušníci jeho jednotky se chopili hadic a plechovek kerosinu smíchaného s naftou a vyrazili vpřed. Nestávalo se často, aby jim někdo podobně prostornou stavbu nabídl pro cvičný požár, a tak se s vervou pustili do práce. Už se nemohli dočkat, až dům vzplane.

Měli několikrát odborně oheň uhasit a opět založit a teprve na závěr sledovat, jak plameny všechno definitivně stravují.

K obloze začal spirálovitě stoupat černý dým. Lily mimoděk couvla a znovu se postavila mezi dva muže, které čím dál víc považovala za své moudré, dokonce otcovské rádce. Anthony Sansone i Gottfried Baum mlčeli, ale Lily slyšela, jak se v okamžiku, kdy se za jedním z horních oken objevily první plameny, Baum prudce nadechl. Sansone jí konejšivě položil ruku na rameno. Nicméně Lily žádnou oporu nepotřebovala. Stála tu vzpřímená, pohled upřený na požár. Oheň uvnitř už zřejmě pohlcoval dřevěnou podlahu, dosud potřísněnou krví Petera Saula, a olizoval stěny znesvěcené rouhačskými symboly. Taková místa se nesmějí zachovávat, pomyslela si Lily. Tolik zla se nedá ničím smýt, musí se prostě do základů zničit.

Posléze hasiči ustoupili od domu, aby sledovali závěrečnou spoušť. Plameny šlehaly ze střechy, tající sníh syčel a měnil se v páru. Oranžové drápy pronikaly okny a zmocňovaly se vyschlých obkladových prken. Stoupající žár donutil hasiče znovu couvnout. Nenasytné plameny mohutněly a burácely jako šelma slavící řevem své vítězství.

Lily hleděla do samého středu ohně, v němž mizely poslední zbytky jejího dětství. A náhle spatřila obrázek zarámovaný jasnou září, jedinou chvíli utkvělou v čase.

Letní večer. Matka, otec a Teddy stojí na verandě, pozorují Lily, která pobíhá v trávě a mává síťkou na motýly. A tmou se míhají světlušky, spousty světlušek. Připomínají blikající hvězdy, celá blikající souhvězdí. „Podívej, tvoje sestra jednu chytila!“ říká matka. Teddy se smíchem zvedá obrácenou sklenici, aby přijal úlovek. Všichni se na Lily usmívají přes propast let, z místa, kam nikdy nedosáhnou žádné plameny, protože je bezpečně ukryté v hlubině srdce.

Pak se propadla střecha a k obloze vzlétly sloupy jisker.

Lily slyšela, jak se lidé kolem zajíkli, vzrušení pradávným kouzlem zimního ohně. Zatímco plameny zvolna

pohasínaly, přihlížející obyvatelé Purity se po svahu začali rozcházet dolů ke svým autům. Zajímavé představení pro ně skončilo. Lily a její dva přátelé ještě zůstali a sledovali, jak hasiči likvidují poslední skomírající výšlehy plamenů. Z

tmavnoucího popela se vinuly vzhůru kroužky kouře. Až bagry požářiště vyklidí a dokonale zarovnají, nechá tu Lily vysázet ovocné stromy. Třešně a plané jabloně. Ale nikdy na tomhle kopci nesmí stát jiný obytný dům.

Jejího nosu se zlehka dotklo cosi studeného. Vzhlédla a uviděla velké sněhové vločky snášející se z oblohy.

Připadaly jí jako závěrečné požehnání, slavnostní a očistné.

„Pojedeme, Lily?“ zeptal se Gottfried Baum. „Jste připravená?“

„Ano,“ usmála se. „Jsem připravená.“ Otočila se a následovala oba přátele. Tři lovci démonů společně kráčeli ze svahu kopce.

Advertisements